Lásko – kde jsi tak dlouho byla, už jsem na tebe chtěl zanevřít a najednou jsi se objevila, přišla jsi tiše a nečekaně.
Pokaždé před tím jsem si tě dostatečně nevážil a přistupoval jsem k Tobě s drzou samozřejmostí, že se ti u mě nemohlo líbit.
Neznal jsem sebe, tvé jméno jsem měl pokřivené.
Tvá dlouhá nepřítomnost v mé blízkosti mě přinutila se nad sebou i tebou zamyslet a zpočátku se mi do toho moc nechtělo, ale samota není nic pro mě.
Tak rád se tulím a choulím pod tvé něžné paže, jako laň se chodí ke studánce napít čerstvé vody, tak já se Lásko u tebe potřebuji zhluboka nadechnout a dlouze vydechnout. Potřebuji si u tebe odpočinut, chci aby jsi mi odpustila všechna příkoří, kterých jsem se na tobě dopustil. Nechal jsem tě pokornou pošlapanou čekat před dveřmi svého srdce. Zvonek jsem neslyšel, asi byl vypnutý. Až šel kolem jeden z mých andělů, vzal tě do náruče a položil tě do křesla v mým srdci. Než jsem si tě ráčil všimnout, staral se o tebe, aby jsi víc nestrádala.
Jednoho dne jsem zase šel do srdce udělat zásek – šrám, sebe lítosti, jak mi nikdo nerozumí, nechápe, jak mě vlastně nikdo nemá rád, všichni mě jen využívají a mnozí jen citově onanují a na mém energetickém toku, na tom zbytku co ze sebe vždy vyždímám, se většina uspokojuje. Jdu si udělat do srdce další jizvu – další tržnou ránu.
Špitneš, skoro neslyšitelně:
- „Proč to děláš?“
- „Co?“
Otočil jsem se po směru tvého hlasu a spatřil jsem tě, choulící se v křesle.
- „Co tady děláš!?“ překvapeně jsem vyhrkl.
- „Čekám., až si mě všimneš.“
- „Ty jsi tady dlouho.“
- „Ano, já tady bydlím.“
Mluvíš tiše, sotva je tě možné zaslechnout. Tvůj hlas je líbezný jako jemná zvonkohra, moc příjemné tóny, které hladí moji Duši. Udělal jsem první krok k tobě.
- „Ty, tady bydlíš?“
- „A kdo jsi? To je moje srdce.“
- „Já vím.“ Špitneš.
- „Já jsem Láska, ta kterou jsi vyhodil, já tady musím být. Já pocházím od Boha.“
- „Já mám Boha tady,“ ukazuji prstem do míst, kde je zaprášeno a není skoro vidět.
- „Tam je Svatostánek, tam jak občas problikne to světýlko, vidíš!“
- „Hm, tam hm hm.“
Jak se na Tebe dívám, tak si uvědomuji, že jsi vlastně krásná bytost a že mě přešly všechny smutky a špatné myšlenky.
Čím víc se k tobě přibližuji, jsi krásnější a krásnější. Máš uklidňující výraz, pěkné jasné, klidem prozářené oči, úsměvem naplněné rty, krásné, čisté něžné tváře.
Přitahuješ mě víc a víc, stojím před tebou a ty špitneš:
- „Obejmi mě, jsem tu pro tebe.“
- „Já jsem špinavý.“
- „Nevadí, Já si tě očistím.“
Obejmu tě a svoji hlavu položím na tvoji šíji. Zhluboka se nadechnu a dlouze pomalu vydechnu. Ty mě hladíš a já cítím, jak do mojí Duše proudí tvůj klid. Po mé tváři stékají slzy a já hlasitě pláču. Mé slzy jsou všude, berou sebou všechnu tu špínu a bahno a mizí někam do ztracena.
- „Jak jsem na tebe mohl zapomenout?
Pořád jsem si říkal, že něco hledám, ale nebyl jsem si jist co? O tobě se v mém světě tak často mluví, že jsem tě nenašel...“