Nedostatek pokory a mírnosti, náboženský analfabetismus a falešná emancipace od učení Církve, na jehož místo nastupuje diktatura médií a veřejného mínění – to jsou problémy současné církve, které Benedikt XVI. zmínil během setkání s kněžími římské diecéze. Podle zvyku zavedeného Janem Pavlem II. se papež setkává s klérem své diecéze vždy na začátku postní doby. Při některých setkáních odpovídal na jejich dotazy, dnes nabídl Lectio Divina, rozjímání nad úryvkem z listu Efezanům.
Benedikt XVI. zdůraznil, že zachování jednoty Církve vyžaduje pěstování těch evangelijních ctností, které se mezi předkřesťanskými ctnostmi neobjevují. Patří mezi ně především pokora a mírnost. Jak papež poznamenoval, mírnost není projevem slabosti. Kristus dokázal postupovat tvrdě, když to bylo nutné, ale nikdy bez dobroty a vstřícnosti.

„Opakem pokory je pýcha, kořen všeho hříchu. Pýcha je arogance, která usiluje zejména o moc, vnější vzhled, chce se ukazovat očím druhých, být někým, něco znamenat, nestará se o to, aby se líbila Bohu, chce dobře vypadat, chce se líbit sama sobě, být přijímána druhými, ba dokonce být druhými uctívána. Je to „Já“ jako centrum světa, všechno se odvíjí od mého pyšného „já“, které ví všechno lépe. Být křesťanem znamená překonat toto pra-pokušení -které je také jádrem dědičného hříchu: být jako Bůh, být bez Boha - a být pravdivými, upřímnými a realistickými. Pokora je především pravda, život v pravdě. Jde o to, učit se své malosti. Právě ta je totiž mou velikostí, protože tak se stávám důležitým ve velkém tkanivu dějin Boha s lidmi. Uznám-li, že jsem Boží myšlenkou, součástí konstrukce jeho světa a jako takový nenahraditelný, právě tehdy a jedině tehdy jsem ve své nepatrnosti velký.“

Pokora je tedy především životem v pravdě s vědomím vlastní malosti. Benedikt XVI. slovy, v nichž komentátoři vidí reakci na rozruch intepretovaný jako mocenské boje ve vatikánské kurii, vybídl k realismu pokory, který neusiluje o to vypadat dobře, nýbrž líbit se Bohu. „Myslím, že ona drobná pokoření, která musíme každý den snášet, jsou nám prospěšná, protože nás učí pravdě o nás samých a vysvobuzují nás z marnivosti, jež nevede ke štěstí“ – řekl papež. Jak dodal, platí to i v Církvi, kde se má každý učit přijmout svou pozici, svoji skromnou službu, která je velká v Božích očích.

„Právě tato pokora a tento realismus nás činí svobodnými. Pokud jsem pokorný, jsem také svobodný k tomu, abych se postavil převládajícímu mínění, názorům druhých. Právě pokora mi dává tuto možnost, svobodu pravdy.“

Během setkání s kněžími své diecéze Benedikt XVI. upozornil také na chabé znalosti pravd víry v současné Církvi. Víra totiž není pouze osobním aktem důvěry, nýbrž má také svůj obsah, který nás sjednocuje:

„Velkým problémem současné Církve je neobeznámenost s vírou, náboženský analfabetismus, jak o tom naposled mluvili kardinálové... Tento analfabetismus znemožňuje rozvoj a posílení jednoty. Proto si i my sami musíme znovu osvojovat obsah víry, jako bohatství jednoty a ne jako souhrn dogmat a přikázání. Není možné žít v duchovní nezralosti, v nezralosti víry.... Vidíme ovšem, že v našem světě je tomu právě tak. Všechno končí s první katechezí. Buď z ní nějaké jádro zůstane, nebo ne. Věřící se nechává unášet na vlnách světa a není s to jako dospělý kompetentně a s hlubokým přesvědčením předkládat a zpřítomňovat filosofii víry, její velkou moudrost, její racionálnost, aby otvíral oči druhých, otvíral oči k tomu, co je na světě pravdivé a krásné.“

Benedikt XVI. zároveň upozornil, že pojetí zralé a emancipované víry bylo v posledních desetiletích chápáno právě opačně, jako svého druhu obracení se zády k učení Církve. Ve skutečnosti ovšem taková emancipace vede k podléhání diktatuře světa, obecného mínění a médií, takže vlastně o emancipaci nejde - řekl papež při setkání s kněžími římské diecéze.