Hlas pravoslavného mučedníka Sampsona Silverse dodá sílu
Otec Sampson je pravoslavný mnich, který si ničím nenechal zkalit svůj obraz Boha a uhasit svou lásku k němu. Nic nedokázalo zlomit ani jeho lásku k mučitelům. Sílu k tomu čerpal z ustavičné modlitby.
Hledání pravé cesty
Na naléhání svých duchovních dětí vyprávěl otec Sampson v pokročilém věku často o neobyčejně bouřlivém dramatickém životě ve svém mládí: Narodil jsem se v roce 1898 v Petrohradě v bohaté šlechtické rodině. Můj otec, hrabě , pocházel ze starého dánského rodu, moje matka byla Angličanka. Jako proslavenou krasavici londýnské vysoké společnosti ji slíbili indickému princi. Protože ji však před svatbou podvedl, utekla do Ruska a zde na jednom plese poznala mého otce.
Vzali se a Anna vychovala své tři děti. Její syn Eduard, později známý jako pravoslavný kněz mnich Sampson, byl mimořádně hudebně nadaný, rád jezdil na koni, snadno se učil a za krátký čas ovládal šest jazyků. Jelikož jeho otec byl poradcem posledního ruského cara Mikuláše II., čekala mladého aristokrata skvělá kariéra. Ale 12letý Eduard měl jiné zájmy. Do svého deníku si napsal: Kladl jsem si otázku, které z křesťanských vyznání bude to správné. Tajně jsem si koupil knihy a četl o víře ve všech možných řečech.
Mladý hrabě s oblibou navštěvoval pravoslavné kláštery, ve kterých ho fascinovala neznámá liturgie a její slavnostní zpěvy. Nakonec se zeptal jeden kněz 14letého mladíka, který vůbec nevypadal jako ostatní věřící: „Proč sem chodíš, co se ti zde tak velice líbí?“ – „Mně se tu líbí všechno. Chci se stát pravoslavným,“ zněla spontánní Eduardova odpověď. Dále vzpomíná: Tehdy jsem díky Boží milosti poznal pravoslavnou víru. Byl jsem velmi osamělý a musel jsem se postavit proti otci, matce, sestře, bratrovi a proti všem ostatním příbuzným. Sám se tomu dnes divím, že jsem to dokázal. Zcela jsem se ponořil do sebe a vroucně jsem se modlil, abych odstranil všechny pochybnosti. Nikdo mi nedokázal říct, jakou cestou mám jít, jen Bůh sám. On mi ukázal cestu!
Pravoslavná víra
Po maturitě začal 19letý Eduard studovat v Petrohradě medicínu a konečně se splnilo jeho velké přání: v roce 1917 konvertoval k pravoslaví, ale tajně, aby ušetřil matku bolesti a zklamání. Událost mého prvního svatého přijímání byla pro mě tak důležitá, že se mi zdál bezvýznamný dokonce nádherný zpěv a liturgické modlitby. Byl jsem tak naplněný světlem, že toto štěstí se nedá srovnat s ničím na světě.
V létě potkal tento mladý hrabě na ulici dva pravoslavné mnichy a oslovil je: „Rád bych šel do nějakého pravoslavného kláštera, abych tam poznal život mnichů.“
Když se doma bez velkého vysvětlování rozloučil, odcestoval ještě téhož dne do kláštera svatého Sávy z Krypecka a prosil opata Vasila o přijetí.
A tehdy začal můj pravý život! Zavedli mě do cely, po zesnulém mnichovi mi dali záplatovaný hábit a moje první povinnost spočívala v tom, že jsem se měl postarat o 48 krav. Potom jsem pomáhal v kuchyni a na poli a byl jsem pohůnkem.
Do té doby to byly pro mladého šlechtice nemyslitelné práce, ale Eduard byl přešťastný! V roce 1918 vstoupil do řádu definitivně jako novic, ale to bylo jen nakrátko.
V roce 1919 vtrhlo do kláštera 19 ozbrojených bolševiků a odvedli mě. Mysleli si, že jsem velkokníže z carova rodu Romanovců.
22 dní byl zavřen v železničním vagoně spolu se zločinci. Nakonec ho odsoudili k smrti zastřelením. Je dojemné, jak popisuje svou popravu sám Eduard: Postavili mě ke zdi. Byl jsem úplně klidný, protože jsem věděl: Bůh se na mě dívá. On to dopustil. Ve svém životě jsem nikdy nikoho neodsoudil, ani ty, kteří mě měli zastřelit. Já jsem je ospravedlňoval a bránil, že oni jen plní svoji povinnost. Dostali rozkaz a plnili ho. Neměli odvahu prohlásit: „Ne, to neudělám!“ – v tom spočívala jejich jediná vina, ale i tu jim Pán promine, protože nikdo je nenaučil jednat jinak.
Potom na mě vystřelilo sedm mužů ze vzdálenosti 15 kroků. Prostřelili mi ruku, v těle jsem cítil velký žár a padl jsem k zemi. Jeden z mužů do mne surově kopl a řekl: „Je mrtvý!“ V noci přišli dva mniši z našeho kláštera, kteří se skrývali v nedaleké kupce sena a všechno sledovali. Oblékli mě do uniformy rudoarmějce a dovezli k mé matce do Petrohradu. Měl jsem otravu krve, a tak mě dopravili do nejbližší nemocnice. Zranění mého ramene bylo vážné a téměř jsem vykrvácel. Po osmi operacích a díky znamenité lékařské péči se lékařům podařilo zachránit moji pravou ruku, ale na následky tohoto zranění jsem trpěl po celý život.
Rekonvalescence byla zdlouhavá. Nejdříve ležel Eduard v nemocnici celý rok s rukou v sádře, potom ho poslali na zotavenou do kláštera v Tichvině. Tam se stal těšitelem nemocných a vyprávěl jim o duchovním životě.
Konečně mnichem
Jako 23letý vstoupil Eduard v květnu 1921 do nádherného kláštera Lavra v Petrohradě, na kterém zanechaly své stopy první světová válka i revoluce. Všude byl hlad. Jak velmi musela trpět jeho matka Anna Silvers, když přišla navštívit svého syna a našla ho hladového a nemocného. Bolest jí působila především skutečnost, že její Edi se stal pravoslavným křesťanem: „Víš, že jsi nás všechny zranil a urazil, celou naši rodinu! Vyškrtáváme tě ze seznamu živých i zesnulých členů našeho šlechtického rodu.“ Ale on nebyl nijak uražený: Odpustil jsem jim. Nepociťuji rozmrzelost ani hněv. Opustil jsem svět a mým snem bylo stát se mnichem.
A tak se skutečně stalo: 25. břez-na 1922 se stal mnichem a dostal jméno Simeon podle biblického starce Simeona. O tomto období svého duchovního života později svým duchovním dětem vyprávěl: Žil jsem uprostřed mnoha svatě žijících mnichů. Byl to milostiplný čas. Ustavičnou modlitbu jsem bral zcela vážně, protože jsem velice toužil po tom, abych vedl duše k Ježíši.
I když měl Simeon jen 24 let, začali za ním přicházet vážení lidé, kteří žádali o jeho rady a o duchovní vedení. V roce 1925 byl vysvěcen na kněze – mnicha. Bylo to v době, kdy režim zacházel s kněžími a kláštery s rostoucí nenávistí. V roce 1928 přišla na řadu i petrohradská Lavra. Všichni mniši byli zavřeni do věznic anebo odvlečeni do táborů. Od Simeona, který byl klášterním hospodářem, se zbytečně domáhali klíčů, aby se dostali k penězům. Proto ho zavřeli do „tramvaje“, místnosti zcela nacpané lidmi, kteří museli stát vedle sebe bez pohybu, živí i mrtví. Tuto torturu trvající tři týdny přežil mladý mnich jen zázrakem. Neustále se modlil k Panně Marii krátkou modlitbu, ke které se dostal zvláštním způsobem jen tři hodiny před svým zatčením: Vzpomínám si, jak se mi po čas spánku – ještě v mé cele – zjevil v dlouhých bílých šatech svatý otec Serafím ze Sarova († 1833). Sklonil se nade mnou a začal se pomalu modlit:
„Moje nejmilostivější a nejsvětější Vládkyně a Paní! Nejčistší Panno a Bohorodičko Maria! Panno Maria, ty jsi moje jistá a jediná naděje! Neodmítej mě. Neza-vrhuj mě! Braň mě a přimlouvej se za mne! Vyslechni mě a shlédni na mě, moje Paní! Pomoz mi a odpusť, odpusť, Nejčistější!“
Když Serafím vyslovoval slova této modlitby, cítil jsem, jak mi na čelo dopadají jeho teplé slzy. Když jsem se probudil, vyskočil jsem z postele, abych modlitbu zapsal. Během následujících osmnácti let mě Nejmilostivější vedla, ochraňovala a provázela v koncentračních táborech a nevýslovných souženích.
Podzemní cely s potkany
na Soloveckých ostrovech
Na Soloveckých ostrovech žili mniši od 15. století. Vznikl zde jeden z nejslavnějších, nejkrásnějších a nejbohatších klášterních komplexů v Rusku. V roce 1923–1939 byl tento obrovský klášter přeměněn na koncentrační pracovní tábor. Pravoslavní mniši se tam vrátili až v roce 1990.
Spolu s mnoha jinými kněžími a mnichy byl Simeon převezen více než 700 km na sever na Solovecké ostrovy, které se staly obrovským komunistickým pracovním táborem a věznicí. Bývalý šlechtický syn zde strávil šest let od roku 1928 až do roku 1934, přičemž přecházel z jednoho trestaneckého útvaru do druhého. Kromě jiného mučení ho jednou spolu s jinými zajatci hodili do sklepa plného hladových potkanů. Řev vězňů, kterým vyhladovělí hlodavci okusovali maso až do kosti, byl strašný. Kněz Simeon však stál uprostřed nich a ustavičně se nahlas modlil modlitbu k Nejmilostivější. K údivu všech ostatních mu hladoví potkani jen pobíhali po nohách, ale vůbec ho nenapadli a neuškodili mu.
Jídelna vězňů na Soloveckých ostrovech
Na vlastní kůži pocítil Simeon i démonickou nenávist vězňů, skutečných zločinců, pro které bylo zabíjení běžně na denním pořádku. Když mě jednou těžcí zločinci přinutili, abych s nimi hrál karty a já jsem prohrál, vymysleli pro mě trest: uprostřed zimy při –30° mi z těla strhli šaty a nechali mě stát několik hodin na ledě. Jen mé Nejmilostivější a Ježíši vděčím za to, že jsem nezmrzl.
I při všech těchto útrapách věnoval celou svou pozornost duším. Jaké vnitřní štěstí pocítili v tomto pekle mnozí vězni, když se u něho mohli vyzpovídat! A ti, kterým už na zpověď nestačily síly, umírali se slovy: Otče, drž moje ruce ve svých rukou. Tehdy je mi lehčeji! A jakou radost měl pak Simeon, když se stal lesním dozorcem a mohl na ležícím kmeni spolu se 60 vězni slavit svatou velikonoční liturgii!
Zajatcem
na mnoha místech
V roce 1934 se 36letý Simeon dostal nečekaně na svobodu. Žil neustále sledovaný v Borisoglebsku, až se po dvou letech – stejně neočekávaně – opět ocitl ve vězení. Čistil jsem toalety, pracoval jsem jako mechanik, čerpadlář, lesní dozorce. Jako ošetřovatel nemocných jsem v noci sedával nad odbornými knihami, abych mohl přes den pomáhat nemocným spoluvězňům. Všichni věděli, že jsem knězem a že mohou tajně přijímat svaté přijímání nebo se vyzpovídat.
Od roku 1938 nás vlaky převážely z jednoho tábora do druhého až na Daleký východ. Tak jsem se dostal až do Baku, hlavního města Ázerbájdžánu, kde mi Bůh v ohromném vojenském lazaretu svěřil 800 německých zajatců. Znal jsem osobně každého z nich!
Balíky s potravinami posílané vězňům
Během války 1944–1945 musel Simeon jako táborový vojenský lékař ošetřovat na Dálném východě i japonské vojenské zajatce. Když se Japonci stále více přibližovali, přišel rozkaz z ruského velitelství, aby v případě dobytí tábora byli všichni zajatci zastřeleni. Ti už se připravovali na smrt, když Simeon uslyšel vnitřní hlas: Nikdo z vás nebude zastřelen a ty sám se dožiješ vysokého věku. Podívej se napravo! A Simeon viděl sebe samého jako šedivého starce. Teď se podívej nalevo! A uviděl velký zástup a uslyšel slova: To jsou tvoje duchovní děti. A tak Simeon zajatce povzbuzoval: Bůh vyslyšel naše modlitby. A tak se také stalo.
Koncem války byly vyhlášeny první amnestie pro kněze. Ale vedení tábora nebylo ochotné propustit zkušeného lékaře. Proto se 47letý Simeon rozhodl v srpnu 1945 pro útěk. Byl jsem úplně sám, ale měl jsem v sobě jistotu, že se útěk podaří, a tak jsem byl úplně klidný. …Stále jsem šel a šel až do úmoru. Sedral jsem troje boty, nohy jsem měl sám puchýř a na celém těle jsem měl blechy a vši. Tak jsem přešel Dálný východ, Sibiř a putoval jsem podél pouště, až jsem se dostal do Kirgizska. 1200 km pěšky! V noci ze všech děr vylézali hadi a všude se plazily ropuchy a jiná ohavná zvěř.
Ale nejstrašnější bylo, že jsem se zde potkával s hroznými démony, až se mi ježily vlasy. Ty týdny bych nikdy nepřežil bez modlitby k Ježíši a k Nejmilostivější! Stále jsem měl u sebe obrázek „Panny Marie hledající ztracené“. Ona bděla nad každým mým krokem. Potom přišla step, kterou jsem musel překonat bez mapy a bez kompasu. Mým cílem byl Taškent v Uzbekistánu. Tam jsem se chtěl s biskupem poradit o svém dalším kněžském působení.
I když se to zdá neuvěřitelné, jeden pilot jednomístného letadla se slitoval nad utečencem a vzal ho k sobě na dobrodružný let. Seděl jsem za pilotem na dřevěné desce. Už několik dní jsem nic nejedl a nohy se mi volně klátily ve vzduchu. Nechybělo mnoho, a ztratil jsem vědomí. Nutil jsem se, abych se ani na chvíli nepodíval dolů. Po třech hodinách jsme přistáli blízko Taškentu.
Na další cestě posloužil mnichovi jako dopravní prostředek tažný osel, ale tato jízda ho málem stála život. Při jednom kanálu s odpadní vodou ztratil rovnováhu a spadl do bahna. Dělníci z družstva ho vytáhli a mysleli si, že je mrtvý. Zavolali policistu a ten vystavil úmrtní list. Potom mě naložili na vozík a vezli na hřbitov. Na hrbolaté cestě jsem vyzvracel vodu a bahno a vzpřímil jsem se. Dělníci se polekali, dali se na útěk a přitom křičeli: „Jeden z ruských bohů vstal z mrtvých!“
Na svobodě, a přece ne svobodný!
Utečenec našel konečně přístřeší a působil jako farář v blízkosti města Stavropol. Během velmi krátké doby měl tento kněz-mnich kolem sebe neuvěřitelné množství mladých i dospělých. Kluby a taneční sály se vyprazdňovaly, protože všichni si chtěli nejen vyslechnout jeho kázání, ale chtěli se stát i jeho duchovními dětmi. Simeon vyprávěl: O svatém týdnu jsem začal velkou liturgii ve středu a neopustil jsem kostel až do velikonoční neděle. Pokaždé, když liturgie skončila, zpovídal jsem ve dne v noci. V těch dnech jsem rozdal svaté přijímání 13 000 věřícím jen ze samotného Stavropolu. Jaké vítězství církve!
Pro komunisty to však bylo příliš. Za nějakou dobu, právě když Simeon slavil liturgii, obklíčila kostel milice. Ale věřícím se podařilo odvést svého milovaného kněze, aniž si toho milicionáři všimli.
Útěk do města Baku s sebou přinesl další útrapy. Vlak najednou zastavil. Odvlekli mě bez vysvětlení do Baku a zavřeli do tmavé budovy. Ukázalo se však, že to všechno bylo nedorozumění. Mysleli si, že jsem americký špion. Násilím se pokoušeli strhnout mi „nepravé fousy“ a „paruku“. Když pochopili, že se zmýlili, zavřeli mě znovu bez jakéhokoliv vysvětlení na jeden rok do samotky.
Simeon touto izolací a nejistotou nesmírně trpěl. Úřady doufaly, že nepříjemný vězeň zemře, ale on žil. Když mě zavřeli do samotky, téměř bez světla, bez potravy a vody..., uvědomil jsem si, že z této cely vyjdu ven jedině mrtvý. A tak jsem se začal připravovat na život věčný. Začal jsem se modlit tak vroucně, že tento milostivý hlas modlitby mi zůstal dodnes. Na svátek Panny Marie Ochránkyně byl propuštěn. Můžete jít, ale zapomeňte, že jste zde byl! – řekli mu stroze.
To byl konec osmnáctiletého věznění. Tělesně úplně vyčerpaný vrátil se Simeon do Borisoglebska. Každou hodinu vypil trochu tekutiny, to bylo jediné, co byl schopen přijmout. Zdraví měl zničené, trpěl poruchami spánku a ze svých těžkostí a zdravotních potíží se už nikdy nezotavil. Když jakž takž nabyl sil, pověřil ho biskup péčí o velkou farnost v Saransku. Farníci si velmi rychle všimli, že tento nový kněz je zcela výjimečný. Jeho věk se dal těžce odhadnout. Mohl mít stejně dobře 30, ale i 80 let. Hovořil s takovým zápalem, že jeho slova bezprostředně pronikala do lidských srdcí. Jeho jasné a láskyplné oči hleděly přímo do duše a člověk si mohl být úplně jistý, že na tohoto mnicha nikdy v životě nezapomene.
A skutečně. Simeon měl podobně jako svatý farář Arský nebo Don Bosco dar číst v lidských duších, aby je upřímnou lítostí přivedl ke svaté zpovědi, k uzdravení duše. Přitom se však událo i mnoho tělesných uzdravení. Není divu, že k němu proudily davy věřících a jeho kostel byl vždy přeplněný, zatím co v sousedních farnostech se chrámy vyprazdňovaly.
A tak byl otec Simeon vyčerpáván nejen dlouhými liturgiemi, nesčetnými zpověďmi, křty, svatbami a noční korespondencí; trpěl především pro závist kněží.
Protože mu záviděli úspěch v pastoraci, obvinili ho nespravedlivě u biskupa. Velkou pozornost vyvolalo obrácení několika přesvědčených komunistů, proto mu na rozkaz Chruščova zabavili na 2000 dopisů, ve kterých chtěli najít důvod pro jeho zatčení. Ale marně. A tak jeho nepřátelé začali pomlouvačnou kampaň v tisku. Dosáhli tak toho, že v roce 1958 musel do 24 hodin opustit svou farnost.
Vyhnanství v Pskově
Byl odsouzen na 15 let vyhnanství do Pečerského kláštera v Pskově, aby tady „dával pozor“ na jabloně. Později vyprávěl: Bůh opět dopustil, abych trpěl. Opět mi svěřil svůj kříž. Později sdělil: Nikdo mě nesměl přijít navštívit. Nesměl jsem ani zpovídat. Od rána do večera jsem „hlídal“ jabloně, nesměl jsem se ukázat u oltáře. Nesměl jsem chodit na modlitby. Duševně jsem trpěl tak velice, že jsem tak nestrádal ani v táboře, ani ve vězeních. Ale můj jabloňový sad se mi stal rajskou zahradou, stal se mi nejlepším učitelem Ježíšovy ustavičné modlitby.
Svou dojemnou pokorou si získal sympatie všech mnichů, takže církev po třech letech na Velikonoce 1961 zrušila všechny příkazy. Otec Simeon byl dokonce jmenován exorcistou a často se modlil nad posedlými. Zdaleka k němu proudily davy věřících jako k svému duchovnímu vůdci a tisíce si obstarávaly jeho kázání. Ale netrvalo to dlouho, a někteří žárliví mniši si začali stěžovat na nepokoje v klášteře, což znovu vyvolalo napětí.
V roce 1963 Bůh na mě dopustil největší zkoušku. Do kláštera přišlo psychicky choré děvče a začalo mě pronásledovat. Nikdo mi nepomohl... Děvče napsalo metropolitovi Janovi do Pskova list s obviněním, že jsem ji znásilnil. Metropolita mě bez vyšetřování věci vyhnal z kláštera a dokonce mi zakázal být nadále mnichem.
Den po vyhlášení rozsudku mnišky jeho hábit za klášterní zdí spálily. Ale ten začal hořet teprve tehdy, až na něho vylily vědro benzínu. Pokorný kněz si napsal do svého deníku: Jsem zarmoucený až na smrt. Nedokážu ani spát, ani jíst, ani se modlit. Ztratil jsem pokoj. Velký půst, Velká noc jsou před námi, a já zde stojím nahý a se zákazem vykonávat kněžskou službu. Ale v hloubi duše chápu, že to všechno dopouští Bůh. Ale i přesto bylo pro mě utrpení ve vězeních a ve vyhnanství lehčí, dokonce i v samotce na izolaci, než nyní. Tam mě bili, trýznili, takřka jsem zemřel, ale takové duševní trápení jsem tam nepoznal.
A tak odsouzenec navždy opustil Pskovsko-pečerský klášter a jeden z jeho duchovních synů si ho vzal k sobě. I když byl nespravedlivý rozsudek zanedlouho odvolaný, Simeon znovu získal mnišskou hodnost až tehdy, když navštívil moskevského patriarchu Alexeje. Ten si ho vážil už z doby po revoluci, a když viděl svatě žijícího muže, jak přichází v civilním oděvu, s dojetím řekl: Okamžitě oblečte tohoto mnicha – kněze. V roce 1967 udělil patriarcha Simeonovi dokonce nejvyšší pravoslavný mnišský titul „megaloschimos“ (třetí stupeň mnišského stavu) a zároveň dostal jméno Sampson.
Byl zosobněnou láskou
Jako vyhledávaný zpovědník a duchovní vůdce mnoha mnichů a mnišek, kteří hledali pomoc a přicházeli za ním z nejodlehlejších koutů SSSR, strávil Sampson posledních 12 let života v Moskvě. Dokonce i samotný patriarcha, když potřeboval radu, našel si cestu na sídliště do malého bytu, „domácího kláštera“ tohoto nenápadného muže, na kterého však policie a komunističtí agenti hleděli stále s podezřením.
Musel proto svůj byt do své smrti měnit ještě jedenáctkrát. Když jsem se stěhoval z bytu do bytu, snášel jsem různé těžkosti a trápení, které bych nepřál ani nepříteli. Můj zdravotní stav se očividně zhoršoval. Jeden rok jsem byl chromý a připoutaný na lůžko. Ale tehdy se mi prostřednictvím mých duchovních dětí dostalo i mnoha radosti, protože jejich láska mě obklopovala tak intenzivně, že jsem mohl říct: „Jsem bohatý muž.“ Ty pozemské radosti, které mi byly odepřeny, mnohonásobně nahradilo moje duchovní otcovství.
K začátečníkům v duchovním životě se otec Sampson choval vždy jemně a mírně. Od svých duchovních dětí však vyžadoval mnoho. Velmi rád se s nimi setkával ve své domácí mariánské kapličce, kde se s nimi modlil a vedl je k hlubokému duchovnímu životu.
Potom při šálku čaje odpovídal na jejich otázky a vždy uměl vyprávět něco zajímavého nebo veselého. „Božskou liturgii“ slavil pro ně často tajně v noci, a tak odcházeli všichni vnitřně posilněni brzy ráno přímo do práce.
Díky své fenomenální paměti si otec Sampson pamatoval nejmenší podrobnosti svých duchovních svěřenců, většinou mladých lidí, ujímal se jejich každodenních starostí a problémů. A když bylo některé z jeho duchovních dětí smutné, cítil to. Mnozí potom pocítili, že i krátký, láskyplný pohled otce Sampsona stačil na to, aby smutek zmizel. Kromě daru učit a číst v duších měl Sampson i dar uzdravování, o čemž svědčí mnoho příkladů. Nápadné bylo, že ho často volali k nemocným nevěřícím, které pak mohl připravit na dobrou smrt.
Během dlouhých nocí strávených ve vězení se Sampson modlil mnoho za svou vlast a Rusko a často slavnostně žehnal velkým znamením kříže. Byl už tehdy přesvědčen a také to jako proroctví v posledních letech svého života několikrát opakoval: Komunismus brzy skončí. Chrámy se opět otevřou.
Proto připravoval své duchovní syny na kněžství. Pater Valerij vypráví:
Bylo cítit, že o tobě ví všechno. Neexistovala otázka, na kterou by nedokázal odpovědět. Otec měl jemný hlas a na první pohled nebylo zřejmé, že před tebou stojí tak mocný člověk. Až později jsme se dověděli, že náš otec měl aristokratický šlechtický původ a že během svého života nesmírně trpěl. Často jsem se na něho jen díval a nechtěl jsem se na nic ptát. Jednoduše mi stačilo být s ním. Nedá se slovy vyjádřit, co nám předal.
Já osobně vděčím za všechno jeho modlitbě a jeho vlivu a ještě dnes stále pociťuji jeho přítomnost. Nikdy jsem se nechtěl stát knězem, protože jsem byl uznávaným lékařem. Bylo to zcela nečekané, když mi otec dal své požehnání pro kněžství. A tak jsem byl o dvanáct let později jako 50letý vysvěcen na kněze a dnes si svůj život neumím představit jinak.
Jiný duchovní syn a kněz dosvědčuje: Nebyl přísný v tom smyslu, jak si představujeme asketu, který tvrdě odsuzuje lidskou slabost. Nebyl však ani střízlivým teologem. Byl zosobněnou láskou. On za každého z nás položil svůj život.
Jednou se mu jedno děvče svěřilo: Už tři roky mám tuto chybu, ale teprve nyní jsem si jí všimla, dokážu jí litovat a zpovídat se z ní jako z hříchu. A otec Sampson jí odpověděl: A já se za tebe tři roky modlím, abys mi to řekla. – A proč jste tak dlouho mlčel? – Protože mnohem cennější je, když mi to řekneš sama, než kdybych to řekl já.
Všechno opustit
K bolestivým chorobám srdce, žaludku a jater přibyla další. Počátkem roku 1974 překonal otec Sampson záchvat mrtvice. Čtyři roky před smrtí mu v bytě ukradli všechny jeho ikony a celou knihovnu. Zlodějům padla do rukou i jeho nejoblíbenější ikona „Zvěstování Panny Marie“, která kdysi patřila carevně Kateřině II. a později se dostala do rodinného vlastnictví rodiny Silversových. Pro Samsona to byla tvrdá rána. Ale vzápětí pochopil: Pán mě pomalu připravuje na věčnost. Požaduje ode mne všechno, co mám obzvláště rád. Po nějakém čase vypukl v jeho bytě v ranních hodinách požár a starce se podařilo zachránit v poslední minutě. Shořel celý jeho majetek
Poslední Velká noc
Na jaře 1979 se otec Sampson několika blízkým osobám svěřil: Je to už poslední půst a poslední Velká noc, co jsme spolu. Lékaři diagnostikovali rakovinu a v červenci ji operovali. 81letý Sampson se po propuštění z nemocnice cítil několik dní lépe, ale po týdnu svolal všechny své duchovní děti a otevřeně jim řekl: Já zemřu, ale nebuďte ustrašení ani ustaraní. A dovolil všem, aby přišli po jednom k němu a řekl jim ještě několik slov na rozloučenou. Loučil se s nimi až do jedné hodiny v noci. Všichni odcházeli s pláčem. Poslední slova, s nimiž se na ně obrátil, byla: Nikomu nepřejte zlo a nikomu zlo nečiňte. Tak jedná i náš Pán.
24. srpna přinesli umírajícímu naposled svaté přijímání. Ještě jednou políbil svůj kříž, na který skládal své řeholní sliby, a během modlitby za zemřelé tento velký ruský vyznavač víry pokojně zemřel.
Jednou řekl: Kdybych směl ještě jednou žít a kdybyste se mě zeptali, čím bych se chtěl stát, odpověděl bych: mnichem, ano nepochybně opět mnichem. Na zemi neexistuje větší povolání než být knězem.
Pouta opět uvolněná
Duchovní děti otce Sampsona jsou dnes roztroušené po celém Rusku. Pravidelně se setkávají v modlitebních skupinách a tam se dodnes modlívají modlitbu k „Všemohoucí“. V pravoslavné církvi je tento svatý mnich velmi známým přímluvcem a svědčí o tom stovky svědectví o vyslyšených modlitbách v materiálních i duchovních potřebách.
Jeden mladý otec rodiny hovoří takto: Já se k němu obracím jako k živému. On mě vede v duchovním životě a svoje otázky mu píšu do dopisu, který pak položím na jeho hrob. Dosud mi otec Sampson vyřešil všechny problémy.
Během celého roku, ale zvláště ve výroční den Sampsonovy smrti přichází stále více pravoslavných věřících k jeho hrobu na jednom moskevském hřbitově. Mimořádně dojemná je přitom skutečnost, jak velkou osvobozující moc má nad posedlými i po své smrti. Videozáznamy dokazují, jak se posedlí muži i ženy zdráhají přiblížit k jeho hrobu. Někteří začnou klít a křičet, jiní štěkají jako psi, nebo se vrhají na zem.
Jistá posedlá žena se bránila tak nadlidskou silou, že bylo potřeba tří silných mužů, aby ji přivedli k hrobu, kde před velkým pravoslavným křížem stále hoří olejová lampa. Z posedlé ženy křičel démon mužským hlasem: Přestaňte se modlit. Nežehnejte mě! Přestaňte! Ale pak se s posedlou ženou stalo to dojemné, co se děje se všemi posedlými. Sotva ji přítomní pravoslavní kněží, všichni duchovní synové otce Sampsona, požehnali olejem z lampy a sotva se dotkla kříže, démoni museli okamžitě zmizet a opustit tělo posedlé. Tak jako všichni osvobození začala i tato žena plakat od radosti a úlevy.
Panna Maria řekla ve Fatimě 13. července 1917: Uposlechnete-li moje slova, Rusko se obrátí a nastane mír. Tento dvojí příslib se dosud neuskutečnil. Ale zmrtvýchvstání Ruska a první ovoce tohoto zmrtvýchvstání – přislíbený mír – určitě přijde. Protože Vykupitel spolu se Spoluvykupitelkou a také otec Sampson spolu s četnými mučedníky Ruska za to všichni trpěli a obětovali svůj život.
Z Víťazstvo Srdca 61/2008
přeložil -lš-
www.lumendelumine.cz/index.php
www.lumendelumine.cz/index.php
Svatý Jan Leonardi
Edith Steinová
Obrácení vrchního rabína
Carlo Demaria - život ve škole kříže
Don Giovanni Calabria
Svatý Ignác Antiošský
Turínský velikán
Vidění svaté Anděly z Foligna
Nést svůj kříž v náruči
Svatý Gabriel od Bolestné Matky Boží
Drahokam nebes
Zpovědník Říma
Cikánův růženec
Bratr Tomáš z Olera
Svatý Atanáš
Mučedníci z Otranta
Eucharistický život podle příkladu svatých
Roberto Rivi
Posel Ježíšova Srdce
S Marií proti zlu
Svatý Alois z Gonzagy
Mučedník víry Jan Fisher
Svatý Kašpar Bufalo
Spiritualita sv. kašpara Bufalo
Svatý Prokop
Apoštol Nejsvětějších Srdcí
Sv. Raymund Nonnatus
P. Pio o mši svaté
Létající svatý
Svatý archanděl Michael
Svatá Terezie z Avily
SVatá Hedvika Slezská
Sv. Markéta Marie Alacoque
Evangelista sv. Lukáš
Svatý Petr z Alkantary
Guido Maria Conforti
Svatý Antonín Maria Klaret
Svatý Jan de Brébeuf
Svatá Kateřina Janovská
Svatý Josafat Kuncewicz
Svatá Gertruda z Helfty
Gregoirův seznam
Předchuť pekla a nebe
Blahoslavený Vladimír Ghika
Svatá Anežka Česká
Santina Campana, dobrovolná oběť
Svatá mučednice Cecilie
Svatý František Xaverský
Homile sv. Petra Chryzologa
Svatý Ambrož, biskup a učitel církve
Edita Steinová a Jezulátko
Maria a svatý Efrém u jeslí
Ježíškův dar
Rodina přede vším a nade všechno
Néstr svůj kříž
Svatá Anežka Římská
Myšlenky sv. Jana Bosca
Prorokyně pro naši dobu
Svatý Jan Damascénský
Bl. Helena Aiello, Ježíšova smírná oběť
Jako paňáce, k ničemu dobrá
29. dubna: sv. Petr Veronský, mučedník
Svatý papež Pius V.
Svatý Robert Bellarmin - kladivo na heretiky
Svatý Paschal Baylon
Klement Maria Hofbauer
Homilie sv. Bonifáce
Eucharistický zázrak v životě Marty Robinové
K výročí svatořeení otce Pia 16. června 2002
Otec Sampson trpitel
Otec Sampson trpitel (dokončení)
26. června: svatí mučedníci Jan a Pavel
Odkaz svatého Benedikta
Svatý Jindřich, král
Otec podle Božího Srdce
Stigmatizovaná Rosalie Putová
