Svatořečení papeže a náznak hněvu Božího
www.ceskatelevize.cz/…/270817-mladika-…
Proč jde velmi pravděpodobně o nepoctivé svatořečení:
Rozhovor CFN s prof. de Matteiem (2014)
15.4.2014 www.lumendelumine.cz/index.php
„V případě papeže, aby byl považován za svatého, musel praktikovat heroickou ctnost při výkonu svého poslání papeže, jako například v případě svatého Pia V. nebo svatého Pia X. Pokud jde o Jana XXIII., jsem si po pečlivém zvážení jistý, že byl jeho pontifikát objektivně škodlivý Církvi a je tedy nemožné hovořit u něj o svatosti.“ – profesor Roberto de Mattei
Rozhovor Catholic Family News s profesorem Robertem de Matteiem k předkládaným kanonizacím papežů Jana XXIII. a Jana Pavla II.
***
Catholic Family News: Profesore de Mattei, bezprostřední kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. vyvolávají z rozličných důvodů pochyby a zmatení. Jaký soud jakožto katolík a historik vyslovujete?
Profesor Roberto de Mattei: Mohu vyslovit osobní názor, aniž bych tvrdil, že vyřeším tento komplexní problém. Především jsem, obecně řečeno, vyveden z míry lehkostí s jakou kanonizační proces v posledních několika letech začal a uzavřel se. První vatikánský koncil definoval primát jurisdikce papeže a neomylnost jeho Magisteria za jistých podmínek, jistě však nedefinoval osobní dokonalost nejvyšších pontifiků. V dějinách Církve existovali dobří a špatní papežové a ti, kteří byli slavnostně povýšeni k úctě oltáře, byli nepočetní. Dnes má člověk dojem, že na místo principu neomylnosti papeže, je touha nahradit jej principem jejich dokonalosti. Všichni papeži, nebo spíše všichni poslední papeži, počínaje Druhým vatikánským koncilem, jsou prezentováni jako světci. Není náhodou, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. nechaly za sebou kanonizaci Pia IX. a beatifikaci Pia XII., zatímco případ Pavla VI. se posouvá vpřed. Skoro se zdá, že svatozář svatosti musí obklopovat koncilní a pokoncilní dobu, aby „zneomylnila“ historickou dobu, která zažila, jak se primát pastorační praxe v Církvi prosazuje nad naukou.
CFN: Zastáváte místo toho názor, že poslední papežové nebyli světci?
RDM: Dovolte mi podat vysvětlení za užití příkladu jednoho papeže, kterého znám jakožto historik lépe: Jana XXIII. Když jsem studoval Druhý vatikánský koncil, zkoumal jsem detailně jeho životopis a konzultoval jsem kroky jeho beatifikačního procesu. Když Církev kanonizuje jednoho z věřících, není to proto, že nás chce ujistit, že je tento zesnulý v nebeské slávě, ale spíše jej předkládá jako vzor heroické ctnosti. V závislosti na [daném] případě, byl dokonalým řeholníkem, duchovním, otcem rodiny atd. V případě papeže, aby byl považován za svatého, musel praktikovat heroickou ctnost při výkonu svého poslání papeže, jako například v případě svatého Pia V. nebo svatého Pia X. Pokud jde o Jana XXIII., jsem si po pečlivém zvážení jistý, že byl jeho pontifikát objektivně škodlivý Církvi a je tedy nemožné hovořit u něj o svatosti. Dominikánský otec Innocenzo Colosio, někdo, kdo chápal svatost a je považován za jednoho z největších historiků spirituality v moderní době, to již přede mnou potvrdil ve svém známém článku v Rivista di Asceticae e Mistica.
CFN: Jestliže, jak se domníváte, nebyl Jan XXIII. papežem-světcem, a jestliže jsou, jak se zdá, kanonizace neomylným aktem, čelíme velkému rozporu. Neexistuje zde riziko upadnutí do sedesvakantismu?
RDM: Sedesvakantisté aplikují přehnaný význam papežské neomylnosti. Jejich uvažování je zjednodušené: jestliže je papež neomylný a učiní něco špatného, znamená to, že je [papežský] stolec uprázdněný. Realita je mnohem komplexnější a premisa, že každý čin, nebo takřka každý čin, papeže je neomylný, je chybná. Jestliže ve skutečnosti nadcházející kanonizace způsobují problém, sedesvakantismus způsobuje svědomí nesrovnatelně větší problémy.
CFN: A přesto většina teologů, zvláště těch nejspolehlivějších, těch z tzv. „římské školy“, podporuje neomylnost kanonizací.
RDM: Neomylnost kanonizací není dogmatem víry, to je názor většiny teologů, především po Benediktu XIV., který toto navíc vyslovil jako soukromý učitel a nikoliv jako nejvyšší pontifik. Pokud jde o „římskou školu“, nejvýznačnějším představitelem této teologické školy, který žije v dnešní době, je Msgr. Brunero Gherardini. A Msgr. Gherardini vyslovil v revue Divinitas, kterou řídí, všechny své pochyby ohledně neomylnosti kanonizací. Vím, že v Římě význační teologové a odborníci na kanonické právo, žáci jiného vynikajícího představitele římské školy Msgr. Antonia Piolantiho, chovají tytéž pochyby jako Msgr. Gherardini. Zastávají názor, že kanonizace nenaplňují podmínky stanovené Prvním vatikánským koncilem k zaručení neomylnosti papežského aktu. Posouzení kanonizací není samo o sobě neomylné, protože mu chybí podmínky pro neomylnost, počínaje faktem, že kanonizace nemá jako svůj přímý nebo výslovný cíl pravdu Víry nebo mravů obsaženou ve Zjevení, ale pouze skutečnost nepřímo spojenou s dogmatem, aniž by, správně řečeno, byla „dogmatickou skutečností“. Oblast víry a mravů je široká, protože obsahuje celou křesťanskou nauku, spekulativní i praktickou, lidskou víru a konání. Rozlišování je však nutné. Dogmatická definice nikdy nemůže mít za následek definici nové nauky v oblasti víry a mravů. Papež může pouze učinit explicitním to, co je implicitní ve víře a mravech, a co je předáváno Tradicí Církve. To, co papež definuje, musí být obsaženo v Písmu svatém a v Tradici, a to zajišťuje neomylnost onoho aktu. To určitě není případ kanonizací. Není náhodou, že nauka o kanonizacích není obsažena v Kodexu kanonického práva z roku 1917 a 1983, ani ve starých i nových katechismech katolické Církve. Ve vztahu k tomuto tématu existuje, kromě výše zmíněně studie Msgr. Gherardiniho, vynikající článek od Josého Antonia Urety, který se objevil ve vydání časopisu Catolicismo z března 2014.
CFN: Zastáváte názor, že kanonizace ztratily svou neomylnou povahou v důsledku změn kanonizačního procesu, které zavedl v roce 1983 Jan Pavel II.?
RDM: Tento názor je v Courrier de Rome podporován vynikajícím teologem P. Jeanem-Michelem Gleizem. Mimoto je jedním z argumentů, na nichž P. Low ve svém článku o kanonizacích v Enciclopedia catollica zakládá svou tezi o neomylnosti, existence ohromného souboru šetření a zjištění, následovaná dvěma zázraky, které kanonizaci předcházejí. Není pochyb, že po reformě tohoto procesu zavedené Janem Pavlem II. v roce 1983, se tento proces ověřování pravdy velmi zeslabil, a že došlo ke změně samotného konceptu svatosti. Tento argument se mi však nezdá jako rozhodující, protože proces kanonizace se v průběhu historie velmi změnil. Vyhlášení svatosti Ulricha z Augsburgu papežem Janem XV. v roce 993, považované za první kanonizaci ze strany papeže [do té doby tato prohlášení vydávali biskupové – pozn. překl.], bylo učiněno bez jakéhokoliv šetření ze strany Svatého stolce. Proces důkladného šetření se datuje zpět především k Benediktu XIV. On byl odpovědný například za rozlišení mezi formální kanonizací dle všech kanonických pravidel, a rovnocennou kanonizací, kdy je sluha Boží prohlášen za svatého na základě lidové úcty. Sv. Hildegarda z Bingenu obdržela titul světce po své smrti a papež Řehoř IX. začal v roce 1233 kanonizační šetření. Nikdy to však nebyla formální kanonizace. Ani sv. Kateřina Švédská, dcera sv. Brigity, nebyla nikdy kanonizována. Její proces se konal mezi lety 1446 a 1489, ale nebyl nikdy uzavřen. Je uctívána jako světice, aniž by kdy byla kanonizována.
CFN: Co si myslíte o tezi sv. Tomáše [Akvinského], která je také připomínána v článku o kanonizacích v Dictionnaire de Théologie catholique (Slovníku katolické teologie), podle nějž, kdyby nebyl papež při slavnostním vyhlašování, jakým je kanonizace, neomylný, klamal by sebe i Církev.
RDM: Musíme nejprve rozptýlit sémantické nepochopení: akt, který není neomylný, není špatným aktem, který nutně klame, ale jen aktem podléhajícím možnosti omylu. Ve skutečnosti může být tento omyl velmi zřídkavý nebo nikdy nenastat. Sv. Tomáš, jako vždy vyvážený ve svém soudu, není až do konce neomylný. Správně usiluje o obranu neomylnosti Církve a činí tak teologicky uvážlivým argumentem. Jeho argument lze v širším smyslu přijmout, ale musí se připustit možnost výjimek. Souhlasím s ním, že Církev se jako celek nemůže mýlit. To však neznamená, že každý akt Církve, jakým je i akt kanonizace, je sám o sobě neomylný. Schválení, které se propůjčuje aktům kanonizace, je církevní, nikoliv Boží víry. To znamená, že věřící věří, protože přijímá princip, že Církev se normálně nemýlí. Výjimka nepopírá pravidlo. Vlivný německý teolog Bernhard Bartmann srovnává ve své Příručce dogmatické teologie (1962) uctívání (kult) falešného světce s úctou vzdávanou falešnému velvyslanci krále. Omyl nic neubírá na podstatě, dle níž má král pravé velvyslance a Církev kanonizuje pravé světce.
CFN: V jakém smyslu tedy pak můžeme hovořit o neomylnosti Církve při kanonizacích?
Jsem přesvědčen, že by bylo vážnou chybou redukovat neomylnost Církve na mimořádné Magisterium římského papeže. Církev není neomylná jen, když učí mimořádným způsobem, ale také při svém řádném Magisteriu. Ale stejně jako existují podmínky neomylnosti mimořádného Magisteria, tak také existují podmínky neomylnosti řádného Magisteria. A první z nich je jeho univerzalita, která je prokázána, když se pravda víry nebo mravů po celou dobu učí stálým způsobem. Magisterium může neomylně učit nauku skrze akt definování ze strany papeže, nebo aktem řádného Magisteria, který nedefinuje, za předpokladu, že je tato nauka trvale zastávána a předávána (přenášena) tradicí a řádným a univerzálním Magisteriem. Instrukce Ad Tuendam Fidem Kongregace pro nauku Víry z 8. května 1998 (č.2) to potvrzuje. Obdobně by člověk mohl prohlásit, že Církev se nemůže mýlit, když potvrzuje pravdu v čase, vztahující se k víře, [a] když potvrzuje dogmatické skutečnosti, liturgický úzus. Kanonizace také mohou spadat do této skupiny provázaných pravd. Můžete si být jistí, že sv. Hildegarda z Bingenu je ve slávě svatých a může být předkládána jako vzor nikoliv proto, že byla slavnostně kanonizována papežem, jelikož v jejím případě nikdy neproběhla formální kanonizace, ale proto, že Církev bez přerušení uznávala její kult od její smrti. A fortiori [tím spíše – pozn. překl.] má u těch svatých, kteří nebyli nikdy formálně kanonizováni, jako sv. František nebo sv. Dominik, neomylná jistota o jejich slávě v diachronickém smyslu (tj. ve smyslu vývoje v čase) příčinu v univerzálním kultu, který jim Církev propůjčila, a nikoliv v kanonizačním posouzení samotném. Církev ve svém univerzálním Magisteriu neklame, ale člověk může připustit chybu ze strany církevních autorit omezených v čase a prostoru.
CFN: Shrnul byste svůj názor?
RDM: Kanonizace papeže Jana XXIII. je slavnostním aktem nejvyššího pontifika, aktem, jenž pochází ze svrchované autority Církve, a mělo by se na něj nahlížet s úctou, není to však neomylný soud sám o sobě. Užití rozumu podpořené pečlivým zkoumáním fakt docela jasně ukazuje, že pontifikát Jana XXIII. nebyl ku prospěchu Církve. Kdybych musel připustit, že papež Roncalli uplatňoval ctnost heroickým způsobem, když uskutečňoval svou roli pontifika, v jádru bych oslabil racionální předpoklady své víry. Jsem-li na pochybách, přidržuji se dogmatu víry ustanoveného Prvním vatikánským koncilem, podle nějž nemůže existovat žádný rozpor mezi vírou a rozumem. Víra přesahuje rozum a povznáší jej, ale neodporuje mu, protože Bůh, Pravda sama o sobě, není kontradiktorní. Ve svědomí cítím, že si ohledně tohoto aktu kanonizace mohu ponechat všechny své nejistoty.
***
Profesor Roberto de Mattei učí církevní dějiny na Evropské univerzitě v Římě, kde je hlavou Fakulty historických věd. Je viceprezidentem Národní rady pro výzkum [Consiglio Nazionale delle Ricerche] a členem vedení Historického institutu pro moderní a současnou dobu a Italské zeměpisné společnosti. Je prezidentem nadace Lepanto a edituje vědecké časopisy Radici Cristiane a Nova Historica. Mimoto spolupracuje s Papežskou radou pro historické vědy a Svatý stolec jej ocenil insignií Řádu sv. Řehoře Velikého v uznání za jeho služby Církvi. Mezi jeho naposledy publikované práce patří: Druhý vatikánský koncil: dosud nenapsaný příběh; Blahoslavený Pius IX.; Diktatura relativismu, Turecko v Evropě: výhoda nebo pohroma? aj.
Zdroj: Catholic Family News
Překlad: D. Grof
Pramen: rexcz.blogspot.cz/…/kanonizace-rozh…
Viz také zde, zde, nebo zde
