Zákaz tetovania (pp.Hadrian I.) Nesmiete sa tetovať (Lv19,27)
Odborníci z římské pediatrické nemocnice Bambin Gesú v posledním čísle svého osvětového měsíčníku Ospedale Bambino Gesu upozorňují na zdravotní rizika jmenovaných praktik a radí rodičům i vychovatelům, jak s nimi nakládat. Studie o mladých lidech s průměrným věkem 16 let totiž dokazují, že mnozí zastánci piercingu a tetování tíhnou ke konfliktnímu vztahu s rodinou, emotivní nestabilitě, impulzivitě a stálému hledání nových vjemů. Objevuje se u nich dysfunkční chování, návyk na kouření a časté požívání alkoholu. Tělo se v tu chvíli pro mladého člověka stává jakýmsi „vypravěčem“ toho, co nedokáže vyjádřit slovy, a náhle před dospělými stojí namaskované a nalíčené, vyhublé anebo naopak napumpované, či, v krajních případech sebepoškozování, dokonce úmyslně zraňované.
Tetování i piercing jsou nesmazatelné jako zkušenosti a promlouvají řečí symbolů. Jejich aplikace obnáší bolest, odvahu a oběť stejně jako iniciační a tranzitní rituály. Odpovídají tak na touhu po hrdinství, která je mladému člověku vlastní a na kterou zřejmě současná výchova příliš nedbá. Rodiče a vychovatelé by tedy vůči obdobným projevům měli zaujmout spíše chápavé než odsuzující postoje a zároveň by měli varovat před zdravotními riziky – a těch podle lékařů z římské nemocnice není málo: bakteriologické infekce, které po vstupu do krevního oběhu mohou ovlivnit i srdeční funkci, přenos virů žloutenky typu B a C a v menší míře také viru HIV, nemluvě o alergických reakcích na tetovací inkoust a kov užívaný při pearcingu.
Jak nicméně vyplývá z písemností Mezinárodní asociace exorcistů, zpřístupněných portálem Interris, za tetováním, které někteří lidé označují za druh umění a jiní za hyzdění těla, se skrývá ještě cosi znepokojivějšího. Původ polynéského pojmu tatoo, který údajně jako první použil mořeplavec James Cook, se v různých pramenech vysvětluje různě – podle sdružení exorcistů však vznikl spojením slov „ta“, tedy „motiv vyrytý do kůže“, s výrazem „atua“ – tedy „duch“, což jasně odkazuje k okultnímu původu tetování. Malby potetovaných mužů, nalezené v některých tichomořských jeskyních a staré až 60 tisíc let, vypovídají o tom, že se domorodci úmyslně zraňovali a pomalovávali si tělo, aby oddálili zlé duchy a potvrdili svůj sociální status.
Není proto divu, že v náboženstvích se na tetování nehledí zrovna vstřícně, a to nejenom v křesťanství. Většina sunnitských muslimů považuje trvalé tetování za tabu. V jednom z hadísů (Abú Juhayfaha) prorok Muhammad zlořečil jak tvůrci tetování tak tetovanému člověku, podle jiného hadísu zase potetovaný člověk volí Satana a odmítá Alláha.
Rovněž judaismus tetování odmítá a odvolává se přitom na verš ze 3. knihy Mojžíšovy: „Nesmíte si dělat zářezy na svém těle kvůli mrtvým. Nesmíte se tetovat: Já jsem Hospodin“ (Lv 19,27). Zpočátku šlo o zákaz pohanských obyčejů při smutečních obřadech, který se však časem rozšířil.
A co katolická církev? Svatý Bazil ve čtvrtém století varuje před tetováním a považuje ho za úkon, kterým se člověk přidružuje k ďáblovým učedníkům. V roce 787 papež Hadrián I. potvrdil jeho absolutní zákaz na druhém nicejském koncilu. Italský teolog Simone Iuliano ve svém Manuálu démonologie (Manuale di demonologia, 2015) píše, že při tetování se uskutečňuje pokrevní pakt s osobou, která tetování realizuje. Tímto paktem krve se tělo otevírá vstupu zlých duchů, byť tetování můžeme považovat za pouhý výraz estetického cítění. Nikoli náhodou tedy exorcisté narážejí na velké obtíže, když mají pracovat s potetovanými osobami. Při obřadech exorcismu pak posedlého člověka potetované části těla silně pálí, konstatují často kněží, pověření službou exorcismu, a přitom nezáleží na tom, zda si na sebe dal vytetovat křesťanské výjevy či symboly. Toto upřesnění je důležité, protože také v křesťanství existuje tradice nesmazatelného značkování těla. Členové koptské církve si tetováním křížů a jiných náboženských symbolů udržují křesťanskou identitu v převážně muslimském kontextu. Při bazilice v italském mariánském Loretu zase dlouhá staletí působili takzvaní „mniši značkovači“ (frati marcatori), kteří na požádání vyryli do pleti trvalé znamení o vykonané pouti – jejich povětšinou sakrálně inspirovanou nabídku tetování uchovává místní muzeum.
Mimo jiné se zde dozvíme, že poutníci si dávali tetovat hlavně dlaně a zápěstí z touhy připodobnit se stigmatům sv. Františka z Assisi. Také účastníci křížových výprav nosili na těle vytetované znamení Jeruzalémského kříže, aby se jim v případě smrti na bitevním poli dostalo důstojného křesťanského pohřbu. Církev však tuto praxi jen nerada tolerovala a dodnes se netají svými výhradami vůči cejchování těla, které shrnuje florentský profesor morální teologie, o. Gianni Cioli: »V první řadě je to zdravotní riziko, za druhé pak silně erotizované pojímání lidského těla, spojené s provokativním exhibicionismem, což je z hlediska křesťanské morálky nepochybně problematické, a konečně esoterický, až satanistický původ tetování, který by především křesťany měl přivést k zamyšlení.«
radiovaticana.cz/clanek.php4
