Přijala jsem Boží vůli
19. listopadu zemřela ve věku třiadevadesáti let v Bělostoku Marianna Popiełuszková, matka bl. Jiřího Popiełuszka, kněze zavražděného polskou komunistickou tajnou službou.
V této souvislosti přinášíme rozhovor, který s ní v roce 2009 vedly Katarzyna Soboraková (KS), tehdejší notářka beatifikačního procesu, a Małgorzata Rutkowska (MR), vedoucí archivu otce Popiełuszka. Ponecháváme lidový způsob vyjadřování paní Popiełuszkové, jen na několika místech jsme jej byli nuceni kvůli větší srozumitelnosti mírně stylisticky upravit. Dovolili jsme si však v otázkách nahradit familiérní oslovování „mámo“ vykáním. Uvedený rozhovor není jen vzpomínáním na otce Popiełuszka, ale zároveň krásným svědectvím o víře jeho matky, bez níž by nebyl tím, čím byl.
KS: Je to pro nás velká radost, setkat se s Vámi v Okopech, v rodném domě otce Jiřího. Co Vaše zdraví?
Za život děkuji, ze smrti se nevyprošuji, protože život i smrt jsou Božím darem. „Jak jen časně vstanu z rána / hned volám na svého Pána. / Nechať bude pochválen / Ježíš Kristus veleben.“ Důležité je, že mohu ještě chodit do kostela. Starý strom nepřesadí, kořeny jsou hluboko. Stejně udržuje člověka silná víra. Po biřmování je třeba prosit Ducha Svatého a On dá dary. A když víra schází, pak ani Duch Svatý nepůsobí.
MR: Matka dokáže vidět srdcem, čím bude její dítě. Chtěla jste, aby se Váš syn stal knězem?
Matka může nejvíce vyprosit, když nosí dítě pod srdcem. Od prvního měsíce je třeba to přání vyjadřovat. Když jsem nosila pod srdcem otce Jiřího, obětovala jsem ho k slávě Boží. Byl mým třetím dítětem. Prvním byl Josef, potom Tereza, čtvrtá byla holčička Heda, zemřela, když měla rok a deset měsíců, a poslední byl Stáňa. S mužem nám scházel jeden měsíc a jeden den k šedesáti letům manželského soužití. Svatbu jsme měli na sv. Jakuba.
MR: Jaké byl otec Jiří dítě?
Jaký se povedl, takový byl. Byl z Božího povolání. Milý, poslušný, přítulný… Každé dítě takové může být, pokud ho matka nenechá růst jako dříví v lese. Když si z domova neodnese dobré slovo, tak odkud? Na ulici najde?
KS: Otec Jiří se narodil 14. září, na svátek Povýšení Svatého Kříže. Tak to bylo naplánováno, takový byl termín?
Dneska jenom plánují: bude dítě, nebo nebude? Dřív se žilo, jak víra ukládala, a žádné termíny se nestanovovaly. Kolik komu dával Pán Bůh dětí, tolik bylo. A teď… dělají to na sklíčku.
MR: Byl otec Jiří jiný než ostatní Vaše děti?
Pro mě byly všechny děti stejné. Nebila jsem, netrestala, bylo jenom přísné slovo: tak to udělej, a hotovo. Rodiče musejí učit poslušnosti od malička. A dnes? Jak vyžadovat poslušnost, když jsou rodiče hned potrestáni, že dítě k něčemu nutí? Dnes rodiče nemají právo, aby dítě vychovávali, jak chtějí.
MR: Jak se v dětství projevovala zbožnost otce Jiřího?
Když se stal ministrantem, chodil každý den pět kilometrů do kostela v Suchowoli. Vždycky pěšky, autobus nejezdil, člověk musel jít sám. Do školy jednou ten, podruhé onen soused odvezl, ale do kostela otec Jiří neměl společnost, protože šel pomáhat ke mši svaté. Nikdo s ním nejel. Ministroval při mši svaté tolik, že mě dokonce v Suchowoli upozorňovali: „Proč chodí tolikrát?“ Jejich místní děti neministrovaly tolik jako on.
MR: Vzpomenete si na nějakou historku spojenou s každodenními výpravami Vašeho syna do Suchowole?
Šikmo přes les byla cestička, tou otec Jiří chodil do kostela. Jednou za šera, brzy ráno, vyděsil souseda. Starosta šel s penězi, nesl daně. Otec Jiří ho chtěl dohonit, protože ve dvou se jde lépe a cesta je kratší. On ale nevěděl, kdo za ním jde, tak přidal do kroku. A otec Jiří taky zrychlil. Starosta si myslel, že ho někdo honí. Sešli se teprve v Suchowoli a oba se tomu nasmáli.
MR: Nebála jste se, že syn musí sám chodit přes les?
A co Boží Prozřetelnost? Důvěřovala jsem Bohu.
MR: Jak doma vypadala každodenní modlitba?
V květnu litanie k Matce Boží, v červnu k Srdci Pána Ježíše, v říjnu růženec. Ve středy jsme se modlili k Panně Marii Ustavičné Pomoci, v pátky k Srdci Ježíšovu. A po celý rok často růženec.
KS: Otec Jiří si tedy odnesl víru z domova a nezměnil se?
Od dědů pradědů to tak bylo. Můj kmotřenec byl knězem, bohužel nežije, měl nehodu, synův kmotřenec byl taky knězem.
MR: Svěřil se Vám syn, že se chce stát knězem?
Jednou, když kněz chodil po koledě, tak se na to zeptal. A já říkám: „To není moje věc. Přijde čas a budu vědět. Není důvod zpívat předčasně.“
MR: Neměl otec Jiří ve škole potíže kvůli své náboženské horlivosti? Byla to přeci doba silné laicizace.
Chtěli mu dokonce snížit známky, byla taková jedna učitelka z ruštiny. Otec Jiří chodil každý den na růženec. „A kampak to chodí?“ vyptávala se. Otec Jiří napsal žádost, aby mu nesnižovala známku, neškodila. Neříkal ale, jaké má plány, nikdo ve škole to nevěděl, že se chystá do semináře. Když měli maturanti svůj ples, on nasedl do vlaku a odjel do Varšavy.
KS: Jeden kněz říkal, že otec Jiří chtěl studovat blízko kardinála Stefana Wyszyńského, byl fascinován polským primasem. Pamatujete si, co napsal na svém primičním obrázku? „Posílá mě Bůh, abych hlásal evangelium a léčil rány ztrápených srdcí.“ Co napsal, to dělal. Otec Jiří byl věrný kněz…
Ano, ten primiční obrázek mám.
KS: A jak to bylo s tím, že otec Jiří navštěvoval františkány v Neipokalanowě? Vzal si za vzor asi sv. Maxmiliána Kolbeho, že?
Po sedmé třídě chtěl jít do Niepokalanowa, ale já jsem ho trochu krotila: „Ještě jsi v dětských letech, možná se rozmyslíš.“ Přibrzdila jsem ho.
KS: Říkala jste, že si otec Jiří v dětství vyráběl oltáříky.
Ještě když byl malý, dával si uhlí do krabičky a jako by okuřoval. Na stole vyráběl oltáříky, ze záclony komži, a tak „sloužil“ mši svatou.
KS: Důležitou zkouškou pro kněžství otce Jiřího byla vojenská služba. Tehdy prokázal svoji nezlomnost a sílu charakteru.
Jednou mě v Čenstochové potkal jeden kněz, říkal, že znal otce Jiřího. Tamten kněz odcházel z armády a náš začínal. Otec Jiří ho velmi ovlivnil, zejména příhoda s růžencem. [1] Když odešel z armády, tak ti, co zůstali, se dál podporovali.
MR: Vyprávěl otec Jiří o šikaně, které musel v armádě čelit?
Nikdy mi nic smutného neříkal, abych si nedělala starosti.
KS: Na svěcení otce Jiřího jste byla s celou rodinou. Váš manžel přijel také?
Já jsem bez něj nikde nebyla a on beze mě. Můj muž mi byl otcem a já jemu matkou.
KS: První primiční mši sloužil otec Jiří ve Varšavě, druhou v Suchowoli?
Otec Jiří přijel domů a na zápraží jsme ho potkali s květinami. Popřál synovci, synovi bratra, aby se dočkal svojí primice. A tak se i stalo, šel do semináře.
KS: Ano, P. Kazimierz Gniedziejko je dnes knězem a často o této příhodě vypráví. Já bych ale chtěla připomenout poslední slova otce Jiřího, která řekl v Bydhošti 19. října 1984: „Modleme se, abychom byli prosti strachu, zbabělosti, ale především touhy po pomstě a násilí.“ Po těch slovech se vydal na mučednictví, na Golgotu. Jako kdyby otec Jiří předvídal, co by se mohlo stát. Den před odjezdem do Bydhošti byl na mši sv. v kostele u sester Navštívení Panny Marie ve Varšavě spolu s biskupem Józefem Kraszewským, který ho varoval: „Tak moc o tobě mluví, ublíží ti, jsou toho schopni.“ A otec Jiří odpověděl: „Já se už ničeho nebojím, překročil jsem hranici strachu, jsem připraven na všechno.“ Stejného dne byl u zpovědi u P. Wiesława Kądziela. P. Zdzisław Król vypráví, že při této mši sv. přistoupil během znamení pokoje k otci Jiřímu, objali se a on uviděl, jak po ornátu otce Jiřího stéká slza…
Přemáhej zlo dobrem! Tak přikazuje naše víra. Dobrého člověka chce každý obejmout, ale toho, který udělal něco špatného… Ale vždyť každý má v sobě něco trochu dobrého. Dnes je lepší, a zítra může být lepší jiný. Za zlého člověka se musíme modlit, a dobrý ať se těší z toho, co už dostal.
MR: Jezdila jste za života otce Jiřího do kostela sv. Stanislava Kostky na mše sv. za vlast?
Nedovoloval mi jezdit, abych se nevyděsila zásahových jednotek a vodních děl.
KS: Musím Vám položit jednu těžkou otázku. Jaké to je být matkou mučedníka?
Ten se dozví, kdo to prožije. Je třeba přijmout Boží vůli.
MR: Necítila jste nikdy výčitky vůči Pánu Bohu?
Vždyť v jeho moci je všechno. Patrně taková byla Boží vůle. Bůh sám vybírá k mučednictví, protože kdyby nevybral, nedal svoji milost, tak by člověk mučednictví nepřijal.
KS: Otec Jiří byl připraven splnit do konce Boží vůli, jak říkal: „Jsem připraven na vše.“
Když unesli otce Jiřího, slyšela jsem o tom a věděla, ale myslela jsem, že kvůli výkupnému. Půjdeme tedy do farnosti a složíme peníze. A že se už doopravdy neuvidíme, na to nikdo ani nepomyslel. Muže to moc vzalo. Já říkám: „Počkej, možná to není pravda.“ Ještě jsme nevěřili… Stáňa odjel do Varšavy, aby zjistil, jestli to není klep. Nechtěli ho vpustit. A pak už jsme ani nespali, ani nejedli, jenom čekali.
MR: Nejtěžší pro Vás musela být identifikace těla… Státní bezpečnost Vás chtěla přemluvit, aby byl otec Jiří pohřben v Suchowoli a ne ve Varšavě?
Proč sem přivezli tělo? Tady nebyli chytřejší. Chtěli podvést. Zabili, aby byl klid. A bylo by ticho…
MR: Mnoho lidí Vás nazývá „Mámou“. Ale Vy se cítíte být především matkou kněží, že?
Tak to bylo, je a bude. Matka jednoho kněze se stává matkou všech kněží.
KS: Pamatujete si na setkání se Svatým otcem Janem Pavlem II. u hrobu otce Jiřího? Nejdřív papež položil na hrob bílo-červenou kytici, delší dobu se modlil, pak k Vám a zbytku rodiny přistoupil…
Svatý otec mě vzal pod paží a odvedl ke hrobu otce Jiřího, ke zvonu „Jiří“. Zeptal se, kolik mi je let. Když se dozvěděl, že jsem se narodila v roce 1920, řekl: „Tak to jsme stejný ročník.“ Svatý otec byl moc srdečný, požehnal nám a daroval všem růženec.
MR: S jakým úmyslem se modlíte růženec?
Za obrácení hříšníků, o řeholní a kněžská povolání, za obdržené milosti.
MR: A za vrahy otce Jiřího?
Modlím se za obrácení hříšníků. Bůh nechce hříšníka, čeká na obrácení.
MR: Bylo těžké vrahům odpustit?
Ne, protože to není můj soud. Soud bude Boha. Nikoho nesuďme, sami nebudeme souzeni.
MR: V roce 2007 jste podepsala výzvu do polského sněmu, aby byla ústavou zajištěna zákonná ochrana lidského života od početí do přirozené smrti. Tak učil otec Jiří…
Život nedává člověk, aby mohl usmrtit. Když Bůh dává život, dává také smrt.
MR: Co je podle Vás v životě nejdůležitější?
Bůh. Když bude Bůh na prvním místě, pak bude všechno na svém místě. Po probuzení hned mysl k Bohu. A potom nejprve růženec, jedna část. A pak je třeba začít den.
MR: A Vaše největší přání? Dočkat se beatifikace otce Jiřího?
To je všechno v rukou Božích.
KS: Mnoho nasvědčuje tomu, že to může být velmi brzy. [2]
To nikdo ještě neví, to je věc Boha.
MR: Modlíte se k otci Jiřímu?
Já se modlím k Bohu.
MR: Ale prostřednictvím služebníka Božího?
Já ho neobtěžuju, protože lidi mají důležitější věci, a on ví, co potřebuju, tak to sám vyprosí u Boha. Lidi stojí ve frontě.
MR: Cítíte ochranu otce Jiřího?
Já cítím ochranu Panny Marie, Královny Polska. Matka všemu nejlépe rozumí a vše je v Mariiných rukách.
Děkujeme za rozhovor.
Převzato z Nasz Dziennik 19. říjen 2009.
Přeložila Marta Trnková.
[1] Četař rozkázal otci Popiełuszkovi, aby odložil růženec, ten to ale odmítl. Musel pak v plné polní stát několik hodin na mrazu. Otec Popiełuszko navíc vytvořil během vojenské služby u svého útvaru početnou modlitební skupinu. – Pozn. překl.
[2] Otec Jiří Popiełuszko byl prohlášen za blahoslaveného 6. června 2010.
www.stjoseph.cz/prijala-jsem-bozi-vuli
