Clicks426
tores

Jedenáctého února si připomínáme Zjevení Panny Marie v Lurdech.

Lurdy – poselství nebe

P. Karl Stehlin

K zjevení Panny Marie v Lurdech došlo v době, kdy zednářstvo šířilo po celém světě svou proradnou a zhoubnou ideologii o uskutečnění ráje na zemi, o neomezeném štěstí, jehož člověk může dosáhnout již zde a nyní, o velikosti lidského „já“ a nutnosti ukájet jeho veškeré choutky. Podá-li člověk této ideologii prst, pak ona pohltí celý jeho život. Ukazuje falešný cíl lidského života, k jehož dosažení navíc předkládá falešné prostředky. Máme zde tedy co do činění s dvojím podvodem. Cíl, jakož i prostředky, které dnes propagují nejrůznější liberální a materialistické směry a organizace, utápějí člověka ve lži, což má nutně za následek, že se vzdaluje pravdě. Člověk se stále více míjí se svým pravým cílem, pro nějž byl stvořen. Lidský život ještě před smrtí bolestně přichází o své klamné iluze, a ve chvíli smrti pak člověk stojí tváří v tvář věčnému zavržení.

Toto nebezpečí bylo (a stále je) tak veliké, a to pro tak mnoho duší, že Bůh ve svém milosrdenství sáhl po mimořádných prostředcích, aby zachránil duše před katastrofou. Poslal několikrát na tento svět Neposkvrněnou, a ona jako nejstarostlivější matka učinila vše, aby splnila jeho vůli a zachránila své ztracené děti. K jedné z misí Neposkvrněné došlo právě v Lurdech. Tam Maria člověku obzvlášť jasně připomněla, jaký je pravý cíl, k němuž byl stvořen. Lurdy jsou v jistém smyslu zjevením tajemství nebe.
Panna Maria nám dvojím způsobem vysvětluje existenci, podstatu a velikost nebe. Nejprve svými vlastními slovy o věčnosti a reakcí sv. Bernadety: „Slibuji, že tě učiním šťastnou, avšak ne v tomto životě, nýbrž v budoucím.“ Tohoto příslibu věčného štěstí se Bernadeta držela po celý svůj život, zejména ve chvílích nejbolestnějších. Když během své poslední nemoci velmi trpěla, z jejích úst bylo možno slyšet slova: „Nebe! Nebe! Říká se, že jsou svatí, kteří nešli přímo do nebe, neboť po něm za života dostatečně neprahli. To se mě netýká.“ Do deníčku si napsala: „Pro nebe udělám vše. [...] Tam se opět shledám se svou Matkou v celém jasu její slávy.“

Za druhé, samotným zjevením Matky Boží v nebeské nádheře a slávě. Henri Lasserre, který jako první se souhlasem církevních autorit popsal události v Lurdech, zvěčnil její obraz následovně: „Záři, která ji obklopovala, nebyla Bernadeta schopna přirovnat k žádnému známému světlu. Byla to záře silnější než slunce. A přesto ono silné světlo nezraňovalo její oči. Naopak, jako by očím lahodilo, laskalo je a přitahovalo k sobě, šíříc kolem blažený, sladký pokoj. Od obyčejných lidí se lišila pouze tím, že z ní vyzařovalo ono světlo a byla krásná [...] natolik výjimečně, natolik zázračně, tak jinak nádherná, že Bernadeta, byť by byla dokonalou malířkou a dokázala co nejpřesněji namalovat její rysy, nebyla by onu krásu schopna zachytit štětcem a zprostředkovat. Bernadeta spatřila štíhlou postavu středního vzrůstu, která se zdála být velmi mladou, snad dvacetiletou ženou. Ale její krása, stejně jako mladost v sobě měly cosi neobyčejného. Zdála se být mladostí, která nepomíjí a pomíjet nemůže – mladostí věčnou. A v této mladosti bylo navíc cosi slovy nevypověditelného. Jako by se téměř dětský půvab nejčistší panny snoubil s vážnou, nekonečně soucitnou, bezmeznou dobrotou matky a vznešeným majestátem královny.“
Jak veliká nebeská blaženost ze zjevení Neposkvrněné vyzařovala, dokládá zázračné obrácení hraběte de Bruissard. Tento muž se setkal s Bernadetou několik měsíců po zjeveních. Na konci rozhovoru se dívky zeptal: „‚Jak se ta krásná paní usmívala?‘ – ‚Ó, pane, to bych musela být z nebe, abych ten úsměv zopakovala!‘ – ‚A nemohla bys ho zopakovat pro mne? Jsem nevěřící a nevěřím ve zjevení.‘ – ‚Vy si tedy myslíte, že jsem lhářka?‘ – Už jsem se jí chystal omluvit, když pokračovala: ‚Jelikož jste hříšník, tak úsměv Panny Marie zopakuji.‘ Dítě pomalu vstalo, sepnulo ruce a usmálo se tak překrásně, jak jsem to nikdy na lidských rtech neviděl. Její postavu ozářil nepopsatelný odlesk světla. Stále se usmívala s očima obrácenýma k nebi. Stál jsem strnule před ní, přesvědčen, že jsem na tváři vizionářky spatřil úsměv Nejsvětější Panny. Onu božskou památku nosím od té doby ve svém srdci. Přišel jsem o ženu a dvě děti, ale nejsem na světě sám. Žiji s úsměvem Nejsvětější Panny.“

Matka Boží zosobňuje dogma o nebi. Nebe, to je neposkvrněnost bez sebemenšího stínu. Do nebe duše vstupuje teprve tehdy, když je očištěna ode všech pozůstatků špíny a temnoty, zcela čistá, neposkvrněná. Zrak Panny Marie je obrácen k nebi. Její blaženost nám ukazuje, že podstata štěstí v nebi spočívá v patření na Boha tváří v tvář, na milování Boha jeho vlastní láskou, to znamená láskou bezmeznou. Blaženost v nebi je účastí v nekonečné blaženosti samotného Boha.

Již samo místo Lurdy je vzdálenou ozvěnou tajemství nebe. Do Lurd směřují davy lidí. Co je to dav? Je to jistý jev se sobě vlastní psychikou. V davu se člověk stává někým jiným, než je jako jedinec. Lze s ním snadno manipulovat, neboť se nechává strhnout atmosférou a náladou davu. Dav má velkou převahu nad jednotlivcem. V davu lze snadno ztratit zdravý rozum a podlehnout davovým emocím. Nejnovější dějiny jsou svědkem mnoha případů, kdy vlna euforie davu jednotlivce unášela a vedla je na scestí.

V nebi jsou svatí také „bez počtu“, ale nedochází zde k popření osobnosti, zde nevítězí emoce kolektivu nad jedincem. Místo toho vládne harmonické communio – společenství. Každý zvlášť setrvává v plnosti svého osobního oddání se Bohu, a zároveň v harmonickém společenství s jinými svatými. Je to ta nejvlastnější a nejhlubší visio beatifica. V Bohu se naplňuje společenství všech se všemi. Vzniká jednota, v níž svatost každé ze spasených duší dosahuje plnosti své jedinečnosti. A takto spolu spasení oslavují Boha. On je středem, avšak v nebi nemizí nic, co je skutečně hodnotné, a proto přetrvávají i jednotlivé vztahy s blízkými lidmi, nacházejíce zde svou nejvyšší dokonalost a vrchol.

Tak jako ve zpovědnici hříšník ztrácí (šťastná to „ztráta“!) svou špínu, tak také v Lurdech dav ztrácí své pozemské vlastnosti a připodobňuje se zástupům spasených. Každý prožívá modlitbu svou vlastní osobností a zároveň je spolu s mnoha jinými. Uprostřed tisíců svící každá hoří k Boží slávě sobě vlastním plamenem. Nálada v Lurdech je inchoatio vitae aeternae – počátek života věčného. Lidé přicházejí ze světa, kde vládne hřích a nepravost, kde mnoho odmítá Bohu poslušnost a podřízenost. Když jsou lidé odloučeni od Boha, ihned mezi nimi rostou zdi a rozkoly. Jeden egoismus naráží na jiný egoismus, a namísto harmonie vzájemné oddanosti začíná boj o nadvládu. Proto je člověk v tomto bezbožném světě často tak sám, opuštěný. Občas však samota není způsobena hříchem, nýbrž zbožností. V tak nepříznivých dobách, jako je ta naše, bývá katolík odmítán a odsouván na okraj. Musí jít stále proti, „proti proudu“. Má však víru, je tedy skutečně, nejen zdánlivě, jiný. Živé ryby plavou proti proudu. Jen ty leklé unáší proud tohoto světa. Katolík musí stále říkat své „ne“, kde dav křičí „ano“. Musí jít proti mase, davu, veřejnému mínění, které je hračkou v rukách vlastníků médií. Pokud se chce přiblížit Bohu, pokud chce potěšit Neposkvrněnou, pak musí zvítězit nad nátlakem světa. Je ve vyhnanství, putuje slzavým údolím. Přestože bývá znaven, je dalek zoufalství, má totiž svého Krále a Královnu! Těm slouží!

A poutník, veden úradkem Boží Prozřetelnosti, se blíží k Lurdám. Námaha životní cesty a nesnáze boje s úskoky ďábla náhle kdesi mizí. Poutníkova duše se nemusí neustále bránit. Nikdo na ní neútočí. Může odvolat výjimečný stav. Vchází totiž na svaté místo; může se s důvěrou svěřit vedení víry a oddat se svatým pocitům. Vše, co ho obklopuje, mu pomáhá, vše ho povznáší, vše ho povzbuzuje. Davy u jeskyně plné vznešeného usebrání a konejšivé radosti, v procesích, na modlitbě… Je to nádherný zážitek společného života v atmosféře svatosti. Vítězí vzájemné oddání. Výsady se dostává těm nejpotřebnějším, nemocným. Jejich prvenství zdravé neruší, právě naopak. V takovémto prostředí se rodí odvaha, nová síla, víra a naděje, pokoj a harmonie. Zde se společně prožívá vítězství velkých zázračných činů, které Pán Bůh koná skrze Neposkvrněnou, připravuje nás tímto na věčnost. Zde je Kristus Pán uprostřed svého lidu. Zde, na rozvalinách pohanského antropocentrismu, panuje teocentrismus. Zde náš Spasitel vincit, regnat et imperat. V Lurdech zaznívají první tóny písně, jejíž hlavní akordy a celý zbytek znějí v nebi k věčné cti Beránka Božího.

Tato sláva Krista Pána, jak vidíme, přemítajíce o proměnění, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, se zjevuje již zde na zemi, a to v Panně Marii, neboť ona ve svých zjeveních odhaluje cosi ze své slávy a nebeské nádhery.

Tak jako on přijde ve své slávě, tak se ona již nyní zjevuje ve slávě své.

Tak jako se on zjeví s plodem své spásy – církví vítěznou, tak ona již nyní shromažďuje davy církve bojující a přináší nám předzvěst.

Tak jako on dokončí dílo zušlechťování každé duše až k vrcholu svatosti, tak ona již nyní rozdává duším milosti obrácení a posvěcení a vede je velkými kroky ke svatosti.

Tak jako on vzkřísí těla zemřelých do nebeské slávy, tak ona již nyní přináší úlevu lidem nemocným na těle i na duši.

Jak to činí? Skrze vítězství nad temnotami, ďáblem a hříchem.

Ve světě, kde vládne hřích, je její neposkvrněné početí zárukou vítězství nad hříchem a opětovného dobytí prvotní nevinnosti.

Ve světě, kde vládne smrt, je její nebeská a nesmrtelná osoba jistotou, že Kristův život a jeho láska jsou mocnější než smrt.

Ve světě, kde vládne pochybnost a beznaděj, nás její přítomnost ujišťuje, že nás Pán Ježíš nikdy neopustí a nikdy o nás nepřestane pečovat.

Ve světě, který hledá lidské štěstí pouze v pozemských mezích a usiluje vybudovat ráj na zemi, ona ukazuje nádheru pravého štěstí a ráje v Kristu.

Maria dostává veškeré své světlo od Krista. Její hvězda září nocí a zahání všechny temnoty zoufalství a pochyb. Ona je prvním květem budoucí obrozené rajské zahrady, předpovědí, že jednou bude „vše obnoveno v Kristu“. Proto se také zjevuje. Bůh ji k nám posílá. V ní se zjevuje sláva a vítězství Krista Zmrtvýchvstalého. V ní rozjímáme všechna dobra, která očekáváme. Ona oživuje naši víru, posiluje naši naději, podpírá nás na dalším úseku naší cesty k božskému Ženichovi, jenž nadchází. Ona v našich srdcích obnovuje touhu po nebi, touhu po Kristu a jeho vítězství. To vše lze nalézt při pouti do Lurd.

Převzato ze Zawsze Wierni 4/2008.
Přeložil Adam Podborský.
Publikováno v Te Deum 4/2008.


www.stjoseph.cz/lurdy-poselstvi-nebe/
Public domain