Clicks475
tores
2

Fanatismus jest špatná vlastnost katolíků?

P. Štěp. Masiák O. P.

Žijeme v době, kdy každé nadšení pro věc katolickou, pro svědomité plnění svých náboženských povinností, pro víru, pro rozkvět Církve, nejen nevěrci, ale bohužel i vlažní katolíci nazývají fanatismem a šmahem všechno odsuzují. Kořen tohoto jejich počínání tkví v nesprávném neb jednostranném pojmu fanatismu, který byl většině lidí naočkován od těch, kteří tak rádi si hoví v stojatých, bahnitých vodách a kteří přímo nenávidí vše, co by je mohlo z tohoto jejich klidu vyrušiti.

Není ovšem každý fanatismus správný. Otevřeme-li dějiny starých pohanských národů, přímo se zděsíme, jakých ukrutných činů se dopouštěli pohanští kněží, jejichž výstřední horlení o kult bohů a bůžků nezastavilo se ani před životem lidským. Všem zajisté jest znám bůh Moloch, do jehož rozpálených rukou vkládali tito kněží malé dítky, aby těmito nevinnými obětmi usmířili rozhněvaného boha.

Leč nemusíme ani choditi do dob pohanských. I dějiny křesťanství vypravují nám o přepjatém horování bludařů a sekt jako donatistů, albigenských a jiných, kteří též z náboženské vášně barbarským způsobem utráceli lidské životy a ničili vše, co se jim zdálo býti na závadu, aby své takřka až k šílenství vystupňované horlivosti vyhověli. Bohužel i národ náš nezůstal ušetřen této nákazy. Fanatismus husitů, jenž z lidí učinil zvěř dychtící jen po krvi a drancování, bude vždy temnou skvrnou našich dějin.

Tato přepjatá horlivost či fanatismus povstává z duchovní pýchy a z náboženské neuvědomělosti. Mnozí lidé totiž ve své povýšenosti nad ostatní, nechtějí jíti k Bohu cestou, kterou Církev tak jasně všem ukazuje, ale hledají cestu novou, která by svou výstředností bila přímo do očí, touží však a hledají za to pochvalu od ostatních. Tato pýcha vybičuje jejich vůli mnohdy až k neuvěřitelným skutkům. Kdo by si nevzpomněl při pohledu na takovéto lidi na pyšné farizee, kteří v zevnějším náboženském horlení se předstihovali, ale zatím byli v pravdě jen obílenými hroby, jak je nejednou pojmenoval sám božský Spasitel. Pod rouškou svatosti a zbožnosti skrývali často mysl bohaprázdnou. Sláva, moc a bohatství byly jim hlavním cílem, horlení pak pro zákon Boží toliko nejvhodnějším prostředkem k tomu. Jiní opět ve své náboženské zaostalosti a neuvědomělosti dali se snadno svésti bludnými názory přemrštěných blouznivců a v mylném domnění, že účel posvěcuje prostředky, neznali žádných mezí pro své činy. Toto jednání předpověděl Ježíš Kristus apoštolům slovy: „Z náboženské obce vyloučí vás, ano přichází hodina, že každý, kdo vás zabije, bude se domnívati, že by tím Bohu sloužil.“ Tito fanatikové neoprávněně a nespravedlivě kářou, zatracují, ano i pronásledují, domohou-li se moci, ty, kteří se podobným vznětům neoddávají, neb kteří mají odvahu postaviti jejich jednání do správného světla.

Takovýto fanatismus, jenž jest přemrštěným horlením o náboženské duchovní statky, jenž používá bezohledně všech prostředků, jen aby dosáhl svého cíle, musíme zavrhnouti, a tak Církev svatá plným právem jej zavrhuje, prohlašujíc jej za těžké provinění proti Bohu a bližnímu.

Jest však též fanatismus správný, který není hříchem, ano právě naopak jest skutkem dobrým a záslužným. Takovýmto fanatismem rozumíme bezohlednou oddanost něčemu dobrému a velikému, za kterým jdeme všemi dovolenými prostředky. Abychom měli o tomto fanatismu správný úsudek, jest třeba všimnouti si jednotlivých slov jeho výměru.

Pravil jsem, že fanatismem rozumíme bezohlednou oddanost něčemu dobrému a velikému. Máme-li pro něco vzplanouti, býti pro něco nadšeni, jest třeba nejprve, aby tím bylo přeplněno naše srdce, abychom to milovali celou svojí láskou. Tato láska pak připoutá celou naši bytost k milovanému předmětu tak, že budeme zcela a bezvýhradně oddáni. A takováto oddanost z lásky jest první podmínkou správného fanatismu.

Leč vyžaduje se oddanost bezohledná. Jest to však správné, abychom byli něčemu bezohledně oddáni? Zajisté, ano můžeme směle říci, že tato bezohlednost jest nezbytná, neboť bez ní bychom daleko nedošli. Každé veliké věci, zvláště náboženské, staví se do cesty tolik překážek, tolik námitek, že kdybychom se u každé zastavovali, kdybychom nešli takřka slepě za svým velikým a dobrým cílem, buď bychom k němu vůbec nepřišli, anebo bychom se ke své vlastní škodě zpozdili. Příkladů na toto bezohledné oddání se veliké věci máme dosti u našich světců a světic. Jak často stavěly se jim v cestu za jejich ideálem, Bohem, city nejněžnější, láska k matce, k otci neb sourozencům, jež snažily se strhnouti je s jejich dráhy — leč oni šli, třebas mnohdy i se srdcem krvácejícím, bezohledně za tímto svým ideálem, pamětlivi jsouce slov božského Spasitele: „Kdo miluje více otce neb matku nežli mne, není mne hoden!“

Nejdůležitější však z celého výměru fanatismu jsou slova: za kterým jdeme všemi dovolenými prostředky. Tato slova totiž rozlišují fanatismus správný od nesprávného. Fanatismus špatný užívá k dosažení svých cílů všech prostředků, bez ohledu na to, zda jsou dovolené, či nikoliv, jen když se jimi dosáhne cíle. Velmi často, jak jsem již dříve uvedl, užívá prostředků, jež jsou těžce hříšné. Má-li býti fanatismus dobrým a správným, jest třeba k dosažení cíle používati pouze prostředků dovolených, t. j. prostředků, které neodporují přikázáním Božím a církevním.

Díváme-li se na fanatismus tak, jak jsme si krátce vyložili, vidíme jasně, že takovýto fanatismus není věcí špatnou, ba právě naopak jest věcí dobrou, ano i nutnou. Kdybychom měli vyhladiti z lidského života fanatismus každý, bez rozdílu, pak bychom neměli v Církvi svaté mnohé krásné příklady světců a světic, kteří právě dobrému fanatismu děkují, že jsou postaveni na naše oltáře, bychom je uctívali a k nim se utíkali. Neměli bychom „chudáčka Božího“ sv. Františka z Assisi, vždyť jen bezohledné následování chudoby božského Spasitele, který neměl, kam by hlavy sklonil, učinilo ho tak velikým a nám tak drahým a milým. Sám papež Innocenc III. obával se potvrditi jeho řeholi, v níž tak přísným způsobem měla býti chudoba pěstována, až konečně napomenut viděním ji potvrdil. A tak bychom mohli probrati všechny ty velikány v Církvi svaté a poznali bychom, že kdybychom je zbavili jejich bezohledného oddání se jejich velikým ideálům, že bychom je zbavili též buď zcela, anebo alespoň z části toho, co je činí tak velikými.

Může tedy fanatismus býti špatnou vlastnosti katolíků? Má-li všechny vlastnosti správného fanatismu, pak zajisté nemůže býti vlastností špatnou. Proč by to, co u jiných jest tolik vynášeno a chváleno, co jest stavěno pro vzor ostatním, mělo by býti u katolíků haněno a odsuzováno? Právě pro to počínání našich nepřátel můžeme dobře pochopiti, jak výbornou vlastností, mající vliv nejen na jednotlivce, ale i na okolí. Nepřátelé všeho katolického by nejraději viděli, kterak mor vlažnosti a lhostejnosti k náboženským povinnostem čím dále tím více se rozlévá do všech údů Církve katolické, neboť v takových stojatých vodách nejlépe mohou loviti lidské duše a proto snaží se všemi prostředky ukolébati je v jejich netečnosti až k úplné záhubě.

Vědí dobře, že nadšený katolík, plnící horlivě nejen to, co jest nutně povinen, nýbrž i to, co jest pouze radou a nikoliv příkazem, jest neustálým živým protestem, všem vlažným a pohodlným katolíkům. Jest jejich červem svědomí, neboť neustále jim staví před oči to, co mají činiti, jak by měli žíti, snaží se je probuditi z jejich smrtelného spánku. Proto jen pro tyto důvody musí již býti fanatismus špatnou vlastností katolíků, špatnou ovšem jenom pro rozvratné plány nepřátel svaté víry. Neměli bychom my, křesťané, býti s to učiniti něco pro čest a slávu Boží? Jak neohroženým, až k nestoudnosti drzým dovede se státi člověk, jde-li o dosažení hmotného prospěchu! Neměla by tedy i víra naše propůjčiti nám trochu té katolické smělosti, trochu katolického fanatismu, abychom si dovedli uhájiti tento náš nejvzácnější poklad? Vždyť nejedná se zde o život časný, nýbrž i věčnost, o věčnost šťastnou, či nešťastnou.

Nutnou podmínkou k tomu jest, abychom byli proniknuti živou a hlubokou věrou, která všechny překážky přemáhá, nade vším vítězí a dává schopnost k oné neohroženosti u vyznání svého přesvědčení, jež tak povzbudivě na druhé působí. Víra a láska jsou dvě hybné páky, jež nesmějí nás katolíky nechati se ukolébati bezvěreckým proudem, nýbrž vždy více a více nás povzbuzovati, abychom pluli stále a pevně proti tomuto proudu k vytčenému cíli.

Nuže, ukažme, že jsme katolíky ne pouze podle jména, nýbrž celým svým životem, svými skutky. Denně staví nám Církev svatá před oči své svaté, ale ne proto, abychom se jim obdivovali, nýbrž abychom je podle sil svých následovali. Pohleďte jen na svatého Petra! Prostý neučený rybář jde dobývat největší město světa, ten Babylon zkázy a nemravnosti, Řím. Jen fanatikovi mohla napadnouti tato smělá myšlenka, přeměniti ty tři miliony lidí, oddaných jen tělu a jeho vášním, na vyznavače a následovníky ukřižovaného, uvésti je na cestu odříkání a sebezapírání. Hle, co zdálo se šílenstvím, naprostou nemožností, stalo se skutkem. Římský Babylon padl a na jeho místě vzrostlo město svaté. Dnes téměř celý svět podobá se takovémuto Babylonu mravní zkázy. Nuže, buďme i my fanatiky, kteří se nezaleknou tohoto moře nepravosti, ale opřeni o Boha napnou všechny své síly k jeho záchraně.

Dokažme celému světu, že duch milosti Boží dosud vane světem, že pravice jeho jest nezkrácena. Dokažme, že i my jsme hodni nazývati se fanatiky pro Boha a pak opět zazáří v celé své kráse království Boží na zemi.

Sborník kontroversí. Díl V. Společenské problémy. Lidové knihkupectví v Olomouci. 1934.

www.stjoseph.cz/fanatismus-jest…
tores
Zlatá slova katolického kněze.
Odpočinutí lehké dej mu, ó, Pane,
a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji. Amen.
tores