Jazyk
Zobrazení
300
apredsasatoci

arcibiskup marcel lefebvre - Krátký seznam hlavních omylů konciliární eclesiologie

1. Z toho všeho vyplývají jednoznačně bludařské následky: Povolení výstavby sálů, které jsou určeny k ekumenickému pluralismu. Vydávání ekumenických s katolickou exegezí již nekonformní biblí a ekumenických ceremonií. V Unitatis Redintegratio se učí, že rozdělení křesťanů je pro svět předmětem pohoršení a stojí v cestě hlásání evangelia všemu stvoření..., že Duch svatý neodsuzuje posloužit si jinými náboženstvími jako prostředky ke spáse. Stejné omyly se opakují v Catechesi tradendae Jana Pavla II. Ve stejném duchu s tvrzeními, která odporují tradiční víře prohlásil Jan Pavel II. 25. května 1982 v katedrále v Canterbury, „že přislíbení Kristovo nám dává důvěru, že Duch svatý který již v prvních dobách po Letnicích vyléčil způsobené rozdělení", jakoby jednota Creda v Církvi nikdy nebyla. Pojem „Božího lidu" vede k názoru, že protestantismus je jen speciální formou téhož stejného křesťanského náboženství. Druhý vatikánský koncil učí „opravdové jednotě v Duchu svatém" s heretickými sektami (Lumen Gentium, 141) a s „jistými ještě nedokonalými společnostmi". (Unitatis RedintegratioJ). Tato ekumenická jednota odporuje encyklice „Saris Cognitum" Lva XIII., který učí, že Ježíš nezaložil Církev, která v sobě zahrnuje vícero společností, které jsou nám sice jistým způsobem blízké, ale jedna od druhé se liší, takže nejsou spojeny v jeden spolek, který může tvořit jedinou Církev." Právě tak stojí tato ekumenická jednota v protikladu k encyklice Humani Genris Pia XII., který odsoudil pojetí, že je možné nutnost příslušnosti ke katolické Církvi zredukovat na libovolnou formu, je v protikladu také k encyklice Mystici Corporis stejného papeže s odsouzením pojmu „pneumatická" církev, která zavádí nezřetelné spojení mezi věřícími vstupujícími do společenství. Tento ekumenismus stojí také v rozporu učení Pia XI. v encyklice Mortalium animos: „K podpoře jednoty mezi křesťany se mnozí dávají ošálit falešnými důvody při těchto podnicích. Což to není správné a není to dokonce povinnost - tak se pořád opakuje - aby ti, kteří odvozují svůj původ od Krista se už navzájem nekaceřovali a konečně se spojili poutem lásky. Stoupenci těchto názorů se vždy znovu dovolávají slov Kristových: ,aby jedno byli. . .' Qn.17,21) a ... ,bude jeden ovčinec a jeden pastýř' (Jn.10,16) a tvrdí, že Kristus těmito slovy vyjádřil přání nebo prosbu, která nikdy nebyla a dosud není splněna. Oni skutečně tvrdí, že jednota ve víře a v řízení které jsou poznávacími znaky pravé Církve prakticky dodnes nebyla a ještě dnes není." Tento katolickou morálkou a katolickým právem odsouzený ekumenismus jde tak daleko, že církevní právo dovoluje přijímat svátosti pokání, eucharistie a posledního pomazání z rukou „nekatolických úředních osob" (NC právo- kánon 844) a napomáhá „ekumenické pohostinnosti" k níž zmocňuje katolické úřední osoby. Všechno toto stojí ve otevřeném protikladu k Božskému Zjevení, které oddělení předepisuje a odsuzuje spojování „světla s temnotou, věřících s nevěřícími, chrámu Božího se sektami" (vgl. 2 Kor. 6,14-18).
2. Demokraticko-kolegiálni řízení Církve. Poté, co dnešní modernisté zničili jednotu víry, snaží se zničit jednotu vedení a hierarchických struktur Církve.
Toto učení, předložené již v dokumentu iMmen gentium druhého vatikánského koncilu je významně potvrzováno novým církevním právem (kánon 336). Toto učení tvrdí, že biskupské kolegium ve spojení s papežem je nositelem nejvyšší moci v Církvi a sice obyčejové a trvalé. Toto učení o dvojité nejvyšší moci v Církvi stojí v protikladu k učení a praxi církevního učitelského úřadu, předloženého obzvláště na prvním vat. Koncilu (Dz. 3055) a v encyklice Lva XIII. Satis cognitum. Pouze papež má tuto nejvyšší moc, kterou sdílí pouze tehdy a tak, jak uzná za vhodné a o kterou se dělí jen v mimořádných případech. Tyto těžké omyly se připojují k demokratické orientaci Církve, podle níž přebývá moc uvnitř „Božího lidu", jak je definováno v novém církevním právu. Tento jansenistický omyl byl odsouzen Bullou Auetorem fídaVin VI. (Dz. 2602). Tyto tendence, které na „bázi" podílení se na moci se dále člení, objevují se ve zřizování synod a biskupských konferencí, v kněžských a pastoračních radách a v mnoha druzích římských a národních komisí a totéž má obdobu v řádových společnostech (vgl. První vatikánský koncil, a nové církevní právo ( kánon 447). Demontáž autority v Církvi je zdrojem anarchie a nepořádku, který dnes všude vládne.
3. Falešná přirozená lidská práva
Vyhlášení Dignitatis humanae druhým vatikánským koncilem potvrdilo existenci falešných přirozených lidských práv v náboženské oblasti, v protikladu k učení papežů, kteří takovou blasfemii výslovně popírají. Tak vyvrací Pius IX. v encyklice Quanta Cura a jejím Syllabu, Lev XIII. své encyklice Ubertas praestantissimum a Immortak Dei a Pius XII. ve své řeči Ci riesce ke katolickým soudcům Itálie, že rozum a Zjevení takové právo zakládají. Druhý vatikánský koncil věří a vyznává všeobjímající způsob, jimž „pravda nemá být vnucována, jiným způsobem než mocí samotné pravdy," což stojí v podstatném protikladu k učení Pia VI. proti jansenistické synodě. Koncil při tom dochází k absurdním tvrzení, že existuje právo na to, nepřijmout a nenásledovat pravdu a povinností občanské vlády nepřipouštět již žádnou diskriminaci z náboženských motivů, nýbrž zavést právní jednotu mezi pravým a falešnými náboženstvími. Toto učení spočívá na mylném chápání pojmu lidské důstojnosti, které pochází od pseudofilosofů francouzské revoluce, tedy od agnostiků a materialistů, kteří byli odsouzeni již Piem X. Druhý vatikánský koncil tvrdí, že náboženská svoboda přinese Církvi éru stability. Řehoř XVI. naproti tomu prohlásil, že je to neslýchaná drzost tvrdit, že neomezovaná myšlenková svoboda je pro Církev žádoucí. Koncil vyslovil mylný předpoklad, který spočívá v tom, že lidská a křesťanská důstojnost pochází od skutečnosti Kristova vtělení, které přineslo tuto důstojnost všem lidem. Stejný omyl tvrdí ve své encyklice Pavel II.. Následky přijetí těchto falešných lidských práv koncilem jsou zničením základů Království Našeho Pána Ježíše Krista nad lidskou společností a odstranění autority a moci Církve v jejím poslání, které ji bylo dáno Naším Pánem totiž vládnout v duchu a v srdcích lidí, neboť oni vedou boj proti satanským silám, které ujařmují duše. Misionářský duch má být nazýván jako přehnaný Neutralita států v náboženských věcech je urážkou našeho Pána a Jeho Církve pokud se jedná o státy s katolickou většinou. 4. Absolutní moc papeže Je jisté, že moc papeže v Církvi je nejvyšší, ale není absolutní a neohraničená, je podřízena moci Boží, která nachází svůj výraz v tradici, ve svatém Písmu, promulgovaných definicích učitelského úřadu Církve. Moc papeže je podřízena a ohraničena svým účelem, k němuž mu tato moc byla předána. Tento účel je jasně definován papežem Piem IX. Bylo by nesnesitelné zneužití moci měnit ustavení stav Církve a osobovat si odvolávat proti božskému právu k právu lidskému, jak je tomu při náboženské svobodě, v novém cirkevním právu dovolujícím eucharistickou pohostinnost a v tvrzení o dvojí nejvyšší moci v Církvi. Je jasné, že v těchto a podobných případech každý katolický duchovní a každý věřící je povinen klást odpor a odepřít poslušnost. Slepá poslušnost je nesmysl a nikdo není osvobozen od zodpovědnosti, pokud poslouchá více lidi než Boha a tento odpor musí být veřejný, pokud je zlo veřejné a je předmětem pohoršením pro duše. (sv. Tomáš A.). To jsou elementární morální principy, které regulují vztahy podřízených ke všem legitimním autoritám. Tento odpor nachází všude své potvrzení ve skutečnostech, že od nynějška bývají trestáni ti, kteří se statečně drží tradice a katolické víry a ti, kteří víře nepříznivé učení provozují nebo jednají skutečné svatokrádežně nebývají obtěžováni žádným způsobem. To je logika zneužití moci.
5. Protestantské pojetí mše Nový církevní pojem, jak jej Jan Pavel II. definoval podle konstituce předcházející církevnímu právu, znamená hlubokou změnu v hlavním aktu Církve, mešní oběti. Nová mše, která je nová právě tak, jako je nová koncilní církev a která znamená hluboký zlom s Tradicí a učitelským úřadem Církve, nemohla být lépe definována. Je to více protestantský než katolický pojem, který je vysvětlením pro vše, co bývá neslýchané vyvyšováno a pro vše co bývá umenšováno. V rozporu s učením tridentského koncilu a jeho XXII. sezení a v protikladu k encyklice Mediator Dei Pia XII. vzrostla role věřících při účasti na mši a role kněze se snížila na roli předsedajícího. Prostor pro slovní liturgii se mohutně zvětšil, zatímco prostor pro synovskou oběť se umenšil. Převážila společná hostina a laicismus na úkor bázně a víry v opravdovou přítomnost skrze transsubstanciad. Odstraněním sakrální řeči se donekonečna rozmnožily rity tím, že se skrze světské nebo pohanské příměsi zprofanovaly a staly se falešnou náhradou na úkor pravé víry a pravé zbožnosti věřících. Toto vse a všechny tyto změny byly obzvlášť koncilem florenstkým a tridentským odsouzeny a bylo prohlášeno, že naše mše ve svém kánonu sahá do dob apoštolských. Svatý Pius V. a Klement XIII. tvrdí jak je důležité a nutné odmítat všechny úpravy a změny, aby byl tradicí posvátný římský ritus ve své neporušenosti nepřetržitě zachováván.
6. Volné šíření mylných učení a herezí.
To, ze se Církev nachází ve stavu ustavičného hledání, že byla zavedena praxe svobodného protestantského bádání, vede v náboženské praxi k tomu, že uvnitř Církve existují různá Kréda. Odstranění Svatého Oficia, Indexu, antimodernistické přísahy bylo pro modernistické teology podnětem k zavádění nových teorií, které matou věřící a zavádění „charismatismu", „letničářstvi," a „basis - společenství." je to skutečná revoluce, která ve svých konečných důsledcích míří proti autoritě a Bohu. Nebezpečná učení, která byla papeži vždy odsuzována se nyní rozvíjejí volně uvnitř církve. 1. Na katolických univerzitách a v kněžských seminářích se učí antischolastická, existencialistická, antiintelektuální filosofie. 2. Humanismus napomáhá přizpůsobit se modernímu světu tím, že se člověk stal měřítkem všech věcí. 3. Naturalismus, který obdivuje a vyvyšuje člověka a lidské hodnoty, nechal hodnotu vykoupení a milosti upadnout do zapomenutí. 4. Evolucionistický modernismus se pokouší o odvrhnutí Tradice, Zjevení a učitelského úřadu dvaceti staletí. Neexistuje už žádná jistá pravda a žádné dogma. 5. Socialismus a komunismus: odmítnutí koncilu odsoudit tyto omyly bylo skandální a vedlo k utvrzení v přesvědčení, že Vatikán je dnes více nebo méně příznivě nakloněn křesťanskému socialismu nebo komunismu. Postoj Svatého Stolce během posledních patnácti let takové názory podporuje a to jak z pohledu ze západu, tak ze strany za železnou oponou. 6. Konečně staví dohoda se zednáři, světovou radou církvi a s Moskvou Církev do pozice zajatce a činí ji nesvobodnou a neschopnou plnit svobodně své poslání. To je skutečná zrada, která křičí do nebe o odplatu, právě tak jako oslavná řeč, která byla v těchto dnech věnována tomu nejhoršímu a heretikovi a škůdci Církve. Kéž přijde doba, kdy Církev znovu získá svou svobodu, aby mohla uskutečňovat království Našeho Pána Ježíše Krista a království Panny Marie bez toho, aby se starala o názory svých nepřátel.