Jazyk
Zobrazení
212
apredsasatoci

arcibiskup marcel lefebvre - Stavět ne bořit

Dvacet let uplynulo. Mohli bychom se domnívat, že reakce na koncilní reformy se utišily, že se katolíci se ztrátou svého náboženství, v němž byli vychováni smířili, že ti zcela mladí, kteří je již vůbec nepoznali s novým náboženstvím souhlasí. Modernisté to v každém případě berou jako zcela jistou věc. Oni se příliš nepozastavovali nad neklidem, který vyvolali, neboť si byli svou věcí jisti. S postupem času je jejich jistota menší: Mnohonásobné a podstatné ústupky duchu světa nepřinesly očekávané výsledky, nikdo již nestojí o to, být knězem nového kultu a věřící ve velké většině opustili náboženskou praxi; Církev, která chtěla být církví chudých se stala chudou církví. Musela sáhnout po reklamě, aby nahradila církevní peníze a musela rozprodat své nemovitosti.

Kláštery jsou místem duchovního vyzařování, lidé tam přicházejí ve velkém počtu a často velmi z daleka; mladí lidé, kteří jsou zmateni klamným potěšením, zábavou a „předváděním se" všeho druhu, tam nacházejí svou cestu do Damašku. Musel jsem podpořit všechna tato místa, na nichž se uchovala pravá katolická víra a která proto tak přitažlivě působí.

Hodně jsem cestoval a všude jsem viděl zásahy Krista, který žehná své Církvi. V Mexiku prostý lid, vyhnal z kostelů kněze, kteří pracovali pro reformy v tzv. teologii osvobození a kteří chtěli odstranit sochy z kostelů: „Ne sochy, ale vy budete odstraněni!"
Irsko
, které dlouhou dobu vzdorovalo novotám zavedlo od r. 1980 reformu, oltáře byly jeden za druhým odstraněny nebo nahrazeny dřevěnými stoly. Ve stejném čase vznikly skupiny věrné tradici v Dublinu a v Belfastu. V Brazílii zůstalo obyvatelstvo diecéze Campos těsně semknuto kolem svých kněží, které noví biskupové vykazovali z jejich farností, pět tisíc ba dokonce deset tisíc lidí proti tomu protestovalo a demonstrovalo na ulicích. ...Je to správná cesta kterou sledujeme; máme o tom důkaz: Strom se pozná po svém ovoci.

„Neexistuje žádná větší sekta než liberálové" - dokázali, je téměř zázrak.


My jsme tradice. Hovoří se také o „integralismu". Rozumí-li se jím varování před neporušitelností dogmat, katechismů, křesťanského mravního učení, svaté mešní oběti, pak ano, jsme skutečně integralisté. Ale já právě tak nechápu, jak může být někdo katolíkem bez toho, aby současně nebyl integralistou v tomto slova smyslu. Píše se také o tom, že mé dílo po mně zanikne, protože nebude žádný biskup, který by mne nahradil. Já jsem naopak přesvědčen o opaku naprosto se tímto neznepokojuji. Mohu zítra zemřít, všechno spočívá v rukou Božích. Vím, že je ve světě dostatek biskupů, kteří naše seminaristy vysvětí. Ten, nebo onen biskup, i když dosud mlčí, obdrží odvahu od Ducha svatého, aby povstal. Pokud je mé dílo od Boha, dokáže jej On ochránit, aby mohlo sloužit dobru Církve. Náš Pán nám to předpověděl: Brány pekelné ji nepřemohou.

A proto setrvávám nezměnitelně na svém stanovisku a pokud chcete znát nejhlubší důvod této vytrvalosti, mohu vám jej říci: Když se mne můj Pán v hodině mé smrti bude ptát: „Co ty jsi udělal se svým biskupským úřadem, co jsi udělal se svou biskupskou a kněžskou milostí?" Nechci z jeho úst slyšet strašná slova: „I ty jsi spolu s ostatními přispíval ke zničení Církve."

Lpíme celým srdcem a celou duší na katolickém Římu, strážci katolické víry a na všech k zachování víry nutných tradicích, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy. Odmítáme však a vždy jsme odmítali následovat Řím v jeho neomodernistických a neoprotestantských snahách a reformách, které vzešly z II. vatikánského koncilu a jasné se projevily po koncilu. Všechny tyto reformy směřují k boření církve, k boření kněžství, ničení mše svaté a svátostí, odstranění náboženského života, šíří naturalistický a theilardistický způsob vyučování, pramenící z liberalismu a protestantismu, což bylo Církví vícekrát slavnostně odsouzeno. Žádná autorita, ani nejvyšší církevní hierarchie, nás nemůže nutit k tomu, abychom odložili nebo zpochybňovali naši víru, jak nám ji učitelský úřad Církve po 19. století předkládal. Sv. apoštol Pavel říká: „Avšak i kdybychom vám my nebo anděl z nebe kázal jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, budiž proklet!" (Gal 1,8). Není to právě to, co nám svatý Otec připomíná? Jestliže se mezi jeho slovy a skutky jeví rozpor, právě tak jako u rozhodnutí dikasterií, volíme tedy to, co bylo prohlašováno dříve a stavíme se hluší vůči rozbořujicím novotám v Církvi.

Není možno uskutečnit hluboké změny na poli „lex orandi", aniž by se změnil lex credendi. Nové mši odpovídá nový katechismus, nové university, charismatická, pentekostální církev, samé věci, které jsou pravověrnosti a učitelskému úřadu cizí. Tato reforma pramenící z liberalismu a modernismu je plná jedu, vychází z hereze, i když všechny její činy nejsou přímo heretické. Proto nemůže žádný bdělý a věrný katolík tyto reformy přijmout a podrobit se jim. Zachovávání věrnosti Církvi a katolickému učení pro naši spásu záleží v kategorickém odmítnutí těchto reforem. ^ Proto pokračujeme v našem díle výchovy kněží bez trpkosti, bez rebelie, bez hněvu, ve světle učitelského úřadu Církve všech dob v přesvědčení, že papeži, katolické Církvi a příštím generacím nemůžeme lépe posloužit. Proto se držíme pevně všeho, co Církev ve všech dobách a před modemistickým vlivem koncilu věřila, prožívala a uskutečňovala v morálce, v kultu, v katechesi, ve výchově kněží, v církevních institucích a ve všem, co bylo v knihách kodifikováno a stanoveno. Cekáme, že pravé světlo tradice rozptýlí temnoty, které zatemňují oblohu věčného Říma. Činíme tak s Boží milostí, s pomocí Panny Marie, sv. Josefa, sv. papeže Pia X. rozhodnuti zůstat věmi římskokatolické Církvi, všem nástupcům sv. Petra, abychom, jak říká apoštol, „fideles dispensatores mysteriorum Domini Nostri Jesu Christi in Spiritu Sancto" byli věrnými rozdavači tajemství našeho Pána Ježíše Krista v Duchu Svatém. Amen.