Františkovo vyznání víry
. Papež František hlásá své překvapivé myšlenky nejen v domě svaté Markéty, ale také v italském tisku. Zde je část jeho rozhovoru s nevěřícím novinářem Scalfarim pro list La Repubblica:
* * *
Papež přichází a podává mi ruku, sedáme si. Usmívá se a říká mi:
«Jeden z mých spolupracovníků, který vás zná, mi řekl, že mě budete chtít obrátit».
Je to vtip, odpovídám mu. Také moji přátelé myslí, že to budete vy, kdo mě bude chtít obrátit.
Znova se usměje a řekne: «Proselytismus je mimořádná hloupost, nemá smyl. Je třeba se poznat, naslouchat si a získávat poznání o světě, který nás obklopuje. Stává se mi, že některá setkání mám poté chuť zopakovat, protože se zrodí nové myšlenky a objeví nové potřeby. Toto je důležité: poznávat se, poslouchat se, rozšiřovat si myšlenkový okruh. Svět je plný cest, které přibližují a vzdalují, ale důležité je, že vedou k dobru».
Svatosti, existuje jediná vize dobra? A kdo ji ustanovuje?
«Každý z nás má vizi dobra a také zla. My jej musíme podněcovat, aby přistoupil na to, co sám považuje za dobro».
Vy, Svatosti, jste to již napsal v dopise, který jste mi adresoval. Svědomí je autonomní, řekl jste, a každý má poslouchat vlastní svědomí. Myslím, že to je jedna z nejodvážnějších pasáží, co kdy nějaký papež vyslovil.
«A tady to opakuji. Každý má svou představu dobra a zla a má se rozhodnout následovat dobro a bojovat proti zlu, jak je on cítí. To by stačilo, aby byl svět lepší».
Dělá to církev?
«Ano, naše misie mají tento cíl: určit hmotné a nehmotné potřeby lidí a snažit se je uspokojit, jak můžeme. Víte, co je to „agapé“»?
Ano, vím.
«Je to láska k druhým, jak nás učil náš Pán. Není to proselytismus, je to láska. Láska k blížnímu, kvas, který slouží obecnému dobru».
Miluj blížního jako sám sebe.
«Přesně, tak to je».
Ježíš ve svém kázání řekl, že agapé, láska k druhým, je jediný způsob lásky k Bohu.
Opravte mě, pokud se pletu.
«Nepletete se. Boží Syn se vtělil, aby vzbudil v duších lidí bratrský cit. Všichni jsou bratři a všichni synové Boha. Abba, jak on Otce nazýval. Já vám razím cestu, říkal. Následujte mě a najdete Otce a budete všichni jeho synové a on se ve vás potěší. Agapé, láska každého z nás vůči všem ostatním, od nejbližších až po nejvzdálenější, je právě jediný způsob, který nám Ježíš ukázal a kterým nalezneme cestu spásy a blaženosti.
...
… ... Myslím, že jsem již řekl, že naším cílem není proselytismus, nýbrž naslouchání potřebám, přáním, zklamáním, zoufalstvím, nadějím. Musíme znova dát naději mladým, pomáhat starým, otevírat se budoucnosti, šířit lásku. Chudí mezi chudými. Musíme přijmout vyloučené a hlásat mír. II. Vatikán, inspirovaný papežem Janem XXIII. a Pavlem VI., se rozhodl hledět na budoucnost v moderním duchu a otevřít se moderní kultuře. Koncilní otcové věděli, že otevřít se moderní kultuře znamená náboženský ekumenismus a dialog s nevěřícími. Poté se v tomto směru udělalo velmi málo. Já mám tu pokoru a tu ambici chtít to udělat».
...
«... Ale teď bych se chtěl zeptat já vás: Vy jako laik nevěřící v Boha, v co věříte? Jste spisovatel a myslitel. … Ptám se vás, co si myslíte o podstatě světa, lépe řečeno o vesmíru. Určitě se ptáte, jako všichni, kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme. I dítě se takto táže. A vy»?
Jsem vám vděčný za tuto otázku. Odpověď je taková: věřím v Bytí, což je látka, ze které vycházejí formy, jsoucna.
«A já věřím v Boha. Ne v katolického Boha, neexistuje katolický Bůh, existuje Bůh. A věřím v Ježíše Krista, jeho inkarnaci. Ježíš je můj mistr a můj pastýř, ale Bůh, Otec, Abba, je světlo a je Stvořitel. To je moje Bytí. Myslíte, že jsme tolik vzdálení»?
* * *
Ve svém interview s nevěřícím novinářem vystupuje papež František s udivující sebejistotou objevitele aktualizovaného evangelia. V duchu této „aktualizace“ má Kristovo království podle jeho pojetí zřejmě mnohem blíže ke konečnému vítězství než kdykoliv předtím. Konstatuje se zde, jak blízko už má světový názor ateisty k světovému názoru papeže. Podmínky pro nástup univerzálního ekumenismu, který chce současný papež ve své pokoře rozpoutat, jsou tedy více než příznivé.
Odpovídá to však alespoň zdání reality?
Jestliže se papež modlí stejnou denní modlitbu církve jako ostatní duchovní pokoncilní církve, muselo jeho přesvědčení o „proselytismu“ a „ekumenismu“ při druhém nočním čtení kolidovat s tím, co o poslání apoštolů připomíná Pius XI. a co o tomto poslání hlásá nejen svými slovy, ale i svým životem a svou krví svatý biskup a mučedník Josafat.
V mešní liturgii ovšem Novus Ordo o velkého biskupa mučedníka církevní jednoty takřka ani nezavadí. Nová liturgie nakrájela texty z Písma svatého na kousky a dává je přílohu bez ohledu na slavenou památku, takže věřící uslyší jen v modlitbě zmínku o biskupovi, který položil život za své bratry. Proč a za jakých okolností se tak stalo, o tom zde není vůbec řeč.. Papež František to zřejmě uvítal a mohl se ve své „perle“ omezit na představu Boha Otce řemeslníka, který zhotovuje člověka. Jinak by totiž musel alespoň v duchu absolvovat interview se spolubratrem biskupem a konstatovat, že názory papeže, které se scházejí s názory nevěřícího novináře, se zcela rozcházejí s názory svatého mučedníka.
Svatý Josafat nepoložil svůj život jen tak z obecné lásky k bližnímu, která se dá shrnout do jednoho slova „agapé“, ale jak zdůrazňuje Františkův ctihodný předchůdce Pius XI., tento „mučedník přispěl k spáse bližních tím, že jako jejich pastýř a apoštol prolil svou krev za jednotu svaté církve.“ Svatý Josafat měl daleko k názoru, že „proselytismus je mimořádná hloupost a nemá smysl“ Nespokojil se s tím, že „naslouchal a získával poznání o světě, který nás obklopuje“, ale byl „veden nebeským vnuknutím k úsilí o všeobecné obnovení křesťanské jednoty“, „ sbíral ze všech stran důvody, které by mohly vést k tomuto spojení, pracoval na obnovení jednoty energicky a zároveň laskavě a přitom tak plodně, že mu protivníci říkali uchvatitel duší“. Misie sv. Josafata měla mnohem vyšší cíle než určit hmotné a nehmotné potřeby lidí a uspokojit je, jak můžeme.
Ať už papež František chce nebo nechce, onomu interview s mučedníkem Josafatem se stejně nevyhne, až bude skládat účty z toho, jak on, kterému Bůh svěřil prvenství mezi apoštoly jako viditelnému základu jednoty, fakticky usiloval o tuto jednotu i za cenu své krve, jednotu, o jakou Pán prosil Otce v předvečer své smrti. Jestliže hlava církve spoléhá na to, že „svět je plný cest, které se přibližují a vzdalují, ale důležité je, že vedou k dobru“, tak je buď nevidoucí, anebo má úplně zvrácenou představu tom, co je dobro. Ale jelikož s ním sdílíme tutéž loď, naplňuje nás to velmi vážnými obavami, abychom nedopadli jako Titanic. O těchto obavách nemůžeme mlčet.
.......................................................................
.....+++
* * *
Papež přichází a podává mi ruku, sedáme si. Usmívá se a říká mi:
«Jeden z mých spolupracovníků, který vás zná, mi řekl, že mě budete chtít obrátit».
Je to vtip, odpovídám mu. Také moji přátelé myslí, že to budete vy, kdo mě bude chtít obrátit.
Znova se usměje a řekne: «Proselytismus je mimořádná hloupost, nemá smyl. Je třeba se poznat, naslouchat si a získávat poznání o světě, který nás obklopuje. Stává se mi, že některá setkání mám poté chuť zopakovat, protože se zrodí nové myšlenky a objeví nové potřeby. Toto je důležité: poznávat se, poslouchat se, rozšiřovat si myšlenkový okruh. Svět je plný cest, které přibližují a vzdalují, ale důležité je, že vedou k dobru».
Svatosti, existuje jediná vize dobra? A kdo ji ustanovuje?
«Každý z nás má vizi dobra a také zla. My jej musíme podněcovat, aby přistoupil na to, co sám považuje za dobro».
Vy, Svatosti, jste to již napsal v dopise, který jste mi adresoval. Svědomí je autonomní, řekl jste, a každý má poslouchat vlastní svědomí. Myslím, že to je jedna z nejodvážnějších pasáží, co kdy nějaký papež vyslovil.
«A tady to opakuji. Každý má svou představu dobra a zla a má se rozhodnout následovat dobro a bojovat proti zlu, jak je on cítí. To by stačilo, aby byl svět lepší».
Dělá to církev?
«Ano, naše misie mají tento cíl: určit hmotné a nehmotné potřeby lidí a snažit se je uspokojit, jak můžeme. Víte, co je to „agapé“»?
Ano, vím.
«Je to láska k druhým, jak nás učil náš Pán. Není to proselytismus, je to láska. Láska k blížnímu, kvas, který slouží obecnému dobru».
Miluj blížního jako sám sebe.
«Přesně, tak to je».
Ježíš ve svém kázání řekl, že agapé, láska k druhým, je jediný způsob lásky k Bohu.
Opravte mě, pokud se pletu.
«Nepletete se. Boží Syn se vtělil, aby vzbudil v duších lidí bratrský cit. Všichni jsou bratři a všichni synové Boha. Abba, jak on Otce nazýval. Já vám razím cestu, říkal. Následujte mě a najdete Otce a budete všichni jeho synové a on se ve vás potěší. Agapé, láska každého z nás vůči všem ostatním, od nejbližších až po nejvzdálenější, je právě jediný způsob, který nám Ježíš ukázal a kterým nalezneme cestu spásy a blaženosti.
...
… ... Myslím, že jsem již řekl, že naším cílem není proselytismus, nýbrž naslouchání potřebám, přáním, zklamáním, zoufalstvím, nadějím. Musíme znova dát naději mladým, pomáhat starým, otevírat se budoucnosti, šířit lásku. Chudí mezi chudými. Musíme přijmout vyloučené a hlásat mír. II. Vatikán, inspirovaný papežem Janem XXIII. a Pavlem VI., se rozhodl hledět na budoucnost v moderním duchu a otevřít se moderní kultuře. Koncilní otcové věděli, že otevřít se moderní kultuře znamená náboženský ekumenismus a dialog s nevěřícími. Poté se v tomto směru udělalo velmi málo. Já mám tu pokoru a tu ambici chtít to udělat».
...
«... Ale teď bych se chtěl zeptat já vás: Vy jako laik nevěřící v Boha, v co věříte? Jste spisovatel a myslitel. … Ptám se vás, co si myslíte o podstatě světa, lépe řečeno o vesmíru. Určitě se ptáte, jako všichni, kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme. I dítě se takto táže. A vy»?
Jsem vám vděčný za tuto otázku. Odpověď je taková: věřím v Bytí, což je látka, ze které vycházejí formy, jsoucna.
«A já věřím v Boha. Ne v katolického Boha, neexistuje katolický Bůh, existuje Bůh. A věřím v Ježíše Krista, jeho inkarnaci. Ježíš je můj mistr a můj pastýř, ale Bůh, Otec, Abba, je světlo a je Stvořitel. To je moje Bytí. Myslíte, že jsme tolik vzdálení»?
* * *
Ve svém interview s nevěřícím novinářem vystupuje papež František s udivující sebejistotou objevitele aktualizovaného evangelia. V duchu této „aktualizace“ má Kristovo království podle jeho pojetí zřejmě mnohem blíže ke konečnému vítězství než kdykoliv předtím. Konstatuje se zde, jak blízko už má světový názor ateisty k světovému názoru papeže. Podmínky pro nástup univerzálního ekumenismu, který chce současný papež ve své pokoře rozpoutat, jsou tedy více než příznivé.
Odpovídá to však alespoň zdání reality?
Jestliže se papež modlí stejnou denní modlitbu církve jako ostatní duchovní pokoncilní církve, muselo jeho přesvědčení o „proselytismu“ a „ekumenismu“ při druhém nočním čtení kolidovat s tím, co o poslání apoštolů připomíná Pius XI. a co o tomto poslání hlásá nejen svými slovy, ale i svým životem a svou krví svatý biskup a mučedník Josafat.
V mešní liturgii ovšem Novus Ordo o velkého biskupa mučedníka církevní jednoty takřka ani nezavadí. Nová liturgie nakrájela texty z Písma svatého na kousky a dává je přílohu bez ohledu na slavenou památku, takže věřící uslyší jen v modlitbě zmínku o biskupovi, který položil život za své bratry. Proč a za jakých okolností se tak stalo, o tom zde není vůbec řeč.. Papež František to zřejmě uvítal a mohl se ve své „perle“ omezit na představu Boha Otce řemeslníka, který zhotovuje člověka. Jinak by totiž musel alespoň v duchu absolvovat interview se spolubratrem biskupem a konstatovat, že názory papeže, které se scházejí s názory nevěřícího novináře, se zcela rozcházejí s názory svatého mučedníka.
Svatý Josafat nepoložil svůj život jen tak z obecné lásky k bližnímu, která se dá shrnout do jednoho slova „agapé“, ale jak zdůrazňuje Františkův ctihodný předchůdce Pius XI., tento „mučedník přispěl k spáse bližních tím, že jako jejich pastýř a apoštol prolil svou krev za jednotu svaté církve.“ Svatý Josafat měl daleko k názoru, že „proselytismus je mimořádná hloupost a nemá smysl“ Nespokojil se s tím, že „naslouchal a získával poznání o světě, který nás obklopuje“, ale byl „veden nebeským vnuknutím k úsilí o všeobecné obnovení křesťanské jednoty“, „ sbíral ze všech stran důvody, které by mohly vést k tomuto spojení, pracoval na obnovení jednoty energicky a zároveň laskavě a přitom tak plodně, že mu protivníci říkali uchvatitel duší“. Misie sv. Josafata měla mnohem vyšší cíle než určit hmotné a nehmotné potřeby lidí a uspokojit je, jak můžeme.
Ať už papež František chce nebo nechce, onomu interview s mučedníkem Josafatem se stejně nevyhne, až bude skládat účty z toho, jak on, kterému Bůh svěřil prvenství mezi apoštoly jako viditelnému základu jednoty, fakticky usiloval o tuto jednotu i za cenu své krve, jednotu, o jakou Pán prosil Otce v předvečer své smrti. Jestliže hlava církve spoléhá na to, že „svět je plný cest, které se přibližují a vzdalují, ale důležité je, že vedou k dobru“, tak je buď nevidoucí, anebo má úplně zvrácenou představu tom, co je dobro. Ale jelikož s ním sdílíme tutéž loď, naplňuje nás to velmi vážnými obavami, abychom nedopadli jako Titanic. O těchto obavách nemůžeme mlčet.
.......................................................................
.....+++
