Zobrazení193
Victory
1

Slovo otce patriarchy Eliáše na Zacheovu neděli*

V evangeliu na dnešní den je napsáno, že Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Boží slovo pak pokračuje: „Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč.“ (Lk 19,2) Tento člověk byl vlastně správcem financí v celém Jerichu. O Ježíši už slyšel mnohé vyprávět, proto „jej toužil uvidět, aby poznal, kdo to je. Ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit“. Co tedy udělal, aby ho uviděl? „Běžel napřed a vylezl na moruši… neboť tudy měl jít.“ Zacheus hledal a využil možnost, aby se setkal s Ježíšem. Položme si teď otázku: Co máme dělat, abychom se setkali s Ježíšem i my? Člověk se s živým Kristem může setkat na duchovních cvičeních anebo prostřednictvím svědectví lidí, kteří s Ježíšem žijí. Pak je potřebné, abychom s nimi udržovali kontakt. To znamená, že máme jít tam, kde se s Ježíšem můžeme setkat. Zacheus je nám v tom příkladem.
A co následovalo? „Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: ‚Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.‘“ Tedy uviděl ho a osobně s ním promluvil. Ježíš plnil vůli Nebeského Otce a Jeho vůlí je, aby byli všichni spaseni. Bůh vkládá milost potřebnou k spasení do srdcí mnohých lidí, avšak člověk musí udělat určitý krok víry. Když ho udělá, Bůh mu dá další milost.
Jak zareagoval na nabídnutou milost Zacheus? Neřekl: „Ale mně je tady na tom stromě moc dobře. Proč bych měl slézt?“ Neřekl nic takového, nýbrž „rychle slezl a s radostí jej přijal“. Jaká byla na to reakce okolí? „Všichni, kdo to viděli, reptali: ‚On je hostem u hříšného člověka!‘“ A pak přišlo to, co je moc důležité: „Zacheus se zastavil a řekl Pánu: ‚Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.‘ Ježíš mu řekl: ‚Dnes přišlo spasení do tohoto domu…‘“
Zacheus byl celník. Židé celníky pohrdali, protože je odírali o peníze a sloužili Římu. Byli to vlastně takoví kšeftaři a podvodníci. Ježíš mu neřekl: „Ty jsi zloděj. Nejprve čiň pokání! Nebudu si přece kazit své jméno, svůj ‚image‘, tím, že vstoupím do tvého domu. Vždyť vidíš, že jsou tady kritici – farizeové – a reptají. Ty musíš teď veřejně říct: ‚Činím pokání‘. A já až pak vejdu do tvého domu.“ Ježíš to od něho nevyžadoval. I když se mnozí pohoršili, vešel do jeho domu. Ani pak Zacheovi neřekl: „Ale teď už musíš činit pokání. Rozdej polovinu svého majetku!“ Tak předtím řekl bohatému mládenci: „Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (Lk 18,22) Nic takového. Ježíš vstoupil do jeho domu. To je příklad také pro nás. Když přijmeme Ježíše, Bůh nám daruje svou milost a my v jejím světle uvidíme z perspektivy věčnosti stupně životních hodnot. Pak v pravdě víme, jaký postoj máme zaujmout k bohatství materiálnímu i duchovnímu. Zacheus to zažil, a proto říká: „Pane, jsem zloděj. Kradl jsem. Ale teď to chci napravit. Chci to vrátit.“
Jeden obrácený muž mi nedávno řekl: „Musím vrátit jeden nůž, který jsem ukradl ještě jako chlapec.“ Na to jsem mu odpověděl, že někdy není nutné všechno vrátit tak, jak to člověk ukradl. Jistě, co se dá vrátit, vrátit, ale jsou věci, které už ani není možné vrátit. Co v takovém případě? Na modlitbě prosit a ptát se Boha, co máme dělat. Je možnost místo ukradené věci dát milodar na Boží království, např. na misie… Bůh o tom ví, že toto je vynahrazení mojí krádeže. Horší je, když člověk o těchto věcech ani nechce uvažovat. Ježíš nikoho nenutil. Člověk musí sám chtít. Když potom dostane světlo, jedná pak v něm a uvědomuje si: „Vždyť já beztak toho tolik ani nepotřebuji.“
Ty věci, které máme, mají sloužit nám, a ne, abychom my byli jejich otroky. Někdo si třeba koupí pěkné auto. Pak s ním nabourá a málem z té škody dostane infarkt. Já bych mu nejraději řekl: „Nerozumný člověče, děkuj Bohu, že jsi naživu!“ Ale on nemůže snést, že se mu trochu poškrábal lak… „Tedy auto má větší cenu než tvůj život?“ Takové nemocné myšlení mají někteří lidé. Vlastně je to v každém z nás – u někoho víc, u někoho méně. Proto musíme pamatovat, že do hrobu si nevezmeme ani haléř. Prosme Boha, aby nám dal tu pravou moudrost, abychom věci uměli užívat k dobru našemu i k dobru druhých. Když pak přijde smrt, budeme umírat s pokojem, který chybí lidem přivázaným na věci.
Kolik vražd se stane kvůli majetku, kolik závisti, že ten či onen politik má milionové příjmy… A co z toho, že je má, když třeba zradil svoje svědomí, svůj národ…? Nač mu to pak bude, když jeho děti či vnuci dostanou AIDS či se stanou závislí na drogách?… Pravé štěstí se nedá koupit za peníze. Kdybychom pečlivěji pozorovali život bohatých lidí, v nejednom případě bychom museli konstatovat, že za mamonem se skrývá démon. Člověk nevidí nic jiného než peníze, peníze, peníze…A jaká bude jeho věčnost?
Peníze mají sloužit nám, a ne my penězům. Zacheus byl také boháč, ale Bůh mu dal pravé poznání a on pak polovinu svého jmění rozdal, a koho podvedl, nahradil mu to několikanásobně. Tento muž je pro nás příkladem, abychom nelpěli na tom, co pokládáme za své. U něho to bylo hmotné bohatství, ale po setkání s Ježíšem byl ochoten se ho vzdát. Řekl: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ (Lk 19,8) Který podnikatel by dnes udělal něco takového? A navíc je otázkou, zda by chudí darovaný majetek skutečně správně využili.
Jak využít majetek pro Boží království? Žel, zatím ho lidé dokážou využít převážně k jeho ničení. Tento problém však naštěstí nemusíme řešit. Ale určitě se nás týká Ježíšovo slovo: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ Jde o to, abychom na modlitbě dokázali sestoupit z té své „moruše“, kde právě jsme – ze svého názoru, přání, ze svých plánů… – a svým duchem se setkali s Kristem a byli s Ním, protože On „dnes musí zůstat v našem domě“. Tedy nemáme zůstávat „na moruši“, pokud na nás čeká Ježíš. Je potřebné, abychom byli s Ním, abychom Mu vše, co máme, dali k dispozici.
Ježíš volá každého, ale ne každý je ochoten postavit Ježíše na první místo a dát Mu vše, nejenom bohatství materiální, ale také bohatství svých myšlenek, představ, plánů…, na které je často navázán víc než na materiální věci. Ty člověk odevzdá a má pokoj, kdežto s tím duševním mamonem je to mnohem horší – ten člověk bere hned zpět a drží se svých vizí či přání i celé roky. I to však je potřebné znovu a znovu dávat Ježíši, abychom od toho byli odděleni a tak cele a skutečně patřili navěky Jemu.
V tom ať je nám povzbuzením celník Zacheus. Kéž nám Bůh dá milost, abychom Ježíše postavili na první místo ve svém životě a vše ostatní podřídili Jeho svaté vůli.

* ve východní církvi čtvrtá neděle před Velkým postem

Byzantský katolický patriarchát
Zedad se to líbí.