arcibiskup marcel lefebvre - „Mění se nám naše náboženství"

Po celý svůj život jsem se držel toho, čemu jsem se naučil ve školních lavicích francouzského semináře v Římě, totiž katolického učení, tak, jak jej učitelský úřad vyučuje a nepřetržitě po celá staletí předává dál od doby smrti posledního apoštola, která znamená konec Božího zjevení.
biskupové byli z větší části mými kolegy na studiích v Římě a mají totéž vzdělání jako já. A najednou jsem zůstal zcela sám. Neboť oni jsou to, kdo se změnili, oni si řekli - pryč od toho, co jsme se kdysi učili. Já sám jsem nic nového nevymyslel, já zůstávám při starém.
Jak je možné, že všichni tito biskupové byli takovým způsobem přetvořeni? Mám na to toto vysvětlení: Oni zůstali ve Francii a byli pozvolna infikováni. Já v Africe jsem byl zachráněn. Byl jsem povolán zpět právě v roce zahájení koncilu. To už byla pohroma připravena. Druhý vatikánský koncil pouze otevřel stavidla, která dosud zničení lodě oddalovala.

Křesťan, pro kterého ještě Bůh něco znamená a který má před ním hlubokou úctu, je pohoršován modlitbami, které jsou dnes po něm požadovány.

Slyšel jsem, že v početných katolických školách se nechtějí před začátkem vyučování modlit z důvodů, že se nesmí zraňovat svědomí nevěřících školáků nebo jiných konfesí a také se nesmí projevovat navenek triumfalistické pocity. V těchto školách se připouští, aby byla přijímána velká většina nekatolíku a dokonce nekřesťanů a nedělá se nic proto, aby byli vedeni k Bohu. Malí katolíci musí pod těmito záminkami respektovat názory svých kamarádů a svou víru skrývat.

Poklekání je již praktikováno jen malým počtem věřících.
Bylo nahrazeno úklonou hlavy nebo mnohem častěji, naprosto ničím. Přijde se do kostela a sedí se. Mobiliář kostelů byl vyměněn, lavice s klekátky hozeny do ohně, na mnoha místech byla zavedena pohodlná sedadla, podobná těm ve veřejných budovách, což ostatně umožňuje nabídnout publiku pohodlné sezení, neboť kostely se často využívají ke koncertům.
Jednoho dne byla kaple kvůli adaptaci zavřena. Když byla znovu otevřena, kostelní lavice s klekátky zmizely. Na silném nataženém koberci byly postaveny hluboké čalouněné lavice, jistě velice drahé, podobné těm, jež bývají v budovách velkých firem a leteckých společností. Postoj věřících se ihned změnil. Někteří si klekli na koberec, ale většina se usadila pohodlně s nohou přes nohu před tabernákl. Klérus této farnosti měl zcela zřejmý úmysl, neboť nepořídil tak drahé zařízení bez toho, aby neuvážil, co dělá. Ukazuje se zde, že existuje snaha změnit vztah člověka k Bohu ve smyslu důvěrnosti a nenucenosti jako by se stýkali dva sobě rovní. Jak máme být přesvědčeni o tom, že se nalézáme v přítomnosti Stvořitele a Pána, který je Vládcem všech věcí, když byla odstraněna gesta a postoje, které byly ztělesněním „ctnosti bázně Boží"? Není zde také nebezpečí, že bude umenšen cit pro Jeho skutečnou přítomnost v tabernáklu? Katolíci bývají také mateni úmyslnou banalitou a dokonce vulgaritou kultovních míst, která jsou jim vnucována. Všechno, co přispívalo ke kráse budov a k lesku bohoslužebných ceremonií bylo podezíráno z triumfalismu. Vybavení chrámů se muselo přizpůsobit všednímu zařízení, aby bylo „blíže našemu životu". Ve staletích silné víry se přinášelo Bohu to nej drahocennější, co tehdy bylo. Právě ve venkovských chrámech můžeme vidět to, co nepatřilo k běžnému lidskému životu: Pozlacené umělecké práce, umělecká díla, jemná plátna, krajky, vyšívání, sochy Matky Boží korunované drahokamy. Křesťané přinášeli peněžní dary, aby Nejvyššího ze všech sil co nejvíce uctili. Všechno to podněcovalo modlitbu a pomáhalo duším pozvednout se. To jsou přirozené lidské postoje. Tři svatí králové předložili zlato, kadidlo a myrhu, aby se mohli přiblížit k chudičkým jesličkám v Betlémě. Na katolících se páchá násilí, pokud jsou nuceni se modlit v jednoduchém prostředí, ve „víceúčelových prostorách", které se neliší od jiných veřejně přístupných prostor, dokonce se jim někdy ani nevyrovnají. Tu a tam se vzdáváme krásného gotického nebo románského kostela, aby se místo toho stavěly kůlny jistého druhu prázdné a fádní.

Čtenáři, kteří ještě zažili předválečnou dobu, si jistě vzpomínají na vroucí slavnosti procesí Božího Těla s nejrůznějšími oltáři, písněmi, okuřováním, zářící monstrancí, která byla knězem nesena na slunci mezi zlatem vyšívanými baldachýny, na chrámové korouhve, květy, zvony. To vše vštěpovalo do duší dětí cit pro modlitbu a zůstávalo v nich hluboce vtištěno po celý život. Tento prvotní aspekt modlitby se dnes zdá se velice zanedbává. Bude se i zde znovu mluvit o nezbytném vývoji a novém životním stylu? Nikdo se nenechá odradit od příprav pouliční demonstrace jen proto, že se tím ohrozí pouliční doprava. Ti, kdož se jich účastní nepociťují ani nejmenší strach, že by mohlo být zneužito jejich politických názorů nebo jejich oprávněných či neoprávněných požadavků. Proč má být pouze Bůh stále odsouván stranou a proč se mají jen křesťané zříkat vyznání veřejné úcty, která Mu přísluší? Důvod téměř dokonalého zmizení procesí ve Francii nespočívá ve vychladnutí citů věřících, je způsobeno spíše novými předpisy duchovních pastýřů, kteří ale na druhé straně neustálé zdůrazňují potřebu „aktivního zapojení Božího lidu".

Co se jim nabízí jako náhrada? Málo, neboť péče o bohoslužby rapidně upadla. Protože kněží už denně neslouží mši svatou a většinou koncelebrují, počet mší se značně snížil. Na venkově je prakticky nemožné během týdne navštívit mši svatou.

Pokud vás svádí k pohybu swing, všichni se cítí být vedeni k tomu, aby se pohupovali v kyčlích. To je ale ,řeč těla', která je naší západní civilizaci jistě cizí, soustředění prospívá málo a její původ je spíše podezřelý. ... Většinu času nedodržují naše ansámbly přesně rytmus a bicí selhávají , neboť je to stojí již tak mnoho námahy při 6/8 taktu osázeném ne čtvrtkovými, nýbrž osminkovými notami.. Není to už potom tak veselé a nemáte sice chuť se pohupovat v bocích, ale beztvarý rytmus vám umožní lépe poznávat ubohost melodie."
Nesčetné gramofonové desky k animaci, které připravily faráři s parafrázemi žalmů, které byly vydávány za žalmy a které vytlačily posvátné texty inspirované Bohem. Proč nebyly zpívány samotné žalmy? Nedávno vznikla následující novota: Na kostelních dveřích byla přibita následující výzva: „Chvalme Boha tleskáním!" Během mše pozvednou všichni přítomní na pokyn „animátora" ruce nad hlavu a tleskají nadšeně do taktu a činí tak na svatém místě nezvyklý pohanský hluk.
Skupinová duchovní správa, jak zní nyní odborný název, nutí věřící k novým druhům gest, jejichž užitečnost oni nevidí a která jsou jim odporná. Především se musí vše dělat kolektivním způsobem s diskusí a výměnou názorů na evangelium a potřásáním rukou. Lid při tom rozmrzele sleduje kolik ukazují ručičky na hodinkách.

Zmatení křesťané podívejte se naproti tomu na náboženské recepty, které jsou stále hierarchií schvalovány a které předpokládají, že se vzdálíte katolické spirituality
. Jóga a Zen jsou mezi těmito recepty cizorodého,- neblahého orientalismu, který zbožnost pod záminkou „duševní hygieny" svedl na falešnou cestu. A co pro škodu zavádí jako „řeč těla", která je snížením člověka a tato oslava těla stojí v rozporu s povznesením duše k Bohu!
apredsasatoci
Pouze jediná věc nám dokáže pomoci v nadcházející těžké době, a tou je porozumění Boží slávě. Když se tohoto porozumění přidržíme, otevřeme tím dveře vítěznému životu!
Boží sláva je zjevením přirozenosti a existence našeho Pána. Ve Starém zákoně Mojžíš doslova zahlédl záři Boží slávy. „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý …Více
Pouze jediná věc nám dokáže pomoci v nadcházející těžké době, a tou je porozumění Boží slávě. Když se tohoto porozumění přidržíme, otevřeme tím dveře vítěznému životu!

Boží sláva je zjevením přirozenosti a existence našeho Pána. Ve Starém zákoně Mojžíš doslova zahlédl záři Boží slávy. „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích“ (Exodus 34:6-7).

Tyto biblické verše jsou pro nás klíčové. Díky nim můžeme pochopit, jaký je náš Pán. Často, když přemýšlíme o Boží slávě, myslíme na jeho majestátnost a vznešenost, moc a nadvládu, nebo na nějaký projev v jeho lidu, jako je bujaré uctívání. Takové věci mohou být důsledkem vidění Boží slávy, Bůh se nám ale nezjevuje pomocí slávy. Chce, abychom poznali jeho slávu prostřednictvím zjevení jeho veliké lásky k lidstvu. A přesně tímto způsobem se ukázal Mojžíšovi.

Zjevení Boží slávy mocně ovlivňuje ty, kdo jsou toho účastni a modlí se za porozumění tohoto zjevení. Mojžíš si představoval Pána jako Boha zákona a hněvu a v Boží přítomnosti se třásl. Avšak tento nový pohled na Boží slávu přiměl Mojžíše k uctívání beze strachu. Uviděl, že Bůh je láska, plný laskavosti a něžného milosrdenství!

Navštěvování seminářů, poslouchání věhlasných řečníků nebo čtení knih a poselství vedoucích k sebezlepšování je dobré, avšak jediná trvalá změna přichází, když máme zjevení Boží slávy z první ruky. Vidění jeho slávy mění způsob našeho života! Ovlivňuje naše chování a naši vyrovnanost a činí nás podobné jemu. Jak je úžasné vědět, že Bůh se už dávno zjevil ve 34. kapitole Exodu také nám!
apredsasatoci
@henta nedavaj mi tu toho bludara sergeja! bud taka laskava. 🚬 🙏