Jazyk
Zobrazení
1,9 tis.
mike084 1 5

Mystička posledních věcí člověka

www.lumendelumine.cz/index.php

Šestašedesát let po její smrti je její jméno velmi málo známé. Žila pokorně a v ústraní. Stačí však přečíst si její deník, který psala v poslušnosti vůči svému zpovědníkovi, abychom pochopili bohatství nadpřirozených darů, jaké jí Pán udělil. Řeč je o ctihodné Hedvice Carboni, sardinské laičce s prostým srdcem a nesmírnou vírou, která bude brzy prohlášena za blahoslavenou. Papež František 7. listopadu autorizoval promulgaci dekretu, kterým byl uznán zázrak, uskutečněný na její přímluvu. Je to opravdová milost pro církev, protože tato omilostněná duše vyzývá k následování a bude velkou pomocí při katechezi o posledních věcech člověka, tedy při oživení víry.

Hedviku můžeme plným právem přiřadit k největším mystičkám pro nesčetné extáze, zjevení Ježíše a Marie, stigmata, korunovaci trním, prorocká zjevení a vidění z onoho světa a pro četné světce, se kteýrmi rozmlouvala a kteří jí radili, především sv. Jan Bosco a Terezička Ježíškova.

Narodila se v Pozzomagiore v provincii Sassari a již od narození se na ní objevil jako znamení nebes „malý kříž“, »znamení, že budeš muset na tomto světě mnoho vytrpět«, jak řekla její maminka, která jí předala živou křesťanskou zbožnost. Již jako pětiletá uslyšela výzvu svého anděla strážce, aby se zasvětila Bohu. Ditě složilo slib panenství (»pochopila jsem, že Ježíš to chce«, vzpomíná ve svém deníku), a pak několikrát slib obnovila. Vyrůstala jako mírná a poslušná, mezi obětmi mše svaté, svátostmi, často před svatostánkem.

Ráda by se stala řeholnicí, ale vzdala se toho, aby mohla s oddaností sloužit nemocným příbuzným, nejdříve tetě, pak strýci, babičce, otci, bratru Jiřímu; v některých případech jako s babičkou a bratrem přijímala za to trpkosti. Jiří se oženil v 38 letech a zemřel náhle pět měsíců poté. Hedvika reagovala s bolestí slovy: »Pane, staň se tvá vůle« a usebrala se v modlitbě. Jednoho dne se jí bratr zjevil ponořený do utrpení a sdělil jí, že byl odsouzen k sedmi letům v očistci, a prosil o modlitbu, aby přiblížila čas jeho vysvobození. Když se s ní loučil, stiskl její ruku a spálil ji. Znamení tohoto zranění se zachovalo po celý její život. Nesmírná láska k duším zesnulých, nejen příbuzných ale z celé církve trpící patří ke zvláštním rysům její svatosti. »Miluj duše v očistci a modli se za ně«, žádal ji Ježíš.

Na pomoc těmto duším, které mohla spatřit díky Boží dobrotě, obětovala mše svaté, své oběti pokoření a bolesti přijímané s trpělivostí. Na tomto dobrém díle spolupracovala i její sestra Pavlína, šestá a poslední ze sourozenců, kterou matka zvláštním způsobem svěřila své nejstarší dceři. Hedvika opustila Sardinii a přestěhovala se do Lazia se sestrou, učitelkou na základní škole, která byla nucena často změnit své místo. Jednoho rána 1941 po svatém přijímání ucítila zaklepání na rameno a slyšela smutný hlas, jak jí říká:_»Jsem duše zemřelé před několika hodinami pod troskami. Jsem několik hodin v očistci, kde trpím muka. Zdá se mi, jako by to bylo století! Bůh je přísný, Bůh je spravedlivý! Bůh trestá. Modli se za mne a vyzvi k modlitbě monsignora Maxima, stejně jako Pavlu a Vitalii (drahou přítelkyni Hedviky).

Jednou se jí představila jedna osoba, dotkla se její ruky a zanechala na ní spáleninu. Neznala jsem jej. Byl oblečen jako důstojník. Zemřel jsem v válce, řekl mi. Chtěl bych mše svaté, ať je odslouží monsignore Vitali. Ty a Pavla přistupte k svatému přijímání. Když splnila tuto prosbu, zjevil se důstojník celý zářící a plný vděčnosti: »Jdu do ráje, kde budu prosit za vás, zvláště za monsignora Vitaliho. Jsem Rus a jmenuji Višin. Moje matka mě vychovávala ve svatém náboženství, ale jak jsme vyrůstal, propadl jsem nedobrému životu. V hodině smrti jsem litoval a vzpomněl jsem si na krásná slova mé maminky. Dobrý Ježíš mi odpustil«. Je z toho patrné, jak důležitá je křesťanská výchova jako cesta ke spáse, opakuje se několikrát v deníku Hedviky, napsaném převážně v době druhé světové války a uprostřed století, které s nacismem a ještě déle s komunismem odmítalo radikálně Boha.

V květnu 1943 spařila trpícího Ježíše, jak říká: »Dcero moje, jsem smutný, protože vidím, jak většina lidí ve svých rodinách umístila ďábla, aby jim panoval a vyháněl mě, jejich Stvořitele a Boha «. Můžeme zde číst také velmi často o Božím rozhořčení pro ztrátu studu, nemravnou módu a pohoršující oděv, účast na nemravné podívané, dokonce v neděli v divadle a kině, kam nechodí jen dospělí, ale »vodí s sebou malé nevinné děti, aby je zkazili co nejdříve pohledem na nemravné scény. Jak Ježíš zjevil Hedvice v prosinci 1944, stěžoval si, že »je jen málo těch, kdo respektují sváteční den, Bohu zasvěcený.«

O Velikonocích 1943 viděla anděla s mečem v ruce, který jí vysvětlil vidění o hříších těla: »Svět vyhledává nečisté rozkoše; ti, kteří se neočistí svátostí pokání, budou trestáni po celou věčnost, protože před Božím soudem již nikdo nemůže zachránit svou duši, jestliže ji dříve neočistil od špíny ve zpovědnici s lítostí a předsevzetím, že se již nikdy neponoří do špinavých bažin«.

Hedvika měla také vidění pekla, kam padá mnoho duší, protože odmítají až do konce Boží Milosrdenství, a nebe, kde jí anděl ukázal dva trůny připravené pro ni a její sestru a žádal je, aby se uchovaly ve svaté nevinnosti a lásce k Bohu a k bližnímu«. Dostalo se jí poučení, že věčná sláva je odměřena podle míry utrpení na světě obětovaného nebi v jednotě s Kristovou obětí za spásu duší: protože ty září tím více, čím jsou podobnější ukřižovanému Ježíši a objímají s pokorou vlastní kříž. Zvláště v den zemřelých, jak svědčila v jejím procesu její přítelkyně Flora Argendi, Hedvika viděla velké množství duší, které děkovaly osobám, které se za ně modlily, aby mohly odletět do ráje. Hedvika, která byla velmi skromná, prokazovala lásku v hmotných potřebách chudých, nezaměstnaných, zajatých ve válce.

Satan ji nenáviděl obzvláštním způsobem a sahal až fyzickému týrání, nesnášel především, že se stále svěřovala do ochrany Panny Marie. »Modlíš se k mé nepřítelkyni – a ukazoval na svatou Pannu. Dokud se nepřestaneš modlit k mé věčné nepřítelkyni, nenechám tě nikdy na pokoji« řekl jí ďábel v lednu 1942. Ale svatá Panna ji podporovala v jejím duchovním boji a vylévala na ni hojné milosti ve viděních, jak rozdává růžence mnoha duším: »Synáčkové a dcerušky, s tímto růžencem hasíte oheň, který se rozšířil takřka po celém vesmíru. Budete-li se modlit tento růženec, ten plamen brzy zhasne. Je to nejmocnější zbraň; mocnější zbraň než je tato, člověk nemůže najít. Když řekla tato slova, celá zářící zmizela.

Jako účastnice a svědek projevů Božího milosrdenství chtěla, aby je i druzí objevili, a proto napsala: »Kdybych byla anděl, vzala bych troubu, letěla nad oceány a volala ke všem lidským bytostem: Milujte Ježíše, milujte ho všichni lidé, pamatujte, že zemřel na kříži za nás ubohé hříšníky!«

Ermes Dovico, Nuova Bussola quotidiana
Napsat komentář
snakee
místo žvanění a psaní, milé dámy a novus ordo Ale svatá Panna ji podporovala v jejím duchovním boji a vylévala na ni hojné milosti ve viděních, jak rozdává růžence mnoha duším: »Synáčkové a dcerušky, s tímto růžencem hasíte oheň, který se rozšířil takřka po celém vesmíru. Budete-li se modlit tento růženec, ten plamen brzy zhasne. Je to nejmocnější zbraň; mocnější zbraň než je tato, člověk … Více
Napsat komentář