Clicks601
tores
2

Husitství, jeho důsledky a tradice

V roce 1378 po smrti císaře Karla IV nastupuje na trůn jeho syn Václav IV, který byl korunován na českého a německého krále ještě během života císaře Karla IV. Zatímco vláda císaře Karla IV se vyznačovala autoritou, důstojností a pevným vedením země, tak totéž lze jen těžko říci o vládě mladého krále Václava IV

Václav byl na dráhu státníka velice dobře připraven, dostalo se mu vynikajícího vzdělání, jeho otec ho zasvětil do tajů vladařského umění, měl k dispozici vynikající rádce, jimiž ho jeho otec obklopil. [1]

Václav snad ani nebyl slabým králem, ale více než zájmy země ho zajímala zábava. Velice záhy po té, co se stal panovníkem, obklopil se svými milci, lidmi nízkého stavu, mnohdy bez vzdělání, kteří pak měli krále největší vliv, a je možné říci, že ovládali společenské poměry v zemi. Nutno však dodat, že vláda mladého krále začínala v období nanejvýše nepříznivém, kdy dochází k Velkému schizmatu, jež začalo po smrti Řehoře XI a volbou nového papeže Urbana VI. Protože sbor kardinálu po této volbě nebyl spokojen s chováním papeže, sešli se dne 9. 8. 1378 v Anagni, kde vydali manifest o neplatnosti volby papeže, neboť tato volba byla vynucená. Po té se kardinálové vydali do Fondi, kde byli pod ochranou hraběte Geataniho a po písemné podpoře od francouzského krále zvolili za pepeže kardinála Roberta Ženevského, jež přijal jméno Klement VII.[2]

Takže vláda mladého krále začínala celoevropským chaosem, kdy nebylo zřejmé, který papež je ten pravý a oprávněný mluvit za katolickou církev. Poměry v Evropě se obrážely i království Českém, které tehdy patřilo mezi nejmocnější země tehdejší Evropy. Nutno však dodat, že nastávající náboženský chaos začal již dříve během avignonského papežství, jehož zlořády pocítily České země již během vlády Karla IV. Na dvojpapežství byla nejstrašnější věc, že nedocházelo k vzájemnému dialogu a snaze urovnat církevní poměry, ale bylo to období vzájemných klateb, svolávání vojsk proti sobě, respektivě proti panovníkům, jež byli na jedné anebo druhé straně. To vedlo k enormní finanční zátěži, která se záhy přenesla na poddaný lid ve formě desátků a zvýšeného finančního břemene duchovních a věřících. Tím se ovšem papežové zároveň stávali loutkami v rukou jim nakloněných panovníků.[3]

V této situaci se církev musela obyčejným věřícím, ale i duchovním zdát jako babylonská nevěstka. Jako antikrist.

Nově vznikající české náboženské hnutí však nelze spojovat se jménem Mistra Jana Husa. Hlavní a klíčovou postavou byl Jan Milíč z Kroměříže (+1374) a okruh lidí kolem něj, jako byl Matěj z Janova (+1394) a Tomáš ze Štítného (+asi 1401)[4]

Dalším vynikajícím představitelem, který se snažil o zlepšení církevních poměru, a reformu církve, byl Jan z Jenštějna (+1400), který se snažil o prohloubení náboženského života. Vzhledem k tomu, že král Václav IV., nemohl přímo zasáhnout proti arcibiskupovi, tak střetnutí s králem a arcibiskupem zaplatil životem jeho generální vikář Jana z Jenštějna Jan z Pomuku (+1393).

Milíčovo náboženské hnutí za obrodu vydrželo až do konce 14. století, kdy nastupuje mladší generace učenců odchovaných na pražské univerzitě, kde v kosmopolitním prostředí se setkávala i s reformačními spisy cizích učenců. Nejvýznamnějším z nich byl John Wyclif, jehož spisy byly známy v Čechách od poloviny 14. století a teologické spisy od počátku 15. století. [5]

V tomto období se dostává na scénu Mistr Jan Hus, jež byl roku 1400 vysvěcen na kněze a roku 1402 začal kázat v Betlémské kapli, která se záhy stala nejnavštěvovanější, a Mistr Jan Hus se stal nejpopulárnějším kazatelem. Hus byl podle všeho velice bezúhonný muž, kterému skutečně ležela na srdci obroda církve. Hus se dokonce těšil i přízni arcibiskupa Zdeňka z Hasenburka, který se netajil souhlasem s Husovou kritikou prelátu a kněžích, žijících rozmařilým životem, tak vzdáleným křesťanskému ideálu. Husova popularita a nárůst jeho příznivců však byl s nevolí shledán v cizině. Hlavně jeho kritika církevních poměrů nedošla příznivého ohlasu na dvoře papeže Alexandra V., ke kterému se Zdeněk z Hasenburku přihlásil s celou českou provincií (1408). [6] Tehdy ovšem ještě nikdo netušil, že o dva roky později papežské schizma vyvrcholí trojpapežstvím. Roku 1413 Mistra Jan Hus napsal spis (O Církvi), jež se stal nakonec hlavní zbraní obžaloby proti němu.

Protože trojpapežství bylo neudržitelné, svolává Zikmund roku 1415 církevní sněm do Kostnice a tento sněm sesadil všechny tři papeže. Zároveň je k tomuto sněmu předvolán i Mistr Jan Hus, aby se obhájil z nařčení, že káže heretické učení. Mistr Jan Hus po té, co dostal glejt od krále Zikmunda, se vydává na cestu, aby se obhájil.

Hus se před koncilem energicky bránil, že není kacíř, ze strany koncilu byly učiněny kroky, které měly usnadnit Husovi odvolání některých sporných vět z jeho učení. Nicméně Hus setrvával na svém a dovolával se nejvyšší autority a to přímo Boha. Přesto i po jeho odsouzení jsou učiněny kroky k záchraně Mistra Jana Husa a to na výslovné přání krále Zikmunda, kdy k němu posílá kardinály d'Aillyho a Zabarella. Nicméně ti se jej marně snaží přemluvit k odvolání a tak dne 5. 6. 1415 o odsouzení Husa a tentýž den k jeho upálení. [7] S odstupem doby je těžké určit, jak by vypadaly dějiny českých zemí, kdyby se koncil zachoval k Husovi jako k Petru Abelárdovi, přesto však je zřejmé, že česká delegace v Kostnici Husovo mučednictví potřebovala a proto na něj vykonávala nátlak, aby neodvolal. V Kostnici prostě chyběl muž, jako byl Bernard z Clairvaux.[8]

Hus se po své smrti stal v Čechách legendou a svatým mučedníkem. Reakce české šlechty na jeho upálení ukázala, jak velké renomé si získal Husův reformismus v Čechách. Zcela patrné to bylo na demonstrativním přihlášeni se pražské univerzity k jeho odkazu. Jeho smrtí započal mohutný celospolečenský pohyb, který v roce 1419, po smrti krále Václava IV, vyvrcholil mohutným revolučním výbuchem, kdy Husovi příznivci ovládli Prahu a okolí. [9]

Najednou se naplno projevila bezmocnost církevních úřadů v celé zemi, na Moravě se snažil nové hnutí potírat biskup Jan Železný a zcela s nepochybným výsledkem, neboť Morava nebyla tímto hnutím tak zasažena jako Čechy. K tomu se proti husitům rázně postavila Církev v čele s nově zvoleným papežem Martinem V. a králem Zikmundem, jež si činil nárok na dědictví po smrti krále Václava. Najednou nezávažnějším důsledkem hnutí se stal rozchod s církví a králem, tedy porušení obojí legitimity.[10]
V tomto společenském klimatu došlo i k tomu, že katoličtí páni využili situace, postavili se proti Zikmundovi a začali zabavovat církevní majetek. Husitství ve svém důsledku nebylo jen náboženským a společenským hnutím, ale také majetkovým převratem, z něhož nejvíce těžilo bohaté domácí panstvo.[11]

Husitství mělo největší podporu v Čechách a záhy se byl v čele husitského hnutí jihočeský zeman, Jan Žižka z Trocnova, který proslul jako vynikající vojenský stratég a vůdce. Přesto ani jemu se nepodařilo vládnout celé Čechy a bašty katolicismus, jako byl Cheb anebo jihočeské dominium Pánů z Rožmberka, odolávali náporům husitských vojsk.

Ani husitské hnutí však nebylo jednotné. Mimo přesvědčených příznivců Husových tzv. straně pražských, zde byla další hnutí. Jedna strana byla kolem Jana z Příbrami, který nepochyboval o tom, že je nutná dohoda s katolickou církví, další se vytvářela kolem Jana Želivského, který zacházel daleko za učení Mistra Jana Husa a opírající se o valdenská hesla a ideály.

Dalším stranou hnutí byla strana táborská, která na kopci Tábor u Sezimova Ústí vybudovala osadu, kde měli lidé žít dle křesťanského ideálu a v chudobě. Toto hnutí odmítalo násilí a jeho nejznámějším představitelem byl Petr Chelčický. Avšak ani tento ideál „křesťanského komunismu“ nevydržel a hnutí táborské se stalo hnutím bojovným. [12] Samotné husitské hnutí však mělo i ultraradikální formu a to v hnutí adamitů, které pro jejich sodomismus a negaci všeho světského v očekávání konce světa, vyhladil Jan Žižka z Trocnova.

Husitství se však netýkalo jen českých zemí. Díky spanilým jízdám se husité brzy stali postrachem okolních zemí. Německa, Polska a Uher. Papež Martin V. společně s císařem Zikmundem, vyhlašovali proti nim křížové výpravy, ale ani jedna z nich nebyla úspěšná. Skutečnost je taková, že husité bojovali s nadšením, měli ideál za který stálo bojovat, kdežto na druhé straně se jednalo o najaté dobrodruhy a žoldáky, jejich ideálem byl jedině zisk, takže při pohledu na odhodlané husitské vojsko se raději dali na útěk, než aby ukázali své schopnosti v boji. [13] V tomto ovzduší byl roku 1431 svolán koncil do Basileje, jež měl vyřešit konciliarismus a papalismus. V prvé řadě se však začal zabývat českou herezí. Byla přijata delegace českých husitů a výsledkem jednání byla kompaktáta povolující v Čechách přijímat podobojí. K tomuto výsledku vedlo i přesvědčení koncilu, že násilný postup proti husitům je beznadějný.[14]

Přijetím kompaktát snad mělo i ten důsledek, že s umírněnou stranou se spojili i její dřívější odpůrci a radikalní křídlo, nyní pod vedením Prokopa Holého ztratilo i tradiční bašty svých příznivců a bylo jasné, že se schyluje k rozhodujícímu okamžiku celého husitského hnutí. K tomu došlo 30. 5. 1434 v bitvě u Lipan, v němž zvítězila Panská jednota, a radikální křídlo českého husitství bylo nadobro poraženo. V této bitvě zahynula i poslední ikona lidového husitismu Prokop Holý. Za porážkou je možné vidět nejen únavu lidu z dlouhých válek a touhu po míru, ale také proto, že husitství nedokázalo naplnit ideály, jež si předsevzalo.

Zatímco v Čechách mělo husitství silnou oporu, na Moravě byla situace jinačí. Díky biskupovi Janu Železném a odporu moravské šlechty husitství na Moravě nikdy nedosáhlo rozměrů a vlivu jako v Čechách. Další příčinou bylo to, že moravská města byla převážně německá a prokatolická a tak necítila ono národní volání po Kalichu, tak příznačné pro Čechy.

Přes některá pozitiva husitského hnutí, jako snaha o reformu církevního života, větší spravedlnost a žití podle křesťanského ideálu, však došlo k úpadku Českých zemí, kdy už nikdy nebylo dosaženo vrcholu období císaře Karla IV. Kdo zvítězil, byla šlechta, jež ve svých rukou soustředila moc, kterou nikdy neměla a které byla zbavena až po bitvě na Bílé hoře. Úpadek panovníkovi moci vedl k úpadku veřejného pořádku a vnitřní destabilizaci země. [15] Nebyl to však jediný aspekt husitského hnutí. Dalším byla nevyslovená myšlenka národní církve a svrchovanost koncilu nad papežem, kdy konciliární hnutí využívalo husitismu k nátlaku na papeže. [16]

Už po Bílé hoře, ale hlavně v devatenáctém století ožívá spor o smysl husitského hnutí v dějinách země. Po josefínských reformách (1780) dochází k uvolnění v náboženské oblasti pro některá nekatolická vyznání. Toto a národní obrození symbolizované výkladem dějin Františka Palackého, se stalo živnou půdou pro oživování myšlenky husitství. Tento kult Mistra Jana Husa a husitského hnutí se stal symbolem odporu proti absolutismu v Habsburské říši a proti německému vlivu. Tomuto romantickému vidění českých dějin nakonec podlehli skoro všichni významní Češi včetně umělců. Jen namátkou Tyl, Smetana, Mucha, Dvořák a Aleš. Nic však bohužel nebylo vzdáleno pravdě, než toto jednostranné vidění dějin. Vidění husitského hnutí, jako monolitu proti církví a německému živlu. [17]

Zvěrstva husitů jakoby neexistovala, dlouhodobý dopad husitství, jež vedl k oslabení země, jejímu úpadku a dlouhodobé stagnaci nebyly v zápalu národnostního vzepětí brány v úvahu a tento pohled se stal českou národní ideologii nejen v devatenáctém století, ale přetrvává až dodnes. Během komunistického režimu se z Husa stal revolucionář a z husitského hnutí první komunistický pokus o spravedlivou beztřídní společnost. Velkou zásluhu na to měl i Zdeněk Nejedlý se svou knihou „Dějiny husitského zpěvu“ a díla spisovatele Aloise Jiráska.

Oproti tomu kritičtí historici jako Pekař byli odmítání již během první republiky a Pekařova díla byla, pro svůj kritický objektivismus, během komunistického režimu zakázána.

Nedá se říci, že v dnešní době by byl spor o dějiny husitství vyřešen. Ve všeobecném tažení proti všemu zavání katolickou církví, ani dnes není snaha o objektivní výklad dějin a Hus a husitské hnutí jsou zcela nestydatě i v seriozních mediích používána jako bič na katolickou církev a katolíky. Kdo z nás se nesetkal se slovy. „Vy katolíci jste nám upálili Husa“ , aniž by těmto došlo, že Hus byl sám katolík a nikdy z katolické církve neodešel.

Použitá literatura
J. Kadlec. Přehled českých církevních dějin I. Reprint.1.vyd.Praha.Nakladatelství Zvon. 1991
J. Kadlec. Dějiny katolické církve II.. 3.vyd. Vydavatelství University Palackého Olomouc.1993
V.Liška. Husitství, lesk a bída české reformace.Olomouc. Nakladatelství Fontana. 2009
A.Franzen. Malé dějiny církve.3.dopl.vyd. Kostelní Vydří. Karmelitánské nakladatelství. 2006
R. Malý.Církevní dějiny.1.vyd. Olomouc. Nakladatelství Matice cyrilometodějské. 2001.ISBN 80-7266-083-7
R. Malý. Je dovoleno bránit inkvizici?.1.vyd.Ronov n/D.Nakladatelství Michael S.A

[1] J. Kadlec. Přehled českých církevních dějin. Str. 219
[2] J. Kadlec Dějiny katolické církve II.. Str. 238
[3] R. Malý. Církevní dějiny
[4] A. Franzen. Malé dějiny církve
[5] J. Kadlec. Přehled českých církevních dějin. Str. 246
[6] K. Kadlec. Přehled českých církevních dějin. Str. 250
[7] A- Franzen.Malé dějiny církve. Str. 181
[8] R. Malý. Je dovoleno bránit inkvizici?. Str. 58 - 59
[9] V.Liška. Husitství, lesk a bída české reformace. Str. 23
[10] J.Kadlec. Přehled českých církevních dějin. Str. 268
[11] V.Liška. Husitství, lesk a bída české reformace. Str. 29
[12] J. Kadlec. Přehled českých církevních dějin. Str. 270
[13] R.Malý. Církevní dějiny. Str. 160-161
[14] J. Kadlec. Přehled českých církevních dějin. Str. 275
[15] J. Kadlec. Přehled českých církevních dějin.
[16] V.Liška. Husitství, lesk a bída české reformace. Str. 153
[17] V.Liška. Husitství, lesk a bída české reformace. Str. 167

martinkavka.blog.idnes.cz/…/Husitstvi-jeho-…
tores
otto - upozornění čistě pro tebe:
R. Malý. Církevní dějiny
R. Malý. Je dovoleno bránit inkvizici?
tores
Trocha poučných dějin.