Clicks198

SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 07-40

acer
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. 7. Má snad být zisk jedi…More
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.

7.
Má snad být zisk jediným účelem podniku?
Nyní vyslovíme tvrzení, při kterém se většina ekonomů chytne za hlavu. Jako není zisk jediným účelem práce, tak ani podnik, ani celé hospodářství nemá jediný smysl v zisku. Jak to?

Sv.Jan Pavel vyslovuje ostrou výtku komunistické soustavě, která déle než čtyřicet let zatěžovala český národ. Děje se tak v souvislosti s bojem, který vykoupený Boží lid musí vést „proti hospodářské soustavě, chápané jako metoda, která chce udržet naprostou nadvládu kapitálu nad osobní svobodou lidské práce.“ (CENTESIMUS ANNUS,IV,35)

Sv.Jan Pavel říká, že v boji za důstojnější pracovní a životní podmínky pracujících lidí „se otevírá pole působnosti pro odbory“. Odbory však mají jednak společenské poslání, totiž hájení práv dělníků, jednak kulturní poslání: odbory mají přispívat k tomu, aby se dělníci plnohodnotně a důstojně se podíleli na životě národa a jeho rozvoji. (CA,35)

Přitom však varuje, aby se odbory a podobná zájmová sdružení pracujících nepoddávali svůdnému nebezpečí socialismu či komunismu. Socialistická soustava totiž neznamená tvořivé řešení nedostatků, nýbrž je to státní kapitalismus. Socialisté a komunisté chtějí „řešit“ všechny problémy tím, že zruší svobodu podnikání, rozbijí svobodný trh, a podnikavost jednotlivců nahradí podnikavostí státu. Tak pokračují dál ve všech chybách kapitalistického zřízení a navíc na to chybování vyhrazují výsadní právo státu.

Popření svobody jednotlivce a její nahrazení státem není řešením. Přijatelným řešením by mohlo být jedině doplnění lidské svobody tam, kde se nedostává jednotlivci dost sil a schopností k podnikání na společensky prospěšném díle, a usměrnění svobody jednotlivce tam, kde je svoboda zneužívána. Přijatelnou cestou „by mohlo být společenské zřízení svobodné práce a podnikání, které se nestaví naprosto proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti.“ (CA,35)

Když se mluví o tržním hospodářství, tedy je nutno připomenout, že na převládajícím činitelem na trhu je zisk. Kdyby se však společnost řídila jen hlediskem zisku, bylo by to špatné. Zisk je sice měřítkem příznivého chodu podniku, ne však jediným. „Hospodářské poměry v podniku mohou být v pořádku, ale lidé jsou pokořováni a jejich důstojnost je zraňována.“ Hospodářským účelem podniku je vytváření zisku, ale mravním účelem je vytváření společenství lidí. (CA,35) Pokud se člověk nerozvíjí ve svém lidství, ve svých ctnostech, ve svém duchovním životě, tak mu ani velký plat ani možnost koupit dostatek rozmanitého zboží na trhu nepřináší požehnaný blahobyt.

Z toho je vidět, jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce socialismu zbývá jako jediná hospodářský model kapitalismus.“ Tím méně je na místě názor těch lidí, kteří se u nás po pádu komunismu prosadili v popředí, a tvrdí, že veškerá kultura musí jít stranou před požadavky obnovy hospodářství. Václav Klaus říkal: když se doma maluje, tak všechno zařízení musí jít na balkon. Ve skutečnosti se staví stranou také požadavky mravního a duchovního života. Mravní hledisko, požadavky duchovního a vůbec kulturního rozvoje se odsunují stranou jako překážky rychlejšího rozvoje hospodářství. „To je nejen morálně nepřípustné, ale musí se to v dlouhodobém výhledu nepříznivě projevit i na hospodářském výkonu podniku“ (CA,35) a celého takového národního hospodářství. Dokonce když sv.Jan Pavel navštívil Velehrad a tehdy zasvětil národy Československa Panně Marii, Václav Klause tehdy dal slyšet: Kdopak se prý o to papeže prosil.

Tento úpadek morální a lidské hodnoty člověka, uchváceného zase novou lží o šokové terapii a VELKÉM SKOKU, vedl k morálnímu rozkladu společnosti.

Nad tím by se měli vážněji zamýšlet ti, kdo společnost řídí. V továrně se nedá vyrobit a na trhu se nedá koupit třeba taková hodnota, jako je třeba vzájemná snášenlivost mezi českým národem a a jinými národy u nás či v cizině.

Pro české poměry v po-komunistickém období je také příznačné, že se zde upřednostňuje svoboda hospodářského podnikání, a to i na úkor jiných svobod. Před touto svobodou mají poněkud ustupovat do pozadí jiné hodnoty, jako svoboda náboženského vyznání, dokonce i svoboda soukromého vlastnictví. Stále se zde objevují nějací lidé, kteří chtějí odkudsi ze zákulisí poroučet v oblasti, kde člověk chce mít svobodu. A to je ještě víc vystupňovává po vstupu české republiky do NATO a EU.

Bohu díky, že působení Církve už není omezováno církevními tajemníky. Přesto zde nepřátelé Krista vyvíjejí tlak proti věřícím a proti Církvi pomocí sdělovacích prostředků. Náboženství se prý může svobodně šířit, a přesto je duchovním osobám prakticky znesnadňováno působení ve školách. A obory, které se týkají náboženství a etiky vyučují i na vysokých školách lidé, kteří předtím působili v Ústavu ´vědeckého´ ateismu a společně s StB bojovali proti věřícím. Místo někdejšího Ústavu ´vědeckého´ ateismu byly zřízeny katedry religionistiky jako útočiště pro bývalé estébáky. Je smutné, že na tomto procesu maskování a převlékání kabátů komunistů a estébáků podíleli také představitelé obecné Církve.

S náboženstvím a jeho svobodou to v českých zemích stále není v pořádku. Tím méně může být s tímto stavem spokojeno obyvatelstvo Moravy, když zákonodárství odpovídá převážně ateistickému obyvatelstvu českých krajů, a nyní zejména nemravných a protikřesťanských zákonů Evropské Unie. Když někdo chce uplatňovat svá práva na úkor druhého, nelze se divit, že je tu pak nějaká nespokojenost. Jistěže je to ideální a pěkně zařízené, aby rodiny žily pohromadě, rodiče a děti. Pokud by ale rodiče postupovaly tak panovačně, že by děti se cítily omezovány, protože všechno určují jenom ti starší, nedivme se, že pak řeknou: My chceme raději bydlet sami. Zde nestačí jen majetek, ani pouze to, že dospělí pracují a vydělávají na rodinu, ale je třeba také lidského pochopení, větší návaznosti rodiny na duchovní život celé církve. Ne, že by tento

činitel byl nutně nadřízen tomu ukazateli hospodářského růstu, jímž je zisk, ale určitě je to právě tak důležitá veličina, která musí být brána v úvahu.

Zde se ukazuje význam práva pracujících na soukromá sdružení (12)

Kromě toho, že je pro člověka potřebné, aby měl něco svého, je pro něj žádoucí, aby měl i nějaká soukromá sdružení.

Sv.Jan Pavel nám v encyklice Centesimus annus, připomíná, že „v těsném vztahu k otázce práva na vlastnictví“ jsou „další práva jako vlastní a nezadatelná práva lidské osoby“, a to především „přirozené právo člověka tvořit soukromá sdružení. Patří sem právo zakládat profesní sdružení podnikatelů a dělníků nebo jen dělníků. To je považováno za důvod, proč Církev obhajuje a schvaluje zakládání odborů. Jde o přirozené právo člověka, které předchází jeho začlenění do politického společenství.“

Spolu s tímto právem prosazuje a obhajuje Sv.Jan Pavel pracujícím jejich „právo na ´omezení pracovní doby´, právo na odpovídající volný čas a na ochranu dětí a žen, především o způsob a délku jejich práce. (Centesimus annus,I,7)

Odedávna se Církev rozhodně a jasně zastávala v těchto důležitých otázkách všech lidí. Zastávala se nejen věřících, nýbrž všech. Každý člověk má právo na obhajobu a prosazopání svých zájmů, aby se sdružoval s jinými lidmi, a to na základě zájmovém, ale i profesním.

V našich poměrech jsme v současnosti svědky toho, že stát sice nebrání pracujícím v jejich právu na sdružování se v politicko-zájmových a profesních sdruženích, ale současně také značné nepřipravenosti pracujících vytvářet samostatně a svobodně takováto seskupení. A jak by ne. Vždyť po dlouhá léta byly v našich zemích odbory řízeny shora, zejména státem. Ty se zpronevěřovaly svému poslání. Sloužily zájmům státu a jediné a vedoucí politické straně. Tvořily jen jakousi kamufláž pro iluzi, že o práva pracujících je postaráno. Odborové výbory bývaly tradičně odpočinkovým místem pro zasloužilé komunistické funkcionáře, a pro jejich paničky s nalakovanými nehty a přebarvenými tvářemi.

Po pádu komunistické moci nastalo zhroucení této fasády, a pracující zůstávali dlouho ve svých zájmech vcelku opuštění a dost izolováni. Později se organizovali až pod tlakem hospodářských těžkostí podniku, který přenáší těžkosti spíše na dělníky, než na mnohde přebujelou podnikovou správu. Někde jde tato organizace snáze, jako třeba mezi pracujícími v dopravě, v kovoprůmyslu, jinde velmi obtížně, jako v zemědělství.

V českém zemědělství, kde byla v druhé polovině 20. století organizačně poněkud předběhnuta doba, a to násilně, za cenu porušování lidských práv, zejména práva na soukromé vlastnictví. Takže ten pokrok, který tam nastal, přinesl zemědělství více škody než užitku. Zemědělské družstevnictví stalo obrem na hliněných nohou. Překotný návrat ke spotřební demokracii amerického typu však vedl k jeho podlomení. Nejvíce na to doplatili zemědělci a chovatelé, a později celý národ, když nebyly na trhu jiné produkty a plodiny, než dovozové za vysoké ceny.

Zemědělci a chovatelé se u nás zdáli být nejméně pohotoví ke sdružování. Vždyť jejich odbory vznikaly u nás velmi pozdě, až od posledních desetiletí 20. století. Oni se stávali členy svých profesních odborů docela nevědomky se vstupem do družstva, které pak za ně platilo příspěvky. Takže neměli ani žádnou osobní zkušenost s odbory, ani s těmi falešnými, které u nás byly jen pro kamufláž. Nyní jsou zemědělci a chovatelé vydáni napospas jednak pevně semknutému zpracovatelskému průmyslu, jednak konkurenci zboží z dovozu. Jejich sdružování ztěžuje geografická odlehlost jednotlivých vesnic, a často i správní vedení trosek bývalých družstev.

Tak je encyklika Rerum novarum se svou obhajobou práv pracujících na sdružování obzvlášť závažná pro naše zemědělce a chovatele.

Pro všechny pracující však nabývá na závažnosti otázka volného času. Lev XIII. se už v 19. stol…