Clicks203

SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 21-40

acer
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. 21. Při rozboru významn…More
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.

21.

Při rozboru významného roku 1989 odhalil sv.Jan Pavel v 25. článku encykliky Centesimus annus skutečnost, že představitelé komunistického donucovacího režimu už nemohli zůstat na svých místech kvůli všestrannému odporu lidu vůči tomu, co udělali z politiky: „ve jménu politického realismu chtěli z politiky vypudit právo a morálku“ (Centesimus annus, 25)

Oni sice měli ´právo´, ale svoje ´právo´, přesněji řečeno ´rudé právo´. Ovšem právo nesmí být jenom ´rudé´. Právo musí být dopřáno každému člověku. Nejen, aby bylo pro někoho, kdo si osoboval místo na výsluní politické moci, kdežto druzí - byli vlastně zbavováni práva. Jedni si osobovali označení ´revoluční předvoj dělnické třídy´, a na základě toho se domáhají všech možných práv a výsad, na které ostatní, včetně samotných dělníků, jejichž jména se k tomu zneužívá, vůbec nedosahovali.

Ovšem samo označení ´třída´ bylo něco, co se vztahovalo k části společnosti, a nikoli ke všem lidem. Je pochopitelné, že ti, kterým byla upírána přirozená lidská práva, se ptali: ´Copak my nejsme lidé? Jsme snad lidé nějaké druhé kategorie, méněcenní? To je přece proti základní myšlence lidských práv. Názor o ´vedoucí úloze komunistické strany´, a jeho následné provádění znamenalo porušování práva, a nejenom práva, ale také morálky, a to všelidské morálky. Ovšem nikoli té jejich ´komunistické morálky´: když se podle ní dopustil člověk s rudou legitimací nějakého zločinu, tak se mu nic nestalo, anebo se mu stalo méně, než každému jinému. Naopak některé doklady nemorálního způsobu života, jako byl alkoholismus nebo nevěra, byly v komunistickém zřízení podnětem k povyšování někoho na vedoucí místa. A mnohé jiné věci byly u ´soudruhů´ nejen přehlíženy, ale dokonce vyzdvihovány jako projevy ´komunistické morálky´.

Význam roku 1989 byl v tom, že ti, kdo se ozvali proti tomuto nespravedlivému a nemorálnímu stavu věcí, byli stateční k tomu, aby pozdvihli svůj hlas na obranu přirozených práv, patřících každému, a dále, že se neuchýlili k násilí. Měli jsme v tom směru dějinnou zkušenost - také v roce 1968 šli proti nám s vojsky, s tanky. Také v roce 1989 stála u nás vojska naše i armády Varšavského paktu. Avšak lidé, kteří vyšli do ulic, aby demonstrovali proti komunistickému donucovacímu zřízení, většinou spíše násilí trpěli, než aby násilí způsobovali. Vzpomeňme si na to, jak mladí demonstranti předávali květiny policistům, třebaže ti, krytí štíty a bílými přilbami, použili vzápětí násilí. Dodnes nevíme, zda ohlášené oběti na životech, byly skutečné, a jak byly velké. Dost možná, že toto mlčení o některých obětech bylo odůvodněno tím, aby to nevzbudilo vlnu násilí, vybíjejícího se na komunistech. Tím se mohl snáze uskutečnit onen „zázrak míru“. Sv.Jan Pavel řekl: „Tím, že člověk připojí své utrpení za pravdu a svobodu k utrpení Ježíše Krista na kříži, je schopen uskutečnit zázrak míru a rozpoznat úzkou cestu mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje.“ (CA, 25)

Když se při výročí pádu komunismu obírají těmi událostmi různí pamětníci, tak většinou zanedbávají onen neviditelný duchovní činitel. Zosobňuje nám ho sv.Anežka česká. Svými modlitbami a oběťmi už kdysi zachránila český národ od bratrovražedné občanské války. Tehdy se mladistvý markrabě Přemysl vzepřel proti svému otci, králi Václavovi. Díky přímluvám a obětem svaté Anežky a sv.Zdislavy byl nesvár občanské války zažehnán pokojnými prostředky tehdy, ale i v roce 1989.

Velkou roli v tom sehrál svým rozhodným postojem a vystoupením také ctihodný František kardinál Tomášek. Jeho působení bylo nepřáteli Krista a Církve záměrně utajováno nebo zlehčováno. Tak třeba Tomáš Halík, nositel vyznamenání a ocenění Tempeltonovy nadace, tvrdil: Když jsme přišli na arcibiskupství, našli jsme tam zlomeného člověka. Bůh buď veleben za to, že počínání kardinála Františka Tomáška a jeho vystoupení mluví samo za sebe.

Kardinál Tomášek vytyčil úkol desetileté duchovní obnovy Československa. Úkol vytyčený proces duchovní obnovy byl svěřen panu Tomáši Halíkovi. Desetiletí duchovní obnovy Československa skončilo několika honosnými proklamacemi a frázemi. Důsledná duchovní obnova však nenastala.

Zklamali jsme jako pastýři i jako inteligence. Na tuto zradu inteligence doplatili Čechoslováci rozpadem Československa, zavlečením obou národů do Severotlantického paktu, osvojením si bezbožné konzumní demokracie, uvázli jsme v demagogii a mediokracii.

Kdysi položil někdo Gándhímu otázku: Vy jste mohl používat nenásilný odpor proti Angličanům, kteří jsou vyspělý kulturní národ. Ale jak byste to chtěl uplatňovat proti nacismu? Dovedete si představit, kolik by to stálo obětí? A Gándhí na to odpověděl: A bylo jich snad méně, když vypukla válka? Určitě by k tolika obětem nedošlo. A nakonec by museli ustoupit.

Konečně si připomeňme poměry v naší vlasti. Za války nacisté věděli, že s nimi národ nesouhlasí. Mnoho lidí bylo skutečně popraveno a ještě víc jich bylo umučeno v koncentračních táborech. Ale kdybychom se postavili se zbraní, tak by měli důvod, aby národ úplně vyhladili. Je známo, že partyzáni způsobili často více škody vlastnímu národu, než užitku. To byly spíše jen akce, aby se později mohlo tvrdit: My jsme tam také byli. Anebo, a to se také nejednou stávalo, že sami němečtí nacisté provokatérsky předstírali partyzánské akce. Sotva strhli lidi k různým neuváženostem, lidé na to vzápětí krutě dopláceli. To je velmi zajímavé poučení. Proto Sv.Jan Pavel řekl: „Násilí si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje.“

Bylo zapotřebí statečnosti, ale ještě víc statečnosti bylo zapotřebí k tomu, aby člověk vystoupil proti nepříteli a přesto aby vůči němu nepozdvihl zbraň.

Když se nacisté vysmívali křesťanům, že učí zbabělosti, odpověděl Pius XI.: „Pokora v duchu evangelia a modlitba o Boží milost se mohou dokonale spojit se sebeúctou, se sebedůvěrou, s hrdinstvím. Kristova Církev ve všech dobách až dodnes zahrnuje více vyznavačů a mučedníků než kterýkoli jiný morální celek. Nepotřebuje se se proto od nikoho poučovat o hrdinství citů a činů.“ (MIT BRENNENDER SORGE) Cílem křesťanské naděje ovšem není velikost člověka, nýbrž velikost Boží. Ježto se křesťanská naděje nabízí všem, je přirozená šlechetnost pouhé elity nahrazena v křesťanství šlechetností vykoupených, a to už není jenom jalové řečnění o tom, že pravda a láska zvítězí, nýbrž je to divinismus.

Bůh stvořil člověka svobodného. Člověk tedy přirozeně nesnáší to, když je mu prostor jeho svobody někým zvenčí svévolně upírán. Společenský život se pak postupně rozpadá. Člověka přestane všechno bavit a snaží se utéci. Když například nebylo na komunistických schůzích svobody, tak si mnohý člověk řekl: Já na ty schůze vůbec nebudu chodit. A také to nebylo vždycky nejlepší řešení. V Československu působila třeba Lidová strana, jenže kolik tam bylo vnucených a nařízených vlivů! Tehdy mnozí lidé řekli: Já s nimi nechci mít nic společného. To bylo někdy na místě, ale jindy bylo možná vhodnější pokusit se aspoň s omezenými možnostmi jednat. Někteří si potom řekli: Když to vzdáme, tak oni tuhle stranu budou dál udržovat jako kamufláž opozice, a dosadí si do ní čistě jen své agenty. Proto musíme v něčem udělat kompromis, ale pak musíme dělat něco opravdového.

Kdo se domnívá, že se v politickém životě demokracie obejde něco bez kompromisů, je idealista. Brzy ho budou ostatní zneužívat. Je však nesporné, že v demokracii je té politické svobody více, než bylo v nacistickém Německu nebo v komunistickém Československu. Jenže naprostá svoboda není ani v demokracii.

To není jen otázka zapojení se v politické straně, nýbrž každého veřejného působení. Potom se ta věc týkala třeba i duchovních osob. Ty měly vyhlásit v kostele pastýřské listy. Někteří to vyhlásili, třebaže věděli, že neobsahují jenom učení církve, ale že jsou tam také věci nadiktované, vnucené. Jiní to nevyhlásili, protože odmítli přistupovat na kompromis. Zanedlouho přišli o státní souhlas k výkonu kněžské služby. Jejich věřící obec přišla o toho, kdo jim mohl veřejně sloužit a podávat Nejsvětější Svátost. Takže to někdy býval těžký boj, jak podat věřícím takový pastýřský list, a nedostat se do otevřeného sporu s mocí a se svým svědomím. Člověk se totiž nesmí úplně všeho vzdát. Musí se otevřeně postavit tomu, co se vnucuje, ovšem nenásilně. Vyjádřil své vnitřní přesvědčení třeba už tím, že šel do kostela. I to se sledovalo. Třebaže to nemělo za následek okamžité stíhání, někde se to zapisovalo, aby to jednou mohlo být použito proti člověku. Oni však chtěli dosáhnout zastrašení lidí a jejich vytlačení z veřejného života. Je tedy třeba brát v úvahu realitu člověka, tvora nadaného svobodou.

V mediokracii, která v 2.desetiletí 21.století ovládla Evropu a zvrátila její sjednocující zaměření v křečovitou totalizaci, se křesťané ocitli ve slepé uličce. Pokud chtějí veřejně působit, tak musejí vyznávat místo Desatera a evangelia hlavní dokumenty eurofašistické totality a svůj oltář hledat ve Strasburgu místo v Římě. Ústy často zůstávají v Římě, srdcem však ve strasburském Babylonu.

Pozoruhodným darem sv.Jana Pavla II. bylo, že tak se jako dokázal rozhodným způsobem vyjádřit k důležitým společenským otázkám své doby, když bylo potřeba jeho důrazného vystoupení, tak zase dokázal snadno přejít k přístupu velmi jemnému, citlivě rozlišujícímu, a vpravdě otcovskému. Je to patrné třeba i v 58. článku encykliky Centesimus annus. Na světě je totiž mnoho nespravedlnosti. A důsledky těchto nespravedlností jsou nebezpečné. Už to nejsou jen ostnaté dráty a namířené bodáky.

Díky Bohu a přímluvám sv. Anežky a svaté Zdislavy postupně už ostnaté dráty a nelidské věznice z naší vlasti i z jiných zemí Evropy zmizely. Zůstaly však nové koncentráky jako Guantanámo, které si nechávají mladé evropské …