Clicks183

SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 34-40

acer
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP 34. Když Sv.Jan Pavel …More
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP

34.

Když Sv.Jan Pavel rozebíral v encyklice Centesimus annus otázku lidského životního prostředí, tak zdůraznil v článku 39. především základní společenskou buňku – manželskou rodinu. Právě „v jejím lůně člověk získává rozhodující počáteční představy o pravdě a dobru, učí se, co znamená milovat a být milován a co znamená být lidskou osobou. Jde přitom o“rodinu založenou na manželství, kde vzájemná oddanost muže a ženy vytváří životní prostředí, do něhož se dítě narodí“. (Centesimus annus,IV,39)

Avšak pro mnoho lidí, kteří podléhají spotřebnímu způsobu života, je rodina čistě účelové zařízení. Uznávají rodinu jen jako prostředek jejich sobectví. Pro člověka, žijícího ve smyslu materialistického názoru, stojí na prvém místě vlastnění - mít, ovládat a vykořisťovat, a vůbec ne se někomu zaslíbit či obětovat se, prostě nikoli být lidskou osobností. Tak se staví záporně vůči životu.

Jak se to projevuje? Tak, jak říkal sv.Jan Pavel: „Často se stává, že člověk ztrácí odvahu přijmout podmínky předávání života dané přírodou a nechá se svést k tomu, že pohlíží na sebe a na svůj život jako na sled dojmů, které je třeba prožít, a ne jako úkol, který je třeba splnit... Takový člověk se pak hrozí povinnosti spojit se s jiným člověkem a zplodit děti, nebo má sklon pohlížet na partnera a děti jako na jednu z mnoha „věcí“, které může ale nemusí mít.“ (CA,39)

Proto Sv.Jan Pavel zdůraznil, že rodinu nestačí uznávat jen jako smlouvu. „Na rodinu je třeba znovu pohlížet jako na svátost života... Oproti civilizaci smrti, představuje rodina místo kultury života.“ To je právě ten původní pohled na rodinu jako na Církev v malém, jako na „výchozí životní prostředí člověka“, kde je člověk povolán a veden k předávání a rozvoji života lidského i božského.

Jak na tyhle podněty sv.Jana Pavla odpověděly národy osvobozené roku 1989 z komunistické totality?

Počet rozvodů v Česku mezi lety 1955 a 2010 z 10 000 se zvýšil na 30 000 ročně. Následkem liberalizace po roce 1989 se rozvodovost prudce zvyšovala. Nárůst pokračoval i v 90. letech 20. století a v prvním desetiletí 21.století. Na hodnotu 50 % vystoupila míra rozvodovosti v roce 2010. Pak po dvouletém menším poklesu opět dosáhla v první polovině roku 2013 téměř 49 %.

Jak to však vypadá v této základní buňce lidského životního prostředí? Většina českých dětí vyrůstala v rozvedené rodině.

Zdá se, že člověk „v této oblasti mnohem více omezuje, potlačuje a ničí zdroje života, zejména potratem, než aby možnosti života otevíral a chránil.“ To se však dělo nejen u jednotlivců, ale prosazovalo se to i hromadně v celých národech. Sv.Jan Pavel o tom řekl: „Na základě pokřiveného pojetí problému obyvatelstva a v ovzduší naprostého nedostatku úcty k ´svobodě příslušných osob´, jsou tyto osoby často vystavovány nesnesitelnému tlaku, aby se podrobily této nové formě útisku.“ Tak spotřební demokracie v čele USA vyvážely pod falešnou záminkou „humanitární ´pomoci“ do celých světadílů, jako třeba do Afriky, ve velkém měřítku prostředky, zabraňující přirozenému předávání života, ale také potratová pilulka, zabraňující počatému lidskému životu v narození. Tak americká civilizace smrti rozpoutala nehlučnou vyhlazovací válku mimo jiné také pomocí chemických zbraní a otravovala život milionů bezbranných lidí.

Jak bojovala katolická církev v českých poměrech proti této nehlučné genocidě? Od pádu komunismu se hlavní veličiny katolické církve v českých poměrech obávaly využívat znovu nabyté svobody a tak soustavně ignorovaly podněty sv.Jana Pavla. O potratech a antikoncepci bylo zapovězeno mluvit v kázáních. Křesťanští laici, kteří o tom veřejně psali a mluvili, byli v církvi odmítáni. Bylo smutné sledovat, jak bratra Dr.Radomíra Malého, katolického novináře a historika dějin církve, stíhaného za komunismu estébáky, stíhali po pádu komunismu tentokrát katolíci. Obdobný úděl zakoušel bratr Josef Vlček, redaktor týdeníku Světlo.

Když pravoslavný duchovní Libor Halík demonstroval s křížem u brněnské porodnice proti legálním umělým potratům, kde se nahlas modlil žalmy, zdálo se to duchovním osobám obecné církve nepřijatelné, aby šli s ním do ulic, že to snad prý vůči těm krkavčím matkám není dost citlivé. Jestliže dříve bylo možno statisticky vysledovat počet umělých potratů ve společnosti, od roku 2014 už to není možné.

Před rokem 2014 podstupovaly české ženy asi 37 tisíc potratů ročně. Po roce 2014 se zabíjení počatého lidského života začalo dít bez lékařské asistence. Těm, které dnes žádají potrat, lékaři nabídnou pilulku RU-486.

Důvody pro potratovou pilulku byly známé. Údajně je pro ženu šetrnější chemický potrat. Metoda byla použitelná pouze do 49. dne těhotenství, tedy do devátého týdne těhotenství.

Důvody proti RU-486 byly přehlíženy. Zněly: je to smrtící tableta. Zajišťovaly jednoduchou smrt plodu. V tomto smyslu je to podobně účinné jako gilotina.

Občas se mluví o dopadu potratu na psychiku ženy, ale vůbec se nemluví o dopadu na mentalitu společnosti. Ten je otřesný. Ze zabití plodu se stává čím dál samozřejmější úkon. Přitom jde pořád o usmrcení nevinného života, ať se na to díváte z kteréhokoli úhlu.

Pro usmrcení počatého lidského života se dělá velmi mnoho, kdežto pro záchranu počatého dítěte se dělá zoufale málo, třebaže je v Ústavě České republiky uvedeno, že lidský život je hoden ochrany už před narozením.

To se tiše podepisuje na celém, českém národě. Na ženě, která potrat podstoupí, zcela jistě. Někde v její mysli, paměti, duši zůstává ten úkon zapsán. Bude se s ním vyrovnávat celý život. Protože zabíjení lidských plodů není samozřejmost a nikdy se samozřejmostí nestane.

Nejde jen o onu ženu. Když se bere zabíjení počatého lidského života za běžné, pak se otupujeme, stáváme se lhostejnější k životu vůbec. Tupější a tupější. Paradoxem je, že se sami smrti bojíme, děsí nás, snažíme se vyhýbat pomyšlení na smrt. Ale smrt pro nenarozené dítě přijímáme v pohodě.

Díky antikoncepci a potratové pilulce, právu na potrat, jsme čím dál zajištěnější a jakoby bezpečnější. Tedy nezávaznější. Sex původně souvisel se vztahem. Dva lidé se milovali. Spali spolu, mohlo to mít důsledky. Smyslem toho vztahu bylo mimo jiné mít dítě. Dnes jsou vztahy ochuzeny o ono riziko, že žena otěhotní, když to neplánovala. A pokud se to stane, tak šup na potrat. Ale s tím, jak jsme stále méně vázáni přirozeným řádem, ztrácíme smysl své existence.

Sv.Jan Pavel podrobil kritice takovýto požívačný přístup vůči životu, v němž mnohému jde pouze o to, co nejvíce si užít a nenést žádnou odpovědnost za důsledky. Přitom však dodával, že „tato kritika není zaměřena ani tak proti nějaké hospodářské soustavě jako spíše proti kulturně-hodnotové soustavě. Hospodářství je pouze jednou stránkou lidského jednání. Stává-li se výroba a spotřeba zboží středem společenského života, nelze hledat příčinu pouze v hospodářské soustavě, nýbrž ve skutečnosti, že celá společensko-kulturní soustava, zanedbávající mravní a náboženské hodnoty, selhává.“

Nakonec sv.Jan Pavel shrnul, že „hospodářská svoboda je pouze jedním prvkem
svobody. Prohlásí-li se za samostatnou, pak dříve nebo později ztrácí tato svoboda svůj nezbytný vztah k člověku, kterého nakonec odcizuje a utlačuje.“ (CA,39)

Právě takovéto skutečnosti jsme svědky v českém národě poté, co soustředěnou totalitu komunistické moci vystřídala rozptýlená totalita moci trhu, peněz, spotřeby. Znovu se ve spotřební demokracii podle amerického vzoru staví na první místo v lidském životě hospodářství, hospodářství a zase hospodářství. Rozdíl mezi tímto spotřebním způsobem života a životem v komunistické diktatuře není podstatný. Odlišuje se jen stupněm toho, jak soustavně jsou vytlačovány hodnoty mravnosti a náboženství z lidského životního prostředí. V mnoha směrech je možno říci, že to, co přinesla taková vykolejená demokracie dnešní Evropské unie, neboli demagogie, vyrvaná z křesťanských kořenů, vede právě tak k odcizení člověka sobě samému i Bohu, a k omezování jeho nezadatelných lidských práv, jako k tomu vedl komunismus či fašismus.

S postupujícím společenským pohlcováním českého národa v eurofašistické nestvůře, znásilňované americkou civilizací smrti vychází den ode dne víc a více najevo, jak jsme při všech vynálezech a objevech světa závislí na Boží milosti.

Bože, cos ráčil před tisíci roky

jenžto jsi řídil apoštolů kroky

rozžati otcům světlo víry blahé,

z východu k naší Moravěnce drahé.

K tobě hlas prosby z této vlasti vane:

Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Pozoruhodným rysem encykliky Centesimus annus, je nebývalé stanovení jejího adresáta, totiž toho, komu je encyklika určena. Zatímco v minulosti bývaly encykliky obvykle adresovány pouze křesťanům, nyní se sv.Jan Pavel obrátil nejen ke křesťanům, nýbrž ke všem lidem dobré vůle. Sv.Jan Pavel ji tedy poslal i Židům, mohamedánům, ba i nevěřícím. Zdůraznil, že chceme-li vyřešit takové závažné úkoly, jako je úkol spravedlnosti v oblasti hospodářství, jako je úkol životního prostředí, přelidnění a zaostalosti některých národů a obyvatel celých světadílů, tak se o to musejí zasadit všichni lidé.

V 19. století nezbývalo Lvu XIII. než smutné zjištění, že někteří lidé se odvrátili od nabízené spolupráce církve: byli to zejména příznivci liberalismu, či směru prosazujícímu naprostou volnost jedince - člověka, národa či státu - v politickém, hospodářském a vůbec společenském a kulturním směru; dále to byli socialisté, zejména marxisté; konečně to byli někteří jedinci a jejich skupiny, usilující o světovládu pomocí peněz, užívaných ve jménu bezbožného lidumilství chvíli pod maskou kapitalismu, chvíli maskováni jako jeho socialističtí odpůrci, chvíli pod maskou národního socialismu, nikdy však otevřeně, jak by se slušelo v demokratické společnosti.

Od začátku 21. století jsme byli svědky toho, jak se tato hnutí nadále snažila více či méně samostatně …