Clicks203

SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 11-40

acer
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. 11. Odedávna Církev …More
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.

11.

Odedávna Církev svatá v duchu evangelia prakticky dosvědčuje, že má zvláštní a přednostní poslání věnovat se chudým, nemocným a trpícím. Proto Sv.Jan Pavel vyzdvihl tuto skutečnost v encyklice Centesimus annus. Vede nás „správně hodnotit neustálou péči a snahu Církve o lidi, jimž patřila zvláštní Ježíšova náklonnost“. (CENTESIMUS ANNUS, I,11)

Tak už Lev XIII. navazoval na tento Ježíšův odkaz „encyklikou o chudých a o strašlivém údělu, do něhož násilný proces industrializace uvrhl obrovské masy lidí. Dodnes vyvolávají v rozsáhlých částech světa podobné hospodářské, sociální a politické přeměny stejná zla.“

Proto Lev XIII. vyzýval státníky, aby spravedlivě napravili nespravedlivé poměry, strašně postihující chudé, protože úkolem státu je dbát o obecné blaho. „Nesmí to však vést k předpokladu, že řešení sociálních otázek má vycházet jedině od státu. Naopak, zásahy státu mají své hranice. Stát je prostě jenom nástrojem, protože jednotlivec, rodina a společnost tu byly už před ním, a stát je tu proto, aby chránil práva jedněch i druhých, nikoli aby je potlačoval.“ (CENTESIMUS ANNUS, I,11)

Stát má pomáhat, ale nikoli nahrazovat přičinlivost jednotlivců, rodin a dobrovolných sdružení. Jinak by to vedlo k zneužití moci tak, jak jsme to viděli ve čtyřiceti létech komunistického donucovacího zřízení. Pouze tam, kde nestačí síly jedince, rodiny či místních sdružení jednotlivců nebo rodin, by měl stát zasáhnout a doplnit to, co chybí. Státní pomoc musí být nestranná, a ne aby měli jen někteří přednost a mohli se kdykoli ucházet o státní podporu, jako nějaká třída, vrstva, národ či rasa. To je dáno úkolem státu pečovat o obecné blaho.

Zaměření k obecnému dobru na základě spravedlnosti je dle sv. Tomáše vlastní forma státu. Jednotliví občané nebo jejich dobrovolná sdružení jsou látkou státu. (Summa theol.,II,II,152, 4K3)

Společné dobro souvisí s lidskou přirozeností. Může existovat celé a neporušené jen tehdy, když přihlížíme k jeho podstatě a způsobu jeho provádění, a to vždy ve vztahu k celému člověku, tedy k potřebám jeho těla i jeho ducha. (JAN XXIII., Pacem in terris, II,3)

Péče státu o obecné blaho spočívá ve vytváření takových společenských poměrů, ve kterých se všem občanům usnadňuje všestranný, tedy tělesný, psychický a duchovní rozvoj. Do pojmu obecného blaha náleží také vytvoření podmínek, jaké by občanům usnadnily i dosažení jejich vrcholného životního cíle v Bohu. K podstatným vlastnostem obecného blaha patří požadavek, aby na něm měli účast všichni občané, třebaže v různém stupni a rozsahu - podle svých vloh, schopností a zásluh. Proto stát nesmí podporovat zájmy jedné skupiny na úkor jiných skupin. Stát musí nestranně zprostředkovat dobro všem občanům.

Při uspořádávání vztahů mezi různými činiteli, které se ve společnosti podílejí na uskutečňování obecného blaha, je třeba se přidržet zásady subsidiarity. Co to znamená? Stát musí dát občanům příležitost jednat svobodně a zodpovědně při úsilí o dosahování cíle, kterého mohou sami dosáhnout a dosahují. Stát nesmí nahrazovat svobodnou přičinlivost občanů, nýbrž ji má pouze doplňovat všude tam, kde se jí nedostává, nebo má jednotlivec málo sil ke splnění příslušných úkolů.

Pokud jde o hospodářský úkol státu, jde o uskutečňování hmotného blahobytu v občanské společnosti. Zajišťování hmotného blahobytu však není výhradním úkolem státu. Všichni občané a jejich rodiny a dobrovolná sdružení se mají snažit o dosažení tohoto cíle. Státu při tom připadá úkol povzbuzovat, řídit, usměrňovat a doplňovat úsilí občanů a jejich sdružení, pokud chybí.

Státní činnost má povahu všeobecnosti. Nejsou žádné společenské vztahy nebo oblasti, na které by se státní činnost nějak nevztahovala. Stát má zasahovat do lidských vztahů s cílem pozvedat je na vyšší úroveň. Stát má podporovat důstojnost občanů a jejich rodin a dobrovolných sdružení, uskutečňujících obecné blaho, aniž by tím pozbývali ráz soukromého úsilí.

Státní zásahy do hospodářských záležitostí musí být podřízeny zásadě solidarismu. Solidarismus se hodlá vyhnout krajnostem liberalismu a výstřelkům socialismu. Liberalismus se totiž snaží omezit hospodářské působení státu na pouhou ochranu svobody jednotlivce. Očekává nejlepší výsledky od úplně volného prosazování soukromé podnikavosti a soutěže jedinců a dobrovolných zájmových sdružení. Socialismus naopak chce celé hospodářství bezvýhradně podřídit státnímu vedení. Obě tyto výstřednosti vedou k strašným důsledkům - liberalismus vede k nezaměstnanosti větší, než jakou může stát zvládnout podporami, vytvářením nových pracovních příležitostí a jinak. Socialismus usiluje vnějšími zásahy o naprosté vyloučení jakékoli nezaměstnanosti tím, že vytváří skrytou nezaměstnanost většiny pracujících, navyklých pasivnímu očekávání jakékoli podnikavosti v hospodářském dění výhradně od státu.

Po pádu železné opony došlo v bývalých socialistických státech k obnově kapitalismu volné soutěže a neomezeného podnikání, což vyvolává zpětnou socialistickou reakci. Jenže ani soustavné státní řízení hospodářských procesů v socialismu nevedlo k vyrovnanému hospodářskému růstu. Stále se potýkáme s těžkým úkolem, jsk spojit tržní živelnost s umírněným zasahováním státu v těch případech, kdy trh nemůže zabezpečit žádoucí trvalý rozvoj.

Nelze docela vyloučit státní zasahování do hospodářských záležitostí, jak se ustálil v západních demokraciích ve 20.stol. Takzvané keynesiánské usměrňování hospodářství je poučné, ale nemůžeme se omezovat na ně samotné. Jeho cílem bylo samočinné státní vyrovnávání hospodářských procesů, vedoucích ke stále se opakujícím výkyvům. Takový postup sice zajišťoval hmotný blahobyt občanům, avšak neponechával dost svobody jednotlivcům, aby se vlastním přičiněním podíleli na spotřebě, i na tvorbě tohoto blahobytu. To svádělo k oslabení odpovědnosti jednotlivců za řádný chod hospodářství. A co víc – oprávněně to vzbuzovalo v lidech i protivný pocit ovládanosti státem. Stát vůči občanovi vystupoval jako cizí a nevítaná moc. V tomto směru je úkol státního usměrňování hospodářství důležitý pro všechny vrstvy společnosti, kdežto ve smyslu hmotného zabezpečení je tento úkol závažný spíše jen pro chudé občany.

Ačkoli je to hlavně stát, který má zajišťovat obecné blaho občanů, pečovat o chudé, hladové, nemocné a jinak trpící, přesto tyto zásahy státu mají své meze. Kdyby stát tyto meze své péče překročil, přestal by působit blahodárně, a začal by působit škodlivě, podněcoval by odpor občanů.

Stejně je jasné, že při prohlubující se propasti mezi blahobytným Severem a hladovým Jihem by se mělo keynesiánské hospodářské usměrňování hodně prosazovat hlavně při celosvětovém zasahování mezistátních organizací, jako je OSN, UNESCO, Červený kříž, Mezinárodní banka, MMF. Tato cesta k řešení bídy a nedostatku zaostalých národů, zlověstně upadajících ve třetím tisíciletí, není ani 25 let po výzvách sv.Jana Pavla stále dost účinně nastoupena. OSN, UNESCO, Červený kříž, Mezinárodní banka, MMF nadále slouží jako prostředky k dosažení rozvoje a blahobytu pouze jedné světové velmoci. Bezuzdný kapitalismus této světové velmoci vyvolává všude ve světě zoufalství zbídačených a odboj anarchismu.

Na začátku 15. článku encykliky Centesimus annus nám Sv.Jan Pavel ukázal meze působnosti státu v hospodářském životě společnosti. Přesněji tak vymezuje „oprávněný prostor pro hospodářskou svobodu, do něhož stát nemá zasahovat. Stát má však za úkol stanovit právní rámec, v němž se může hospodářský život rozvíjet.“ (Centesimus annus, II, 15)

Zatímco se stát v hospodářském životě společnosti uplatňuje jako strážce a četník právního řádu, měl by působit především příznivě podle požadavků obecného blaha. Státoprávní zřízení sice obecně vždy poskytuje rámec hospodářské činnosti, protože se hospodářství neobejde bez právního řádu a státní autority. Přesto se případné zásahy oprávněné autority, usnadňující vyrovnaný chod hospodářství prosazují jenom občas. Stát má takto působit pouze subsidiárně, tedy podpůrně. Stát nezastupuje, ani nenahrazuje podnikavost jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení. Jinak by stát jako všeobecný podnikatel byl naprosto přetížen hospodářskými úkoly. Stát může jen doplňovat chybějící nebo slabou přičinlivost jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení.

Sv.Jan Pavel připomíná jeden z velkých hospodářských problémů společnosti, totiž nezaměstnanost. Říká, že „stát má odpovědnost za ochranu dělníka před přízrakem nezaměstnanosti“. Až dosud se o to snažil stát „dvěma navzájem se doplňujícími způsoby:

- hospodářskou politikou s cílem vyrovnaného růstu a zajištění plné zaměstnanosti,

- pojištěním proti nezaměstnanosti spojeným s politikou doplnění vzdělání, které usnadňuje přechod pracovníka z upadajícího odvětví do rozvíjejícího se odvětví. (Centesimus annus, II,15)


Stát musí zřizovat a udržovat zvláštní pracovní příležitosti pro nezaměstnané, aby tak vykonávali práce společnosti nějak užitečné. Počínal si tak už Karel IV., když nechal stavět hladovou zeď, ale o takových podnicích dlužno uvažovat jen jako o dočasném krajním řešení. Stát totiž nemá podporovat práce, které nepotřebuje víc, než v nejnutnější míře. Jde tedy o práce sice slušné, tedy aby pracovník se svou rodinou mohl žít na životní úrovni přiměřené svému postavení a kulturní úrovni, baa umožnilo mu to i nějaké úspory, ale nikoli víc než to.

Svoboda volby práce je tak důležitá hodnota, že má být pokud možno přístupná těm, kdo pracují nuceně nebo nouzově na obecním majetku. Stát má tímto způsobem zaměstnávat nezaměstnané jen do té chvíle, kdy se jim samým nabízí výhodnější pracovní příležitost. Nejnižší mzda, poskytovaná nezaměstnaným za nucenou nebo nouzovou práci má takového pracovníka morálně povzbuzovat, aby hledal práci výnosnější, nebo lehčí, a aby se takových příležitostí chápal vždy radostně jako čestnějších a osvobozujících.

………