Clicks215

SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 12-40

acer
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. 12. Jádro současného …More
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.

12.

Jádro současného sociálního učení Církve tvoří „správné pojetí lidské osoby a jedinečné hodnoty, neboť člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého. (Gaudium et spes, 24) Člověk má práva, která vyplývají z jeho bytostné důstojnosti lidské osoby.“ (Centesimus annus, I,11)

Sv.Jan Pavel připomíná, že už v 19. století různé bludné nauky, především liberalismus, který je u nás známý spíše jako kapitalismus, a dále socialismus, vycházely a dodnes vycházejí z falešného chápání lidské osoby a její hodnoty.

Bůh stvořil svět nikoli pro sebe, ale pro člověka. Člověk je nad tímto hmotným tvorstvem. Bůh ho stvořil pro něj samého. Stvořil ho jako svůj obraz podle své podoby. (Gn1,26) Samozřejmě že člověk není cílem sám sobě. Má cíl zase v Bohu, ale vzhledem k ostatnímu stvoření ve světě je pánem. Bůh ho ustanovil k tomu, aby si toto tvorstvo podmanil a spravoval je. (Gn1,28)

Proto nauky, které hlásají, že světu vládne kapitál anebo nějaké donucovací zřízení, které ruší soukromé vlastnictví, jsou pochybené už ve své antropologické podstatě. Vždyť všechny věci světa, kapitál, práce i celá společnost, jsou pro člověka, a ne naopak. To je obsaženo i v základech učení svaté víry. Vždyť i Bůh se stal člověkem pro nás a pro naši spásu.

Podstatnou vlastností člověka je rozum, který směřuje k poznání pravdy. Rozum utváří člověka. Poskytuje mu jeho vlastnosti, aby byl lidský a jednal lidsky, tedy jako tvor cílevědomě a svobodně se sdružující k životu ve společnosti.

Pojem lidskosti nelze oddělovat od pojmu společenskosti. Zúžení společenskosti na pouhé společenské vztahy není odůvodněné ničím než libovůlí. Společenskost vychází z nitra člověka a projevuje se v jeho jednání. Vnitřní základ lidského jednání nemůže být jen pudový. Vždyť i pudové jednání podléhá vedení ducha a jeho schopnosti myslet a svobodně se rozhodovat, poznávat smysl jednání a řídit je k dosažení cíle života. Rozumový základ dává člověku jeho rozumnou přirozenost, podstatně odlišnou od jiných tvorů ve světě.

Lidská přirozenost je tělesná i duchová, dočasná i věčná, smrtelná i nesmrtelná, svobodná i nesvobodná, individuální i společenská. Přitom však člověk je bytostí ucelenou a jednotnou. Vždyť duše a tělo v něm vytvářejí souvislou jednotu a nestojí proti sobě nepřátelsky. Přes tu základní dvojakost duše a těla je člověk a cítí se bytostí vnitřně jednotnou. Proto tvrzení, že se člověk skládá z duše a z těla není dost výstižné. Nasvědčuje strohé a výlučné rozdvojenosti. Snadno může někoho svádět k jednostrannému pojetí člověka. Potom se klade přílišný důraz buď na duši, a to je krajní spiritualismus, nebo zase jenom na tělo, a to materialismus. U člověka je nutno sledovat obojí stránku lidské přirozenosti - duchovou i tělesnou v souvislé jednotě, třebaže nikoli jako dva úplně rovnocenné činitele, nýbrž jako dvojí stránku jedné a téže přirozenosti. Jedna z nich - duchová je podstatným, utvářejícím základem druhé, tělesné stránky, která je zase látkovou podmínkou utváření, a je stejně tak potřebná jako ta prvá, protože by se bez ní nedalo nic utvářet. Je třeba docenit v člověku podstatné prvenství ducha, ale nepodcenit tělo, třebaže je jen utvářenou látkou. Pouze v duchu je člověk bytostí podstatně celou, celou v sobě a celou v Bohu.

Totéž v zásadě platí o lidské společnosti. Všichni lidé mají stejnou přirozenost a přece je jedinečnou bytostí pouze každý člověk. Jenže nikoli člověk sám, nýbrž teprve oba jedinci - muž a žena společně jsou projevem a uskutečněním celé plnosti existence a hodnoty člověka. Oba jsou člověkem. A tento člověk jako muž a jako žena se jeví v celém bohatství jako Boží obraz pouze ve společnosti. Společnost zahrnuje odpovídajícím způsobem všechny lidi.

Společnost rozumně myslících jedinců nadaných svobodnou vůlí je tedy podstatně víc než stádo zvířat, víc než mraveniště nebo včelí roj, víc než pouhé spolužití na základě přirozeného instinktu nerozumných tvorů. Je to mravní společenství, které se podílí na hodnotě svých příslušníků.

Tak jako měl být základní stav lidské společnosti teprve příležitostí k vlastnímu osvědčení se člověka na základě svobodné vůle, aby se člověk mohl vlastním přičiněním zdokonalovat, podobně je i budoucí úděl lidské společnosti vložen do vlastních rukou člověka. Hřích světa ukazuje, jak člověk používá své svobodné vůle a jak ztroskotává. Toto lidské pochybení narušuje v jedinci základní vztah jeho duchovních a duševních schopností a tělesných sil. Tímto průšvihem způsobeným vlastním hříchem je člověk vnitřně narušen a navenek spoutáván nejrůznějšími podněty jeho těla a světa. Člověk je v daném zápase často na konci svých omezených sil.

Podobně také ve společenském životě hřích rozdvojuje člověka a tím rozkládá síly sjednocené v pokojném soužití. Tím se člověk odcizuje sám sobě, totiž svému lidskému základu a poslání. Odcizuje se avšak také ostatním lidem, protože lidský hřích je nutně protispolečenským jednáním a kulturní úpadkem. Především se však člověk jako jedinec i jako společenský tvor v tomto hříchu odcizuje svému Stvořiteli.

Stále znovu a znovu hrozí skrývaný spor mezi lidmi, když se člověk odcizí sám sobě. Z této opakující se životní situace, která je ze strany člověka slepou uličkou, zachraňuje člověka vtělený Bůh, Ježíš Kristus žijící pro nás ve svátostech.

Člověk je cesta, kterou Církev svatá kráčí a bude kráčet i nadále. Právě proto je zde ta nezanedbatelná úcta k lidské osobě. Ze všech lidí se tato úcta nejvíce projevila na Panně Marii. Ježíš Kristus přijal lidskou přirozenost, ale je to Osoba božská. Maria je osoba lidská, ale jasně vynikající nade všechny lidi. A to je také protest proti všem úchylným naukám, které pod záminkou lidskosti, ale bez Boha, koneckonců člověka snižují na výrobní sílu, zboží, spotřebitele, anebo prostě pouze na číslo.

Třetí kapitola encykliky Centesimus annus obsahuje velmi důkladný a poučný rozbor slavného roku 1989. Tak svatý Jan Pavel II.vydal svědectví o tom, že sociální nauka Církve je opravdu naukou přítomnosti. Soustavně totiž věnoval pozornost závažným otázkám přítomnosti, a také těm úkolům, které z toho vycházejí.

Hned od začátku této kapitoly připomínal hlavní myšlenku, že změny, jejichž tempo vyvrcholilo v Evropě v památném roce 1989, probíhaly už dříve na mnoha místech světa: „Koncem 20.stol. postupně padly diktátorské režimy v Latinské Americe, ale i v Africe a vAsii.“ (CA,III,22)

Velmi důležitý byl v tomto procesu rok 1985, kdy začala v Rusku tzv. perestrojka. Je jasné, že tento závažný podnět, k němuž dozrály poměry v komunistických státech, sice v poměrech východní Evropy vynesl na světlo Boží dlouhodobě utajované problémy; nicméně pro nás a pro celou Evropu vykonala perestrojka velkou službu. Byla to služba navenek neočekávaná, a přesto v jádru jediná skutečná. Když se zamyslíme nad tím, že celý komunismus byl postaven na násilí a strachu tak se nám jevila tato diktatura jako zcela nedobytná pevnost. Zdálo se, že lidstvo nebude možno osvobodit od této říše tmy jinak než strašlivou válkou.

A kupodivu se to obešlo bez rozsáhlejší války, jak říká sv.Jan Pavel: „Je třeba dokázat, že obrovské problémy oněch národů lze lépe vyřešit cestou dialogu a solidarity, než ničením protivníka a válkou.“ (CA,III,22)

Rozhodujícím přínosem bylo vystoupení Církve na podporu lidských práv. V silně ideologizovaném prostředí, kde jednostranné ovlivňování kalilo vědomí obecné lidské důstojnosti, Církev jasně a důrazně hlásala, že každý člověk v sobě nosí Boží obraz, a proto zasluhuje úctu.“ (CA,22)

Církev se svou radostnou novozákonní zvěstí vždycky stála na straně lidských práv. Ale nedá se tvrdit, že měla vždycky dostatek lidí, kteří by byli ochotni také v této záležitosti něco riskovat. Znamenité učení samo o sobě nestačí, pokud se nenajdou lidé, kteří by je prožívali a dovedli by se naplno věnovat provádění tohoto učení.

Jedna z průkopnických postav přitom byla postava kardinála Wyszyňského. Právě on velmi pohnul národy zatemnělými tou nenávistnou naukou o nesmiřitelném třídním boji. Najednou zde povstala jeho vynikající průkopnická postava. A pak měl kardinál Wyszyňski také své následovníky: především to je jeho žák, sv.Jan Pavel. Rovněž i takové postavy jako byl náš kardinál Beran znamenaly něco obzvláštního. Dále zde dlužno připomenout i našeho otce kardinála Tomáška, který se dokázal vymknout snahám komunistického okolí o jeho zmanipulování. Postavil se na podporu lidských práv. Církev se skutečně zapojovala a stala podněcovatelkou mnoha významných hnutí.

Konečně třeba připomenout, že rozhodujícím činitelem změn v naší společnosti, který vzešel z Církve vítězné, bylo působení svaté Anežky České. Modlící lid naší vlasti se kolem ní semkl, aby při jejím svatořečení mohl na její přímluvu získat posilu k rozhodnějšímu vystoupení na obranu lidských práv.

Lze si ovšem položit otázku: A dovedeme v Církvi po této cestě pokračovat dál? Jistěže k tomu má dost vnitřní síly. Její božský zakladatel, její svátosti a její cíl vedou lidství k vrcholnému naplnění, ba ještě dál, za jeho meze, k Bohu. Jenže mnozí se v Církvi uzavírají před světem do nějakých hradů a úřadů, a brání živému proudění této vnitřní síly, takže zde vznikají nové zkameněliny. A těch je díky lidské slabosti a hříchu v dějinách Církve také dost.

Proto prosme našeho Pána, Ježíše Krista, aby ta hrdinná svědectví, o kterých se zmiňuje encyklika Centesimus annus, pokračovala i za okolností, které se navenek zdají být příznivější pro působení církve. Doba, do které jsme vstoupili po roce 1989, znamená vykročení na cestu nových zkamenělých a neplodných struktur, docela jiných, rafinovanějších zkoušek. Místo soustředěné totality komunistické moci se prosadila rozptýlená totalita peněz, trhu a spotřeby. Dnešní spotřební demokracie je společnost, ve které vládnou peníze a ti, kdo je mají. Vládnou zde …