Clicks211

SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 05-40

acer
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP. 5. Sv.Jan Pavel nám přip…More
SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.

5.

Sv.Jan Pavel nám připomenul, že „Lev XIII. dal Církvi trvalý příklad toho, jak se Církev musí v určitých lidských situacích v rovině individuální a sociální, národní i mezinárodní ujmout slova.“ A nejen to: musí „si pro to vytvořit vlastní učení, učební systém, který jí umožňuje rozebírat společnost, hodnotit ji a stanovovat směrnice pro spravedlivé řešení problémů z ní vyplývajících.“

Sv.Jan Pavel dále uvádí, že tu byly dvě tendence: jedna, zaměřená na tento svět, který neměl nic společného s vírou, druhá, jednostranně obrácená k spáse na onom světě, která však neměla pro přítomnou dobu na zemi žádný význam.


Zveřejněním encykliky Rerum novarum dal Lev XIII. Církvi zároveň jakýsi ´statut občanského práva´ v proměnlivé skutečnosti veřejného života lidí a států.

Hlásání a šíření sociálního učení je ve skutečnosti podstatnou částí poslání Církve evangelizovat, a je součástí křesťanské zvěsti.“
Jedině „tak je možné čelit novým situacím, aniž bychom umenšovali přesažnou důstojnost lidské bytosti v sobě samých nebo ve svých odpůrcích, a nalézat cestu k jejich spravedlivému řešení.“

Sv.Jan Pavel důrazně dodává, „že neexistuje žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia.“ (CENTESIMUS ANNUS. I,5)

Bylo by velmi nebezpečné, kdyby Církev řekla: Dělejte si zde na zemi, co chcete. Pokud něco pokazíte, čiňte pokání! A jinak - Církev a evangelium - to se týká jenom věčnosti, duchovních pravd, pravdy víry, a to je velmi vzdálené starostem každodenního života. Tyto neviditelné pravdy jsou velmi vzdálené všem bojům, svárům, napětím, a všem těm dramatickým událostem, které se děly před sto lety, a jež jsou také dnes.

Ono by jistě bylo pohodlnější. Měli bychom jakési „alibi“: My za to nemůžeme. My tam nejsme. Jenže lidé jsou zlí, a proto někde dochází k takovým věcem. Tohle však Církev nikdy nehlásala. Každý dobře ví, že Pan Ježíš nejenže hlásal lásku, ale také všude kde mohl, aktivně se ujímal trpících, a těch, kdo byli ohroženi. Vzpomeňme například na tu ženu, která byla dopadena při hříchu, a chtěli ji kamenovat. (JAN 8,5) Ježíš Kristus se také pohodlně mohl spokojit s tím, že by prohlásil: Mojžíš to správně stanovil. A to zachovávejte!“ A nechal by je: Ať ji ukamenují!

Jenže Ježíš tak neučinil. Ne však proto, že by snad schvaloval její čin. Vždyť on jej naopak posuzoval ještě závažněji. Říká přece: „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (MT 5,28) Ježíš však jednal a zachránil tu ženu. Právě proto i Jeho Církev na to během staletí dbala.

Když benediktíni a po nich i mnozí další přijali za své životní heslo ORA ET LABORA, tak tím dávali najevo, že jim není tento svět lhostejný. V modlitbě a prací všechno přetvářeli a přebudovávali. Zrychlení technického rozvoje v pokarolínské Evropě vycházelo především z rozjímavého mnišství, řádu benediktínského a z jeho pozdějších odnoží clinyjských a cisterciáckých. Základní benediktínská zásada - ORA ET LABORA zahrnovala do služby Bohu také denní práci. Vlivem takto zaměřeného mnišství se ve střední Evropě v 10. století po Kristu zvýšil výnos zemědělství trojnásobně. Avšak zvětšil se také počet větrných mlýnů, průplavů a jiných zařízení. Sídla západní mystiky se staly ohnisky rozvoje techniky, jakož i medicíny.

Přesto se koncem 19. století vyskytly takové názory, které tvrdily: Ponechejme tyto záležitosti pouze lidem ve světě, a my se budeme věnovat výhradně duchovnu.

Lev XIII. vystoupil se svou sociální encyklikou, která byla bezesporu velmi odvážná. Byl za ni kritizován a napadán z více stran. Jasně však ukázal, že k evangelizaci také patří jako jeho vlastní úkol dávat směrnice podle evangelia. Patří to k evangeliu nikoli jako nějaký doplněk či přívěsek evangelia, nýbrž jako samotné jeho jádro.

V těch situacích, ve kterých žijeme, jsme povinni jasně aplikovat evangelium, tedy dovádět evangelium do důsledků, vyvozovat z něho, co máme dělat a čeho se máme vyvarovat. K tomu jsme zavázáni už svým křtem, na základě kterého navěky patříme Kristu, aniž bychom se jako duchovní osoby vměšovali do politiky a hospodářsko-sociálního života.

Jenže na to není žádná šablona, ani vzorec, který by se dosadil v libovolné situaci. K tomu křesťan musí dospět svým duchovním životem, v němž bude opět posílen svátostí biřmování, jakož i jinými svátostmi. Současně je třeba velmi zodpovědného rozboru dané situace, zamyšlení, vysledování znamení doby a s pomocí Boží hledat to správné řešení. Je třeba si znovu připomínat tu větu, kterou Sv.Jan Pavel opakuje po Lvu XIII.: Není žádné skutečné řešení ´sociální otázky´ kromě evangelia. Tehdy Evropou zmítaly dvě velká hnutí: socialismus a liberalismus, která předstírala správné řešení. Už tehdy vyzval papež všechny lidi dobré vůle, aby nespoléhali na žádnou z těch jednostranných ideologií. Naší směrnicí pro život jednotlivce i společnosti je Boží Slovo.

Pane Ježíši, smiluj se nad námi, a smiluj se nad všemi těmi, kteří promlouvají jménem Církve svaté, ať to jsou biskupové a papež, anebo věřící, kterým jsou svěřena odpovědná místa ve společnosti. Dej, abychom si byli vědomi toho, že naše zodpovědnost za společnost, za životní prostředí, za celý svět je obrovská! Evangelium jsme dostali proto, abychom dovedli jeho zásady také přenášet do společenské a kulturní oblasti.

V encyklice Centesimus annus, čteme tato slova: „Se záměrem vyjasnit konflikt mezi kapitálem a prací vyhlásil Lev XIII. základní práva dělníků. Proto představuje dělníkova důstojnost, a tím i důstojnost práce vůbec, klíč četbě encykliky (Rerum novarum).

Papež označuje práci za osobní, neboť vynaložená síla a námaha ...je plným osobním vlastnictvím pracujícího. Práce tak patří k poslání každého člověka; člověk se rozvíjí a realizuje ve své práci. Práce má zároveň společenský rozměr vzhledem ke vztahu k rodině, tak i k obecnému blahu, neboť národní bohatství vzniká z dělnické práce.“ (Centesimus annus,I,6)

Sv.Jan Pavel předložil tuto otázku práce už v encyklice Laborem exercens z roku 1981. Vyložil ji nejen ve světle odkazu Rerum novarum, ale i ve světle těch dalších dokumentů, které souvisejí s touto záležitostí. Sv.Jan Pavel přitom položil důraz na to, že člověk není pro práci, ale práce je pro člověka. Je sice pravda, že práce patří k poslání každého člověka, ale práce je přece jen něco, a člověk jako někdo stojí nad prací. Práce je zavazující pro člověka jako mravní bytost jako celkový životní postoj, který psycholog Erich Fromm označuje jako produktivní orientaci či zaměření; není však nutná pro člověka jako osobnost, pokud uvažujeme o zvěcnělých důsledcích jejího působení v jeho okolí. Kdyby výsledkem práce byla jen přetvořená hmota, tak by taková práce nebyla pro člověka jako mravního tvora přínosná. Je totiž třeba, aby práce zušlechťovala člověka. Práce člověka nemůže zdokonalovat jako člověka, pokud je k ní člověk donucován, pokud ji koná nesvobodně.

Práce se může stát člověku přínosem se pro jeho lidství teprve tehdy:

- když se k ní rozhodne svobodně a dobrovolně, ne z hladu, ne z donucení, ne proto, že by mu to ukládaly nějaké zákony a jiné vnější vlivy;

- když ji koná cílevědomě, na základě rozumné úvahy;

- když se jí může věnovat a věnuje radostně, jako umělec tvůrčí činnosti, ve které prožívá dětskou radost ze hry;

- a konečně, když ji koná, aby oslavil svého Stvořitele, totiž aby mu byl v tvůrčí činnosti co nejdokonalejším obrazem77.

Pokud by práce člověku sloužila jen k opatření peněz a nevedla by k jeho všestrannému rozvoji, tedy také duchovnímu a mravnímu zdokonalení, ba naopak by vedla k jeho úpadku, k rozpadu rodin, pak je taková práce prokletím.

Jenže jak učinit práci svobodnou a radostnou?

Práce se člověku nestane zušlechťujíci a kultivující činností ani když změníme uspořádání společnosti. Nestačí uvěznit ty, kdo se neživí prací, napsat na plot Práce osvobozuje, a zazpívat Píseň práce, popřípadě Internacionálu nebo V těsném šiku pochoduje SA. Práci, stejně jako jiné věci není třeba osvobozovat, nýbrž je třeba osvobodit člověka.

Produktivní zaměření lidské osobnosti se týká základního životního názoru, postoje a chování člověka. Je to schopnost a pohotovost člověka využít sil a uskutečnit své vnitřní možnosti. Řekneme-li, že člověk má využívat svých možností, předpokládá to, že je svobodný a řídí se rozumem.

Uznání významu tvořivosti, činnosti je pojetí člověka, které se na jedné straně odvozuje od Aristotela, (NIKOMACHOVA ETIKA, 1098 a,b) ale na druhé straně také z Písma svatého. Člověk je k práci povolán. (GN 1,28; II TES 4,11) I přes námahu a obtíže, jimiž je práce - v důsledku prvotního hříchu - zatížena, přesto práce je dobrem, přinášejícím člověku radost. (KAZ 2,10; 4,9; JN 6,27; Sk 24, 16) Člověk dosahuje v práci předmětnosti a předměty se polidšťují. Polidšťováním nerozumného tvorstva a zpředmětňováním obsahů a významů člověk svobodně vytváří lidský svět. Člověk žije ve světě svých cílevědomých výtvorů, zatímco zvíře je nutně připoutáno k přírodním podmínkám.

Radost z práce vyplývá z příjemného pocitu nad vytvořeným dílem. Tuto radost v plném slova smyslu prožívá pouze pracovník dovedný. Práce, kterou člověk vykonává dobrovolně, svobodně a cílevědomě, a má pro to také odborné předpoklady, taková práce člověka mravně zdokonaluje.

Děje se to jednak negativně, pokud člověka zaneprazdňuje tak, že nepřipouští nenaplněný volný čas, totiž zahálku, která je příležitostí k mnohému zlu; jednak pozitivně, když ukázňuje lidské tělo a psychiku, a tím se mírní lidské touhy, a když přitom člověk vytváří statky, a tak získává něco, z čeho může udělovat almužnu chudým. (SV.TOMAS, SUMMA THEOL.,II,II,187,3)

Tak práce utkává pevné vztahy lidského společenství, neboť podmiňuje přesvědčení, že veškerá práce je především vzájemná součinnost. (KAZ 4,9-10) Práce spojuje především ty lidi, kteří ji konají pro druhé: muž pracuje pro svou ženu a ………