SE SV.JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA 24-40

SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTA
Předneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.

24.

Vedle sblížení Církve a dělnického hnutí jako příznivého důsledku událostí, které vyvrcholily v roce 1989, odhalil nám sv.Jan Pavel v 27.článku encykliky Centesimus annus také záporný dopad. Tento „druhý důsledek se týká národů Evropy. V letech komunistické nadvlády a už také předtím byla na nich spáchána četná bezpráví. Nahromadilo se mnoho nenávisti a hněvu. Hrozí nebezpečí, že se po pádu komunistické diktatury tyto pocity nenávisti a hněvu znovu vybijí a vyvolají vážné konflikty a velké utrpení, pokud poleví morální síla a cílevědomá snaha poskytovat svědectví pravdy...

Národy, vyčerpané dlouholetým odříkáním požadují na svých vládách hmatatelné a rychlé zvyšování blahobytu.“ (CA,27)

Byli jsme svědky toho, že mnohé národy, které se vymanily ze zátěže komunismu, se dlouho místo něho místo něho plně neztotožnily s žádným jiným systémem. Zvolily si společnost otevřenou různým cestám ke svobodě. Zůstává však nepopíratelným faktem, že se přitom hospodářsky otevřely také pronikání bezmeznému kapitalismu. Tento kapitalismus si počínal nanejvýš dravě. Třebaže se tedy tyto národy bezelstně otevřely všem cestám ke svobodě, často se tím vlastně nechávaly znásilnit od živelně se prodírajícího kapitalismu. Často se tak dělo pod heslem Návrat do Evropy. Potíž byla v tom, že v této náhle otevřené společnosti není dost kulturně zažitý pojem národa, a stejně tak nebylo nikomu dost jasné, co to vůbec je ta Evropa, do které se tyto národy toužily dostat. Zde je třeba zbourat jeden mýtus. Evropa nebyla a není žádná třetí cesta mezi Východem a Západem. A také to rozhodně není jediná cesta. Otevřenost k světu a k různým cestám ke svobodě je příznivým rysem dneška. Nesmí to ale být jen gesto, nýbrž má to být postoj, opřený o duchovně-mravní připravenost.

Co je to národ? Národ, podobně jako latinské natio, podle svého názvu představuje výsledek rození (ná-rod), tedy vše, co vzniká společným rozením. Národ je tedy množství rodin, obývajících společné území. Podstatu národa dlužno chápat jako duchovně-mravní kategorii. Národ je poměrně ustálené společenství podobně uspořádaných rodin. Tyto rodiny pravidelně společně projevují podobné náboženství, zvyky a obyčeje. Ze společných zkušeností a osudů za mnoho generací vyrůstá vědomí sounáležitosti a vůle zachovat zděděné hodnoty a rozvíjet je.

Národ tedy není jen výsledek činnosti jedné skupiny jedinců nebo rodin. Je to výsledek dlouhodobého soužití rodin a místních společenství (obec, farní společenství, apod.). Proto se národ stále mění. Předpokládá dějinnost. Dějiny znamenají cílevědomé utváření lidského, společenského, kulturního i přírodního prostředí svobodným a dobrovolným působením. Přitom se v každém národě vyhraňují určité rysy, povaha.

Už Palacký, Šafařík a Niederle si všímali rozdílů mezi národy slovanskými a germánskými. Je-li povaha germánských národů spíše nepoddajný a racionalisticky zaměřená, povaha národů slovanských je čilejší, emotivnější a květnatější. U germánských národů se tradičně projevuje sklon pronikat do nových působišť, kolonizovat. Slovanské národy jeví sklon k usazenému způsobu života.

Sociolog Emanuel Chalupný se podrobně zabýval českou národní povahou. Tradičním rysem povahy českého národa je zaměření k niterně prožívané zbožnosti a přesvědčení o náboženské a mravní snášenlivosti. K tomu poskytují zářné vzory svatí Cyril a Metoděj, Václav, Vojtěch, Anežka a Zdislava. V této svěží zbožnosti se obnovuje zvláštní založení národa a budují se základy zdravého optimismu a upřímné srdečnosti.

Vynikajícím rysem české národní povahy je dle Emanuela Chalupného odedávna sklon k anticipaci, k předjímání: v tomto národě se totiž často objevitelsky předjímají výsledky nějakého ještě nedovršeného procesu. Národ na tuto vlastnost často doplácí jako zbohatlík, který marnotratně rozhazuje jmění v době, kdy bezpečné výsledky nejsou ještě zaručené a kdy lehce může přijít o vše. Český národ bývá schopen velkého až hrdinského vzepjetí, ale bohužel jedině tam, kde má cíl blízko. Postrádá totiž vytrvalost, kromě v pasivním odporu. Anticipační sklon českého národa se projevuje v průkopnictví, podnětnosti a zvláštní nástupní energii na začátku nějakého podniku, později však už méně. V dějinách zde tradičně shledáváme houževnatost a nepoddajnost v obraně vlasti, zato však slabost v dosahování nových cílů.

Snad tomu u nás objektivně napomáhá přírodní prostředí - polohorský, členitý ráz krajiny. Rubem obranné síly českého národa je společenská roztříštěnost v drobnější útvary. To ztěžuje soustředění sil k větším společným podnikům. U obyvatelstva to vytváří jakousi zaujatost místními podmínkami a poměry. Zatímco ve Švýcarsku nebo v Rakousku podobný přírodní činitel usnadňuje vznik a trvání poměrně samostatných celků, u nás to svádí obyvatelstvo k špatné ukázněnosti. Náš národ vytrvale hájí národní celistvost a totožnost, a přesto těžko strpí mezi sebou nějakou autoritu bez odmluvy. Naši lidé ji neochotně trvale poslouchají, a tím méně jsou ochotni spojovat se pod touto autoritou k nějakému velkému společenskému dílu.

Český národ má dlouhodobou smutnou zkušenost s národy, které ho ohrožují přesilou. To způsobuje, že má sklon chovat se lépe v neštěstí než v příznivých poměrech, ba projevuje předpoklady pro nějaké vlastní světodějné poslání. Přesvědčení o vlastním světodějném poslání má své duchovní kořeny v cyrilometodějském dědictví Velké Moravy. V současnosti se to opírá o poznání některých opakovaně se projevujících národních rysů: rychlé a snadné vžívání se do všeho nového, ale nedostatek vytrvalosti v nově osvojeném. Tak český národ mnohdy dosahuje prvenství, ale brzy ho zase pozbývá. Razí cestu, ale spíše jiným, než sobě. Tento rys české národní povahy by měl být příznivě zúročen při nové evangelizaci Evropy.

V nové době je český národ proniknut živelnou snahou setřást dlouholetou cizí nadvládu a překonat její nepříznivé důsledky: provincializaci veřejného života, útlum vlastní kulturní tradice, hlavně cyrilometodějské. Po II. válce byl český národ spolu některými dalšími národy Amerikou,Anglií a Sovětským svazem na Jaltské konferenci vlastně přidělen do sovětské mocenské oblasti. Po čtyřiceti létech se však sovětská nová koloniální soustava rozpadla. Tento vývoj sice proběhl pokojně, ale Sv.Jan Pavel nás upozornil na nebezpečí, která zde hrozí. Osvobozené národy volaly po rychlém zbohatnutí a přiblížení se západní spotřební demokracii. Na cestě k „rychlému zvyšování blahobytu a k přiměřenému uspokojování oprávněných potřeb“ však číhalo nebezpečí.

Vedle komunismu to byl především nacionalismus a fašismus. Nacionalismus je problémem Evropy už mnoho desítek let, bez ohledu na to, že komunismus přikryl národní hnutí umělým donucovacím příklopem v domnění, že jeho panství bude trvat navěky, a národní povědomí zatím zanikne. Sotva byl příklop odstraněn, vystoupily na povrch staré křivdy a nevyřešené problémy. Nacionalismus se stal nosným prvkem některých stran, jenže ty sledovaly úplně jiné cíle - totiž politické cíle.

Dlužno také připomenout, že Německo, které svým hitlerovským nacismem způsobilo národům Evropy a ostatního světa strašné oběti i materiální škody, ještě v roce 2015 nezaplatilo národům bývalého Československa, jako ani mnoha jiným národům reparace, tedy náhrady za škody, způsobené válkou. V roce 1945 uplatňovalo Československo reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami 5360 miliard předválečných korun. Český národ není sám, komu Německo dosud nesplatilo válečné reparace. Ozvaly se obdobné požadavky z Polska, Slovinska, a opakovaně i z Řecka a Itálie.

Nesplacení reparací, které Německo dosud dluží, je porušením jednoho z principů mezinárodního práva. Tak zde od začátku nových evropských poměrů zůstává neodčiněná výchozí nespravedlnost. A mělo-li se v Evropě budovat něco nového, nemohlo se to nikdy obejít bez spravedlivého zadostučinění.

Po rozpadu Sovětského svazu postrádaly jak jeho zbytky, tak státy odpoutané ze sovětské nadvlády pevnou politickou organizaci, fungující demokraticky. Občanská společnost byla od začátku zaměňována nejprve za shromáždění občanů na náměstí. V Československu se projevovaly některé nepříznivé jevy, posilující nacionalismus:

Byl to centralismus moci, o kterém v některých oblastech trvá mínění, že nejsou zohledňovány jejich zájmy;

Dále hospodářská a správní byrokracie brzdila růst místní samosprávy;

Bezbožectví, přezírající náboženské smýšlení a chování, rozšířené hlavně na Moravě.

Současně však některé z těchto činitelů v kombinaci s jinými nepříznivými jevy stupňovaly nebezpečí fašismu:

Byla to nevyhraněnost státní politiky, utajované úplatkářské aféry, místo spolupráce opozičních, zejména levicových stran, jejich blokování činnosti vládních zařízení;

Dále se tu objevovaly příznaky hospodářské krize, nezaměstnanost, snižování životní úrovně;

Silný byl od začátku odpor komunistické byrokracie, usazené ve správě, v hospodářském životě, v armádě aj. proti demokratizaci společnosti, a jejich podpora silného státu, jakož i stran, usilující o silný stát;

Nebývale vzrostla rostoucí zločinnost;

Objevily se výstřelky nacionalismu, vedoucí až k separatismu;

To zahrnovalo také snahu svalovat odpovědnost za stávající nepříznivé poměry na menšiny, jako jsou Romové, Židé;

Bezbožectví, fakticky šířené ve většině škol a sdělovacích prostředků nemohlo uspokojovat většinu obyvatel, kteří se hlásí k víře.

Jak se dalo čelit rostoucímu nebezpečí nové totalizace naší společnosti?

Rozptylováním rostoucího napětí, avšak nikoli pouhým zákazem, zastrašením, aj. Konfliktní hnutí vést zákonem k jejich institucionalizaci.

Citlivým spojováním odlišných názorů názorně předvádět veřejnosti snášenlivost; to by se mělo dít pod vedením vybraných odborníků. Bylo třeba zabránit každému nepodloženému obviňování jednotlivců a skupin. Důsledně prosazovat ……