Nový portál Vatikánského rozhlasu

53. Jeden z nejhorších druhů chudoby, kterou člověk může zakoušet, je samota. Je třeba si uvědomit, že také další druhy chudoby, včetně materiální, se rodí z izolace, z toho, že se člověku nedostává lásky nebo z těžkosti milovat. Chudoba často vzniká z odmítnutí milovat Boha, z prvotního tragického uzavření člověka v sobě samém, který myslí, že si sám stačí, anebo že je pouze bezvýznamným a přechodným faktem, ?cizincem? ve vesmíru, který vznikl náhodou. Člověk je odcizen, když je sám nebo se odtrhává od reality, když odmítá myslet a věřit v nějaký Základ.[125] Celé lidstvo je odcizeno, když důvěřuje pouze lidským plánům, ideologiím a falešným utopiím.[126] Lidstvo se dnes jeví mnohem více interaktivní než včera a tato vzájemná blízkost se má proměnit v opravdové společenství. Rozvoj národů závisí především na uznání, že tvoří jedinou rodinu, která spolupracuje v pravém společenství a je tvořena subjekty, které nežijí prostě jen jeden vedle druhého.[127]
Pavel VI. zaznamenal, že ?lidem se vede špatně přečasto proto, že o těchto věcech nedostatečně přemýšlejí?.[128] Toto tvrzení obsahuje určité konstatování, ale především přání, že je zapotřebí nového podnětu myšlení, aby se lépe pochopilo, co obsahuje fakt, že jsme rodinou; interakce mezi národy planety nás vybízí ke snaze o integraci ve znamení solidarity[129] a nikoli odsouvání na okraj. Podobná myšlenka zavazuje ke kritickému a hodnotovému prohloubení kategorie vztahu. Jedná se o úkol, který nemohou provést sociální vědy samy, neboť se vyžaduje příspěvek poznatků, jaké podává metafyzika a teologie, aby se osvíceným způsobem zachytila transcendentní důstojnost člověka.
Lidské stvoření má duchovní přirozenost a realizuje se v meziosobních vztazích. Čím autentičtěji je žije, tím více dozrává také jeho osobní identita. Člověk se nezhodnocuje izolováním, ale navazováním vztahů s druhými a s Bohem. Důležitost těchto vztahů se proto stává podstatnou. Platí to i pro národy. Metafyzická vize vztahu mezi osobami je tudíž velmi užitečná pro jejich rozvoj. Rozum v této věci nalézá inspiraci a orientaci v křesťanském zjevení, podle něhož společenství lidí nepohlcuje osobu do sebe a neničí její autonomii, jako se to děje v různých formách totalitarismu, ale dále ji zhodnocuje, protože vztah mezi osobou a společenstvím je vztahem jednoho celku vůči druhému.[130] Tak jako rodinné společenství v sobě neanuluje osoby, které je tvoří, a jako církev sama plně zhodnocuje ?nové stvoření? (srov. Gal 6,15; 2 Kor 5,17), které je křtem zařazeno do jejího živého Těla, tak také jednota lidské rodiny v sobě neanuluje osoby, národy a kultury, ale činí je vzájemně transparentnější a více jednotné v jejich legitimních různostech.

54. Téma rozvoje souvisí s tématem zahrnutí všech osob a všech národů do vztahů v jediném společenství lidské rodiny, která se vytváří v solidaritě na bázi základních hodnot spravedlnosti a pokoje. Toto hledisko nachází rozhodující inspiraci ve vztahu tří božských Osob v jediné božské Podstatě. Trojice je absolutní jednota, neboť tři božské Osoby jsou čirou vztahovostí. Vzájemná transparentnost mezi božskými Osobami je úplná a pouto mezi jednou a druhou je naprosté, protože tvoří absolutní jednotu a jedinečnost. Bůh chce přidružit také nás k realitě tohoto společenství: ?aby byli jedno jako jsme my? (Jan 17,22). Znamením a svátostí této jednoty je církev.[131] Také vztahy mezi lidmi v průběhu dějin mají získávat poukazem na tento božský model. Zejména ve světle zjeveného tajemství Trojice je zřejmé, že pravá otevřenost neznamená odstředivé rozptýlení, ale hluboké vzájemné pronikání. To vyplývá také z obecných lidských zkušeností lásky a pravdy. Tak jako svátostná láska sjednocuje manžele duchovně v ?jediném těle? (Mt 19,5; Ef 5,31; Gn 2,24) a ze dvou, kterými byli, činí reálnou vztahovou jednotu, tak analogicky i pravda sjednocuje duchy mezi sebou a vede je k souladu v myšlení, přitahuje je a sjednocuje v sobě.

55. Křesťanské zjevení o jednotě lidského rodu předpokládá metafyzickou interpretaci humanum (lidského), v němž je vztahovost podstatným prvkem. Také jiné kultury a jiná náboženství učí bratrství a pokoji, a proto mají velkou důležitost pro integrální rozvoj člověka. Nechybějí však případy, kdy náboženství a kultury plně nepřijímají princip lásky a pravdy a skončí u toho, že brzdí pravý lidský rozvoj nebo mu přímo brání. Svět je dnes prostoupen některými kulturami s náboženským pozadím, které nezavazují člověka ke společenství, ale izolují ho v individuálním hledání blahobytu a omezují se na uspokojovaní jeho psychologických očekávání. Také určité šíření náboženských postojů malých skupin nebo dokonce jednotlivých osob a náboženský synkretismus[132] může být faktorem tříštění a nezúčastněnosti. Jedním z možných negativních účinků procesu globalizace je tendence zvýhodňovat tento synkretismus a živit takové formy ?náboženství?, jež samy sebe produkují a samy sebe řídí, přičemž lidi od sebe odcizují, namísto aby je sbližovaly, a vzdalují je tak od reality. V zaostalých zemích zároveň někdy přetrvávají kulturní a náboženská dědictví, která pevně svírají společnost v sociálně statických kastách, v magických pověrách, jež nerespektují důstojnost lidské osoby, a v postojích podrobenosti temným silám. V těchto prostředích se láska a pravda prosazuje obtížně, což škodí autentickému rozvoji.
Je-li z jedné strany pravdou, že rozvoj potřebuje náboženství a kultury různých národů, pak na základě výše uvedeného také platí, že je zapotřebí náležitého rozlišování. Náboženská svoboda neznamená náboženský indiferentismus a neznamená ani to, že všechna náboženství jsou si rovna.[133] Rozlišovat mezi přínosy kultur a náboženství je při vytváření sociální společnosti nezbytné pro respektování obecného dobra, a to zejména pro toho, kdo vykonává politickou moc. Takovéto rozlišování se musí zakládat na kritériu lásky a pravdy. Poněvadž je ve hře rozvoj lidských osob a národů, musí se brát v úvahu možnost emancipace a začleňování druhých z pohledu opravdu univerzálního lidského společenství. ?Celý člověk a všichni lidé? je kritériem i pro hodnocení kultur a náboženství. Křesťanství, náboženství ?Boha s lidskou tváří?,[134] v sobě takovéto kriterium má.

56. Křesťanské náboženství i jiná náboženství mohou poskytovat vlastní přínos rozvoji jedině tehdy, pokud Bůh nachází místo také ve veřejné sféře, zvláště v kulturní, sociální, ekonomické a zejména politické dimenzi. Sociální učení církve vzniklo, aby uplatňovalo nárok ?statutu občanského práva?[135] pro křesťanské náboženství. Popření práva veřejně vyznávat své náboženství a zasazovat se o to, aby pravda víry utvářela také veřejný život, má negativní důsledky na pravý rozvoj. Vylučování náboženství z veřejného prostoru stejně tak jako na druhé straně náboženský fundamentalismus brání lidem setkávat se mezi sebou a spolupracovat na pokroku lidstva. Veřejný život je tak ochuzován o motivace a politický život dostává utiskovatelskou a agresivní tvář. Lidským právům hrozí, že nebudou respektována buď proto, že budou zbavena svého transcendentního základu, anebo proto, že se nebude uznávat osobní svoboda. V laicismu i ve fundamentalismu se ztrácí možnost plodného dialogu a prospěšné spolupráce mezi rozumem a náboženskou vírou. Rozum neustále potřebuje, aby byl očišťován vírou, a to platí také pro politický rozum, který se nemá považovat za všemohoucí. Také náboženství stále potřebuje být očišťováno rozumem, aby vyjevovalo svou autenticky lidskou tvář. Za přerušení tohoto dialogu se platí velmi vysoká cena pro rozvoj lidstva.

57. Plodný dialog mezi vírou a rozumem nemůže nic jiného než zefektivnit charitativní činnost ve společnosti a představuje nejvhodnější rámec pro podněcování bratrské spolupráce mezi věřícími a nevěřícími s ohledem na společnou práci pro spravedlnost a pokoj lidstva. V pastorační konstituci Gaudium et spes koncilní otcové potvrdili: ?Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení?.[136] Svět není pro věřící plodem náhody ani nutnosti, ale Božího plánu. Odtud se rodí povinnost, že věřící mají sjednocovat své úsilí se všemi muži a ženami dobré vůle z jiných náboženství nebo nevěřícími, aby tento náš svět účinně odpovídal božskému plánu: žít jako rodina před zraky Stvořitele. Zvláštním projevem lásky a vůdčím kritériem bratrské spolupráce věřících s nevěřícími je samozřejmě princip subsidiarity,[137] výraz nezcizitelné lidské svobody. Subsidiarita je především pomocí lidské osobě, prostřednictvím autonomie prostředkujících organismů. Tato pomoc se nabízí, když osoba a subjekty ve společnosti nedovedou konat samy, a vždycky v sobě zahrnuje emancipační cíle, protože upřednostňuje svobodu a účast jakožto přebírání odpovědnosti. Subsidiarita respektuje důstojnost lidské osoby, v níž spatřuje subjekt, který je vždy schopný dávat něco druhým. Subsidiarita, je uznáním toho, že lidská bytost je konstituována jako niterná vzájemnost, a tak je účinným protilékem proti každé formě paternalistického asistencialismu. Může uplatňovat jak mnohotvárné členění úrovní a tedy pluralismus subjektů, tak i jejich koordinaci. Jde tedy o princip obzvláště vhodný pro řízení globalizace a její orientování směrem k pravému rozvoji člověka. Aby nenastalo nebezpečí nastolení univerzální moci monokratického typu, musí mít řízení globalizace subsidiární charakter a členit se na vícero úrovních různého druhu, které budou vzájemně spolupracovat. Globalizace zajisté potřebuje autoritu, neboť klade problém globálního obecného dobra, o něž je třeba usilovat; takováto autorita však musí být organizována subsidiárně a polyarchicky,[138] jednak proto, aby neškodila svobodě, a jednak proto, aby byla konkrétně účinná.

58. Princip subsidiarity je třeba udržovat v těsném spojení s principem solidarity a naopak, protože subsidiarita bez solidarity upadá do partikularismu nebo privatizace, a stejně tak solidarita bez subsidiarity upadá do asistencialismu, který ponižuje toho, kdo je v nouzi. Toto všeobecné pravidlo je třeba mít stále na zřeteli, i když stojíme před tématikou, týkající se mezinárodní rozvojové pomoci. Ta totiž bez ohledu na úmysl dárců může někdy držet populaci ve stavu závislosti a dokonce favorizovat situace lokální nadvlády a vykořisťování uvnitř země, která pomoc přijímá. Ekonomická pomoc, má-li jí opravdu být, nesmí sledovat druhotné cíle. Musejí do ní být zapojeny nejenom vlády zainteresovaných zemí, ale také lokální ekonomičtí aktéři a subjekty občanské společnosti, jež jsou nositeli kultury, včetně místních církví. Programy rozvojové pomoci mají v rostoucí míře nabývat charakteristických rysů integrálních programů s účastí zdola. Připomínáme, že největším zdrojem, který je třeba zhodnotit v zemích přijímajících rozvojovou pomoc, je lidský zdroj; to je pravý kapitál, který je třeba nechat růst, aby se nejchudším zemím zajistila opravdová autonomní budoucnost. Za připomenutí také stojí, že hlavní pomocí, kterou na ekonomickém poli rozvojové země potřebují, je umožnění a usnadnění postupného pronikání jejich produktů na mezinárodní trhy, což umožní jejich plnou účast na mezinárodním ekonomickém životě. Příliš často v minulosti rozvojová pomoc vytvářela pro produkty těchto zemí pouze marginální trhy. Často to bylo způsobeno nedostatkem skutečné poptávky po těchto produktech, a proto je nezbytné pomáhat těmto zemím zdokonalovat jejich výrobky a více je přizpůsobit poptávce. Kromě toho se někteří často obávali konkurence importovaných, většinou zemědělských, produktů ze zemí ekonomicky chudých. Nicméně, je třeba připomenout, že možnost komercializace těchto výrobků je pro tyto země velmi často zárukou jejich přežití v krátkodobém i dlouhodobém výhledu. Spravedlivý a vyvážený mezinárodní obchod na poli zemědělských produktů může přinést výhody všem, jak z hlediska nabídky, tak z hlediska poptávky. Z tohoto důvodu je nejenom nezbytné tuto produkci orientovat obchodně, ale i stanovit mezinárodní obchodní pravidla, která ji budou podporovat, a posilovat financování rozvojové pomoci za účelem zvýšení efektivnosti těchto ekonomik.

59. Spolupráce na rozvoji se nemá týkat jenom ekonomické dimenze, ale musí se stát velkou příležitostí pro kulturní a lidské setkání. Pokud subjekty této spolupráce z ekonomicky rozvinutých zemí neberou v úvahu kulturní identitu svoji i druhého, tvořenou lidskými hodnotami, což se někdy děje, nemohou navázat hluboký dialog s občany chudých zemí. A pokud se oni sami lhostejně a bez rozlišování otevřou pro jakoukoli kulturní nabídku, nejsou s to převzít odpovědnost za svůj autentický rozvoj.[139] Společnosti technologicky vyspělé nemají zaměňovat svůj technický rozvoj za domnělou kulturní nadřazenost, ale mají v sobě objevit někdy zapomenuté ctnosti, které umožnily v průběhu dějin jejich rozkvět. Rozvíjející se společnosti musí zůstat věrny tomu, co je v jejich tradicích opravdu lidské, a vyhýbat tomu, že budou automaticky nad ně nadřazovat mechanismy globalizované technologické civilizace. Ve všech kulturách existují jedinečné a rozmanité etické konvergence, výrazy téže lidské přirozenosti, kterou chtěl Stvořitel a kterou etická moudrost lidstva nazývá přirozeným zákonem.[140] Takovýto univerzální mravní zákon je pevným základem každého kulturního, náboženského a politického dialogu a umožňuje mnohotvárnému pluralismu různých kultur neodtrhávat se od společného hledání pravdy, dobra i Boha. Přilnutí k tomuto zákonu vepsanému do srdcí je proto předpokladem každé konstruktivní sociální spolupráce. Ve všech kulturách existují břemena, od nichž je třeba se osvobodit, a stíny, od nichž je třeba se očistit. Křesťanská víra, která se vtěluje do kultur, a přitom je přesahuje, může pomáhat jejich růstu v univerzálním soužití a solidaritě ku prospěchu ?komunitárního? i celoplanetárního rozvoje.

60. Při snaze o řešení současné ekonomické krize musí být rozvojová pomoc chudým zemím pokládána za pravý nástroj tvorby bohatství pro všechny. Jaký jiný projekt pomoci může předpokládat tak značný nárůst hodnoty ? i světové ekonomiky ? než právě podpora populací, které se zatím nacházejí v počáteční nebo málo rozvinuté fázi svého ekonomického rozvoje? Z tohoto hlediska mají ekonomicky rozvinuté státy učinit všechno možné proto, aby vyčlenily větší částky svého hrubého národního produktu na rozvojovou pomoc při respektování závazků, které v tomto bodě přijaly na úrovni mezinárodního společenství. Budou to moci udělat také proto, že přehodnotí svou sociální politiku a vnitřní solidaritu, použijí princip subsidiarity a vytvoří více integrované systémy welfare s aktivní účastí soukromých subjektů a občanské společnosti. Tímto způsobem je možné dokonce zdokonalit sociální služby a zabezpečení a současně ušetřit zdroje a také odstranit plýtvání a parazitní renty, které lze vyčlenit pro mezinárodní solidaritu. Systém sdílené a organické sociální solidarity, méně byrokratizované, ale neméně koordinované, by umožnil zhodnotit mnohé dnes potlačené energie i ku prospěchu solidarity mezi národy.
Určitá možnost rozvojové pomoci by se dala odvozovat z účinného zavedení takzvané daňové subsidiarity, která by dovolila občanům rozhodovat o určení části z jejich odvodů do státní pokladny. Za předpokladu vyhnutí se protekcionářským úchylkám to může pomoci k podnícení některých forem sociální solidarity zdola s pochopitelným užitkem také na poli rozvojové solidarity.

61. Širší solidarita na mezinárodní úrovni se i v podmínkách ekonomické krize vyjadřuje především pokračující podporou lepšího přístupu ke vzdělání, jež je podstatnou podmínkou účinnosti samotné mezinárodní pomoci. Výrazem ?vzdělání? se nemíní jenom výuka nebo zaučení do práce, což jsou dva důležité faktory rozvoje, ale úplná formace osoby. V této souvislosti je třeba zmínit jeden problematický aspekt: ke vzdělávání je třeba vědět, kdo je lidská osoba, znát její přirozenost. Šíření relativistické vize této přirozenosti klade vážné překážky vzdělání, zejména morální výchově, pokud se předpokládá její univerzální rozsah. Upadnutím do takovéhoto relativismu se všichni stávají chudšími, což má negativní důsledky také na účinnost pomoci nejpotřebnějším populacím, které nepotřebují jenom ekonomické či technické prostředky, ale také pedagogické cesty a prostředky, které by byly lidem k dispozici pro jejich plně lidskou realizaci.
Příklad důležitosti tohoto problému nám nabízí fenomén mezinárodního turismu,[141] který může být významným faktorem ekonomického rozvoje a kulturního růstu, ale může se také proměnit na příležitost vykořisťování a morálního úpadku. Současná situace nabízí jedinečnou příležitost, aby kvantitativní aspekty rozvoje, totiž příliv peněz a vznik významných místních zkušeností s podnikáním byly zkombinovány s aspekty kvalitativními, v první řadě s aspektem vzdělávání. V mnoha případech k tomu dochází, ale v mnoha jiných mezinárodní turismus vychovává negativně jak turistu, tak místní populace. Ty jsou totiž často vystaveny nemorálnímu ba přímo perverznímu jednání jako v případě takzvané sexuální turistiky, které jsou obětovány četné lidské bytosti, dokonce i v útlém věku. Je bolestné konstatovat, že k tomu často dochází za podpory místních vlád, za mlčení vlád těch zemí, z nichž pocházejí turisté, a se spoluvinou mnoha ekonomických činitelů tohoto sektoru. I pokud mezinárodní turismus nezajde až tak daleko, je nezřídka prožíván konzumně a požitkářsky jako útěk a je provozován způsoby, jež jsou vlastní zemím původu turistů, což neusnadňuje opravdové setkání mezi lidskými osobami a kulturami. Je tedy třeba pomýšlet na odlišný turismus, schopný prosazovat pravé vzájemné poznání, aniž by se bral prostor odpočinku a zdravé zábavě; turismus tohoto druhu je třeba posilovat také za pomoci těsnějšího spojení se zkušenostmi mezinárodní spolupráce a rozvojového podnikatelství.

62. Dalším rysem zasluhujícím si pozornost při pojednání o integrálním lidském rozvoji, je fenomén migrace. Je to jev, který překvapuje množstvím lidí do něho zapojených, sociálně-ekonomickými, sociálně politickými a kulturními problémy, které vyvolává i dramatickými výzvami, před které staví národní i mezinárodní společenství. Můžeme říci, že stojíme před sociálním fenoménem epochální povahy, který vyžaduje silnou a předvídavou politiku mezinárodní spolupráce, aby bylo možno se s ním náležitě vyrovnávat. Takovouto politiku je třeba vyvíjet počínaje těsnou spoluprací se zeměmi, z nichž migranti pocházejí, a těmi, které je přijímají; měly by ji provázet vhodné mezinárodní předpisy schopné harmonizovat různá legislativní uspořádání za účelem ochrany požadavků a práv migrujících osob a rodin a současně i cílových společností emigrantů. Žádná země se nemůže pokládat za schopnou vyřešit sama migrační problémy naší doby. Všichni jsme svědky tíživých bolestí, nepříjemností a tužeb, které příliv migrantů provázejí. Je známo, že řízení tohoto fenoménu je složité, ale přesto je jisté, že zahraniční pracující, i přes těžkosti spojené s jejich integrací, svou prací významně přispívají k ekonomickému rozvoji hostitelských zemí a navíc i zemím svého původu, kam posílají peníze. Samozřejmě, že tyto pracující nelze považovat za zboží nebo za pouhou pracovní sílu. Nemá se s nimi proto zacházet jako s jakýmkoli jiným výrobním činitelem. Každý migrant je lidskou osobou, jež jako taková má nezcizitelná základní práva, která musí respektovat všichni a za všech okolností.[142]

63. Při uvažování o problémech rozvoje nelze nezdůraznit přímou spojitost chudoby a nezaměstnanosti. Chudí jsou v mnoha případech plodem znásilnění důstojnosti lidské práce jednak tím, že jsou omezovány její možnosti (nezaměstnanost, podzaměstnanost), jednak proto, že jsou znehodnocena ?práva, jaká z ní vyplývají, zvláště práva na spravedlivou mzdu, na zabezpečení osoby pracujícího a jeho rodiny?.[143] Proto již 1. května 2000 můj předchůdce Jan Pavel II., blahé paměti, u příležitosti Jubilea pracujících, vznesl výzvu k vytvoření ?světové koalice za slušnou práci?[144] a povzbudil strategii Mezinárodní organizace práce. Tento záměr, jež je touhou rodin všech zemí světa, vyvolal silnou morální odezvu. Co znamená slovo ?slušnost? užité v souvislosti s prací? Znamená práci, která je v každé jednotlivé společnosti vyjádřena bytostnou důstojností každého muže a každé ženy: produktivní práci, svobodně zvolenou, která účinně pojí pracující muže i ženy s rozvojem jejich společenství; práci, která dovolí pracujícím, aby byli respektováni a chráněni před každou diskriminací; práci, která umožní uspokojit potřeby rodin a školní výchovy dětí, aniž by byly nuceny samy také pracovat; práci, která umožní pracujícím svobodně se organizovat a nechat slyšet svůj hlas a vymanit se tak z chudoby; práci, která ponechá dostatek prostoru na hledání vlastních kořenů na rovině osobní, rodinné a duchovní; práci, která zajistí důstojné živobytí pracujícím, když odejdou do důchodu.

64. Přemýšlíme-li o práci, je vhodné poukázat také na naléhavý požadavek, aby se odborářské organizace pracujících, které církev vždy povzbuzovala a podporovala, otevřely novým perspektivám, jež se objevují v oblasti práce. Odborářské organizace jsou povolány překonat svá odborářská kategorizační omezení a vzít na sebe nové problémy našich společností; mám na mysli například celek otázek, které odborníci sociálních věd spatřují v konfliktu mezi člověkem-pracujícím a člověkem-spotřebitelem. Aniž by bylo nezbytně nutné přijímat tezi o uskutečněném přechodu od ústředního postavení pracujícího k ústřednímu postavení spotřebitele, přesto se zdá, že i toto je pole pro inovační odborářské zkušenosti. Globální kontext, ve kterém probíhá práce, vyžaduje také, aby národní odborářské organizace, převážně soustředěné na obranu zájmů svých vlastních členů, hleděly také na ty, kteří jejich členy nejsou, zejména na pracující z rozvojových zemí, kde sociální práva bývají často pošlapávána. Obrana těchto pracujících, vedená také vhodnými iniciativami vůči zemím jejich původu, umožní odborovým organizacím vyzdvihnout autentické etické a kulturní důvody, které jim v různých sociálních a pracovních kontextech umožnily být rozhodujícím faktorem rozvoje. Zůstává stále v platnosti tradiční doktrína sociálního učení, která navrhuje přesné rozlišení rolí a funkcí mezi odbory a politikou. Toto rozlišení umožní odborovým organizacím, aby objevily v občanské společnosti prostředí více vyhovující jejich nezbytné a neodmyslitelné činnosti při ochraně a povznesení světa práce, zejména ve prospěch pracujících vykořisťovaných a nikým nezastupovaných, jejichž hořká situace je neviditelná nepozornému pohledu blahobytných společností.

65. Je zapotřebí, aby se finanční sektor jako takový ? s nutně obnovenými strukturami a způsoby fungování po jejich špatném používání, které poškodilo reálnou ekonomiku ? znovu stal nástrojem zaměřeným na lepší produkci bohatství a na rozvoj. Celá ekonomika a veškeré financování, a nejenom některé jeho segmenty, protože jsou nástroji, mají být užívány eticky, aby tak vytvářely vhodné podmínky pro rozvoj člověka a národů. Je zajisté užitečné a v některých okolnostech nevyhnutelné dát vzniknout finančním iniciativám, v nichž bude dominovat humanitární dimenze. Přitom se však nesmí zapomínat, že celý finanční systém musí být zaměřen na podporu pravého rozvoje. Zejména je třeba, aby záměr konat dobro nebyl stavěn proti efektivní schopnosti vyrábět zboží. Pracovníci finančního sektoru musí znovu objevit čistě etický základ své činnosti, aby nezneužívali sofistikovaných nástrojů, jež mohou sloužit ke klamání spořitelů. Správný úmysl, transparentnost a hledání dobrých výsledků jsou slučitelné a nesmějí se nikdy oddělovat. Je-li láska inteligentní, umí nacházet také způsoby činnosti podle předvídavé a spravedlivé výhodnosti, jak to ukazuje významná zkušenost kreditních družstev.
Jak regulace sektoru schopná poskytnout záruky těm nejslabším subjektům a zabránit skandálním spekulacím, tak i zkušenost nových forem financování určeného pro upřednostňování rozvojových programů jsou pozitivní zkušenosti, které je třeba prohloubit a povzbudit s odvoláním na samotnou odpovědnost spořitele. Také zkušenost mikrofinancování, která nachází své kořeny v reflexi a dílech občanských humanistů ? mám na mysli především vznik Monti di Pietà ? je třeba posílit a zkoordinovat zejména v této době, kdy se finanční problémy mohou zdramatizovat pro mnohé nejzranitelnější části populace, které je třeba chránit před rizikem lichvářství a před beznadějí. Nejslabší subjekty je třeba vychovávat a bránit před lichvou, stejně jako je třeba chudé národy vychovávat k tomu, aby získávaly reálné výhody z mikrokreditů, a předcházet tak možným formám vykořisťování také v těchto dvou oblastech. Poněvadž i v bohatých zemích existují nové formy chudoby, může mikrofinancování poskytovat konkrétní pomoc při vytváření iniciativ a nových sektorů ve prospěch slabších společenských tříd i ve fázi možného chudnutí celé společnosti.

66. Světová provázanost dala také vznik nové politické moci: spotřebitelům a jejich sdružením. Jde o fenomén, který je třeba poznat hlouběji; obsahuje pozitivní prvky, jež je třeba podněcovat a také extrémnosti, kterých se třeba vyvarovat. Je dobře, když si lidé uvědomují, že nákup je vždy kromě ekonomického úkonu také činem mravním. Existuje tedy přesná sociální odpovědnost spotřebitelů, která provází společenskou odpovědnost podniku. Spotřebitele je třeba ustavičně vychovávat[145] pro roli, kterou denně plní a kterou mohou vykonávat i při respektování morálních principů, aniž by se tím umenšovala vnitřní ekonomická racionalita obsažená v nákupním úkonu. Také na poli nákupů, právě v přítomné době, kdy se kupní síla může snižovat a bude třeba spotřebovávat střídměji, je nezbytné vydat se novými cestami, jako jsou např. formy kooperované akvizice a kooperované spotřeby, existující od 19. století též díky iniciativě katolíků. Kromě toho prospěje podpora nových forem obchodování s produkty pocházejícími ze stagnujících oblastí planety, aby se výrobcům zaručila slušná mzda za podmínky, že jde opravdu o transparentní trh, a výrobcům se dostane nejen větších zisků, ale také lepší odborné a technologické formace; a nakonec, že se nepřipojí ke zkušenostem zčásti ideologických vizí rozvojové ekonomiky. Vlivnější role spotřebitelů, pokud oni sami nejsou manipulováni sdruženími nikoli skutečně reprezentativními, je žádoucí jakožto faktor ekonomické demokracie.

67. Před nezadržitelným růstem světové provázanosti a také v probíhající světové recesi je silně cítit naléhavou potřebu reformy jak Organizace spojených národů tak i mezinárodní ekonomické a finanční architektury, aby bylo možné konkrétně zrealizovat pojem rodina národů. Citelná je také nezbytnost nalezení inovační formy pro uskutečňování principu odpovědnosti za ochranu[146] a pro poskytnutí účinnějšího hlasu na společných řešeních také chudším národům. To se zdá potřebné právě s ohledem na politické, právní a ekonomické uspořádání, které by posilovalo a orientovalo mezinárodní spolupráci k solidárnímu rozvoji všech národů. Řízení světové ekonomiky; ozdravení ekonomik zasažených krizí a preventivní opatření, aby se nezhoršila a nevedla k větším nerovnostem; realizace náležitého integrálního odzbrojení; potravinové a mírové zabezpečení; zaručení ochrany životního prostředí a usměrnění migračních pohybů ? to vše si naléhavě žádá existenci světové politické autority, která byla navržena již mým předchůdcem bl. Janem XXIII. Takováto autorita se bude muset řídit právem, důsledně se držet principů subsidiarity a solidarity, být zaměřena na realizaci obecného dobra,[147] zasazovat se o realizaci autentického integrálního rozvoje inspirovaného hodnotami lásky (caritas) v pravdě. Tato autorita bude muset být uznávána všemi a těšit se účinné moci, aby každému zaručovala bezpečnost, dodržování spravedlnosti a respektování práv.[148] Pochopitelně, že bude muset mít pravomoci, aby si u jednotlivých stran zjednala respekt vlastních rozhodnutí , jakož i koordinovaných opatření přijatých na různých mezinárodních fórech. Nestalo-li by se tak, potom by mezinárodní právo i přes velké pokroky dosažené na různých polích bylo ohroženo tím, že bude podmíněno mocenskou rovnováhou těch nejsilnějších. Integrální rozvoj národů a mezinárodní spolupráce vyžadují, aby pro řízení globalizace[149] byl ustanoven vyšší stupeň mezinárodního uspořádání, subsidiárního typu a aby byl konečně uskutečněn sociální řád odpovídající mravnímu řádu a propojení sféry mravní a sociální, politické, ekonomické a občanské, jak je to již načrtnuto ve stanovách Spojených národů.

POKRAČOVÁNÍ ZDE