Tag Archives: modernismus

Již veřejná „svatba“ homosexuálů v kostele?

Stalo se to letos v dubnu v Itálii v boloňské arcidiecézi, kterou řídí kardinál Matteo Zuppi, velký favorit papeže Františka, jenž ho r. 2019 jmenoval kardinálem. JE Zuppi je známý svými zcela heterodoxními postoji k praktikované homosexualitě, veřejně zastává názory amerického jezuity Jamese Martina, který horuje pro uznání homosexuality Katolickou církví a pro možnost uzavírání jednopohlavních „manželství“ v katolických svatyních.

Kongregace pro nauku víry již dříve jasně odmítla možnost žehnání homosexuálním párům, i když se nejedná o obřad uzavření manželství. Přesto se tyto rituály běžně v Evropě a v Americe konají. Vrcholem byla ovšem „slavnost“ v boloňském kostele sv. Vavřince, kde dva homosexuálové Pietro Morotti a Giacomo Spagnioli, předtím sezdaní na úřadě, si nechali svůj hříšný svazek požehnat v chrámu knězem P. Gabrielem Donellim, který si nejprve vyžádal souhlas kardinála Zuppiho a dostal ho bez problémů.

Liberální a ekumenické mýty o slovanských věrozvěstech

Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku (a bude i letos 5. července slyšet a číst) o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média zajisté nezůstanou pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a budou vysoko hodnotit jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se určitě objeví i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.
Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.
Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“. Konstantin Cyril, opravdový polyhistor a jeden z největších géniů své doby, ji vytvořil z už mrtvého dialektu slovanských kmenů na Balkáně, nepříliš odlišného od živého slovanského jazyka, který obohatil o katolickou náboženskou terminologii. Zmíněný dialekt totiž zanikl ještě předtím, než tamní slovanské obyvatelstvo přijalo křest, proto se v něm křesťanská náboženská terminologie nevyskytovala, Konstantin ji proto musel jaksi „doplnit“.

Kostely se vyprazdňují. Kde je příčina?

Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1-2 tisíce.

Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.

Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).

Debaty nad kanonizačním procesem jsou mimo

Myslím, že jeden z velkých omylů v tradičně katolických kruzích je diskuse nad dubiózními kanonizacemi posledních let. Tradiční katolíci je často zpochybňují na základě změn procesu svatořečení, laxnosti moderní verze, zrušení tzv. ďáblova advokáta. Zcela se tím ale míjejí se skutečnou podstatou problému a trochu se ještě přitom střílejí do vlastních nohou.

Rád bych jim připomněl, že máme stovky svatých, včetně těch nejvýznamnějších a nejuctívanějších, kteří nikdy žádným „řádným“ (ať už řádný znamená cokoliv) kanonizačním procesem nikdy neprošli a často ani projít nemohou. Církev je zařadila mezi svaté čistě na základě lidové úcty, o mnohých nemáme dostatek spolehlivých údajů, takže ani není co řádně zkoumat. U některých dokonce víme spolehlivě tak málo, že je zpochybňována i jejich existence (a ne vždy musí být ti, co tak činí, jen modernisté a nepřátelé se zlými úmysly).

LGBT vs. Církev

Msgre. Marek Jędraszewski

Kázání krakovského metropolity Marka Jędraszewského, které decentně připomnělo zásadní body katolické sexuální morálky vztahující se k otázce homosexuality, vyvolalo mediální bouři. Arcibiskup se stal terčem zuřivých mediálních útoků liberálů, sodomitů a modernistů, jakož i trestních oznámení. Pozitivní je, že nezůstal osamocen a postavili se za něj četní biskupové a věrní věřící. K dnešnímu dni obdržel podporu od tří biskupských konferencí: polské, české (díky, kardinále Duko) a slovenské.

Duším a hvězdám přišly nezávisle na sobě hned dva texty reagující na tuto událost, rozhodl jsem se je vydat společně na jedné stránce i s tímto úvodem, který doplňuje aktuální informace, které autorům nemohly být v obě, kdy své příspěvky psali, známy.

Další informace:

Tři biskupské konference podpořily krakovského arcibiskupa Jędraszewského

Prohlášení předsedy polského episkopátu o světonázorovém totalitarismu

Kardinál Duka podporuje prohlášení o světonázorovém totalitarismu

Podpora prohlášení o světonázorovém totalitarismu

Ignác Pospíšil

Libor Rösner: Arcibiskup Marek Jędraszewski na pranýři LGBT lobby

Polskem v posledních dnech víří kauza krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewskiého. Oč jde? V jedné své homilii mj. prohlásil, že Polsku už nehrozí rudá infekce, nýbrž ta duhová. Jeho slova vyvolala obrovské pozdvižení v liberálních kruzích, prokuratura dokonce už obdržela na krakovského metropolitu udání z šíření nenávisti.

Ve čtvrtek 1. srpna si Poláci připomínali 75. výročí od vypuknutí Varšavského povstání. Po celé zemi se sloužily mše sv. za padlé. Jednu ze mší sloužil i krakovský arcibiskup Marek Jędraszewski, jenž ve své homilii mj. řekl: „Bylo zapotřebí dlouho čekat. […] Rudá infekce už naší zemí neobchází, objevila se však nová, neomarxistická, která má v úmyslu ovládnout naše duše, srdce a mysli. Nikoli rudá, nýbrž duhová.“

Mentální kolonizace Církve a apostaze národů

V Polsku vychází kniha „Poplach pro Církev“ (Alarm dla Kościola),  vydaná nakladatelstvím Demart. Portál PCh24.pl publikuje úryvek z této knihy, v němž redaktor Pawel Milczarek vede otřásající rozhovor s filmovým režisérem a publicistou Grzegorzem Górnym. Psal jste nejednou o mentální kolonizaci Církve, zejména na Západě. Jak máme tomuto pojmu rozumět?Grzegorz Górny: Jde o to, že katolíci si zvykli smýšlet o sobě a své víře v kategoriích, které jsou křesťanství cizí… V principu přijali hodnoty vládnoucí kultury – liberální, sekulární, laické a postosvícenské, za své vlastní. Církev přestala pro ně být tím, kdo definuje jejich realitu, stala se naopak v jejich mysli jedním z elementů, který oni sami definují ze zcela jiného zorného úhlu. Stále méně potkáváme křesťany, kteří chápou Církev jako mystické Tělo Kristovo, stále více však ty, kteří v ní vidí instituci podobnou vojsku nebo poštovnímu úřadu, i když snad projevují vůči Církvi přece jen poněkud větší důvěru.V Polsku dokonce i ateisté se domnívají, že „na křest mají právo“. Jeden známý mi vykládal o nevěřících, kteří se jej zeptali: „Cožpak křest je pouze pro křesťany?“

G.G.: To mne vůbec nepřekvapuje. Vezměte si třeba, že eucharistie, svaté přijímání, se chápe výlučně v rozměru horizontálním, společenském – jako slavnost. Proto těžko lze někoho z toho vylučovat, je to považováno za diskriminaci a pomalu i za porušování lidských práv. Eucharistie má ale vertikální rozměr – není to pouhá večeře, ale především zpřítomnění umučení Krista. Povědomí tohoto svátostného rozměru eucharistie mizí – a postupně to prorůstá i do chápání dalších svátostí, například křtu, jak jste vzpomenul. Jenže právě svátostmi, které jsou viditelnými znameními neviditelné milosti Boží, se Církev liší od jiných institucí.

Není tomu tak, že Církev v Evropě a v Americe si sama „zadělala“ na takovou situaci? Nevyvolala náhodou pocit, že neexistují žádná pravidla pro přístup ke svátostem?

G.G.: Samozřejmě, je to krize autoidentity Církve, něco, co jí nebylo vnuceno zvenčí, ale vyrostlo zevnitř v rámci falešné strategie přizpůsobení se tomuto světu. To duchovní, hierarchové a teologové položili intelektuální základ k tomuto procesu, trvajícímu už několik desetiletí. Historicky bychom mohli poukázat na modernistickou krizi jako jeden z pramenů tohoto problému.

Katolický modernismus je právě specifickým intelektuálním hnutím v Církvi, které na počátku 20. století vystoupilo s požadavkem přizpůsobit katolicismus současné době, přírodovědeckým, historickým a sociologickým poznatkům. Tehdy se říkalo, že nutno změnit formu náboženství, nástroje její prezentace, aby prý se obsah víry stal přístupnější pro lidi. Z teorie komunikace Marshalla McLuhana ale víme, že forma je také obsahem, že obsah a forma jsou se sebou velmi úzce propojené. Není tomu tak, že otevřeme krabici, vyjmeme obsah a přemístíme ho do nové krabice. Změna formy je velice subtilní operace na živém organismu a tady je velmi snadné dopustit se omylu. V teologii inspirované modernismem se potom už otevřeně říkalo, že neběží jenom o formu, ale také o obsah víry Církve, která byla označena za anachronismus a za neadekvátní dnešní době, protože prý například dogmata jsou ve světle přírodovědných nauk nesrozumitelná.

Nová syntéza všech herezí aneb O nietzscheovském katolicismu

Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.

Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.

Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.

Ne klerikalismus, ale levandulová mafie!

Papež František, jak známo a jak bylo vícekrát publikováno, označil v souvislosti s aférou homosexuálního zneužívání kněžími a jeho zametání pod koberec vysokými církevními hodnostáři, za viníka k l e r i k a l i s m u s . Neomarxistická a liberální média skloňují teď toto slovo ve všech pádech, aniž rozumí, co znamená.

Je odvozeno od termínu „klérus“, čili katolické duchovenstvo. Od 19. století bylo mediálně používáno jednak proti politickému katolicismu, proti údajnému zneužívání katolického náboženství k politickým účelům, potažmo proti snaze o vybudování katolického státu, jednak proti domnělé „nadvládě“ kléru nad laiky uvnitř Církve.

Objasněme si tento termín nejprve z pohledu vnitrocírkevního. Pokud znamená, že duchovní uvnitř Církve jsou představenými laiků, pak nejde o nic jiného než o aplikaci života a nauky Církve. Ve všech předkoncilních katechismech najdeme rozlišení na „církev učící“ a „církev slyšící“. Církví učící je duchovenstvo, které vysluhuje věřícím svátostmi, vyučuje je zjeveným pravdám a řídí jejich komunity, v našich podmínkách především farnosti. Tak tomu bylo už v dobách sv. Pavla, jak dokazují jeho listy.

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

 II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

 

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.