Komentář Eleison DCXXIII – „Prométheus“ – Nový člověk (2019)

Komentář Eleison DCXXIII – „Prométheus“ – Nový člověk (2019)

(623)

22. června 2019

„PROMÉTHEUS“ – NOVÝ ČLOVĚK  

Ve své knize „Prométheus, náboženství člověka“ P. Alvaro Calderón prezentuje Druhý vatikánský koncil, jako že je ve své podstatě humanismem, maskovaným oficiálními představiteli Církve za katolicismus. Toto maskování dalo bezprecedentní autoritu humanismu a vyžadovalo bezprecedentní zručnost dát jej dohromady. Humanismus povstal ve 14. století, aby hájil čistě lidské hodnoty vůči údajně nelidským požadavkům chudoby, čistoty a poslušnosti katolického středověku, a také vůči církevní autoritě, která údajně zacházela s lidmi jako s dětmi. A tak, aby humanismus potvrdil lidskou důstojnost, vyhlásí lidskou svobodu a ta dá vzejít liberalismu v 17. a 18. století, [a] superliberalismu ve 20. a 21. století. Této falešné svobodě onoho superliberalismu se Druhý vatikánský koncil pokusí přizpůsobit pravou Boží Církev. A tak tento koncil „osvobodí“ myšlení člověka skrze subjektivismus, jeho vůli skrze „svědomí“ a jeho přirozenost tím, že jí bude milost posluhovat namísto toho, aby byla milostí pozdvižena.

Subjektivismus je omyl toho, že se pravda činí nezávislou na objektu a namísto toho závislou na lidském subjektu. To nakonec ústí do čirého šílenství, jemuž se chtěl Druhý vatikánský koncil vyhnout, chtěl však dostatek subjektivismu, aby zaručil svobodu myšlení. Uchýlil se tedy k „nedostatečnosti dogmatického formulování“. Je pravda, že žádný člověk asi nemůže slovy říct nebo vyjádřit plnost Boží skutečnosti, slova však mohou něco říct, například „Bůh existuje“, je pravda, zatímco „Bůh neexistuje“ je mylné. A tak slova nejsou zcela nedostatečná, aby vyjádřila dogmata, ve skutečnosti, když věřím v množství dogmat vyjádřených slovy, jak Církev po katolíkovi vyžaduje, mohu spasit svou duši. Druhý vatikánský koncil (Dei Verbum) však říká, že Bůh sám sebe vyjevuje, nikoliv nauka ve slovech, a On sám je poznáván skrze subjektivní zkušenost, nikoliv skrze objektivní slova. A tak nauky mohou přicházet a odcházet aniž by se dotkly skutečností za nimi, a tak Druhý vatikánský koncil může měnit dogmata, aniž by se údajně rozešel s Pravdou či Tradicí! A proto jsou všechny druhy teologie a všechny druhy náboženství přípustné! Takže nadřazenost křesťanství je pouze kulturní!

Jak tedy Druhý vatikánský koncil osvobozuje vůli? Ta je již osvobozena. Jestliže již neexistuje žádná pravda nebo klam, pak je stejně pravdivé či mylné, že kradení a lhaní jsou špatné. Nakonec tento postoj opět končí v čirém šílenství. Jak tedy Druhý vatikánský koncil vyhlásí svobodu myšlení a jak se přesto vyhne zničení všech mravů? Skrze „svědomí“. V srdci každého člověka, ale beze slov, hovoří Bůh skrze mravní sklon k dobru a pryč od zla způsobem, jemuž žádná slova nemohou být dostatečná, přesto však po staletí s neměnnou podstatou. A tak moje vůle není omezována Desaterem přikázání z mého vnějšku, ale budu se [k němu] svobodně přiklánět z nitra, a tak zůstanu svobodný činit to, co je správné. Budu tak však činit ve skutečnosti? – co prvotní hřích? Ve skutečnosti jsou mravy objektivní, jsou racionální a mohou a musí být vyjádřeny v univerzálních pravidlech. Pouhé subjektivní „svědomí“ je příliš slabé, aby se vzepřelo prvotnímu hříchu.

A konečně, jak Druhý vatikánský koncil klade Boží milost pod namísto nad lidskou přirozenost? „Milost zdokonaluje přirozenost“ je klasická katolická zásada, takže milost zdokonaluje člověka skrze obnovování jeho nejvyšší kvality, jeho svobody, která je zotročená hříchem. A tak Kristova milost osvobozuje přirozenost člověka a posluhuje jí a odhaluje člověka sobě samému (Gaudium et Spes č. 24) skrze Vtělení. Neodhaluje však Vtělení nejprve Boha člověku?

V závěru P. Calderón ukazuje, jak Druhý vatikánský koncil, i když je v jádru humanistický, přikrášluje humanismus katolickými ozdobami: svoboda, ano, ale v Božím obrazu! Subjektivismus, ano, ale z vnitřní pravdy zahrnující Boží tajemství, které odhaluje vlastní tajemství člověka! Svědomí, ano, ale přirozeně se podílející na Věčném zákonu, aby jej lidé přirozeně naplňovali, aby Boží vůle musela být v souladu s lidskou vůlí! Milost, ano, ale zdokonalující lidskou přirozenost tím, že nás osvobozuje od otroctví hříchu! A takto bohatství a dědictví Církve o mnoho zkrášluje humanismus!

Kyrie Eleison

Zdroj: The St. Marcel Initiative

Překlad: D. Grof