Mnohovrstevný úžas a nadšení, které ovládly stotisícový zástup z velké většiny mladých lidí čekajících na náměstí svatého Petra na výsledky konkláve, neplynuly ani tak z toho, kdo se stal papežem, ale z toho, že si jako své jméno vybral jednoho z největších světců, svatého Františka z Assisi, a to vůbec poprvé v dějinách papežství. Rozhodl se tak argentinský jezuita, kardinál Jorge Maria Bergoglio. A to byl další důvod úžasu. Po papeži Řehoři XVI., který byl kameldulským mnichem a jeho pontifikát sahal od roku 1831 do roku 1846, je tedy nyní na Petrově stolci opět řeholník, to znamená téměř po dvou stech letech. Ba co více. Vůbec poprvé v dějinách Tovaryšstva Ježíšova byl papežem zvolen člen tohoto řádu.
Vrcholem údivu však bylo samotné vystoupení nového římského biskupa na lodžii Svatopetrské baziliky. Poprvé uslyšeli věřící stěsnaní uvnitř Berniniho kolonády od nového papeže prostý a srdečný pozdrav: „Dobrý večer“; poprvé byli pozváni ke společné modlitbě za jeho předchůdce a potom, což bylo nejvíce zaskakující, poprosil o tichou modlitbu za sebe, nežli jim udělil sám požehnání Petrova nástupce. Jásání se okamžitě změnilo v usebrání, což je ve stotisícovém davu obrovský zážitek. Překypující neformálnost, skromnost a především hluboká víra patrná z nelíčené laskavosti papeže Františka, to byl důvod onoho radostného úžasu středečního večera.
Objevil se však i jiný druh údivu, který nebyl tak všeobecný, protože se vyskytnul jenom v řadách Tovaryšstva Ježíšova, ale byl tak evidentní i navenek, že jej byl nucen přiznat i jeden z nich, italský jezuita O. Federico Lombardi, toho času tiskový mluvčí Svatého stolce: Jezuité si totiž bezděčně osvojili přesvědčení, že papežem nemůže být zvolen někdo z jejich řad; snaží se v církvi sloužit jenom jako služebníci a odmítají proto biskupská či kardinálská jmenování. „A proto nám připadá poněkud divné, že byl jeden z nás zvolen papežem,“ řekl na středeční tiskové konferenci tentokrát za sebe a své spolubratry. Způsobené rozpaky byly patrně také příčinou toho, že oficiální gratulace Tovaryšstva Ježíšova Svatému otci přišla až na druhý den odpoledne, tedy až po několika jiných oficiálních projevech sympatií řeholních řádů a církevních hnutí na čele s františkány.
Nyní se tedy ukázalo, že legenda o nemožnosti volby jezuity za papeže, je mylná. I on se může stát služebníkem služebníků Božích. V církvi je ostatně autorita jako taková jedině a pouze službou. A pochybené pojetí autority, které je dědictvím potrhlých západních revolucí z konce šedesátých let minulého století, může být živeno i jakousi přepjatou pokorou, k níž jezuité prý mají sklon, jak jim někdy říkají jejich nepříznivci.
Je to samozřejmě drobnost, kterou je třeba přijmout s úsměvem. A postupně se nám to daří. Všechno se však stane ještě srozumitelnější, podíváme-li se na postavu nově zvoleného římského biskupa blíže. Zmíněné rozpaky souvisejí s pomluvami na jeho adresu, které se nyní po třiceti, čtyřiceti letech znovu v médiích objevily. Vytvořily je bohužel sami jeho spolubratři. Jeden španělský a jeden maďarský jezuita, totiž kdysi naznačili, že v roce 1976 jako bývalý provinciál nezabránil jejich uvěznění argentinským vojenským režimem. Pravdou je, že to byl právě Otec Bergoglio, kdo se za jejich propuštění zasadil bez ohledu na to, že se tak sám vystavoval podezření u represivního argentinského režimu. Španělský jezuita mezitím odešel na pravdu Boží. Maďarský misionář a člen německé jezuitské provincie sice vydal k osobě papeže Františka v těchto dnech prohlášení, ale bohužel v něm nevyjádřil přesvědčení o jeho nevině, i když mu popřál hojnost Božího požehnání v jeho úřadě. Řekl jen, že se smířili…
Celá situace kolem Otce Bergoglia však měla v Argentině svoji interní dohru. Mezitím se tam, ale i v Evropě toto vykonstruované podezření ujalo. Vyhraněná a srdečná osobnost argentinského jezuity, který o sociální spravedlnosti nemluvil jen z univerzitní katedry, ale konkrétně ji praktikoval s neochvějnou katolickou vírou, stala se navíc natolik známou, že u některých spolubratří začala budit závist, jak je to ostatně známo z církevních dějin i v jiných případech. Stal se dokonce terčem intrik a snah o vyloučení z řádu, před čímž jej - obrazně řečeno - vysvobodilo teprve jmenování pomocným biskupem Buenos Aires roku 1992.
Roku 2001 byl mezitím jmenovaný arcibiskup Buenos Aires, společně s naším Tomášem Špidlíkem, a dalšími jezuity jmenován kardinálem. I poté však neustále setrvával v onom způsobu života, který má řeholníka charakterizovat. Bez limuzíny a osobních sekretářů sloužil obyčejným lidem, které mu do cesty posílal Bůh.
Jeho sociální cítění vychází plně a jedině z křesťanské víry, ale není chudý na myšlenky. V době těžké hospodářské krize, kdy v Argentině došlo k finančnímu kolapsu, komentoval v roce 2002 pro italský časopis 30 giorni(č.1/2002) pojem «peněžního imperialismu», o kterém mluvil Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno: „Tento termín neztratil nic ze své aktuálnosti. Když Mojžíš vyšel na horu, aby přijal Boží zákon, hebrejský lid zhřešil modlářstvím a ulil si zlaté tele. Také aktuální peněžní imperialismus zřetelně ukazuje svou modlářskou tvář. Je zajímavé, že idolatrie má vždycky něco společného se zlatem. A kde je idolatrie, tam je odstraňován Bůh i důstojnost člověka stvořeného k Božímu obrazu. Nový peněžní imperialismus už odstraňuje dokonce i práci, která je výrazovým prostředkem důstojnosti člověka a jeho kreativity, která je obrazem Boží kreativity. Spekulativní ekonomie už nepotřebuje ani práci, neví, co si počít s prací. Žene se za modlou peněz, které produkují samy sebe. Proto nemá zábrany proměnit miliony pracujících na nezaměstnané.“
Jméno František zní o poznání skromněji než jakékoli jiné papežské jméno už jen proto, že za ním není žádná číslovka. Jeho předchůdce proto bylo možné jmenovat bez přívlastku papež, řadová číslovka za jménem Benedikt všechno vynahrazovala… A jak je vidět již z několika prvních dní Františkova pontifikátu, budeme se asi všichni učit mnoha novým i starým věcem.
Díky Bohu. I Benediktu XVI.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
