Ferrara: Papež hrobařem. Stručná studie neomylně politicky korektního pontifikátu

František i ve čtvrtém roce svého pontifikátu pravidelně chrlí výbušné neuvážené výroky, které dělají radost médiím a šokují katolické věřící. Je možné si probíhajícího „show“ nevšímat, tím bychom ale také přehlíželi klíčový prvek metody, pomocí níž se František snaží uskutečnit svoji „vizi“ Církve. Jak tvrdí sám František, jeho „magisterium“ zahrnuje i nekonečný proud neformálních projevů při různých příležitostech. „Neustále dělám prohlášení, pronáším kázání. To je magisterium. To je to, co si myslím, ne to, co říkají média. Zkontrolujte si to; je to velice jasné.“

Pro Františka je „magisterium“ a „to, co si myslím“ jedno a totéž. To, co si František myslí – a co bez ustání říká – obecně vzato slouží cílům politického liberalismu a moci státu, což jen potvrzuje úpadek Církve po II. vatikánském koncilu na úroveň pouhé nábožensky založené voličské skupiny pod světskou vládou. V tomto ohledu si například povšimněme:

• Františkových vřelých vztahů se socialistickými diktátory;
• toho, jak velebí propotratové a prohomosexuální politiky;
• zneužívání papežského úřadu jako základny pro globalistický ekologismus (čímž podporuje přesně ty nadnárodní organizace, které údajně odsuzuje);
• odmítnutí vystoupit proti legalizaci „manželství homosexuálů“, protože „papež patří všem a nemůže vstupovat do konkrétní domácí politiky nějaké země. To není úlohou papeže“;
• požadavku na celosvětové zrušení trestu smrti – což jeho údajné zdrženlivosti v domácí politice zemí rozhodně odporuje (přičemž vyzvat ke zrušení povolení potratů odmítá) –, otevření hranic v Evropě a Americe a zavedení politiky ekologických regulací a přerozdělování;
• nápadné neschopnosti rozpoznat ve vládní politice, zejména socialistických zemí, prvotní příčinu chudoby, z níž obviňuje výhradně chamtivost bohatých.

Jako pouhá společenská skupina vedle jiných náboženství a organizací si Církev nemůže činit nárok na mravní autoritu nad státem a už vůbec ne na Boží příkaz získat za učedníky všechny národy. Církev se omezuje na to, že žádá stát, aby toleroval její existenci. Peter Gay si ve své studii o osvícenství jakožto „vzestupu moderního pohanství“ všímá, že „politický absolutismus a náboženská tolerance [jsou] prazvláštními dvojčaty moderního státního systému…“ František tento netolerovatelný paradox akceptuje. Ve větší či menší míře to činili i jeho pokoncilní předchůdci, neboť „otevírání se světu“ se změnilo v naprostou kapitulaci před duchem naší zesvětštělé doby, dosud nikdo však tuto kapitulaci nevyjádřil s tak drsnou otevřeností, jak to činí František.

V exkluzivním rozhovoru pro francouzský časopis La Croix František například nedávno prohlásil: „Státy musejí být sekulární. Konfesní státy končí špatně. To jde proti povaze dějin.“[1] V pouhých třech větách vychrlil celou sérii liberálních klišé vhodných k tomu, aby se staly součástí nějaké moderní verze Flaubertova satirického „Slovníku přejatých myšlenek“ (přičemž mnohé myšlenky samotného Flauberta se staly přejatou moudrostí naší doby).

Odpověď na tyto fráze ortodoxního liberalismu by vydala na celou knihu. Snad postačí říci, že konfesní stát „neskončil špatně“, protože byl konfesní, jako by šlo o nějakou osudovou vadu v jeho původním zřízení. Od Ediktu soluňského v roce 380 až po pád Habsburků na konci první světové války existovaly katolické konfesní státy v té či oné podobě jako základní model politické společnosti. Naproti tomu moderní státní systém, vnucený křesťanstvu mocí a násilím, prochází smrtelnými křečemi novopohanské říše už po necelých třech staletích, jak ve svém projevu k římské kurii v roce 2010 otevřeně přiznal i Benedikt XVI.

Konfesní stát „skončil špatně“ jen tehdy, když ho podkopaly nebo svrhly revoluční kohorty protestantských, zednářských, deistických, ateistických, socialistických, komunistických a nacistických nepřátel Církve, počínaje Lutherovou revoltou v šestnáctém století. „Povaha dějin“ tedy není nic jiného než dlouhou, krvavou stopou ďábelského násilí proti oltáři a trůnu, která si za uplynulá tři staletí vyžádala nekonečné miliony obětí. Jak v jednom ze svých dopisů Thomasi Jeffersonovi napsal roku 1823 John Adams: „Je smutné rozmýšlet nad krutými válkami, zpustošenými zeměmi a oceány krve, k nimž musí dojít, než zvítězí a budou zavedeny racionální zásady a racionální systémy vlády.“ A to nebylo ještě ani vidu po stovkách milionů obětí zákonem chráněných potratů, které se nyní staly prakticky svátostí všeobecné „Církve tolerance“ jednotného světa, jež provozuje občanské náboženství postkřesťanských národních států, neboli, jak to (v souvislosti se Spojenými státy) nazval Sidney Mead, „kosmopolitní, univerzální teologii republiky“.

V některých latinskoamerických zemích, například v Dominikánské republice, katolicismus navíc nikdy nepřestal být státním náboženstvím, které se jako takové těší právním výsadám a ochraně. A jak vidíme u nedávno přijaté ústavy Maďarska, i dnes v kontextu masové demokracie je obnovování „konfesního“ státu nadále proveditelné, mutatis mutandis, pokud se projektu jeho obnovy ujme vůle lidu. Maďarský příklad potvrzuje postřeh Romana Ameria v jeho knize Iota unum: „Víra v Prozřetelnost tedy hlásá možnost, že svět se vzpamatuje a uzdraví ho metanoia [tj. základní změna], již nedokáže začít, ale kterou je schopen přijmout, jestliže se mu nabídne.“

Od Františka, který nejeví žádné známky toho, že by si jakkoli uvědomoval sebevraždu Západu páchanou pomocí společenského odpadu od víry, však žádná taková nabídka nepřijde. Sociálně politický status quo pro něj znamená spíše „happy end“ dějin křesťanstva, které patrně pokládá za dlouhý, nemilý a strastiplný příběh. Jak řekl časopisu La Croix: „Jsem přesvědčen, že laickost doprovázená solidními zákony zaručujícími náboženskou svobodu nabízí základ pro cestu vpřed.“ František nemá co říci k pozemské nadvládě „smrtelného boha“ Hobbesovy politologie, totiž státu, před nímž je Církev jako instituce bezmocná, papež pak pouhým organizačním mluvčím svědomitě zůstávajícím na svém místě a jednotliví katolíci jsou uzavíráni do stále menšího ghetta svého svědomí, zatímco civilizace jako celek klesá do propasti naprosté zkaženosti.

František skutečně lehkomyslně potvrzuje nadvládu moderního hobbesovského panovníka[2], jehož vůle určuje i otázky dobra a zla. V tomtéž rozhovoru odpověděl na dotaz novináře, jak by měli katolíci přistupovat k problémům, jako jsou euthanasie nebo „manželství homosexuálů“, následovně:

La Croix: „Jak by měli katolíci v sekulárním prostředí hájit své zájmy, pokud jde o společenské otázky, jako jsou euthanasie nebo manželství homosexuálů?“

Papež František: „Je věcí parlamentu, aby diskutoval, argumentoval, vysvětloval, zdůvodňoval [tyto věci]. Tak společnost roste. Avšak když je zákon přijat, musí stát také respektovat svědomí [lidí]. Každá právní struktura musí uznávat právo na námitku svědomí, protože to je lidské právo. Včetně státních úředníků, kteří jsou rovněž lidskými osobami. Stát také musí brát v úvahu kritiku. To by byla skutečná forma laickosti.“

To je novinka i podle pokoncilních standardů: papež, který se prostě domnívá, že stát má právo uzákonit opatření, která odporují jak Božímu, tak přirozenému zákonu, pokud jen „bere v úvahu kritiku“ a umožní katolíkům, aby ve svědomí odmítali jakýkoli zlý výsledek, jenž stát nařídí poté, co zákonodárci „diskutovali, argumentovali, vysvětlovali [a] zdůvodňovali“. Tak společnost roste, tvrdí František! Kéž by to byl vtip.

Jak v předmluvě ke svém díle De Cive prohlásil Hobbes: „… mimo zákony ustanovené v každém státě není žádných jiných platných nauk o spravedlnosti a nespravedlnosti, dobru a zlu… zda nějaké jednání je spravedlivé či nespravedlivé, dobré či špatné, nemůže vyšetřovat nikdo jiný než lidé svým státem k výkladu zákonů pověřeni.“[3] Z papeže, jako je František, prvního v dějinách Církve, který zákonodárcům přiznává nejvyšší moc dokonce i v mravních záležitostech, pokud poddaní, jejichž svědomí má námitky proti konkrétním nemravným zákonům, nejsou nuceni je osobně vykonávat, by měl radost i Hobbes.

František se však nezastavuje jen u toho, že potvrzuje podřízenost Církve časné moci. Přeje si rovněž podpořit oživení islámu, jako by chtěl urychlit už téměř nezvratný proces civilizační sebevraždy. Když v rozhovoru pro La Croix přišla řeč na Islámský stát, bezstarostně klade mravní rovnítko – což ostatně činí opakovaně – mezi džihád a Boží vyslání: „Je pravda, že myšlenka dobývání je duši islámu vlastní. Úkol v Matoušově evangeliu, kde Ježíš posílá své učedníky ke všem národům, je však také možné interpretovat stejnou ideou dobyvačnosti.“ Tento názor by byl zavrženíhodný u kohokoli. Pochází-li však od Náměstka Kristova, není to nic jiného než zrada Církve. To vyvolává otázku: Jakou převratnou intrikou se někdo, kdo je pro Církev prakticky trestem, dostal až na pozici její pozemské hlavy?

František dále jasně naznačuje, že za teroristické útoky na evropská města je třeba dávat vinu imigrační politice: „Vrátíme-li se k problému migrantů, nejhorším způsobem, jak je uvítat, je zahánět je do ghett. Naopak je nutné je integrovat. Teroristé v Bruselu byli Belgičané, děti migrantů, které však vyrůstaly v ghettech.“ Zde František opakuje slogan levičáků sedmdesátých let [minulého století], jímž je jeho myšlení prosyceno: „Základní příčinou“ zločinu je chudoba, nikoli akt svobodné vůle mravně zodpovědných jedinců. Sám papež zde tvrdí, že „základní příčinou“ terorismu je nedostatečná „integrace“.

Co by však František navrhoval evropským městům pro dosažení této „integrace“ – aby vyvážela „migranty“ do nemuslimských čtvrtí a žádala tam pro ně byty? Evidentně ho ani nenapadlo, že muslimové dávají přednost životu v muslimských čtvrtích, kde násilní radikálové mezi nimi najdou laskavé pomocníky a podněcovatele, kteří je ukryjí před policií a budou tančit na ulicích, až se jim podaří odpálit další bombu nebo skosit samopaly další zástup lidí. Jak musel připustit dokonce i list New York Times, právě v těchto „ghettech“ zřizují „migranti“ muslimy kontrolované zóny, kam není radno chodit, kde jsou státní úřady prakticky bezmocné a vládne právo šaría. Poddanými státní moci mají zůstat jen křesťané a jiní nemuslimové; jakýkoli jejich pokus stáhnout se vnitřně do oddělených společenství bude potlačen silou.

Uctivostí k „integraci“ František rozhodně podkopává vlastní pozici, přičemž se nezdá, že by si všímal x-tého vnitřního rozporu ve svých zmatených názorech: „Myslím zde na papeže Řehoře Velikého, jenž s lidmi známými jako barbaři jednal a oni se následně integrovali.“ Tento popis obrácení pohanské Evropy vyvolává smích. K integraci barbarských národů nedošlo „jednáním“, ale jejich křtem a začleněním do mystického Těla Kristova a univerzálního liturgického společenství. To bylo sociálním základem vznikající evropské křesťanské kultury a konečně i Svaté říše římské, která trvala více než tisíc let – od korunovace Karla Velikého roku 800 do abdikace Františka II. roku 1806 v důsledku Francouzské revoluce.

Právě tento druh integrace však neomylně politicky korektní František bez dalšího odmítá. Když mluví o svém vlastním dřívějším výroku ohledně „křesťanských kořenů“ Evropy, dává si záležet, aby v žádném případě nenaznačoval žádnou obnovu křesťanského světa, a znovu potvrzuje podřízenost Církve státu:

„Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože jich je mnoho. V tomto smyslu, když slyším o křesťanských kořenech Evropy, mám někdy hrůzu z toho vyznění, které se může zdát triumfalistické či dokonce pomstychtivé. Pak na sebe bere kolonialistické podtóny… Ano, Evropa má křesťanské kořeny a křesťané jsou odpovědni za to, aby tyto kořeny zalévali. Musejí to ale dělat v duchu služby, jako při mytí nohou. Povinností křesťanů vůči Evropě je služba… Jinými slovy, služba a dar života. Nesmí se z toho stát kolonialistický podnik.“

Jinými slovy je povinností Církve sloužit Evropě a umývat nohy vysoce postaveným a mocným vládcům EU, ale Evropa nemá žádnou povinnost sloužit Církvi. Nikoli, to by byl „triumfalismus“ a „kolonialismus“, tedy hříchy, jimiž se stát vůči Církvi samozřejmě nikdy provinit ani nemůže. Naprosto jiného mínění než František byl sv. Pius X., jehož učení zaznělo právě v rámci odporu proti francouzské „laicistické“ vládě, s níž je František tak spokojen:

„To, že stát musí být odloučen od Církve, je zcela falešným míněním, nejzhoubnějším omylem. Poněvadž vychází ze zásady, že stát nesmí uznávat žádný náboženský kult, je to v první řadě veliká nespravedlnost vůči Bohu, neboť Stvořitel člověka je rovněž zakladatelem lidských společností a udržuje je, stejně jako nás, v bytí. Jsme mu tedy povinováni nejen soukromým kultem, ale i veřejnou a společenskou poctou, abychom Ho ctili… Ono mínění také velmi škodí samotné společnosti, která nemůže prospívat ani dlouho trvat, nemá-li v ní náležité místo náboženství, které je nejvyšším pravidlem a svrchovaným učitelem ve všech otázkách týkajících se práv a povinností člověka. Proto římští papežové nikdy nepřestali, vyžadovaly-li to okolnosti, odmítat a odsuzovat nauku o odluce Církve od státu.“[4]

To však bylo už dávno a teď tu máme Františka, papeže podle potřeb světských mocností, které ho velebí tak, jak protivníci Církve nikdy nechválili žádného papeže v dějinách.

Ochotné podvolení se Církve modernímu státu zrozenému z násilné revoluce je problémem historického vývoje už od politiky „ralliementu“[5] Lva XIII., která vyjadřovala ohledy francouzské Třetí republice. Toto neblahé selhání se pokusil napravit sv. Pius X. potvrzením přednostních práv Církve v lidských záležitostech (srov. Vehementer nos) a potom Pius XI. učením o společenské vládě Ježíše Krista (srov. Quas Primas a Ubi Arcano Dei). Ani v pokoncilním období všeobecně poznamenaném ústupky církevních představitelů vůči duchu doby jsme však dosud nezažili papeže ochotného sloužit doslova jako „funebrák“ na pohřbu Církve bojující, nenuceně odříkávajícího poslední rozloučení nad hrobem v podobě povrchních poznámek pro novináře, které jsou podle něj „magisteriem“.

Christopher A. Ferrara

 

Převzato z remnantnewspaper.com. Mírně zkráceno.
Přeložila Lucie Cekotová.

 

[1] Celý původní rozhovor na http://www.la-croix.com/Religion/Pape/Entretien-exclusif-avec-le-pape-Francois-Le-devoir-du-christianisme-pour-l-Europe-c-est-le-service-2016-05-17-1200760627

[2] Podle anglického filozofa Thomase Hobbese má být suverén ve státě „absolutní autoritou“. V moderním době je za takového suveréna považován lid. – Pozn. red.

[3] Hobbes O občanu („Předmluva“) in Výbor z díla. Praha 1988. Překlad Vojtěch Balík. – Pozn. překl.

[4] Encyklika Vehementer nos z 11. února 1906.

[5] Ralliement (fr. „sjednocení“) – politika usmíření Církve se sekulární, zednářskou Třetí republikou, která vedla kampaň zaměřenou na odkřesťanštění francouzské společnosti. Podle papeže hněv republikánů proti katolicismu vyprovokovali monarchisté, kteří proti republice bojovali ve jménu katolické víry, a proto bylo nutno je přesvědčit, že Církev není nepřátelská vůči republice, ale jen vůči sekularismu. Papež se domníval, že jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je podpora republikánských institucí. Tato politika začala vydáním encykliky Au milieu des sollicitudes („Uprostřed úzkostí“) roku 1891, zaznamenala však fatální neúspěch a nezabránila ani vydání zákona o odluce Církve od státu roku 1905, jímž byl mimo jiné zabrán církevní majetek včetně kostelů. Dalšímu vystupňování pronásledování zabránila až prozíravá politika sv. Pia X., který se vydal cestou právě opačnou než jeho předchůdce. – Pozn. překl.