předchozí kapitola obsah následující kapitola
16. října 1843 od 16,15 do 18,15 hodin
Monarchie „z Boží milosti“. Přirozená mysl, osvětlení devátého přikázání. Rozložení občanského, řádu pro neznalost jeho vnitřního smyslu. Vnitřní smysl devátého přikázání.
Hle, dosud jsme viděli vyvíjeti se vše to z přirozeného základu; ale dosud chyběla také ještě každému božská sankce (schválení př.) kterou jedině jest člověk na zemi, zejména ve svém prostém přírodním stavu veden k nezlomnému zachovávání všeho toho, co mu bylo jeho vrchní hlavou uloženo jako povinnost.
Čím moudřejší s počátku takový „Primitivní vládce“ vede svůj lid s čím více se lid přesvědčuje úspěchy o tom, že vůdce je skutečně moudrý, tím více se také začne navzájem tázati. Odkud má tento vůdce svou moudrost a odkud my naší hloupost? Lid ví ještě pramálo, o Bohu, vůdce však má o tom již více méně řádné pojmy.
Co nyní potřebuje učiniti, když je tu lid v přirozeném ohledu pokud možno uspořádaný, zejména když takové otázky slyší se všech stran? Svolá chápavější, zvěstuje jim nejvyšší Bytost, která vše stvořila a vše řídí a na jejich mnohonásobnou otázku jim pak odpoví, že moudrost vedoucí k jejich blahu má bezprostředně od této nejvyšší Bytosti a jako nadmíru věřícímu lidu, jim s největší snadností ukáže, předně nepopíratelnou existenci nejvyššího, vše tvořícího, udržujícího a vedoucího Božství a že právě od tohoto Božství je hlubokou moudrostí nadán jen ten, koho Ono k oblažujícímu vedení národů určilo.
To značí tolik, jako: „Z Boží milosti,“ anebo jako u Římanů; „Pavente Jove.“ Je-li tento krok učiněn, pak už jest tu již zcela hotový samovládce a vrchní vlastník a sedí úplně jistě ve svém vládcovském středu, podporován přirozeně mocnou a duchovně ještě mocnější nutností. Každý, kdo nyní toto vše takto důkladně prošel, musí konečně říci. Skutečně, proto tomu nelze ani to nejmenší namítati. Neboť to vše souvisí přirozeno – právními listinami každého člověka tak úzce, že nesmíme na tom ani nejmenší vlákno přestřihnouti, nemá-li být šťastná lidská společnost až do svého nejvnitřnějšího základu zničena. Neboť odejmeme-li cokoli, postřehne se v prvých přirozených základech člověka ihned závada.
Má-li se však věc tak, pak z toho zajisté nad slunce jasně vyplývá, že Pán nebe a země neustanovil tímto devátým přikázáním nic jiného, nežli úplné zajištění určitého vlastnictví k zachovávání prvých přirozeno právních základů. A tak za tímto přikázáním nemůže vězeti žádný jiný smysl, nežli jaký značí jeho slova.
Neboť chce-li anebo může-li někdo pokládati nějaký tomuto přikázání jiný smysl, ruší tím hlavní nejvyšší Bytostí sankcionovaný základ prvého přirozeno právního občanského svazu, je-li zrušeno právo vlastnické, ruší se tím dřívější původní dokumenty každého člověka, a nikdo tu pak již nemůže shromažďovati a zhotovovati. Nemůže-li to, pak hyne jeho žaludek a kůže a člověk bude se svou existencí na tom hůře, nežli každé zvíře. S odnětím slovního smyslu od tohoto přikázání, odnímá se pak zajisté předem každé vedoucí hlavy a lidstvo se ocitá ve svém prvém pod říší zvířecí skleslém nejdivočejším chaotickém přírodním stavu.
To je správné, moji přátelé a bratři, dosud jsme viděli, že výkladem vnitřního duchovního smyslu nebyl vnější přirozený smysl ve svém přirozeném vnějším působení nikde porušen, také jsme viděli, že pro neznalost vnitřního smyslu se dané přikázání jen velmi těžko anebo nezřídka sotva z třetiny zachovává a zachovalo, mnohdy se však také vůbec nezachovává a nezachovalo.
Jestliže se však nějaké přikázání co do vnitřního smyslu poznává, pak se přirozené zachovávání podává samo sebou právě tak, jako když někdo položil do půdy dobré semeno, z něhož se pak sama sebou vyvine plodonosná rostlina, aniž by při tom člověk užíval dále nějaké beztoho k ničemu nevedoucí manipulace.
A tak je tomu i při tomto přikázání, jestliže se vnitřně poznává a zachovává, pak odpadá vše vnější, čeho se dotýká smysl literatury, podle dobrého božského řádu samo sebou. Není-li však tomu tak, lpí-li se pouze na vnějším smyslu, ruší se pak právě tím všechny prvo-právní dokumenty člověka, vládcové se stávají tyrany a poddaní lakomci a lichváři a kůže mírných se napíná na bubny vojenské anebo dobromyslní poddaní oslové se stávají obmyslnými hříčkami mocných a lichvářů.
Následky toho jsou lidová povstání, revoluce, úplné státní převraty a ničení, vzájemné roztrpčení mezi národy poté následující dlouhotrvající krvavé války, hlad, mor a smrt.
Jak zní však podle toho onen smysl, jehož zachováváním musejí všichni národové nalézti své nezničitelné časné a věčné štěstí? Zní docela krátce takto:
Važte se navzájem ze vzájemné opravdové „bratrské lásky“ a žádný nezáviď druhému, byl-li Mnou Tvůrcem pro svou větší lásku více omilostněn, omilostněnější dej však všechny své z toho vyplývající přednosti jako bratr pokud možno ku prospěchu všech svých bratrů, tak založíte mezi sebou věčné životní pouto, které žádná moc nebude věčně nikdy s to zničiti!
Kdo z tohoto výkladu na prvý pohled nepozná, že jeho zachováváním se ani háček smyslu litery nezkřiví. A jak snadno lze pak toto přikázání přirozeně zachovávati, zachovává-li se takto duchovně; neboť kdo si váží v srdci svého bratra, bude si vážiti také jeho sbírek a zřízení. Duchovním zachováváním tohoto přikázání předejde se veškeré lichvě a veškerému přehnanému výdělkářství, které však jedině v literním smyslu nacházejí svého sankcionovaného zástupce anebo advokáta. Malá dostatečná úvaha nám toto vše již uvede do nejjasnějšího světla.
předchozí kapitola obsah následující kapitola