Seznamka
Kardinál Dominik Duka
Autor: Wikipedia.org / Draceane / Creative commons
V neděli 24. listopadu 2019 vysílaný rozhovor s pražským arcibiskupem kardinálem Dominikem Dukou v pořadu Partie na TV Prima znovu a jasně ukázal, že pan kardinál ztratil nejenom soudnost ve vyjadřování se k různým záležitostem, ale i schopnost zvěstovat radostnou zvěst evangelia, navíc mu dělá velké problémy zformulovat srozumitelné souvětí (viz video i přepis). Poněkud zmatený a nedoslýchavý starší muž, který veřejně vyjadřuje své obavy ze světa, kterému nerozumí, by byl hoden politování a soucitu. Pokud se však jedná o nejvyššího představitele římskokatolické církve v ČR, který svůj úřad zneužívá k prezentaci svých soukromých názorů jako hlasu církve, k umlčování kritiků v řadách církve (např. prostřednictvím udělení napomenutí kněžím) a v neposlední řadě svým nezodpovědným jednáním přispívá k polarizaci církve a společnosti, tak je třeba se proti tomu jasně ohradit. Zvlášť, když v médiích vystupuje také kardinálův advokát Ronald Němec, který se opakovaně vyjadřuje jménem církve, přestože některá jeho vyjádření jsou nekompetentní a jiná přímo skandální (třeba když se v úvodu rozhovoru pro DVTV vyjádřil proti státní sociální podpoře postižených lidí nebo samoživitelek). Jednání obou pánů výrazně poškozuje důvěryhodnost římskokatolické církve. Pro ilustraci uvádím několik příkladů.
Jsem dostatečně starý, abych se nebál říkat „pravdu“
„Já už jsem dostatečně starý, abych se nebál říkat pravdu, tak to tady klidně takto řeknu,“ uvedl kardinál Dominik Duka a pustil se do kritiky označování mužů a žen, rodičů, za rodiče A a rodiče B, rodiče 1 a rodiče 2. Podle Duky se jedná nejenom o ohrožení rodiny, ale i svobody umění a kultury: „Co uděláte s Písní písní? Co uděláte se všemi, s veškerou milostnou poezií, co uděláte s povídkou Babička, s Manzoniho Snoubenci? No, všechny je zrušíte. Přece nemůžete vyznávat lásku k áčku a k béčku.“
Je pozoruhodné, jak pan kardinál dokáže s vážnou tváří rozvíjet takové úvahy nad zavedením termínů „rodič 1“ a „rodič 2“ v úředních formulářích francouzských škol, ke kterému došlo letos na jaře a od té doby se stalo oblíbeným „strašákem“ v ústech obhájců „tradiční rodiny“. Kdyby měl kardinál děti školou povinné, tak by už dávno vyplňoval některé formuláře, kde by místo „matka“ a „otec“ bylo uvedeno „zákonný zástupce“. A rozhodně to neznamená, že děti doma nyní musí rodiče oslovovat „zákonný zástupce“, ostatně ani předtím je zřejmě neoslovovaly podle formulářů „matko“ a „otče“. Takto neutrální terminologie na formulářích škol není jen důsledek uznání stejnopohlavních manželství státem, jak tomu je ve Francii (v roce 2013), ale především uznáním reality existence různých podob rodiny (svobodní či ovdovělí rodiče, pěstounské rodiny atd.). Ve skutečnosti se jedná o vyjádření respektu školy k různým formám rodinného soužití, které dnes existují, ať už se nám to líbí, nebo ne. Tvrzení, že na základě terminologie ve školním formuláři dojde k ohrožení rodiny nebo dokonce ke zrušení všech uměleckých děl s milostnou a rodinnou tématikou, je buď projevem neznalosti, nebo je vedeno zlým úmyslem vzbudit strach a pocit ohrožení. Jedním z řady paradoxů je skutečnost, že se do role horlivého obránce rodiny a práv dětí staví představitel církve, která svým služebníkům ve velké většině možnost legálního rodinného života upírá a která se v naší zemi zatím nedokáže postavit čelem k případům sexuálního zneužívání páchaného v jejich řadách.
S tuctovými populisty a šiřiteli dezinformací a konspirací na sociálních sítích má pan kardinál, jehož biskupské heslo mimochodem zní „In Spiritu Veritatis“ (V Duchu pravdy), společný nejenom pocit ohrožení a umlčování „pravdy“, ale i nutkavou potřebu vyjádřit se k různým tématům. Dělá to však způsobem, který prokazuje jeho elementární neznalosti. Šest miliard buněk v lidském těle (zmínil to hned dvakrát, ve skutečnosti se jejich počet odhaduje na desítky bilionů), obavy z klimatické změny na základě 200 let měření v pražském Klementinu (varování klimatologů z celého světa je založeno na sledování celé řady symptomů), polovina prokázaných falešných obvinění případů sexuálního zneužívání na základě policejního vyšetřování (při zohlednění různých výkladů statistik a rozlišení, zda s obviněním přišlo samo dítě, nebo dospělý např. v rámci rozvodového řízení, je podíl křivých obvinění v rámci skutečně podaných žalob mnohem nižší, odborníci uvádí 2–10 %) a dalo by se pokračovat.
Pan kardinál se rád odvolává na některá rčení nebo výroky slavných, ale mnohdy je různě zkomolí (viz k tomu ještě níže). Je smutné slyšet, že v údajně adventním rozhovoru pan kardinál ocituje Písmo jen jednou, a ještě k tomu se mu to moc nepodařilo, což omlouval slovy „volně cituji“. V Jakubově epištole se však neříká, „že slovem můžeme zabít více lidí než nožem“. Pan kardinál měl možná na mysli přirovnání jazyka k malému ohni, který může zapálit velký požár (Jk 3, 5).
Z historika milovník konspiračních teorií odvádějící pozornost od skutečných problémů?
Dříve oceňované historické znalosti kardinála Duky se zřejmě vytrácejí spolu s jeho zaujetím ideologickými zápasy a smyslem pro konspirační teorie. Když se ohradil proti divadelní hře Prokletí (nazývá ji „Kletba“) a hájil papeže Jana Pavla II., prokázal poměrně silně vyvinutý smysl pro konspirační teorie: „Psal se rok 1981. V dubnu atentát na Ronalda Reagana. V květnu na papeže Wojtylu. V červnu umírá polský kardinál, primas polský Wyszyński. Kdo měl prsty v těchto atentátech? Oni zde jsou.“ Překvapuje mě propojení úmrtí polského kardinála Stefana Wyszyński (zemřel 28. května 1981 na rakovinu žaludku) a atentátu na amerického prezidenta Ronalda Reagana (30. března 1981) s atentátem na papeže Jana Pavla II. (13. května 1981). Kardinál Wyszyński zemřel na rakovinu žaludku a atentát na Ronalda Reagana spáchal John Hinckley, který byl později shledán nevinným z důvodu úplně nepříčetnosti a umístěn do psychiatrické léčebny. Jeho motivací k atentátu byla posedlost herečkou Jodie Fosterovou, kterou dlouhodobě pronásledoval, a atentátem na sebe chtěl upozornit. Je otázkou, koho myslel pan kardinál tím „oni“, kteří zde jsou, když k těmto atentátům připojil ještě nedávné ubodání syna prezidenta Weizsäckera. To rovněž spáchal „šílenec“, který byl místo vězení umístěn v psychiatrické léčebně.
Těmito teoriemi a strašením pan kardinál jen odvádí pozornost od problému, na který chtěl chorvatský režisér Oliver Frljić svým provokativním představením Prokletí upozornit. Tím je otázka spoluviny papeže Jana Pavla II. ohledně bránění důkladného vyšetřování a potrestání viníků sexuálního zneužívání v katolické církvi. K nejznámějším případům patří kauza mexického kněze a zakladatele Legionářů Kristových Marciala Maciela (1920–2008), který byl delší dobu vyšetřován Kongregací pro nauku víry vedenou kardinálem Josephem Ratzingerem, ale postihy byly vůči němu uplatněny až na samém sklonku pontifikátu Jana Pavla II. a po jeho smrti v letech 2005–2006. K odpůrcům důkladnějšího vyšetřování sexuálních deliktů podle některých zpráv patřil vlivný státní sekretář (v letech 1991–2006) Angelo Sodano. Teprve zvolením kardinála Ratzingera papežem Benediktem XVI. v roce 2005 došlo k výraznější změně přístupu k případům zneužívání duchovními. Ostatně některá slova papeže Benedikta XVI. ohledně přístupu k obětem by si mohl vzít kardinál Duka více k srdci. Např.: „Důležité je nejprve toto: ujmout se obětí a dělat všechno, aby se jim dostalo pomoci a abychom jim stáli po boku uzdravujícím způsobem… Nesmí však docházet k tomu, aby se někdo otáčel zády, nechtěl vidět a nechával viníky pokračovat. Nutná je tedy bdělost církve, trest pro toho, kdo pochybil, a především vyloučení jeho dalšího přístupu k dětem. Zcela v popředí je, jak už jsme řekli, láska k obětem, snaha dělat pro ně všechno dobré, abychom jim pomohli zpracovat to, co zažily.“ (Benedikt XVI. Světlo světa. Brno 2011, s. 46–47)
Ostatně už za papeže Benedikta se arcibiskup Dominik Duka celosvětově „proslavil“ svým komentováním odhalení sexuálního zneužívání v Irsku v březnu 2010. Papež Benedikt tehdy adresoval irským katolíkům list, v němž mimo jiné vyjádřil přesvědčení, že k uzdravení této hluboké rány musí irská církev „před Bohem a před lidmi otevřeně doznat těžký hřích, spáchaný na bezbranných dětech“. Obětem zneužívání a jejich rodinám vyjádřil jménem církve zahanbení a lítost: „Mnozí z vás zakusili, že vám nikdo nenaslouchal, když jste našli odvahu promluvit o tom, co se vám stalo.“ Oproti tomu arcibiskup Duka závažnost situace v Irsku zlehčoval a pro Lidové noviny okomentoval slovy: „Jedná se o zřetelnou kampaň, která míří k vytlačení církve z jejích pozic ve výchově a vzdělávání, které jí odedávna náleží a ve kterých se osvědčila… Navíc ze vznesených obvinění se prokáže pouze kolem 10 procent.“ O tři roky později, když se v březnu 2013 chystalo konkláve, byl proto kardinál Duka americkou organizací obětí sexuálního násilí a zneužívání kněžími SNAP (Survivors' Network of those Abused by Priests) zařazen na seznam „Dvanácti zvrhlíků“ („Dirty Dozen“), kteří by se neměli účastnit volby nového papeže. Ostatně v té době už jiný kardinál, skotský O'Brien, oznámil, že se volby nezúčastní kvůli obviněním ze sexuálního zneužívání (v roce 2015 se oficiálně vzdal kardinálských práv a privilegií).
Advokát Ronald Němec
Autor: Wikipedia.org / Creative commnons
Kardinál Duka v souladu s papežem Františkem?
Jak je vidět, postoj kardinála Duky k některým otázkám se odlišuje od postoje papežů, ačkoliv je to téma, které si nerad připouští. Již výše uvedený nesoulad s postoji papeže Benedikta XVI. k problematice sexuálního zneužívání se rozšířil na další témata (např. v otázce migrace) zvlášť po nástupu papeže Františka a poté, co kardinál začal více přitakávat nacionálně a tradičně orientované rétorice některých domácích politiků. Velmi svérázný a subjektivní výklad na základě vytržených výroků papeže Františka prokázal kardinál Duka a jeho spolupracovníci např. v textu s názvem Léčba genderu papežem Františkem v listopadu 2018. Ani v nedělní Partii nezůstalo téma vztahu k papeži Františkovi stranou.
Dominik Duka řekl: „Čím si to vysvětluju? [že se lidskoprávní organizace nezajímají o osud stamiliónů obyvatel Číny – pozn. autora] Jednak cynismem a jednak, že do jisté míry jsme v situaci, o které říká papež František, kdy si někteří dovolí tvrdit, že jsem proti němu, já se s ním setkávám a mluvím o těchto věcech, tak nevím, že bych byl proti němu, byli jsme svědky mnoha epochálních změn a my také před 30 lety. Ale někomu jde o změnu epochy, aby pod trochu pozměněným praporem a trochu pozměněnými symboly nastolil novou totalitu. Diktaturu, která zde už měla určitou podobu pod hákovým křížem anebo pod pěticípou hvězdou. Ano, bude jiná, protože také my jsme jiní.“
Pro srovnání, jak si kardinál Duka tvořivě vykládá slova papeže Františka, odkazuji na dva jeho výroky, v nichž se zmínil o „změně epochy“:
První je z jeho promluvy na Italském církevním sněmu ve Florencii 10. listopadu 2015: „Lze říci, že dnes neprožíváme epochu změn, nýbrž změnu epochy. Situace, které dnes prožíváme, nás proto stavějí před nové výzvy, které jsou nezřídka stěží pochopitelné. Naše doba vyžaduje, abychom pojímali problémy jako výzvy, a ne jako překážky. Pán je aktivní a působí ve světě. Vyjděte proto na ulice a jděte na křižovatky cest a všechny, které najdete, zavolejte, nikoho nevylučujte (srov. Mt 22,9). Provázejte zejména ty, kteří se ocitli na okraji, „chromé, slepé, zmrzačené, němé“ (Mt 15,30). Kdekoli jste, nebudujte nikdy zdi, ani hranice, nýbrž náměstí a polní nemocnice.“
Podobné téma zaznělo při papežově odpovědi na otázky při promluvě k členům Hnutí fokoláre v Loppianu 10. května 2018: „Změna epochy, kterou prožíváme – nikoli epocha změny, nýbrž změna epochy – vyžaduje, abychom nejenom usilovali o setkání mezi lidmi, kulturami a národy a o smlouvu mezi civilizacemi, nýbrž vyrovnali se s epochální výzvou vytvořit sdílenou kulturu setkávání a globální civilizaci smlouvy. Jako barevná duha, do níž se vějířovitě promítá bílé světlo Boží lásky! A k tomu je zapotřebí mužů a žen – mladých lidí, rodin, lidí všech povolání a profesí – schopných razit nové cesty společného putování. Evangelium je neustále nové, neustále. V této velikonoční době nám církev často opakuje, že Ježíšovo zmrtvýchvstání omlazuje a vyžaduje od nás mladost. Neustále je třeba jít tvořivě vpřed.“
Zatímco pro kardinála Duku znamená „změna epochy“ strašení hrozbou „nové totality“, o kterou „někomu jde“ (komu?), pro papeže Františka je „změna epochy“ realitou a výzvou k tvořivé činnosti a otevřenosti. Domnívám se, že rozdíl v přístupu je zřejmý a není to pouze záležitost věku. Vždyť papež František je o více než 6 let starší než kardinál Duka.
Zaslepen svým soukromým zápasem
Je otázkou, zda se u kardinála Duky jedná o vědomé potlačení některých otázek, nebo jde jen o ztrátu soudnosti způsobenou zaujetím pro vlastní zápas v domnění, že hájí „pravdu“. Na jednu stranu se pan kardinál Duka sešel s premiérem Andrejem Babišem s žádostí, aby nepodporoval zákon umožňující stejnopohlavní sňatky. Na druhou stranu na jiném místě v rozhovoru na TV Prima kritizoval „vyrábění dětí“, na které máme „speciální zařízení“. Dochází mu, že je to právě pan premiér, který prostřednictvím svých svěřeneckých fondů patří k jedněm z největších byznysmenů v tomto odvětví? Zdravotnická skupina FutureLife ze skupiny Hartenberg Holdin je podle vlastní prezentace jedním z největších a nejrychleji rostoucích poskytovatelů asistované reprodukce na světě, vlastní více než 20 klinik ve 4 zemích. Dokáže kardinál Duka a jeho „prorok“ Petr Piťha kromě strašením imaginárními nápravně-výchovnými pracovními tábory upozornit na některá skutečná rizika např. tohoto byznysu a jeho konkrétního provozovatele? Nebo se „prorocký duch“ církevních představitelů vyčerpává bojem s uměle vytvořenými ideologickými hrozbami natolik, že před konkrétním vlivným politikem se zmůže jen na chvílemi až trapné nadbíhání? Připomeňme např. vyžádaný pozdrav věřícím od premiéra Babiše v brožuře loňské Národní poutě na Velehradě (nedlouho před důležitým hlasováním o důvěře pro druhou Babišovu vládu, tentokrát s podporou komunistů, kteří za to mimo jiné požadovali prosazení požadavku na zdanění majetkového vyrovnání s církvemi) nebo fotku českobudějovického biskupa Vlastimila Kročila s Andrejem Babišem na obálce diecézního časopisu Setkání v říjnu 2018 (číslo vyšlo krátce po komunálních volbách).
Zaujetí vlastní soudní pří ohledně dvou divadelních her se táhne celým rozhovorem kardinála Duky na TV Prima. Tato zaujatost působí komicky ve chvíli, kdy kardinál vyjadřuje své nepochopení cílů demonstrace na Letné 16. listopadu. Chyběla mu tam totiž „věcná kritika těch nešvarů, které jsou, například ten brněnský rozsudek“. Moderátorka musela kardinála upozornit, že v té době ještě kritizovaný druhoinstanční rozsudek nebyl k dispozici (byl vyhlášen až 20. listopadu). Podobnou zaslepenost kardinál prokazuje, když kritiku vlastní odmítnuté žaloby dává do souvislosti s údajným výrokem T. G. Masaryka, že základem demokracie je „mravnost a zbožnost“. Ponechme stranou, zda je možné tento výrok považovat za autentický, každopádně etický rozměr demokracie a politiky byl pro Masaryka důležitý. Kdyby se blíže seznámil s materiály pořadatelů demonstrace, tj. Milionu chvilek pro demokracii, tak by zjistil, že i oni se odkazují na Masaryka. Kardinál Duka se však v rozhovoru dopouští obvyklého omylu, podobně jako další kritici demonstrací proti Babišovi, když „demokratické instrumenty“ omezuje na volby. Kdyby četl Masaryka pozorněji, tak by se i u něj dočetl, že základem demokracie je také „svobodná kritika a veřejná kontrola“. (Karel Čapek. Hovory s T. G. Masarykem. Praha, 1990, s. 249)
Samotná žaloba ohledně divadelních představení je ukázkou, jak kardinál Duka svoji při snadno zamění za spor vedený z titulu svého úřadu. Žalobu se rozhodl podat jako fyzická osoba: „Jsem sice i statutární orgán České biskupské konference a reprezentuji katolickou církev navenek v České republice, ale předně miluji Krista jako člověk. Postup divadla silně zasáhl do mého vyznání, a proto se obracím na soud, aby rozhodl, co je ještě umění, a co již je jen úmyslné poškozování jiné osoby a mých práv,“ uvedl 12. července 2018 pro server Lidovky.cz. Žalobu bylo třeba nejprve doplnit, protože byla směrována na Centrum experimentálního divadla, které však festivalu poskytlo pouze prostor. Takže poté zahrnovala i Národní divadlo Brno. Městský soud v Brně 18. března 2019 žalobu zamítl. Po odvolání toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud dne 20. listopadu 2019. Ve svém vyjádření proti rozhodnutí odvolacího soudu najednou kardinál Duka argumentoval s odkazem na svoji kardinálskou hodnost: „Oprávnění hájit Ježíše Krista dle soudu nemá nikdo. To je však v rozporu se specifickým posláním kardinála – konat a chránit církev jménem papeže.“ Budoucnost ukáže, zda další právní kroky bude kardinál Duka podnikat jako fyzická osoba, nebo z pozice hodnosti kardinála nebo statutárního orgánu ČBK. Kardinálův advokát již dříve uvedl, že jsou připraveni ve svém sporu pokračovat žalobou u Evropského soudu pro lidská práva. Zdá se, že bude pokračovat tato forma reklamy na provokativní hru, která by bez soudních žalob byla už zřejmě dávno zapomenuta. Bohužel bude ruku v ruce s tím pokračovat série trapných a hloupých vyjádření kardinála Duka a jeho advokáta, kteří se při údajné snaze „hájit Ježíše“ jen zviditelňují a věrohodnost církve svým jednáním pouze poškozují.
Ztrátu soudnosti při komentování svých sporů předvádí kardinál Duka opakovaně. Například v loňském rozhovoru pro Info.cz nazval ředitele brněnského Národního divadla Martina Glasera „nevzdělaným a prolhaným člověkem” poté, co redaktor pouze tlumočil jeho názor, že divadelní hra je tvůrčím vyjádřením autora. Kardinál se vzápětí rozčiloval nad tím, že všichni herci divadla byli muslimové, že v této zemi nemusí umělecká sféra zachovávat morální principy, zákony ani Ústavu. Herci podle kardinála porušili zákony a měli by být stíháni. Prý se nacházíme v nejhlubší krizi demokracie, kde umělci smějí více, než si dovolily totalitní režimy (komunistický a nacistický). Pokud je pan kardinál na základě dvou divadelních her schopen ztropit takový povyk, v případě nesouhlasu urážet druhé bez konkrétních argumentů a pronášet takto zevšeobecňující soudy o situaci v zemi nebo dokonce v celé Evropě, tak jen ukazuje svoji zaslepenost a odhodlanost hájit jen a pouze své zájmy, svoji domnělou pravdu. Pokud zároveň zcela svévolně zaměňuje, zda jedná jako fyzická osoba, nebo statutární zástupce ČBK, nezodpovědně zatahuje celou církev a její věřící do svých osobních zápasů a soudních pří.
Pochybná tvrzení advokáta pana kardinála
Také kardinálův advokát Ronald Němec, který ve svých veřejných vystoupeních často mluví v plurálu a jménem církve, prokazuje elementární neznalosti. Např. v již zmíněném rozhovoru pro DVTV hájil soudní při pana kardinála s odkazem na údajnou povinnost související s jeho hodností a úřadem: „Pan kardinál z pohledu kodexu kanonického práva, což je zvláštní zákoník, kterým se řídí katolická církev, je v určité jednotě s papežem Františkem. On jako kardinál je povinen dbát na čistotu a na ochranu Ježíše Krista. A já se ptám, kdo jiný by mohl zabojovat za Ježíše Krista v České republice než představitel České biskupské konference a kardinál Dominik Duka?“ Ve skutečnosti kodex církevního práva nic takového neobsahuje (viz např. kán. 349) a představa kardinála jako jakéhosi „hygienika“ dbajícího o „čistotu a ochranu Ježíše Krista“ je spíše komická. Jenže opět jde o to, že velká část společnosti může nekompetentní vyjádření kardinálova advokáta přijímat jako skutečná vyjádření církve, jejího práva a učení, což ji ve svém důsledku poškozuje.
Oproti spíše směšným tvrzením, např. že se II. vatikánský koncil konal v 50. a 60. letech, jsou zde jiná skandální vyjádření kardinálova advokáta ve vážných věcech. V pořadu Vertikála vysílaném 25. listopadu 2019 například Ronald Němec tvrdil: „Není obětí ten, kdo se prohlásí obětí, ale obětí je ten, o kom soud prohlásí, že je oběť.“ Advokát Daniel Bartoň jej vzápětí upozornil, že toto tvrzení je v rozporu s českým zákonem o obětech trestných činů (zákon č. 45/2013 v § 3 odst. 1 uvádí: „Každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti podle tohoto zákona.“) i s vyjádřením papeže Františka (apoštolský list papeže Františka Vos estis lux mundi z roku 2019 uvádí: „Církevní autority se zasazují o to, aby k těm, kdo deklarují, že jim bylo ublíženo, a k jejich rodinám bylo přistupováno důstojně a s úctou“). Kardinálův advokát to odmítl s odkazem na nedávnou návštěvu kardinála Duky a českých biskupů v Římě, kde jim údajně papež František“potvrdil výslovně, že opravdu oběť je obětí ve chvíli, kdy o tom rozhodne soud“. Zdá se velmi nepravděpodobné, že by něco takového papež František „výslovně“ řekl, i když bez přesného záznamu z jednání biskupů s papežem to nelze potvrdit ani vyvrátit. Pochybuji však, že byl Ronald Němec jednání s papežem osobně přítomen. Takže je otázkou, kdo něco takového o údajných slovech papeže Františka šíří nebo zda advokát Němec tvrdí pravdu. Pro zajímavost dodávám, že i podle dřívější směrnice ČBK a Konferencí vyšších řeholních představených v ČR postačoval výsledek předběžného šetření ohledně důvěryhodnosti nařčení (č. 57).
Jasné zneužívání církevního úřadu v osobních sporech
Několik vybraných ukázek výše uvedených výroků, které jsou jen zlomkem toho, čím kardinál Duka a někteří jeho spolupracovníci dlouhodobě zaplavují veřejný prostor, podle mne dokládá, že situace je vážná. Je třeba důrazně odmítnout zjevné zneužívání církevních struktur k šíření osobních názorů a vedení osobních sporů. Kardinál Duka se nezdráhá k vyřizování účtů v osobních sporech zneužívat svého úřadu, o čemž svědčí např. udělení napomenutí Tomáši Halíkovi a mlčení k následným nepravdivým informacím v tisku, které šířili někteří zaměstnanci pražského arcibiskupství. To vše podniknul kardinál Duka jen kvůli snaze dosáhnout omluvy příteli Petru Piťhovi za Halíkovu kritiku jeho skandálního kázání. Přitom kritika byla na místě, neboť Piťhovo kázání bylo založeno na celé řadě nedoložených tvrzení, špatně pochopených faktů a domnělých spojitostí mezi nesouvisejícími jevy, což je zřejmé z rozboru dalšího Piťhova textu, kterým se pokusil své kázání obhájit.
Stranou mediální pozornosti pro změnu zůstal pastýřský list kardinála Duky k roku 2018, v němž mimo jiné kritizoval nejmenovaného historika: „Je naprosto nepochopitelné, když dnes pracovník Historického ústavu České akademie věd řekne v TV, že v době heydrichiády katolická církev selhala!“ Ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo, zřejmě se jednalo o nepřesnou informaci nebo dokonce o záměrnou pomluvu, která se k panu kardinálovi donesla. Ten ji bez dalšího ověřování takto „zvěčnil“ v pastýřském listu. Přidal tak další kamínek do mozaiky působení katolické církve v ČR v posledních letech, kde jsou veřejná vystoupení některých vysokých představitelů založena především na pomluvách, nepochopených událostech nebo faktech a zřejmě i záměrných nepravdách.
V kontextu 30. výročí pádu komunistického režimu připomíná rozhovor rozhořčeného pana kardinála Duky v Partii na TV Prima, který je plný nepravd a nesmyslně formulovaných souvětí, vyjadřování tehdejších komunistických představitelů, např. slavný projev generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše v Červeném Hrádku z července 1989. Pod vlivem zaujetí vlastním zápasem se ve skutečnosti jen ztrapňuje, což se přenáší na celou církev s ohledem na jeho vysoký církevní úřad a mlčení, se kterým se toto jednání v církevních kruzích setkává. Z vlastní zkušenosti vím, že katolická církev je velmi rozmanité společenství lidí různých názorů. Můj vztah k církvi je založen hlouběji, než aby ho ovlivnilo vyjadřování pana kardinála a dalších církevních představitelů. Se znepokojením však poslední dobou pozoruji, jak církevní představitelé svým jednáním některé lidi z církve v podstatě vyhánějí nebo případné sympatizanty odrazují. Nedivím se tomu, když z jejich úst místo uzdravujících slov evangelia Ježíše Krista slyší většinou jen rozhořčení a kritiku současné doby. Proto si myslím, že je třeba podobná vystoupení, jako bylo Dukovo v Partii na TV Prima, odmítnout nikoliv z důvodů nepřátelství vůči církvi, ale naopak s ohledem na spoluzodpovědnost za církev a její důvěryhodnost, která je tímto poškozována.
Už papež Jan XXIII. na začátku II. vatikánského koncilu (1962) varoval před „proroky neštěstí“, kteří „z nedávné doby až po současnost berou na vědomí pouze nešvary a příklady chybného vývoje a říkají, že se naše doba ve srovnání s minulostí vyvíjí jenom k horšímu.“ Podle papeže: „Musíme odporovat těmto prorokům neštěstí, kteří stále předpovídají jenom pohromy, jako by už už přicházel zánik světa.“
Autor je členem římskokatolické církve a odborným asistentem na Ekumenickém institutu ETF UK.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
