Slovanská bohoslužba v českých zemích

Josef Vašica

I. Sv. Cyril a Metoděj

Sv. Cyril a Metoděj se narodili v Soluni, druhém největším městě po Cařihradu v byzantské říši. Soluň, stará Thessaloniké, proslavená dvěma listy sv. Pavla, ležící v mořském zálivu při ústí obchodních cest, bohatá a pyšná pevností svých hradeb a nádherou svých chrámů, sídlo řeckého umění a věd, byla počátkem 9. století silně prostoupena slovanským živlem, který zaplavil celý Balkán, střední Řecko a Peloponés a rozlil se i na okolní ostrovy. Oba rodiče sv. Cyrila a Metoděje pocházeli ze vznešeného rodu; otec Lev byl vysokým vojenským úředníkem v Soluni, jméno matky Maria vyskytuje se až v pozdních pramenech. Rodina byla, jak se zdá, řecká, ale děti se od malička naučily také mluvit slovansky.

Mladší z obou bratří, na křtu nazvaný Konstantin – mnišské jméno Cyril přijal teprve krátce před svou smrtí – vynikl záhy ve školách svým nevšedním nadáním. V té době na rozvoj jeho ducha největší vliv mělo poznání děl sv. Řehoře Naziánského, největšího theologa východní církve a zároveň básníka církevních hymnů: jeho spisům se naučil zpaměti, a jak vypráví legenda, zasvětil se mu zvláštním způsobem tím, že na stěnu svého pokojíku pod znamení kříže  napsal si modlitbu k němu, v níž se mu kořil láskou a vírou a vzýval ho jako učitele a osvětitele. Jemu zůstal pak věrný i ve své dospělosti, drže se jeho soustavy bohovědné i při své práci misijní, jak svědčí odraz myšlenek a zásad Řehořových v nejstarších památkách cyrilometodějských.

Své vzdělání ukončil Konstantin-Cyril na vysokých školách v Cařihradě, kam odešel po smrti otcově ve svých patnácti letech. Tam se ho ujal jeden z předních ministrů císařovny Theodory, kancléř Theoktist, v jehož domě našel vřelého přijetí. Cařihradská universita, nově rozkvetlá po skončení obrazoboreckých bojů, poskytovala dychtivému jinochu nejvyšší možnosti duchovního rozvoje. Napřed prošel studiem gramatiky, potom se seznámil s Homérem, načež postoupil k vyšším oborům filosofie a bohovědy. Je příznačné, že to byly tenkrát spisy sv. Diviše Areopagity, plné hluboké kontemplace, které si vštěpoval do paměti. Mezi jeho učiteli byl i pozdější patriarcha Fotios, muž přímo encyklopedických vědomostí, spřízněný s císařskou rodinou, zbožňovaný svými žáky; jeho dům se stal jakousi soukromou akademií a Konstantin-Cyril přilnul k němu upřímným přátelstvím. Ale tato náklonnost k milovanému učiteli mu nebránila, aby neviděl a neodsuzoval jeho chyby, zvláště jeho záludný způsob boje proti patriarchovi Ignácovi. Neostýchal se mu to veřejně vytknout. Bylo to v době, kdy měl již dostatečně příležitost nahlédnouti do zákulisí dvorských pletich, jichž Fotios nezůstal vzdálen.

Kancléř Theoktist si přál, aby se Konstantin-Cyril věnoval službě státní a sliboval mu nejskvělejší kariéru, ale on odmítl a rozhodl se pro stav duchovní. Po svém vysvěcení na jáhna (okolo roku 850) stal se napřed bibliotékařem patriarchy a také jakýmsi jeho tajemníkem, ale zakrátko, poslušen hlasu svého srdce, tajně uprchl a skryl se v jednom přímořském klášteře a když byl po půl roce vypátrán, vrátil se sice do města, ale ne již ke svému dřívějšímu úřadu, nýbrž na vysokou školu cařihradskou, kde se stal profesorem.Zde se za svého krátkého působení proslavil do té míry, že mu bylo dáno příjmení „filosofa“, jež se pak ve starých pramenech vždy spojuje s jeho jménem. Než ještě započal svou učitelskou činnost, měl podle legendy svou první veřejnou disputaci s bývalým patriarchou Janem, předním theologem obrazoborců, sesazeným již roku 843, ale posud houževnatě lpějícím na svých bludech a to nejspíš v klášteře, kde byl patriarcha internován. Utkání se skončilo ovšem vítězstvím Konstantina, který v hádce skvěle obhájil uctívání svatých obrazů.

Tento jeho úspěch způsobil, že brzy poté, pravděpodobně již v roce 851, byl pověřen novým, obtížnějším úkolem. Na žádost císařovu vypravil se s poselstvím ke dvoru kalifa Mutavakkila, aby tam hájil křesťanské učení o sv. Trojici proti námitkám islámu. Celá tato kontroverse mezi Konstantinem a Saracény, rázu spíše populárního, je v legendě zachycena svěže a jistě se opírá o autentický záznam, trvalého výsledku však neměla. Po návratu žil Konstantin-Cyril nějaký čas v ústraní a dobrovolné chudobě, načež odešel do kláštera na úpatí hory Olympu v maloasijské Bithynii, kde se setkal se svým bratrem Metodějem.

Ten šel až posud jinou cestou životem. Právnické nadání, které projevil za svých studií, uschopnilo jej pro dráhu vojenskou a pro státní administrativu. Mlád stal se místodržitelem jedné provincie říšské, obydlené Slovany, tedy jakýsi „slovanským knížetem“. Ale po čase se zřekl všech svých hodností a uchýlil se sem do tohoto slavného střediska asketismu, k této hoře „světlé, veselé a zářící“, kde se pohřížil do studia a modliteb. Co ho pohnulo k tomuto kroku? V jeho legendě čteme o tom, že „byl v tomto životě svědkem četných a rozrušujících bouří“, že však „nechtěl své drahocenné duše poskvrniti věcmi, jež netrvají na věky, a proto, jakmile našel vhodnou chvíli, zbavil se vladařství a odešel na Olymp“. Sotva si lze myslit, že by to způsobily správní potíže, které mu ztrpčovaly život. Spíše v těchto slovech lze vidět ohlas násilného státního převratu, který se zatím udál v Cařihradě.

Počátkem roku 856 bratr císařovny Theodory Bardas zosnoval spiknutí proti kancléři Theoktistovi, jal ho a v žaláři ho dal zavraždit. Sám pak s pomocí císaře Michala se zmocnil vlády a císařovnu matku i s třemi dcerami přinutil násilím vstoupit do kláštera (v září 857). Palácová revoluce, tak častá v byzantských dějinách, měla v zápětí také osobní přesuny v církevní správě: patriarcha Ignác, Bardasův odpůrce, byl sesazen a jeho místo zaujal Fotios (858). Tato změna režimu, a zvláště krutý osud Theoktista, u něhož Konstantin-Cyril našel druhý domov, musel se bolestně dotknout obou bratří a byl asi jednou z příčin, proč hledali útulek v olympském klášteře. Je zajímavé, že i zde v Malé Asii, v blízkosti hory Olympu, byly četné slovanské kolonie, takže sv. Cyrila a Metoděj měli příležitost se s nimi stýkat a pečovat o jejich spásu. Netrvalo to však dlouho, co jim byl popřán tento oddech v tichém ústraní.

Neboť již v roce 860 je vyzval císař, aby se zúčastnili poselství do země Chazarů, národa finskotatarského sídlícího v jižním Rusku, na sever od Černého moře. Šlo hlavně o obnovení přátelství s nimi v době, kdy Rusové svými nájezdy ohrožovali Cařihrad. Oběma bratřím byl při tom svěřen úkol hájit křesťanskou víru proti židovství, které se u Chazarů rozšířilo již v 8. století. Hlavní slovo tu připadlo sv. Cyrilu, který vedl dlouhé a učené hádky s Židy u přítomnosti chazarského knížete a oslnil ho duchaplností a hloubkou svých výkladů; nabízených darů od něho nepřijal, ale vyžádal si propuštění řeckých válečných zajatců. Tato daleká cesta plná námah a nebezpečí, stala se pro sv. Cyrila památnou také tím, že za delšího pobytu na poloostrově Krymu, v městě Chersonu, jímž procházeli, mohl obohatit své beztoho již mimořádné jazykové znalosti studiem řeči židovské, samaritánské, chazarské a gótské, a pak hlavně tím, že zde nalezl ostatky sv. Klimenta, papeže a mučedníka, které mu později v Římě zjednaly rázem úctu a lásku všech. Po šťastném návratu domů bylo Metodějovi nabízeno arcibiskupství, avšak on odmítl, nicméně na nátlak císařského dvora přijal přece opatství v bohatém klášteře Polychronu, zatím co Konstantin-Cyril se uchýlil do soukromí  u chrámu svatých apoštolů v Cařihradě.

V tomto stavu je zastihlo již v roce 862 vyzvání k novému misijnímu podniku. Do Cařihradu přišli k císaři Michalovi poslové z Moravy, od knížete Rastislava, a žádali, aby poslal pro tamní slovanský lid, již pokřtěný, nějaké učitele, kteří by jej  vzdělávali ve víře v jeho rodném jazyce. Volba padla  opět na oba bratry právě pro jejich znalost slovanštiny. Sv. Cyril ještě před odchodem na tuto poslední svou misijní cestu sestrojil pro slovanskou řeč zvláštní písmo, tak zvanou hlaholici; jak se zdá, konal k tomu přípravy již dříve, byl to čin opravdu geniální a podařilo se mu s takovou přesností zachytit graficky všechny bohaté odstíny zvukové v slovanské řeči, že to budí i dnes podiv odborníků.

Zároveň pojal již tehdy myšlenku, neméně smělou, zavést slovanský jazyk i do mešního obřadu a do církevních hodinek a vytvořit nový typ liturgie, jak toho viděl mnohé příklady u národů východních. Ještě v Cařihradě učinil počátek překladem evangeliáře, ostatní části Písma sv. a bohoslužebních knih pak byly postupně přeloženy na Moravě, napřed společnou prací obou bratří, potom samým Metodějem a jeho žáky. Právě pro tento neocenitelný dar posvátných knih v lidovém jazyce byli uvítáni od moravských Slovanů s velikou radostí a slova jejich padala na úrodnou půdu. Rastislav pochopil jaký nesmírný politický dosah může mít liturgická novota, kterou připravovali oba bratři, pro osamostatnění moravské církve a vymanění z područí sousedů. Stejné porozumění měl pro tuto jazykovou stránku řecké misie panonský kníže Kocel.

Po více než třech letech práce, jež se neobešla bez bojů, odebrali se Cyril a Metoděj i se svými žáky do Říma, aby tam jednali o jejich vysvěcení na kněze, a zároveň též o schválení slovanské liturgie. Není pochyby, že to bylo především zásluhou podmaňující osobnosti Cyrilovy, jeho věhlasu, učenosti a svatosti, podařilo-li se jim překonat všechny námitky a obtíže. Moravsko-panonské diecési byla skutečně tehdejším papežem Hadrianem II. povolena tato v západní církvi jedinečná výsada lidové řeči v bohoslužbě.  Základem této slovanské liturgie západního obřadu se stala tak zvaná mše sv. Petra, která v jádře nebyla nic jiného, než římská mše přeložená do řečtiny a užívaná v řeckých oblastech staré Illyrie, podléhajících západnímu patriarchátu, v Gruzínsku a jinde na východě. Kněžské svěcení sv. Metoděje a jeho žáků se konalo v chrámě sv. Petra, kde také byla sloužena tato první slovanská mše Petrova. V roce 880 bylo pak privilegium slovanské bohoslužby znovu slavnostně potvrzeno Janem VIII. Sv. Cyril se již na Moravu nevrátil, zemřel v Římě 14. února 869. Tam byl také pohřben v basilice sv. Klimenta a hned od své smrti ode všech uctíván jako světec..Tím ztratila moravská misie svého iniciátora a hlavního organizátora.

Metoděj, který byl doposud jen pokorným služebníkem bratrovým, by byl  nejraději odcestoval domů, do své řecké vlasti, do milovaného kláštera, kde byl opatem, ale sv. Cyril prosil ho na smrtelném loži, aby neopouštěl započatého díla, na němž  doposud společně, jako jedna soupřež, táhli brázdu. Metoděj uposlechl a působil jako arcibiskup rozsáhlé oblasti ještě patnáct let na Moravě a v okolních slovanských krajích. Nebyl ušetřen ani vězení a ran, opětovně se musel hájit v Římě proti nepřátelům domácím i cizím, kteří osočováním a všelikými nástrahami se snažili zničit to, co tvořilo vlastní obsah Cyrilova odkazu: bohoslužebnou řeč slovanskou. Když Metoděj zemřel, 6. dubna 885, celý národ jej oplakával jako svého dobrého učitele a pastýře. Smuteční obřady nad jeho rakví konaly se latinsky, řecky a slovansky.

V tomto souladu trojí liturgie, kterou se loučila Morava s Metodějem, je krásně symbolisována idea cyrilometodějská, usilující o sjednocení všech Slovanů ve víře, ať patří k církvi východní či západní. Jednotnost jakožto podstatný znak církve je svrchovaným příkazem Kristovým. Že sv. Cyril a Metoděj ji chápali ve smyslu katolickém, svědčí jejich přátelský poměr k Římu právě v době, kdy se v Cařihradě začaly projevovat snahy odštěpné. V jejich misijním díle se podivuhodně zkřížily obě kultury, římská i byzantská. Odehrálo se to na půdě našeho kmene a přineslo to nám Čechům jen  mocný rozmach národního života již před tisíci lety, nýbrž i plodný myšlenkový kvas, kterým i v dalších staletích byl určován náš duchovní vývoj.

II. Doba svatováclavská

Zavedení slovanské lidové řeči do liturgie byl nejpodivuhodnější a svými důsledky nejdalekosáhlejší čin obou soluňských bratří. Stačí připomenouti, že ještě dnes, po více než tisíci letech, stále se ještě s nepatrnými změnami užívá jejich překladů při bohoslužbách u jižních a východních Slovanů po širokých oblastech evropských a asijských, a v rozsáhlé diaspoře Severní a Jižní Ameriky. Celý tisíciletý kulturní vývoj Slovanů byl tímto povýšením jejich jazyka na jazyk posvátný a literární uveden na nové dráhy a již samo bohatství církevněslovanského písemnictví, dosud jen zčásti prozkoumané, svědčí o síle a životnosti tohoto duchovního podnětu, jehož ohnisko bylo na Moravě Rastislavově a Svatoplukově.

Jako každá převratná novota, i slovanská liturgie přes to, že byla schválena papežem,vzbudila prudký odpor jmenovitě u duchovenstva bavorského, které cítíc se ohroženo misijní akcí Metodějovou ve svých hmotných zájmech, protestovalo proti ní u císaře i v Římě, jako by byla na újmu jejich práv a jako by právě svou jazykovou povahou chovala v sobě símě rozbroje a kacířství. Ale i doma v samém lůně moravské arcidiecése vyvstala proti Metodějovi oposice, k níž se naposled přidal pod vlivem nitranského sufragána biskupa Wichinga i kníže Svatopluk. V posledních letech života Metodějova stupňovaly se spory do té míry, že stařičký arcibiskup vida nezbytí, vyhlásil proti těmto svým protivníkům církevní klatbu, jak o tom víme bezpečně ze zmínky v listu papeže Štěpána V. Dojem zděšení a hrůzy, jímž tento akt pastýřské svrchovanosti působil na vrstevníky, možno sledovat ještě po staletích jak u českých kronikářů píšících latinsky, na př. u Kristiána a u autora legendy moravské, tak i na jihu v řeckém životě sv. Klimenta Ochridského a v slovanské legendě Naumově. Zkáza říše Svatoplukovy pod nárazem Maďarů, před rokem 907, jeví se těmto svatopiscům jako trest Boží, přivolaný výrokem Metodějovým.

Ovšem tehdy, když se rozpadla Velká Morava,  nebylo tam již asi po dvě desítiletí, alespoň oficiálně, žádné slovanské liturgie. Po smrti Metodějově (885) papež Štěpán V., zpracovaný patrně Wichingem, vydal zákaz sloužení slovanské mše a brzy poté byli všichni učedníci Metodějovi, mezi nimi i designovaný jeho nástupce Gorazd, rodilý Moravan, násilně ze země vypuzeni. Při tom byli všelijak ztýráni a část jich byla dokonce prodána židům do otroctví. Většina jich však našla útulek a vlídné přijetí u knížete Borise v Bulharsku, kde se pak jejich přičiněním slovanská bohoslužba všeobecně ujala a kde také církevněslovanské písemnictví mělo záhy za vlády syna Borisova, mocného cara Symeona, svůj zlatý věk. Z Bulharska pronikly slovanské knihy koncem 10. století i na Rus.

Zatím co jinde slovanská liturgie nastupuje takto svůj vítězný pochod, mizí z Moravy a z okolních krajů, jež kdysi patřily k říši Svatoplukově, ze Slovenska, Slezska a Krakovska, beze stopy. Jinak tomu však je v Čechách. Sem, do panství Přemyslovců, razila si slovanská liturgie cestu již za života Metodějova. Český kníže Bořivoj, politicky závislý na Svatoplukovi, přijal křest z rukou moravského arcibiskupa a tím také otevřel kněžím slovanským přístup do své země. Na dvůr pražský byl poslán Metodějem kněz Kaich, patrně spolu s jinými pomocníky. Tato první slovanská misie vystavěla v sídelním hradu Bořivojově na Levém Hradci první, arci jen dřevěný kostel, zasvěcený sv. Klimentu. Také druhý kostel Panny Marie na hradě pražském, postavený Bořivojem, zůstal, jak se zdá, pod správou kněží slovanských až do doby Václavovy. Počet těchto prvních průkopníků, o jejichž činnosti máme jen dohady, jistě vzrostl později po smrti Metodějově a rozbití Velké Moravy o některé hloučky z rozprchlého stádce učedníků, kteří se zachránili do Čech i s potřebnou výzbrojí bohoslužebných knih.

Není to jistě náhodou, že právě nejstarobylejší text liturgie cyrilometodějské, nalezený v Jerusalemě a podle místa, kde se nyní chová, zvaný Kyjevskými listy, ukazuje svým původem na území české, které má, jak jsme viděli, přímý vztah k epoše velkomoravské. Význam tohoto poměrně malého zlomku – je to všeho všudy jen sedm listů – pro otázku o povaze prvotní liturgie slovanské u nás je nesmírný. Kyjevské listy, také paleograficky důležité, psané hlaholicí nejstaršího typu, jsou překladem desíti mešních formulářů z latinského sakramentáře (t. j. jakéhosi zkráceného misálu) Řehořova, jakého se kdysi užívalo v Římě při bohoslužbě. Svatí bratří přeložili před svou cestou římskou, za prvního pobytu na Moravě, mešní liturgii byzantskou, a ta se potom rozšířila k jižním a východním Slovanům, kde se jí posud užívá. Avšak misijní oblastí jejich byl kraj, kde již před nimi působili misionáři latinští, takže lid si tu přivykl k obřadním formám římským. Zavádět se slovanským jazykem i jiný obřad, který měl též své zvláštní disciplinární předpisy, bylo by mohlo způsobit zmatek v náboženské praxi. Proto se rozhodli ponechat římský ritus všude tam, kde již zdomácněl. Snad to byla i podmínka, požadovaná od papežské kurie, která jinak s takovou blahovůlí přijala a schválila slovanskou bohoslužebnou řeč. Patrně teprve za svého pobytu v Římě rozhodli se sv. bratří přeložiti k tomu účelu liturgii sv. Petra, která měla, jak bylo řečeno shora, za základ obřad římský. Té se pak užívalo i v Čechách. Kyjevské listy třeba pokládati za doplněk k ní, pořízený již v době cyrilometodějské.

Srovnání Kyjevských listů s latinským originálem ukazuje nám jednu zvlášť pozoruhodnou stránku této liturgické příručky. Překladatel, kněz východního obřadu, nejspíše sám sv. Konstantin-Cyril, nedržel se všude přesně své předlohy, nýbrž vplétal někde snad mimoděk, jinde úmyslně do modliteb Řehořova sakramentáře jednotlivá úsloví nebo i celé úryvky z liturgických textů byzantských. Takovým způsobem představuje mše sv. Petra s tímto doplňkem Kyjevských listů jakýsi nový typ západní, římské liturgie se silnou příměsí řecko-byzantských prvků. Podobného misálu jako v Čechách užívali v nejstarší době i chorvatští hlaholité, ale byzantské vlivy byly odtamtud časem vymýceny, takže v dochovaných jejich mešních knihách, rukopisných i tištěných, je již skoro úplná shoda s misálem římským.

Kyjevské listy nejsou zbytkem originálu z doby cyrilometodějské, nýbrž pozdější opis asi z polovice 10. století, zhotovený v Čechách, jak svědčí nesporné znaky jazykové (t. zv. bohemismy). Proto můžeme v nich spatřovat ukázku mešního textu z doby sv. Václava. V jedné jejich modlitbě, která není převzata z latinské předlohy, nýbrž vytvořena samostatně, promlouvá již živé národní vědomí; z pocitu nebezpečí svého exponovaného postavení volá: »Na království naše, Hospodine, milosrdenstvím svým vzezři, a nevydej našeho cizím, a neobrať nás v plen národům pohanským.« Tato slova, zpívaná knězem při mši, jako by předjímala prosbu svatováclavské hymny: »Nedej zahynouti.« Vůbec možno říci, že z Kyjevských listů padá mnoho světla na církevní poměry v době Václavově.

Slovanská bohoslužba měla tehdy, jak vysvítá z toho, co bylo řečeno, ráz převážně západní, římský. Proto také nebyla na závadu při úpravě vztahů k diecési řezenské, k níž česká církevní provincie připadla po zániku hierarchie moravské. Jako »včelky do úlu« spěchali sem latinští kněží, vábeni štědrostí knížete, z Bavor, Frank a Saska. Když sv. Václav stavěl kostely v městech, ustanovoval tam, jak dí jeho životopisec, kněze »z mnohých národů«, kromě Němců asi též Vlachů a Řeků, podobně jak tomu bylo na Moravě Rastislavově před příchodem slovanských věrozvěstů. Obě skupiny kněží, slovanská a latinská, byly tehdy, jak se zdá, v rovnováze, proto nedocházelo ke sporům. Toto přátelské soužití trvalo po celé 10. století. Spojovací článek, vížící přemyslovský dvůr s moravským cyrilometodějstvím, tvořila choť Bořivojova sv. Ludmila. Jejím důvěrníkem byl slovanský kněz Pavel. Když padla za oběť intrikám své snachy, matky Václavovy Drahomíry, oslavili ji slovanští kněží hned po její mučednické smrti zvláštní legendou, známou jen z pozdějších latinských zpracování.

O poměru samého knížete Václava k slovanské liturgii a k jejím pěstitelům nacházíme v pramenech jen velmi málo přímých a výslovných poukazů. Kromě zprávy o tom, že sv. Václav, než byl poslán do školy budečské vzdělávat se v latině, byl doma vyučen v knihách slovanských, a jak některé texty přidávají, i v řeckých, o čemž netřeba pochybovat, je to snad jen obřad postřižin, jakési laické tonsury, vykonané na Václavovi, když dospěl mužného věku, kde se nám prozrazuje jistá závislost na slovanském rituálu. Jinak se nedovídáme nic bližšího o tom, jak se tento kníže, tak prozíravě usilující o přičlenění českého státu k evropskému západu, stavěl prakticky k byzantsko-slovanskému živlu v domácí církvi. Že to však nebylo pouhé přehlížení a trpění, že byl s ním spojen mnohem důvěrněji, než jak toho žádala jen prostá vladařská povinnost, toho výmluvným svědectvím je způsob, jak byl právě v slovanských kruzích po své smrti ctěn a slaven.

První slovanská legenda, psaná za čerstvé paměti očitým svědkem líčených událostí, je dílem slovanského kněze, podivuhodný plod slovesného umě- ní, jehož výrazová přesnost, síla a krása se vysvětlují jen dokonalou znalostí cyrilometodějského literárního odkazu, zvláště evangelia a žaltáře. Neopírá se o žádný cizí vzor, vyrůstá z domácí půdy, a je sama o sobě již důkazem toho, jak mocně slovanská liturgie přispívala k duchovnímu rozkvětu českého národa tím, že v něm udržovala kontinuitu cyrilometodějských tradic. Její sepsání by nebylo mělo smyslu, kdyby v tehdejších. Čechách nebyli bývali lidé, kteří dovedli to, co je dnes vý- sadou jen několika málo odborníků, čísti obtížné hlaholské písmo a rozumět církevní slovanštině. K nim patřil i nejeden z pozdějších latinských legendistů, kteří čerpali své údaje o sv. Václavu z tohoto prvního nezkaleného pramene.

Význam této první slovanské legendy pro expansi kultu svatováclavského je tím větší, že roznesla jméno světcovo i tam, kam nepronikly spisky latinské, totiž k chorvatským hlaholitům a na Kyjevskou Rus. Zde na Rusi byla pak několikráte přepisována, též zpracována v tak zvané prology, stručné to výtahy ze světcova životopisu, a tak udržovala po celé věky jeho památku v církevní literatuře ruského pravoslaví ještě spolu s jinými skladbami, které rovněž vznikly v Cechách na sklonku 10. století, jako slovanským překladem slavné latinské legendy Gumpoldovy a zvláštním svatováclavským officiem s tropary a písněmi. Po všech těchto slovanských památkách svatováclavských nezůstalo v české literární tradici takřka ani stopy. Teprve postupný jejich nález za posledních sto let a jejich kritický výzkum zvrátil docela dří- vější názor o nepatrné roli slovanské liturgie na úsvitě našich dějin. Ukázalo se naopak, že to byl důležitý kulturní činitel, usměrňující celý další vývoj.

Také bratr sv. Václava, kníže Boleslav I., setrval na téže slovanské linii, ano zdá se, že za něho vliv slovanské složky v české církvi ještě zesílil. Sňatek jeho dcery Dobravy s polským knížetem Měškem zjednal slovanské liturgii přístup i k Slovanům mezi Odrou a Vislou a urychlil jejich pokřesťanštění. Druhá dcera Boleslavova, pozdější abatyše svatojiřská Mlada, byla odeslána svým otcem do Říma vyjednávat o zřízení pražského biskupství s liturgickým jazykem slovanským, arci bezúspěšně. Biskupství pražské, podléhající Mohuči, bylo sice v Praze zřízeno, ale oficiálně bylo latinské, slovanská liturgie však nebyla násilně potlačována. Její existence v období sázavském svědčí naopak, že byla i nadále od církevní vrchnosti tolerována.

III. Sázava

Prvním biskupem pražským byl zvolen r. 973  mnich Dětmar, rodem Němec ze Saska, ale dokonale ovládající slovanský jazyk. Přišel do Čech, z benediktinského kláštera v Magdeburku. V tomto městě, ležícím na Labi, na samém pomezí tehdejší německé říše, bylo zřízeno r. 968 arcibiskupství, hlavně za tím účelem, aby šířilo křesťanství mezi sousedními Slovany. Správa nové metropole byla svěřena Adalbertovi, který již v roce 961/2 byl poslán císařem Otou na žádost kněžny sv. Olgy do Ruska a získal si tím příjmí »ruského biskupa«. Na zpáteční cestě z Kyjeva zastaví! se v sídle Slavníkovců, Libici, a biřmoval mladičkého kněžice Vojtěcha, který pak přijal jeho jméno za své. Později byl Vojtěch-Adalbert poslán právě do tohoto arcibiskupského města Magdeburku na tamní školu, proslulou v dějinách tím, že odchovala mnoho biskupů a misionářů, kteří potom působili v krajích slovanských.

Zde, v tomto misijním středisku, musel se Vojtěchovi zjevit nemalý význam slovanské liturgie, užívané v Čechách, pro šíření evangelia mezi pohanskými Slovany, jak se to již osvědčilo v Polsku. O biskupu Dětmarovi, ačkoli byl v zemi cizincem, nikde není psáno, že by nějak vystupoval proti kněžím slovanským. Sv. Vojtěch, který se stal jeho nástupcem, je však líčen v jednom ruském chronografu z 15. století jako odpůrce a vyhlazovač slovanského obřadu, a to nejen v Čechách, nýbrž i na Moravě a v Polsku. Tato zpráva je však zcela ojedinělá a vznikla na Rusi až po definitivní roztržce s církví (1054) jako řada jiných hanopisů proti la- tiníkům, proto nezasluhuje víry, zvláště když můžeme proti ní uvésti mnohé důkazy kladného poměru Vojtěchova k slovanské minulosti české církve.

Je to především legenda Kristiánova o sv. Václavu, sepsaná na rozkaz sv. Vojtěcha a jím autorisovaná; v ní se vytýká v úvodních kapitolách velmi jasně nadpřirozený původ slovanské liturgie. Praví se tam, že byla »Bohem všemohoucím (sv. Cyrilovi) vnuknuta« k získání lidu »tvrdé šíje«, a že byla papežem potvrzena. Autor legendy, mnich Kristián, blízký příbuzný sv. Vojtěcha, se nerozpakuje tvrditi, že právě zpíváním mše sv. a ostatních kanonických hodinek v chrámě jazykem lidovým »mnoho duší Kristu Pánu se získává«.

Sv. Vojtěch nebyl nijak zaujat ani proti byzantskému východu, s nímž cyrilometodějství ideově souviselo. Za svého pobytu v Itálii stýkal se mnoho s tamními řeckými mnichy, a jednou dokonce za návštěvy u sv. Nila, opata basiliánského kláštera v okolí Monte Cassina, žádal si být přijat do této východní řehole a jen stěží si to dal vymluvit. S církevní slovanštinou byl již z domova dobře obeznámen, takže jí mohl sám používat k hymnickým skladbám. Nejnovější práce, zejména Birkenmajerovy, potvrzují dávnou tradici, podle níž nejstarší duchovní písně, česká »Hospodine, pomiluj ny« a polská »Bogurodzica dziewica«, obě složené v své prvotní podobě jazykem církevně slovanským, pocházejí buď přímo od sv. Vojtěcha nebo od některého z jeho druhů.

Naopak zase skvělé latinské homilie Vojtěchovy nezůstaly neznámy v slovanských kruzích kněžských. Když kolem r. 1000 nějaký anonymní kompilátor, příslušník slovanského kleru v Čechách, překládal Gumpoldovu legendu svatováclavskou do církevní slovanštiny, a zároveň ji při tom doplňoval zprávami odjinud převzatými, vsunul též na jednom místě do textu malý úryvek z řeči sv. Vojtěcha o přenesení ostatků sv. Václava. Konečně vyskytuje se jméno sv. Vojtěcha spolu s jinými západními světci v jedné církevněslovanské modlitbě k sv. Trojici, která byla sestavena v Čechách a někdy koncem 11. století se dostala do Ruska. To vše svědčí o přátelském poměru Vojtěchově k slovanskému obřadu a jeho kněžím. Nelze tedy mluvit o nějakém vyhubení slovanské liturgie u nás za éry Vojtěchovy.

Trvala dále, a jak se zdá, v neztenčené míře, i za nástupců Vojtěchových. Domácí prameny arci o ní mlčí. Ale její existenci dosvědčuje dosti rozsáhlá literární činnost, jejíž plody se nám zachovaly zčásti v pozdějších přepisech na Rusi, kam pronikly buď přímo nebo oklikou přes Bulharsko. Jsou to většinou překlady z latiny, jako apokryfní evangelium Nikodemovo, homilie sv. Řehoře Velikého, Umučení sv. Víta, život sv. Benedikta, Pravidla arcibiskupa Bonifáce a snad i jiné. Český jejich původ dá se bezpečně zjistit rozborem lexikálním. Již sama tato expanse církevněslovanského písemnictví na slovanský východ a jih předpokládá usilovnou a hojnou činnost slovesnou v Čechách, jenže její stopy byly u nás skoro úplně zahlazeny ne- přízní doby a navrstvením nových kulturních hodnot.

Že české odvětví církevní slovanštiny bylo tak dlouho podceňováno, způsobila jistou měrou též autorita předního dějepisce té doby, kanovníka Kosmy, který se ze stranického zaujetí ani slůvkem nezmiňuje o slovanské liturgii v Čechách a o klášteře sázavském, ačkoliv sám byl svědkem jeho pohnutých dějů. Slovanská bohoslužba v Sázavě nebyla v tehdejších Čechách ani zjevem nahodilým a osamoceným, ani to nebyl import z ciziny. Je to stále týž nepřetržitý proud cyrilometodějských tradic, který pořád ještě vzdoruje tlaku rostoucích vlivů západních.

Zakladatelem kláštera sázavského byl sv. Prokop. Již samo jeho řecké jméno patrně mnišské bylo v Čechách tehdy neobvyklé a poukazuje na jeho vztah k východní církvi. Vzdělání nabyl na Vyšehradě, kde prý tehdy podle slov legendy »kvetlo slavné učeliště slovanského jazyka«. Byla vyslovena domněnka, která je dosti pravděpodobná, že se těmi slovy nemíní Vyšehrad pražský, nýbrž město Vyšehrad v Uhrách, při Dunaji mezi Ostřihomem a Vacovem, kde se ještě až do r. 1221 udržel klášter s řeckými mnichy. Z Vyšehradu vrátil se sv. Prokop domů jako benediktin a napřed poustevničil ve skalní sluji při řece Sázavě, až jej tam na lovu objevil kníže Oldřich a pohnul k založení kláštera. Břetislavem I. byl potom klášter bohatě dotován a Prokop se stal jeho opatem.

Bohoslužba se tam konala jazykem slovanským a užívalo se při ní, jak se zdá, knih psaných cyrilicí. Toto mladší písmo slovanské bylo v Čechách známo, vedle hlaholice, již od sklonku 10. století. V klášteře sázavském dopomohly cyrilici k vítězství nejspíš jeho styky s Uhrami a s Ruskem, kde již tehdy cyrilice nabyla vrchu nad starším písmem hlaholským. Nasvědčují tomu zejména dvě památky. Především je to cyrilská část proslulého evangeliáře Remešského, o které v době Karla IV. panovalo přesvědčení, že byla napsána vlastní rukou sv. Prokopa. A skutečně náleží do 11. století jak povahou písma, tak jazyka, takže není příčiny pochybovat o její příslušnosti do Sázavy. Také cyrilské přípisky v latinském Martyrologiu, chovaném v klášteře rajhradském (u Brna), jsou českého původu a ukazují na Sázavu jako na místo svého vzniku.

Za života sv. Prokopa klášter se těšil přízni knížecí a láska bratrská v něm panovala. Když však zemřel 4. července 1053, a po něm za dvě léta též kníže Břetislav, dolehla na klášter doba zlá. Slovanští mniši byli novým. knížetem Spytihněvem ze Sázavy vypuzeni, a na jejich místo se vetřeli cizozemci, podle staročeské legendy »ďáblovi poslové«. Stalo se tak zásahem světské moci; biskup Šebíř, ctitel sv. Prokopa, se tohoto bezpráví neúčastnil, ale příčina byla náboženská. Řecké schisma, které propuklo právě rok po smrti sv. Prokopa, vrhlo svůj stín také na slovanskou bohoslužbu v Čechách, její byzantské jádro vzbuzovalo na straně latiníků nedůvěru. Legenda svatoprokopská na to přímo poukazuje, když praví, že sázavští mniši byli osočováni u knížete, jako by »slovanským písmem zřejmě se zapletli do sekty kacířství a pokrytectví«. Podobná obvinění z herese byla v téže době vznášena na synodách splitských proti chorvatským hlaholitům.

Slovanští mniši sázavští odešli po svém vyhoštění někam do Uher, do některého slovanského kláštera, a tam sepsali život svého zakladatele jazykem církevněslovanským, který však je znám jen z latinského zpracování. Jejich exil netrval dlouho. Když po Spytihněvovi nastoupil na trůn Vratislav II., který se řídil víc příkladem svého otce Břetislava, štědrého ochránce Prokopova kláštera, povolal slovanské mnichy r. 1064 z Uher nazpět do Čech a uvedl je se všemi poctami zase na Sázavu, kam se s nimi vrátil též slovanský obřad. Ještě dvaatřicet let bylo slovanské liturgii přáno plně se rozvinout v tomto tichém a všemi hmotnými prostředky vybaveném útulku. Tato poměrně krátká lhůta je nejpohnutějším obdobím cyrilometodějské kultury v Čechách.

Jak mocným činitelem byla ještě tehdy v církevním životě českém strana slovanská, o tom svědčí ten fakt, že před rokem 1080 podal kníže Vratislav papeži Řehořovi VII. žádost o povolení slovanské liturgie, ne snad jen pro klášter sázavský, nýbrž pro celou oblast pražské diecése. Je to jakýsi nový pokus o uskutečnění myšlenky Metodějovy z dob Hadriana II. a Jana VIII. který již jednou ztroskotal před sto lety, když šlo o zřízení pražského biskupství. Žádost Vratislavova neměla arci naděje na úspěch. Tehdy v 2. polovici 11. století na západě ještě vzrostlo úsilí o jednotnou liturgii latinskou a každá odchylka byla rázně odstraňována. Kníže dostal 2. ledna 1080 z Říma příkrou odpověď, v níž se jeho, prý nerozumná prosba zamítala a zároveň se mu přikazovalo, aby slovanskou liturgii jako bláhovou nerozvážnost všemi silami potíral.

Ale Vratislav se tím neřídil, ano oblíbil si nového opata sázavského Božetěcha a okázale ho vyznamenával před ostatními hodnostáři duchovními. Božetěch byl muž všestranně nadaný, skvělý řečník, spolu též dovedný sochař, malíř a řezbář, ale povahy ctižádostivé a vznětlivé, takže se nejednou ocital ve sporu se svým biskupem nebo se  svými klášterními spolubratry. Za něho byl sázavský kostel obnoven a v říjnu r. 1095 biskup Kosmas vysvětil jeho nové oltáře. Při tom vložil též do jednoho z nich ostatky ruských prvomučedníků sv. Borise a Glěba, synů kyjevského knížete sv. Vladimíra, kteří byli r. 1015 zavražděni svým bratrem Svjatopolkem. Stejný osud se sv. Václavem, smrt z ruky bratrovy, způsobil, že jejich jména byla na Rusi v legendách navzájem vzpomínána. Přítomnost těchto ostatků sv. Borise a Glěba, kteří byli kanonisováni v ruské církvi teprve sotva čtvrt století předtím, a jejich úcta v Sázavě svědčí o tom, že tamní benediktini byli ve stálém a čilém spojení s církevním střediskem v Kyjevě. Poněvadž právě do 10. století spadá vývoz církevněslovanských spisů z Čech do Ruska, jistě nechybíme, budeme-li hledati prostředkovatele této výměny kulturních statků mezi oběma slovanskými zeměmi v sázavské klášterní komunitě.

Ale již rok po vysvěcení nového chrámu byl dalšímu trvání slovanského obřadu v Sázavě učiněn náhlý konec. Opat Božetěch i s bratřími musel na rozkaz knížete Břetislava II. opustit Sázavu navždy. Kam odešli, není známo. Nebylo mezi nimi shody, proto se rozptýlili různými směry. Někteří asi zůstali v Čechách. Slovanské knihy byly při tom nadobro zničeny. Klášter byl odevzdán benediktinům obřadu latinského. Domácí pramen sice udává jako příčinu tohoto druhého a definitivního vypuzení spiknutí některých zlovolných mnichů, kteří svého opata u knížete osočili. Ale není pochyby, že tu zasáhl především obecný vývoj tehdejší církevní praxe na západě, žádající neúprosně odstranění všech nelatinských zbytků obřadových. Skoro současně se Sázavou (1095) byl zlikvidován papežským legátem též slovanský obřad v polském benediktinském klášteře v Tynci u Krakova; i tam byl opat, viněný z kacířství, nahrazen latiníkem a část mnichů byla vyhnána.

IV. Emauzy

Mezi zánikem slovanské bohoslužby v Sázavě a jejím vzkříšením v pražském novoměstském klášteře na Slovanech neboli Emauzích leží těžce jako temný mrak půl třetího staletí. Že by se v té době konala někde na českém území bohoslužba v jazyce slovanském, o tom není žádných zpráv. Někteří z vypuzených mnichů sázavských potulovali se po kraji nebo se uchytili v nějakém ústraní, a s nimi pomalu dožívala i slovanská liturgie.

V sedmdesátých letech následujícího (t. j. 12.) století jeden z mnichů kláštera sázavského, tehdy již polatinštělého, psal své doplňky ke Kosmově kronice, v nichž věnoval dlouhou a oslavnou stať sv. Prokopu. Z jeho slov je patrno, že se hlásí k slovanské minulosti Sázavy. Zdůrazňuje totiž, že slovanská liturgie byla tu zavedena zcela kanonicky a její odstraněni líčí jako dílo ďábelské. Počátkem 13. století i kult sv. Prokopa nabyl legální formy. Sázavský opat Blažej se vypravil osobně do Říma jednat o kanonisaci. Po dlouhých průtazích, kdy konečně světec sám podle legendy urychlil svou věc tím, že ve snách pohrozil papeži svou pověstnou berlou, byl sv. Prokop 4. července 1204 připsán do počtu svatých. Je to první český světec, jenž došel této cti na základě kanonického procesu. Jeho uctívání, v Čechách velmi rozšířené, bylo zároveň projevem rostoucího nacionalismu. Český lid posiloval se ve svém zápase jeho příkladem a důvěrou v jeho pomoc.

Ani slovesný odkaz cyrilometodějský nezanikl hned beze sledu. Pod jeho vlivem utvářel se znenáhla spisovný jazyk český. Nemáme sice písemných záznamů, které by podrobněji zachycovaly toto prolínání spisovné církevní slovanštiny s lidovou řečí, ale jisté, třebas jen velmi kusé svědectví o něm podávají nám tak zvané glosy svatořehořské a glosy vídeňské, rozptýlené přípisky, psané latinkou do latinských rukopisů. Autory obou těchto glos byli asi nejspíš vypuzení mniši sázavští. První z nich byly napsány v benediktinském klášteře Ostrovském (u Davle), později rozbořeném husity, a to do latinského rukopisu dialogů sv. Řehoře, nyní chovaného v pražské knihovně kapitulní. Poněvadž dialogy sv. Řehoře byly už dříve na českém území přeloženy do církevní slovanštiny, souvisí tyto glosy i předmětem své látky se starší tradicí slovanskou v Čechách.

Vídeňské glosy v rukopise tamní Národní knihovny ukazují svými vztahy spíše do budoucna. Neboť některá ze slov v těchto glosách, roztroušených v evangeliu Matoušově, vracejí se pak po staletích v evangelních textech první recense biblické z doby Karlovy. Odtud je patrno, že již tehdy, na sklonku 11. století, kdy tyto glosy byly psány, vytvářel se pozvolna český překlad evangelií. Při tom lze pozorovat jeho zřejmé odpoutání od základny církevněslovanské. Postupem času toto počešťování biblického překladu, tradovaného v té době víc pamětí než písmem, zesilovalo se ještě více, takže ve 14. století, kdy se objevují první souvislé překlady biblické, stopy církevně slovanských vlivů jsou mizivě nepatrné.

Tak se stalo, že když Karel IV. žádal papeže Klimenta VI., aby mu dovolil založit v Čechách kláštery se slovanskou bohoslužbou, církevní slovanština byla již Čechům dávno řečí mrtvou, třebas arci jim byla pro společný slovanský základ srozumitelnější než latina. Karel IV. se seznámil se slovanskou bohoslužbou za své návštěvy v přímořském chorvatském městě Senji v r. 1337; a že si ji zamiloval, svědčí to, že si později vyžádal od papežské kurie dovolení, aby se mohla v jeho přítomnosti sloužit slovanská mše kdekoli. V Chorvatsku se na rozdíl od Čech udržela slovanská bohoslužba přes občasné zákazy nepřetržitě až do polovice 13. století, kdy byla dvěma reskripty papeže Innocence IV. z roku 1248 a 1252 povolena v diecési krčské a senjsko- modrušské. Právě za návštěvy Karlovy prožívala nejskvělejší své období, o němž vyprávějí mnohé pergamenové rukopisy.

Papežskou listinou z 9. května 1346 dostalo se Karlovi povolení zřídit v Čechách jeden klášter, v němž by chorvatští benediktini, vypuzení válkou ze svého domova, konali bohoslužbu jazykem slovanským. Hned příštího roku 1347 vydal Karel IV. zakládací listinu, kterou byl uveden v život na Novém městě pražském klášter na Slovanech, neboli jinak Emauzy, nazvaný tak proto, že kostel jeho byl vysvěcen v pondělí velikonoční, kdy se čte evangelium o učednících do Emauz jdoucích. Doposud koná se tu každoročně v tento den známá emauz- ská pouť.

Klášter byl zasvěcen památce sv. Jeronyma, jak zakládací listina praví, »překladatele a vzácného tlumočníka Písma sv. z jazyka hebrejského do latiny a slovanštiny.« Mínění, že sv. Jeronym byl Slovan a že byl sestavitelem hlaholského písma, jehož se užívalo také v liturgických knihách v Emauzích, a že je původcem slovanského biblického překladu, pochází z Chorvatska, kde bylo již v polovici 13. století obecně rozšířeno. Od dob Karlových ujalo se i u nás a teprve v nové době byly všechny tyto zásluhy, mylně připisované sv. Jeronymu, vrá- ceny opět sv. Cyrilu a Metoději. Ale ještě Jan Kollár ve Slávy dceři popřává sv. Jeronymu místo ve . svém slovanském nebi proto, že »v glagolitův slavonský překládal on jazyk písma svatá.« Solunští bratři Cyril a Metoděj jako by byli na čas zastíněni velkým církevním Otcem Jeronymem; přece se však ani tehdy na ně docela nezapomnělo. Právě ve 14. století vzmáhá se opět jejich úcta a proniká i do církevních officií. Oživení jejich kultu nachází výraz i v samých Emauzích: neboť, byl-li klášter zasvěcen sv. Jeronymu, kostel měl titul sv. Kosmy a Damiana, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. Těmito jmény je též zřetelně naznačena souvislost Emauz se slovanskou minulostí české církve, zvláště s jejím obdobím sázavským.

Karel IV. daroval také klášteru emauzskému cyrilský rukopis evangelní, který byl pokládán za autograf sv. Prokopa; později mniši jej svázali v jedno s hlaholským svátečním lekcionářem, dopsaným v Emauzích roku 1395, do nádherné vazby, ozdobené zlatem a drahokamy. A tento cyrilsko-hlaholský kodex, známý pod jménem Remešského evangeliáře, o němž se již výše stala zmínka, putoval pak v 15. století, patrně za vyjednávání utrakvistů s řeckou církví, napřed do Cařihradu a odtamtud jej v 2. polovici 16. století přivezl s sebou do Remeše kardinál lotrinský Karel. Tam se mu dostalo zvláštní cti, že francouzští králové při korunovaci naň skládali svou přísahu.

Jak velkolepě pojal Karel IV. svůj plán slovanského kláštera, svědčí ten fakt, že do něho shromáždil na 80 mnichů – jádro tvořili chorvatští benediktini z ostrova Tkonu (neboli Pažmanu) – a že se postaral nejen o jejich zaopatření, nýbrž také o podmínky literární práce tím, že ustanovil zvláštní odměnu na přepisování hlaholských knih. Je nyní zjištěno, že tito Chorvaté se brzy sžili s českým prostředím, a jejich stykům s pražskými literárními kruhy vděčí chorvatské písemnictví za řadu překladů z češtiny. Jejich vztahy k jižní domovině byly jistě oživeny návštěvou senjského biskupa Protivy v Praze roku 1356.

Založení kláštera na Slovanech bylo dřív připisováno Karlově osobní zálibě pro exotické obřady: vždyť zřídil v Praze dokonce i klášter s milánskou liturgií sv. Ambrože! Ale u Karla, velmi dobře obeznalého s věcmi církevními, jistě rozhodovaly důvody hlubší, jak vysvítá již z jeho žádosti, podané papeži Klimentu VI. Karel v ní poukazoval na misijní význam slovanské liturgie. Dali by se jí prý snáze získat rozkolní a nevěřící Slované na pomezí a v okolí Čech, kteří nechtějí ani slyšet, když se jim Písmo sv. čte a vykládá latinsky. Proto si slibuje Karel IV. od chorvatských mnichů a kazatelů, jež hodlá v Čechách usídliti na několika místech, veliký prospěch pro církev. Stejné přesvědčení mluví z jeho listu, který poslal z Pisy v únoru 1355 srbskému caru Dušanovi. Car Štěpán Dušan, z pohnutek arci spíše politických než náboženských, jednal s papežem Innocencem VI. o spojení církve srbské s Římem. Karel IV. ve svém listě ho utvrzuje v tomto úmyslu a poukazuje na jedinečnou výsadu, které se dostalo Slovanům, že mohou ve své lidové řeči konat služby Boží. Tato společná vznešená a ušlechtilá řeč slovanská, kterou se cítí Karel IV. spřízněn se srbským carem, užívaná v liturgii, usnadní srbským hierarchům a kněžím přechod do církve katolické. Ale ještě koncem téhož roku 1355 zemřel veliký car Štěpán Dušan a další jednání o unii bylo zmařeno.

S počátku měli v klášteře emauzském převahu bratři chorvatští, ale hned od prvních let byli tu i Češi, kteří si ovšem musili zvykat na nový obřad a poměrně nesnadné písmo hlaholské, užívané v bohoslužebných knihách. Živel český však časem přirozeně v Emauzích ovládl. Počátkem 15. století pronikala čeština na újmu církevní slovanštiny i do úkonů liturgických. Dálo se tak pod rouškou hlaholice. Užívalo se totiž při hodinkách české bible, psané písmem hlaholským. Byla to velká a krásná bible pergamenová, dokončená v Emauzích ro ku 1416, z níž se nám zachoval celý jen druhý díl, z ostatních dvou pak toliko nepatrné zlomky.

Karlu IV. nebylo povoleno zřídit v Čechách více podobných klášterů s bohoslužbou slovanskou, jak o to papeže žádal, jeho myšlenka však razila si sama cestu do sousedních zemí. V roce 1380 založil vévoda Konrád II. ve slezské Olešnici (Oels u Vratislavě) podobný slovanský klášter, který patrně zanikl za válek husitských. Druhá, větší a trvalejší odnož pražských Emauz vyrostla o deset let později (1390) v Polsku, na předměstí krakovském, v tak zvaných Klepařích. Podnět k tomu dala královna Jadwiga, která se také postarala se svým chotěm Vladislavem II. Jagiellem o dotaci asi pro třicet slovanských mnichú. Po její smrti však dílo velkolepě začaté zůstalo nedokončeno, nicméně slovanská liturgie se tam udržela déle než v Praze.

Ještě v 2. polovici 15. století zpívalo se tam při bohoslužbách slovansky, jak o tom vyprávějí z vlastní paměti oba přední historikové polští, Jan Dlugosz i Matěj z Miechowa. Klášter, většinou vystavěný jen ze dřeva, shořel r. 1584 a slovanský kostel sv. Kříže byl zbourán 1817. Nic než prostá pamětní deska z roku 1886 v ulici Slowianské a několik hlaholských fragmentů v knihovně university Jagiellonské nezbylo v Krakově z těchto polských Emauz. S klášterem na Slovanech byla uváděna ve spojení též jedna Karlova fundace v Německu v Hessenu. Tam totiž, v Ingelheimu, v rodišti Karla Velikého, založil Karel IV. a bohatě nadal klášter českých kanovníků augustiniánů, »amabilis linguae Boemicae«, milovaného jazyka českého, jak se praví v zakládací listině z roku 1354; tím se však sotva může  rozumět slovanská liturgie.

Další osudy Emauz nejsou bez jisté tragiky. Za bouří husitských, když 16. října 1419 ozbrojené tlupy vnikly do kláštera, opat Pavel, aby ušetřil  klášter plenění, uvolil se podávat pod obojí. Klášter byl potom spravován od laiků a brzy poklesl na pouhou utrakvistickou faru; její administrátoři si však ponechávali titul opata. Nedá se přesně říci, kdy tam slovanská bohoslužba vzala za své. Z dřívějších mnichů směli v klášteře zůstat ti, kdo se přidali k učení Husovu: je tedy možno, že se nějaký čas ještě sloužilo slovansky, ale nevíme o tom nic bezpečného. Katolíkům byly Emauzy,  ochuzené o všechny své statky, vráceny až roku 1589, ovšem na obnovení slovanské liturgie nebylo tehdy už ani pomyšlení, ačkoliv jinak jméno »na Slovanech« stále ještě připomínalo původní úmysl zakladatelův. V roce 1636 dány byly Emauzy císařem Ferdinandem II. benediktinům montserratským ze Španělska, a tak zvaní slovanští mniši se museli přesídlit k sv. Mikuláši na Staré město, kde se udrželi až do zrušení za Josefa II. Povídka Václava Beneše Třebízského »Černí Španělé« líčí v barvách až příliš černých tento příchod cizích mnichů jako akt nepřátelský vůči slovanské minulosti Emauz, svědka někdejší české slávy a ctí. V roce 1880 byli montserratští benediktini vystřídáni beuronskými, kteří učinili z Emauz pěstěním chorálního zpěvu hlavní ohnisko liturgické obnovy u nás. Když roku 1920 bylo opět povoleno na svátky českých patronů konání slovanské mešní liturgie v některých předních chrámech českých, byly mezi nimi i Emauzy, které kdysi před 500 lety tvořily poslední kapitolu dějin slovanské liturgie v Čechách.

Převzato Revue Katolík.