Prasečí chřipka? Jen velký podvod a panika, tvrdí expert

LN Tvrdíte, že prasečí chřipka je jenom panika. Proč jste ještě chvilku nepočkal? Experti nám na konec ledna předpověděli další, už třetí vlnu.

Takových expertů se je třeba zeptat, čím mohou svá tvrzení doložit. Když vám pak pouze řeknou, že není jisté, co se ještě může stát, vidíte, že nemají žádné vědecky podložené argumenty.

Kdy jste si začal říkat, že s prasečí chřipkou něco nehraje?

Hned jak jsme v dubnu dostali první čísla z Mexika. Nejdřív totiž chodily zprávy, že tam na prasečí chřipku onemocněla spousta lidí, jenže čísla, která jsme dostali, moc vysoká nebyla.

Od jaké hranice jsou podle vás počty nakažených dostatečně vysoké?

Já jsem v severním Německu pracoval jako ředitel Ústavu pro veřejné zdraví, kde jsem byl odpovědný za oblast se 120 tisíci obyvatel. Když uhodila chřipka, onemocněl tak každý dvacátý, maximálně každý desátý člověk. Takže jsme měli jednou pět tisíc, jednou deset tisíc nemocných. Po této zkušenosti pro mě bylo nepochopitelné, když se už po několika málo tisících případů ve dvacetimilionové oblasti Mexica City mluvilo o možné pandemii. Když se navíc později ukázalo, že z těch několika desítek mrtvých v Mexiku jen malá část zemřela opravdu na virus prasečí chřipky. . Takže jsem se u Světové zdravotnické organizace WHO začal pídit po tom, jak potom mohli v červnu vyhlásit pandemii při tak malých číslech.

Prý se báli, že se virus bude roznášet letadly. Žijeme v globalizovaném světě.

To se jistě přenášel, takhle to ale bylo vždycky. Dřív se tomu říkalo cestovní chřipka: lidi přiletěli zpátky z dovolené a cítili příznaky chřipky. Akorát se to tehdy přičítalo klimatizaci v letadle.

Zpátky k loňské pandemii. Dopídil jste se nějakých podezřelých okolností?

Pár vědců mě upozornilo na zajímavou věc: že WHO změnila definici pandemie. Ještě v roce 2005 jste se na internetových stránkách WHO mohli dočíst, že pandemie je nemoc, která se rychle šíří do různých zemí, způsobuje těžké nemoci a často končí smrtí. Obě tyto podmínky – tedy vysoká morbidita, respektive chorobnost, a vysoká mortalita, respektive úmrtnost – byly posléze vyškrtnuty. A upravenou definici pandemie WHO potom členské státy zapracovávaly do svých pandemických plánů. Kdyby tato změkčená definice platila už dřív, musela by se pandemie vyhlašovat každý rok.

Jak WHO změkčení definice vysvětluje?

Pořádné vysvětlení dodnes chybí. Oni především popírají, že by definici změnili. Prý se předtím takové národní pandemické plány nepřipravovaly, oficiální definici prý vydali teprve teď. Jenže ve starších materiálech WHO se pojem pandemie definuje – a najdete tam ovšem tu starou definici.

Kdo vlastně má pravomoc definici pozměnit?

Poradní sbor WHO. Jak přesně se o změně definice rozhodlo, to teď chceme prošetřit. Nicméně už na podzim normálně mohli dojít k závěru, že vývoj té takzvané pandemie je mírný, určitě mírnější, než se očekávalo. V Austrálii, jak známo, mají zimu v našem létě a Australané už v pozdním létě konstatovali, že prasečí chřipka je mírná a že po ní nepřichází nějaká druhá, horší vlna. Přesto nás WHO v listopadu před druhou, mnohem vážnější vlnou varovala.

Je důležitý samotný akt vyhlášení pandemie?

Jistě. Už po té údajné ptačí chřipce v roce 2005 WHO tlačila na vlády, aby vypracovaly svoje národní pandemické plány. U těchto konzultací sedí zástupci farmaceutických firem. Firmy se vládám nabídnou, že by dokázaly vyrobit tolik a tolik vakcín. Pak s nimi podepíšou předběžné smlouvy, v nichž stojí: smlouva platí od chvíle, kdy WHO vyhlásí pandemii. Takže role Světové zdravotnické organizace je naprosto klíčová, ona vlastně ty smlouvy národních států uvádí v platnost a ministři zdravotnictví potom předjednané vakcíny koupit musejí. Přesně to se stalo.

Kdy jste vůči WHO pojal první podezření?

Poprvé? Tak to se musíme vrátit právě do roku 2005, do doby ptačí chřipky. Ptačí chřipka je zvířecí nemoc. Nikdy tu nebyl zaznamenán přenos viru z člověka na člověka. Že občas přeskočí virus ze zvířete na člověka, to známe i u jiných nemocí. To se může stát člověku, když je hodně oslaben nebo je v těsném styku se zvířaty, to jest při masovém chovu. Přesto WHO v letech 2005 a 2006 po několika hlášených případech spustila ohromný poplach, mnoho států nakoupilo nevyzkoušené léky. A na základě pouhé hypotézy se ve velkém nakupovaly nevyzkoušené preparáty.

Zkoušel jste s tím něco dělat?

Hned jsem jel do Ženevy navštívit Klause Stöhra, který ve WHO vedl program pro sledování chřipky ve světě. Stöhr je ten, který tehdy vystupoval v televizi a vyprávěl, jak je lidstvo ohroženo.

Prorokoval tehdy sedm milionů mrtvých.

A já, protože jsem taky epidemiolog, jsem se ho ptal: Jaké máte vědecké důkazy? Proč tak prosazujete tamiflu? A musím vám říct, že jeho odpověď mě velice zklamala. Nedokázal říct nic chytřejšího, než že tamiflu dokázalo oslabit účinek viru při pokusech na zvířatech. To bylo všechno, nic víc neměl. A přesto jen v Německu spolková vláda nakoupila tamiflu za 200 milionů eur.

Vy jste proti těm nákupům vystupoval?

Jistě, vystupoval jsem, psal jsem kritické články, tenkrát to ale nemělo valný ohlas. No a pak mi za několik měsíců od Klause Stöhra přijde poštou barevný pohled, který rozesílal všem svým kamarádům a bývalým kolegům. Stálo na něm, že se rozhodl přijmout nové výzvy, že se stěhuje do Londýna a bude pracovat pro farmaceutický koncern Novartis.

Vzbudil Stöhrův přestup z WHO k Novartisu pozornost?

V podstatě ne. Bohužel.

Jak to? Byl to přece krystalický střet zájmů.

Opravdu nevím. Vy byste měl vědět líp než já, kdy novináři reagují a kdy nereagují, a proč to tak je.

Znáte případů exponentů farmaceutického průmyslu v politice víc?

Určitě. Kolem tamiflu se pohyboval Bushův ministr obrany Donald Rumsfeld, bývalý člen představenstva a akcionář firmy Gilead, která k tamiflu držela patent. Asi vás nepřekvapí, že ve chvíli, kdy Bushova administrativa začala vykupovat tamiflu, vylétly akcie Gileadu nahoru. V Británii zase vládě s prasečí chřipkou radí Roy Anderson, který ovšem kromě toho sedí i v koncernu GlaxoSmithKline a pobírá tam desetitisíce liber. Anderson byl mimochodem první, kdo v souvislosti s Mexikem použil slovo pandemie.

Máte v ruce nějaké tvrdé důkazy, že by farmaceutické firmy politiku WHO přímo ovlivňovaly?

Máme svoje whistleblowery, lidi, kteří ve WHO pracovali, znají situaci a poskytli nám informace. Všechno obezřetně a férově prozkoumáme, chceme, aby se ukázala pravda.

Čím to, že poslední dobou tak ztrácejí důvěryhodnost různí odborníci, které předtím laická veřejnost považovala za nestranné a spolehlivé vědce?

To je také smyslem naší rezoluce v Radě Evropy, aby se podařilo obnovit důvěryhodnost tak důležité instituce, jakou WHO nepochybně je. Ale nejde jen o WHO. Nekriticky se chovaly i mnohé úřady v národních státech, i tady je třeba se ptát. Každopádně se ocitáme v trapné situaci. Takzvaní obyčejní lidé, tedy široké vrstvy obyvatelstva, reagují s větším rozumem než úřady a ministerstva zdravotnictví. Samozřejmě tohle neplatí pro všechny státy, někde se úřady vůči zprávám o prasečí chřipce stavěly kriticky. Lucemburský ministr zdravotnictví hned prohlásil, že to je panikářství – i když lucemburská vláda byla rozpolcená a očkování nakonec taky nabízela. Ale skepsi si zachovaly i některé další země, napadá mě třeba Polsko.

Jakou roli sehráli novináři?

Média vyráběla velký tlak. Média mají v povaze popisovat příběhy. Vždycky, když někdo zemře na infekci – a měli jsme smrtelné případy i u prasečí chřipky –, je smrt dramatická událost. Na normální chřipku ovšem každý rok zemře lidí daleko víc. V životě na člověka číhá řada nebezpečí. Když je budeme nafukovat, můžeme lidem život hodně ztížit. život občanů doslova svázat do nejrůznějších pravidel chování.

Vy u prasečí chřipky žádné riziko nepřipouštíte?

Ale nám se s prasečí chřipkou stalo to, že se ve jménu vyloučení zanedbatelného rizika očkovalo. Jenže i každé očkování je riziko, můžete mít alergii nebo ve vás vakcína vyvolá nežádoucí vedlejší účinky. U každého rizika je třeba vážit přínosy a náklady. A v tomto případě byly očkovány miliony zdravých lidí, kteří předtím neměli vůbec žádné potíže. Za normálních okolností lékař nesmí bezdůvodně narušit vaši tělesnou nedotknutelnost. Hrozil by mu trest.

Říkáte, že kromě mediálního rozruchu nebylo na prasečí chřipce nic moc zvláštního. Proč se virus soustředil na mladší ročníky, proč si nevšímal starších lidí?

On ten virus není tak úplně nový. Vědecky je prokázáno, že asi třetina lidí nad 60 let má imunitu, to znamená, že se s tímto virem už setkala, a je tudíž odolnější. WHO a příslušné národní úřady celou věc otočily s tím, že prasečí chřipka napadá mladé a těhotné. Je ale úplně logické, že pokud se viru vyhnou starší, relativní podíl mladších pacientů stoupá.

Jak to, že se západní společnost nechá tak lehce vystrašit?

Abych zůstal u příkladu prasečí chřipky – musím říct, že výrobci farmak a vakcín se naučili lobbovat, zjednat si přístup do médií, dokážou se prosadit. Asi jste slyšel o různých kurzech a seminářích typu: Jak ostatním vnutím svou agendu? Jak spustím módu? Jak vyvolám vlnu, ze které pak budu ekonomicky profitovat? Strach je neskutečně velká vlna a na strachu se dá vydělat hodně peněz.

Dnes je ale společnost mnohem vyplašenější než před dvaceti nebo třiceti lety.

A odkud si lidé dělají obrázek o tom, co se děje? Z televize, z bulvárních novin, kde se nepíše příliš do hloubky, zato v nich zůstane hodně místa na obrázky. Obrázky dělají největší dojem.

WHO patří pod Organizaci spojených národů. Nepodléhá kontrole poslanců a vlády skrze tuto nadnárodní organizaci mohou dělat kroky, za které je nelze volat k odpovědnosti. Vadí vám to?

Vadí. Potřebujeme víc transparentnosti a demokratické kontroly.

Rada Evropy ale nemá žádné důležité pravomoci.

Možná si vzpomenete na vyšetřování tajných vězení CIA v Evropě, které organizoval můj kolega ze Švýcarska Dick Marty. No a podle Martyho vzoru si potom v mnoha zemích Evropy zorganizovali vlastní národní šetření. Doufám, že podobně inspirujeme národní parlamenty i teď.

Říkal jste, že po ptačí chřipce ani po první vlně prasečí chřipky jste svou kritikou moc nezaujal. Čím to, že teď si vašich námitek všimli nejen v Německu, ale skoro po celém světě?

To si vysvětluji váhovým rozdílem mezi jedním poslancem národního parlamentu a Parlamentním shromážděním Rady Evropy, ve kterém jsou poslanci z 47 členských států.