Posledná rodina

Film prakticky objektivně bezchybný, který uspokojí jako předm analýzy i jako vtahující příběh jedné dysfunkční rodinné jednotky. Osobně na podobné chladné studie nemám buňky a pětihvězdičkové hodnocení si umanutě vyhrazuju pro filmy, se kterými subjektivně souzním, ale tady obzvlášť cítím velký respekt i přesto, že mi režisérovy skvěle realizované volby úplně neinklinují. 4 a 1/2 (31.03.2017)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Rozmýšľam, či som niekedy v minulosti narazil na obdobný film, v ktorom by celá rodina pôsobila tak podivným, depresívnym dojmom, mentálne slaboduchých jedincov. Napriek tomu, že divákovi pomerne rýchlo dôjde kam toto celé smeruje, ten úplný záver ho proste totálne rozšľahá na kolomáž, ako nejakú srnku pod kolesami kamióna. Ťažko sa bude zaspávať ... veľmi ťažko. (09.02.2017)

Naprostá paráda... Film o životě umělce většinou svádí k jakési filmařské interpretaci jeho díla. A když jde o malíře Beksinskeho formátu, přímo se nabízí trochu se u toho vyblbnout, voajérsky si poonanovat nad sekvencemi tvořícího poláka pronásledovaného sny a vizemi plnými temnoty, hrůzy a strachu. To je ale cesta zrádná, tím spíš, že sám Beksinski vzpupně odmítal jakékoliv výklady své práce. Matuszynsi překvapivě zvolil cestu naprosto odlišnou a díky tomu se mu povedlo říct toho o beksinskeho díle více než jsem sám doufal. Ta, prakticky téměř dokumentární, forma která odhaluje syrovost každodenního zápasu, jde až na dřeň a říká prakticky vše. Film obsahuje vše důležité: rodinné vztahy (hlavně s Tomkem), hudbu (!!!!), stísněnou panelákovou šeď, kameru, uzavřenost.. Hodně mi to připomnělo film Love Is the Devil: Study for a Portrait of Francis Bacon, který se vydal podobnou cestou a poprvé mě zklamal tím, že vlastně vůbec není o tvorbě. Až později jsem pochopil, že jsem na to koukal z naprosto špatného úhlu. Poslední rodina není parádním filmem kvůli bůhvíjak zručné režii a skvostnému herectví (ikdyž ten týpek co hrál Tomka si tam jede neskutečné bomby) ale proto, že odvážně zvolil divácky méně atraktivní ale zato vyzrálý a zodpovědný přístup k vykreslení nedoceněného polského národního pokladu. (11.05.2017)

Poláci to umí s kamerou zkrátka dobře. Každým rokem mě přesvědčují víc a víc o tom, že jim jde filmařina od ruky. Když pominu to, že jsem o tomto malíři neměla ani zdání a nakonec jsem tento snímek po jeho objevení i dost dlouho odkládala, jde opravdu o kvalitní kulturní zážitek, který si umím představit na nějakém fesťáku. Možná tomu maličko škodí stopáž, protože jsem si musela dát jednu mezipauzu. Nicméně. Všechny postavy jsou naprosto bláznivé, těžko říct, jestli si je zamilujete nebo si u nich budete klepat na čelo. Je možné, že obojí. Všechny jsou svým způsobem ale fascinující. Je to hodně silný rodinný příběh, jehož závěr pohne snad každým. (04.09.2017)