Číně vždycky vládl císař. Dnes se mu říká prezident ČLR

Od narození v roce 1958 jste do roku 1984 žila v Číně, zažila jste tedy i hrůzy Maova režimu včetně kulturní revoluce.

Kulturní revoluce byla hrůza. Matka, která učila na univerzitě, zažila od svých studentů ponižování i fyzické útoky. Můj otec, doktor, byl ve vězení – vyprávěl v práci jízlivý vtip a kolegové ho udali, aby si zlepšili politický kredit. Prarodiče mučili, prababička zemřela následkem těžkých prací, ke kterým ji odsoudili. Jedenáct mých příbuzných spáchalo sebevraždu. Náš dům nejdřív vydrancovali a pak nás z rodného města deportovali do vzdálené vesnice, kde jsme museli žít devět let.

Myslíte, že obyčejní lidé, kteří vám ty věci prováděli, to dělali spíš ze strachu, nebo kvůli vidině budování lepšího světa?

Myslím, že v tom bylo obojí. Lidé jsou velmi náchylní nechat se strhnout davem. Jakmile se někde začalo skandovat a pochodovat, mnozí se prostě bez velkého rozmýšlení přidali. Mě překvapila rychlost, s jakou studenti přešli od respektu k otevřené nesnášenlivosti vůči svým učitelům. A to nejen na vysokých školách, ale i na školách základních. Děti najednou měly novou zábavu: bít své učitele. Jen velmi málo lidí mělo nějaké svědomí a neúčastnilo se. Pro většinu bylo vzrušující, že najednou můžou dělat cokoli a nenést následky.

Strach hrál určitě také roli. Vláda vybízela lidi, aby se vzájemně udávali – manželky své manžely, děti své rodiče. A to se i dělo, kvůli strachu o vlastní bezpečí. Mladý příslušník Rudé gardy, který zatýkal mého otce, měl matku taky doktorku. Věděl, že jeho rodina může brzy čelit stejné situaci, musel tedy nějak dokázat, že on je na správné straně – s komunisty, s Maem.

Kulturní revoluce

Čínská kulturní revoluce je jednou z nejotřesnějších událostí moderní historie. V druhé polovině šedesátých let, po kolosálním neúspěchu reforem nazvaných „velký skok vpřed“ hledali čínští komunisté viníky a rozpoutali cílený teror zaměřený vůči civilnímu obyvatelstvu, zejména inteligenci. Vina se nemusela prokazovat, stačilo mít cizí literaturu, umět cizí jazyk, mít vzdělání nebo i jenom brýle. Nebo ani to ne.

Představu o tom, co kulturní revoluce byla, možno získat mimo jiné z knížky Chlév. Vzpomínky na čínskou kulturní revoluci, recenzi přinesl Finmag:

„Na vysokých školách po celé zemi si uvěznění učitelé vlastnoručně stavěli chlívy, ze kterých je příslušníci Rudých gard vyváděli na pravidelná veřejná mučení a ponižování. V Pekingu si v roce 1968 takovou péči svých bývalých studentů a kolegů užíval i lingvista Ťi Sien-lin, světová kapacita na sanskrt.“

Nebesa ke mně byla milostivá, že jsem mohl hnít ve chlívě

Roku 1984 Čínu opouštíte. Za jakých okolností?

Za kulturní revoluce byly univerzity zavřené. Když se po roce 1977 znovu otevřely, začala jsem studovat a po několika letech jsem si úspěšně vyjednávala zahraniční stipendium na škole ve Spojených státech. Už jsem se nevrátila.

Nezpůsobilo to nějaké problémy rodině?

Ne, všichni opustili Čínu přede mnou, byla jsem z celé rodiny úplně poslední, kdo odjel.

Dnes po celém světě pořádáte konference zaměřené na rakouskou ekonomickou školu a liberalismus. Existují nějaké kulturní rozdíly v tom, jak lidé v různých zemích tyto myšlenky vnímají?

Rozdíly pozoruji, ale neřekla bych, že plynou z kulturních diferencí. Spíš jde o aktuální úroveň svobody v konkrétních zemích. V Africe nebo zemích jako Afghánistán jsou studenti vyloženě hladoví po argumentech ve prospěch svobody. Naproti tomu v zemích, jako je Tchaj-wan nebo Singapur, lidé často reagují tak, že svobodu přece už mají, a nepotřebují tedy chodit na konference tohoto typu. Právě tak reagovali lidé i před pár lety v Hongkongu. Myslím, že dnes by to vnímali jinak.

Pomáhám taky se zakládáním místních poboček organizace Students for Liberty. V některých zemích s vyšší mírou svobody, jako je například Japonsko, není o takové organizace žádný zájem. Mladí si bohužel příliš neuvědomují, že svobodu, kterou dnes mají, můžou zítra ztratit.

V Číně je zájem mezi studenty poměrně velký, ale vláda takové aktivity nevidí ráda. Jeden z mých studentů se snažil založit čínskou pobočku Students for Liberty. Opakovaně ho zatýkali, jeho rodičům vyhrožovali. Poradila jsem mu, ať to nechá být, jinak to špatně dopadne. V Číně občas aktivisté prostě zmizí a už o nich nikdo neslyší. Proto se zaměřujeme i na to, abychom pomohli nadějným studentům z Číny studovat na západních univerzitách.

Kapitalistická Čína

V roce 1982 se ekonom Steven Cheung ptal, jestli se Čína někdy stane kapitalistickou ekonomikou. A málokdo kromě něj asi tenkrát věřil, že stane. Už o čtyři roky později Cheung musel přiznat, že i on sám je rychlostí transformace zaskočený.

Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase nyní se svým spolupracovníkem Ningem Wangem sepsal unikátní knihu, kde krok po kroku mapují, jak k této hospodářské revoluci došlo:

---

Slavnostní uvedení knížky za účasti autora předmluvy českého vydání Mojmíra Hampla, ekonomů a sinologů proběhne 10. prosince.

Zmínila jste Hongkong. Jaké jsou podle vás hlavní příčiny tamějších protestů? Četl jsem o vysoké ceně nemovitostí, nezaměstnanosti mladých nebo dlouhodobé snaze podřídit Hongkong čínskému právu…

Určitě jde o ten poslední důvod. Drahé bydlení a vysoce konkurenční trh práce měl Hongkong vždycky, přesto se tam lidé dlouhodobě stěhovali. Při navracení Hongkongu Číně v roce 1997 slíbila čínská vláda, že bude příštích padesát let dodržovat princip jedna země, dva systémy. Už tenkrát tomu všichni nevěřili a hodně firem a bohatých lidí odešlo. Teď po dvaceti letech Hongkonžané vidí, jak čínská centrální vláda kousek po kousku okrajuje jejich svobodu a autonomii.

Dnešní protesty mimochodem nejsou první, už v roce 2014 probíhaly velké demonstrace za svobodné volby. Čínská vláda tehdy Hongkongu sdělila, že může mít své svobodné volby, ale ona dodá kandidáty. Tehdy protesty nic nezměnily. Dnes se frustrace ze snižování autonomie vracejí a demonstrace jsou intenzivnější. Zajímavé jsou tím, že nemají žádného jasného vůdce ani agendu. Čínská vláda neví, s kým vyjednávat, a zahraniční podporovatelé nevědí, koho a jak vlastně podpořit. Obávám se, že tentokrát můžou protesty skončit tragicky. Nedávný zákaz zahalování při demonstracích se může stát pro policii záminkou pro větší využití síly.

Ve Spojených státech existuje tradice boje za svobodu – válka za nezávislost, hnutí za občanská práva. V Evropě máme nedávnou zkušenost s komunismem a osvobozením od něj. Existuje v Číně nějaká podobná tradice?

Čína nikdy nezažila demokracii, vždycky jí vládl císař a v principu je to tak dodnes, jen se mu teď říká prezident Čínské lidové republiky. Čína své zřízení označuje za socialistickou demokracii, ale žádná demokracie to není. Jistě, Čína měla v dějinách i dobrá období, kdy určitá dynastie nebo konkrétní císař dokázali prospět národnímu hospodářství, ale vždycky přitom vládli silnou rukou a udržovali vysokou míru kontroly. A Číňané berou silnou kontrolu jako samozřejmost, nejsou zvyklí myslet nezávisle. 

V intelektuální tradici je tu taoismus, který lze vlastně označit za laissez-faire filozofii. Mnohem rozšířenější je ale konfucianismus a to je filozofie, která akcentuje strukturu, poslušnost, loajalitu. Taoismus byl vždycky spíš okrajový směr.

Začínají se dnes objevovat myslitelé, kteří přejímají tradice západních škol, jako je rakouská škola ekonomie a libertarianismus, ale takových je velmi málo. Populární začíná být nový konzervatismus, což je poměrně matoucí mix čínských tradic, konfucianismu a komunismu. Jeho popularita je vysvětlitelná tím, že se jedná o politickou odpověď na radikálnější návrhy. Nepředpokládá ovšem svržení režimu. Obávám se, že případná změna režimu v Číně bude mít podobně krvavý průběh, jako například v Rumunsku. Kulturní revoluce stále není uzavřená kapitola. Lidé zodpovědní za tehdejší zločiny nebyli nikdy obžalováni a souzeni. Myslím, že dojde-li někdy k převratu, bude hodně těch, co se budou chtít mstít. Na druhou stranu si nedovedu moc představit, že by dnešní čínská mládež šla protestovat proti režimu, jako se stalo v roce 1989 na náměstí Nebeského klidu. Na to je příliš sebestředná a pohodlná.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Myslíte, že v budoucnosti uvidíme posun Číny ke svobodě?

Před deseti lety bych řekla, že ano. Teď o tom pochybuji. Režim se spíše utužuje. Modernizoval se tím nejhorším myslitelným způsobem: začal využívat technologie k větší kontrole a sledování populace. Systém sociálního kreditu, všudypřítomné sledování a rozpoznávání obličejů s pomocí umělé inteligence... Místo toho, aby se technologie využívala ke zvýšení kvality života a svobody, je zneužita k totální kontrole nad každým aspektem života. Je velmi znepokojující to pozorovat.

Máte nějaký vlastní obsah, na který bychom mohli čtenáře nasměrovat?

Nemám vlastní blog ani webovou stránku. Důvodem je, že odvádím hodně práce v Číně a vládě se to nelíbí. Dělají si rešerše a sledují oponenty režimu, nechci jim dávat materiál, který pak využijí proti mně, aby mi například zakázali další návštěvy v Číně. Jádrem mých aktivit je proto pořádání konferencí a přednášení. Jsem jediná, kdo dokázal každý rok přivádět do Číny světové libertariány a rakouské ekonomy, z těch českých pravidelně zvu například Josefa Šímu. Dělám to už deset let, mezi nadějnými studenty máme dobrý zásah a chci v tom pokračovat dál.

Interview bylo doplněno o kontextové odkazy