předchozí kapitola obsah následující kapitola
17. října 1843 od 16,45 do 19 hodin
Devátý sál, 9 přikázání o primitivním právu vlastnickém. Příklad o kolonistech.
Jsme již v sále devátém a spatřujeme tu opět naši oblou tabuli, na níž je napsáno:
„Nepožádáš cokoli je bližního tvého, ani jeho domu, ani jeho vola, ani jeho osla ani jeho pozemku, ani toho, co roste na něm.“
Když o tomto přikázání zde uvažujeme, musím se zřejmě ztráceti do svých úsudků a prodělati podobnou kritiku, jak jsme to již poznali v 7 přikázání, neboť také zde je opět řeč o vlastnictví, přo čemž nemáme toužiti po tom, co se tu, rozumí samo sebou co, ten či onen na venek právně přivlastnil.
Kdo by tu nepřišel opět ihned na otázku a neřekl; Jak mohlo býti toto přikázání dáno izraelskému národu na poušti, když tam přece nikdo neměl ani domu, ani vola, ani jakéhokoli pozemku a osení na něm? Toto vlastnictví izraelského národa bychom si museli obapolně namluviti, a tu by to mohlo snad znamenati tolik jako; „Namlouvá-li si tvůj bližní, že něco podobného vlastní, pak si nemáš také ty něco podobného namlouvati, anebo dokonce domněnku svého bližního sám si vlastně namlouvati, jako by byla skutečně tvým vlastnictvím, anebo jako bys ji aspoň chtěl jako vlastní míti.
Myslím, že zde nebude třeba zrovna mnoho kritických úsudků, abychom na prvý pohled poznali onu až přílišnou vzdušnost takového přikázání. Přikázání musí tu zajisté být vždy jen k zajištění nějaké pevné skutečné reality, na jejíž ztrátě musí každému poněkud záležeti. Co však jeden architekt vzdušných zámků ztrácí druhému architektu vzdušných zámků, když by si tento dodal skutečně protizákonné smělosti, aby podobné vzdušné zámky stavěl svému druhu, myslím že k uvážení tak nesmírné škody by bylo zajisté třeba étericky převelice jemných vlasových duchovních vah. I kdyby podle mínění jisté sekty na zemi archanděl Michael byl podobnými přístroji skutečně nadbytečně opatřen, přece jen jsem pevně přesvědčen, že tak nadmíru jemně cítící váhy mu jistě chybí.
Toto jsem však oznámil jen proto, abych tím pokud možno jasně postavil před oči úplnou nicotnost nějakého čistě domnělého vlastnictví. Má-li se tedy věc tak, k čemu potom přikázání, které nemůže míti na mysli vůbec žádné zajištění vlastnictví druhého. Kde nikdo nemá vlastnictví, kterého si podle tohoto přikázání nemá někdo žádati?
Zde se však namítne a řekne; Pán předvídal, že lidé časem vytvoří mezi sebou právo vlastnictví a z té příčiny při této příležitosti dal již předem přikázání, kterým mělo být příští vlastnictví lidí zajištěno a nikdo neměl míti obapolného práva, aby si směl vlastnictví svého bližního jakýmkoli způsobem přivlastniti. To by byl pěkný závěr! Myslím, že bychom nemohli tak snadno učiniti božské lásce a moudrosti většího zneuctění, nežli takovým judiciem.
Pán, který bude jistě každého člověka především zrazovat něco si na Zemi osvojovati. Pán, před nímž každé pozemské bohatství je ošklivost, by snad vydal přikázání za účelem a k podpoře hrabivosti, sebelásky, lichvy a lakoty, přikázání k jistému probuzení vzájemné závisti?!
Myslím, že nebude zde třeba ztráceti ještě více slov; neboť protismyslnost takového výkladu je každému až příliš zřejmá, než aby bylo zapotřebí šířeji a rozvláčněji to rozváděti.
Aby se však tato věc učinila hmatatelnou i tomu nejslepějšímu, táži se každého, důkladně vzdělaného právníka; Na čem se původně zakládá právo vlastnické? Kdo vlastně dal prvnímu člověku vlastnické právo k nějaké věci? Předpokládejme tucet vystěhovalců v nějakém neobydleném pruhu země. Najdou jej a přesídlí se tam; podle které vlastnické a majetkové právní listiny mohou se takové země jako vlastníci zmocniti a jako právoplatní majitelé se v ní usaditi?
Již vím, co se zde řekne; nic jiného nežli jako přímo occupanti jus (kdo přijde nejprve, ten má pozemkové právo.) Dobrá, pravím; kdo však potom z oněch dvanácti vystěhovalců má větší nebo menší právo na nově naleznou zemi? Řekne se; Přesně vzato má větší právo ten, který dal prvý popud k vystěhování, aneb ten, kdo na všechen způsob poprvé s paluby lodi uzřel tuto zem. Dobrá; jakou přednost má však přede ostatními ten, jenž tu dal popud? Kdyby se byli s ním nevydal, zůstal by jistě také doma. Jakou přednost před ostatními má ten, jenž prvý /onu zemi) spatřil? Že snad má bystřejší zrak nežli ostatní ? Mají pak být ostatní pro tuto jeho výhodu poškození? To by se snad přece jen trochu příliš nespravedlivě soudilo! Musí míti tedy zajisté všech dvanáct stejně Právo vlastnické na tuto objevenou zemi.
Co však budou muset činiti, aby uplatnili své stejné vlastnické právo na tuto zem? Budou ji muset rozděliti na dvanáct stejných dílů; kdo však při tomto dělení neshledává na prvý ráz rozpory? Neboť jistě řekne A ku B; Proč musím zrovna já dostati tuto část země, jež dle mého soudu je zřejmě špatnější, nežli tvá? „A“ z téže příčiny „B“ odvětí; Já však nenahlížím, proč bych měl svou část země vyměniti za tvou? A tak budeme moci nechat našich dvanáct kolonistů po deset let děliti tuto zem a nedočkáme se toho, aby toto dělení bylo všem úplně vhod.
Ale těchto dvanáct se snad navzájem dohodne a učiní tuto zem společným majetkem; je-li tomu tak, může tu mezi těmito dvanácti být vydáno nějaké přikázání zajišťující vlastnictví? Může tu jeden odníti něco druhému, když celá země náleží všem stejně a tedy také její plody, z nichž si smí vzíti každý podle své potřeby, aniž by za to musel druhému klásti účet?
Vidíte zde v prvém případě, že původně vytvoření vlastnického práva není snadno myslitelné. Že je tomu jistě tak, stačí jen pohlédnouti na prvé osadníky určitých krajin vaší vlastní země, jako například na tak zvané pány klášterní duchovní, kteří byli jaksi první kolonisté nějaké krajiny; kdyby byli shledali dělení dobrým, jistě by nevytvořili společný majetek.
Krátce a dobře, ať činíme co činíme, nemůžeme nalézti nikde nějaké původní právo vlastnické, přijde-li zde někdo se svým „primo occupanti“ pak se táži, zda se má nechat „postocupant“ (potomek) při svém vystoupení ve světě buď hned usmrtiti anebo ponenáhlu vyhladověti, aneb zda se má z této země vyhnati, anebo na milosrdenství primoocupantů poukázati a vedle toho ihned na něho vůči primoocupantovi uvaliti ono nejnovější přikázání?
Myslím, že by se tu přece jen namítla otázka; Z jakého důvodu by se měl takový postocupant hned při svém prvém objevení, ze kterého nemůže činiti vůči primoocupantovi bez viny trpící, zatím co ti první se nemohou tímto způsobem vzájemně nikdy prohřešiti? Který právník mně může takové jednání dokázati jako pravomocné? Myslím, že by tu museli jen satana udělati advokátem, který by to byl s to toto dokázati; neboť každému jen poněkud správné a slušně myslícímu člověku by byl takový právní důkaz nemožný.
Vidím však již, že se řekne. Při prvých kolonizacích nějaké země nemůže ovšem mezi kolonisty existovati nějaké vzájemné vlastnické právo, zejména, když se ve vzájemném dorozumění dohodli pro společný majetek. Ale mezi kolonizacemi, které jsou prvými státními útvary, nastupuje jistě ihned právo vlastnické, jakmile se vzájemně ustavily jako existující. Dobrá pravím já, je-li tomu tak, pak se musí každá kolonie vykázati především nějakým původním vlastnictvím. Jak to však může, má-li od Pána jen právo užitkové, nikoli však právo majetkové?
Právo užitkové má svou listinu v žaludku a na kůži, kde se však vyslovuje právo majetkové, zejména když se uváží, že každý člověk, ať domácí, či cizinec, přináší sebou ve svém žaludku a na své kůži tutéž božskou úplně platnou listinu práva užitkového, jako ji má domácí? Řekne-li se; právo majetkové má původně svůj základ v právo užitkovém, tato věta ruší jistě každý zvláštní majetek, protože každý má stejné právo užitkové. Obrátí-li se však tato věc a řekne-li se; Teprve právo majetkové zjednává člověku právo užitkové. Pak nelze naproti tomu nic říci, nežli staré slovo práva. „Potiori jus“, což jinými slovy znamená tolik, jako: Zabij tolik majitelů užitkového práva, aby sis mohl svou pěstí sám nějaký pruh země úplně přivlastniti.
Kdyby snad ještě někteří cizí majitelé užitkového práva dostali chuť, aby ti tvé vybojované vlastnictví podle svého božského užitkového práva upírali, pak je pěkně všechny pilně zabíjej, anebo je v lepším případě učiň alespoň poplatnými poddanými, aby v tvém vybojovaném vlastnictví pracovali v potu tváře pro sebe a mohl jim pak podle svého zalíbení vyměřiti jejich právo užitkové.
Ať vystoupí kdokoli, a dokáže mně jiné právo vlastnické; věru, celou svou blaženost mu za to odstoupím a dám se za tu učiniti nejnuznějším občanem Země!
Kdo může z hlediska božského ospravedlniti válku? Co jest válka? Nic jiného nežli nejukrutnějším aktem násilí, aby se lidem vzalo právo užitkové a za to násilně zavedlo právo majetkové, to jest aby se božské právo vyhubilo a na jeho místě zavedlo právo pekelné. (nezapomenout, že zde projevuje svůj názor duch. Vyd. orig.)
Kdo by tedy mohl od Boha očekávati zákon, který by snad rušil původní ve vrozenosti každého člověka zřejmě se hlásící zákon a na jeho místě božskou mocí a autoritou uplatňovati pekelný zákon majetkový? Já myslím, že protismyslnost tohoto tvrzení jest každému, dokonce i úplně slepému nad slunce jasné a zřejmé s rukama v rukavičkách hmatatelná.
Z toho však vyplývá, že tento zákon musí mít zajisté jiný význam nežli jaký mu dávají lidé jakoby zajišťoval jen majetek. Jako zákon Božský musí zajisté míti také z hlubin božského řádu platnost ve všech nebích. Má však někdo v nebi domy, voly a pole? V nebi jsou samá užitková oprávnění a jedině Pán je oprávněný majitel. Přejdeme tedy ihned k pravému významu zákona.
předchozí kapitola obsah následující kapitola