Category Archives: Cipolla, Richard G.
Dopis arcibiskupu Rocheovi: Pokus zrušit tradici je odsouzen k neúspěchu
Vážený pane arcibiskupe,
včera častě ráno byla s laskavým a velkodušným souhlasem místního biskupa v jednom farním kostele v Nové Anglii zde ve Spojených státech sloužena mše svatá Rorate. Nejedná se o „tradiční“ farnost ve vlastním slova smyslu.
Jak je u rorátů zvykem, mše svatá začala velice brzy, před svítáním, v kostele osvětleném pouze svíčkami. Krátce po proměňování se na nebi objevilo světlo úsvitu. Mše svaté se zúčastnilo téměř sto padesát lidí všeho věku, z nichž někteří nikdy předtím na tradiční mši svaté nebyli. Komentáře přítomných vesměs oceňovaly krásu mše svaté, někteří se divili, proč se neslouží častěji. Další se tázali, proč byla tato mše svatá tak nepodobná jejich zkušenostem z běžné nedělní mše. U oltáře bylo deset ministrantů, všichni mladí ve věku od devíti do třiceti let, několik seminaristů. Každý z nich objevil tradiční mši svatou jinak. Jejich zbožnost při mši byla inspirativní.
O čtyřech posledních věcech s Dantem Alighierim
Z evangelia 24. neděle po Duchu svatém: Neboť jako blesk vychází od východu a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka… A pošle anděly své s troubou a hlasem velikým; i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich. (Matouš 24,27 a násl.; překlad Schallerův misál)
Literární kritici jsou nedůtklivá a neústupná skupina, ale vždycky se shodovali na tom, že Dantova Božská komedie jako poezie i jako epika je jedním z největších děl západní literatury. Před několika lety jistá lidskoprávní organizace jménem Gherush 92, která působí jako poradní orgán OSN v oblasti rasismu a diskriminace, vyzvala k odstranění Božské komedie, zejména její první části nazvané Peklo, ze školních osnov. Dantovo dílo je „urážlivé a diskriminační“ a v moderních školních třídách nemá co dělat, pravila předsedkyně organizace Valentina Sereniová. Dále uvedla: „Nechceme propagovat cenzuru či pálení knih, ale rádi bychom, aby bylo jasně a jednoznačně uznáno, že Božská komedie má rasistický, islamofobní a antisemitský obsah. Umění nemůže stát nad kritickou úvahou.“ Školní děti, které dílo čtou, prý postrádají „filtry“, aby mohly posoudit jeho historický kontext, a živí se jedovatou stravou antisemitismu a rasismu.
Lepší ilustraci stavu postmoderní západní kultury, než je tato iracionální tiráda paní Sereniové, bychom si nemohli přát. Tuto neděli jsme slyšeli evangelium, které hovoří o posledních věcech a vyjadřuje se názorně ostrými a jednoznačnými slovy: toto všecko skončí a nedílnou součástí konce je soud, Boží soud nad každým člověkem, který, jak říkáme, je součástí tohoto světa. Pro mě je záležitost se zakazováním Božské komedie otázkou existenciálního zájmu, neboť jsem Peklo vyučoval v hodinách latiny pro pokročilé v naší škole spolu se šestou knihou Vergiliovy Aeneidy, neboť obě díla se zabývají líčením podsvětí neboli – řečeno bez obalu – pekla. Skutečností je, a to je pro katolíky významné, že obavy paní Sereniové, že studenti nemají filtry, jejichž pomocí by odfiltrovali brak v Peklu, jsou naprosto neopodstatněné. Ve skutečnosti žádné filtry, které by cokoli odfiltrovaly, neexistují, nebo spíše v kultuře, kde je jednotlivec a jeho touhy ústředním bodem pro chápání úplně všeho, fungují až příliš dobře. Většina studentů, včetně katolíků, bude k Peklu přistupovat jako k jakémukoli jinému literárnímu dílu minulosti, jako by četli Ztracený ráj, Dona Quijota, Huckleberryho Finna nebo ještě lépe Alenku v říši divů. Základní premisa Pekla, totiž že Boží spravedlnost vyžaduje existenci pekla, jehož obyvatelé jsou na věky trápeni různými tresty, je pro většinu studentů v dnešní západní kultuře nepochopitelná, včetně katolíků, kteří absolvovali „týrání“ výukou náboženství za účelem dosažení kýžené mety biřmování. Právě ti nás tu dnes zajímají, třebaže nemůžeme pustit z hlavy ani obavy o lidi, kteří jsou produktem denaturovaného a odkřesťanštělého protestantismu, jimž postmoderní kultura osten evangelia efektivně neutralizovala.
John Henry Newman: „Ze všech sil jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství“
Jak oznámil Svatý stolec, papež František 13. října prohlásí za svatého patrně nejznámějšího anglického konvertitu 19. století, kardinála Johna Henryho Newmana. Zřejmě si za účelem svatořečení velkého zastánce celibátu odskočí ze synody o Amazonii, která se podle všech známek bude snažit celibát zrušit (či k tomu alespoň nastoupit cestu). Při té příležitosti jistě zazní – a po pravdě řečeno už zaznívá – spousta „nábožensky korektních“ řečí o „nepřítomném otci Druhého vatikánského koncilu“ a o tom, jak v duchu ekumenismu zavládne nad jeho svatořečením stejně nelíčená radost v katolické Církvi jako v anglikánském společenství. Nevěřte jim! „Katolík a protestant nemohou mít oba pravdu a oba se mýlit. Je jen jedna pravda, ne dvě, a tato pravda, jak víme, je v katolickém náboženství,“ napsal Newman v sérii přednášek pro anglické katolíky (později vyšly knižně pod názvem Lectures on the Present Position of Catholics in England) v době, kdy se v Anglii rozpoutala obrovská vlna antikatolicismu a absurdních protikatolických předsudků.
V nakladatelství Hesperion právě vychází jedno z nemnoha Newmanových beletristických děl, román Ztráta a zisk. Je to příběh konverze studenta Oxfordské univerzity, příběh o hledání a následování pravdy, ať to stojí cokoli. Sám Newman za svou konverzi ke katolicismu zaplatil vysokou cenu; jako uznávaný anglikánský teolog, akademik a duchovní ztratil postavení, jako člověk většinu přátel a rodiny.
Cesta do Betléma: král od Východu vypravuje
„I vstoupili do domu a nalezli dítě s jeho matkou Marií; padli na zem a klaněli se mu“ (Mt 2,10).
Byla to jedna z nejhorších cest, jakou jsem kdy podnikl. Sníh, zima a potom déšť, jakmile jsme sestoupili z hor. V jedné hospodě nás okradli. V některých městech se jídlo vůbec nedalo jíst. Šli jsme ale dál, nějak se nám podařilo to celé nevzdat, protože tam pořád byla – ta hvězda, kterou jsme spatřili jednou v noci před mnoha týdny. Zkoumali jsme své záznamy, ptali se jiných, ale ta hvězda se nepodobala ničemu, co jsme kdy viděli. Proto jsme se vydali na cestu. Vyšli jsme něco hledat s jakousi zvláštní vírou, protože ta hvězda určitě ohlašovala něco velikého. Nebyli jsme si ani jisti, co vlastně hledáme. Někteří říkali, že v zemi Židů se má narodit nějaký král. Tak to slyšel jeden z mých společníků, a proto jsme se vydali tohoto krále najít. Opravdu?
Určitě šlo o víc. Ale ta cesta, to putování, jak jsem říkal, bylo těžké, dokonce drsné. Toužil jsem po klidu a pohodlí domova. Nechybělo mnoho a řekl jsem svým druhům: Proč se nevrátíme? Nepřipadá vám to jako hon za přeludem? Viděl jsem, že i oni jsou vyčerpáni – ale ta hvězda! Jak jsme se mohli zastavit, když zářila na nebi s jasem, jaký jsem nikdy neviděl?
Paralýza katolíků po DVK ohrožuje samotné základy Církve
Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
(Jan 18,37-38)
Svátek Krista Krále byl do římského kalendáře přidán encyklikou papeže Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Byla to doba velmi znepokojivé mezihry mezi dvěma světovými válkami, která zničila dvě generace. I Katolické církvi přinesla problémy. Začínala se šířit myšlenka, podle níž se jako ideál chápala čistě světská vláda. Dořešena nebyla ani takzvaná římská otázka, to jest spor o časnou moc papežů jakožto vládců občanského území v kontextu italského risorgimenta, který skončil uzavřením Lateránských smluv mezi italským králem Viktorem Emanuelem III. a papežem Piem XI. v roce 1929.
Papež poměrně jednoznačně vyjádřil, proč pokládá za nezbytné a prospěšné zavést tento svátek pro celou Církev. Datum, poslední neděle v říjnu, byla zvolena proto, že jde o poslední neděli před svátkem Všech svatých, kdy se Kristovo království projevuje ve slavné svatosti světců v nebi, za druhé proto, že se blíží konec liturgického roku, a konečně i proto, že tuto neděli protestanté tradičně oslavují jako výročí reformace.
Papežova vlastní slova z encykliky, kterou byl svátek Krista Krále zaveden, nám umožňují porozumět jeho pojetí tohoto svátku. Papež cituje svatého Cyrila Alexandrijského: „Moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti.“ [1] A pokračuje: „To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým. Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni pod jeho mocí; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem. Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem?“
