Evangelium

Evangelium

(z řec. ευαγγελιον [euangelion] - "dobrá zpráva", "radostné poselství", "radostná zvěst", složeného z ευ [eu] - "dobře", "pěkně" a z αγγελια [angelia] - "zpráva", "poselství", "vzkaz", "zvěst", "ohlášené nařízení", "příkaz";  ευαγγελιζω [euangelidzó] - "zvěstovat radostnou zvěst")

 

     

 

- jeden ze základních pojmů křesťanské víry. 

 

Starý zákon

Ve Starém zákoně je k řeckému euangelion ekvivalentní hebrejské  בשרה [b:śórá] = poselství, což označuje 1) radostné poselství, 2) odměnu za radostné poselství. Toto  substantivum je ve Starém zákoně použito jen 6x a to pouze v profánním významu, kdežto slovesný tvar (zvěstovat radostné poselství) postupně získává namísto profánního náboženské  užití (1Sam 31,9, Ž 68,12 či 40,10, především však Iz 40-66) a stává se tak výrazem s náboženským významem.

Pro pochopení pojmu radostná zvěst je ve Starém zákoně nejdůležitější tzv. Deuteroizajáš (tj. Iz 40-55), jenž oproti jednotlivým činům Hospodina v Žalmech (40,10 nebo 68,12) ohlašuje počátek nové doby, kdy Hospodin zvítězí, usedne na trůn a bude kralovat. V Izajášovi posel s předstihem před Božím lidem navracejícím se z Babylóna na Sión zvěstuje jeho návrat a ohlašuje vítězství Hospodina nad celým světem, ne však jako událost, která přijde, nýbrž jako vítězství, které se právě samotným zvěstováním posla začíná uskutečňovat, neboť slovo posla není pouhou informací, nýbrž je účinnou mocí, která pochází přímo od Hospodina a je jeho slovem, jehož mocí stvořil a proměňuje svět. Posel zvěstuje toto účinné slovo Hospodinovo a tím se počíná eschatologická doba, a to nejen vyvolenému národu, nýbrž i celému světu a pohanům, kteří budou sami přicházet na Sión, aby zvěstovali Hospodinovu slávu (Iz 60,6), neboť Hospodin není jen Bohem Izraele, nýbrž je Pánem celého světa, ač samotné poselství je adresováno primárně Izraeli.

Očekávání posla a jeho radostné zprávy je v židovství očekáváním mesiášské doby a vysvobození Izraele (Iz 41,27; 52,7; 61,1; Nah 2,1).

 

Řecké prostředí

U Řeků bylo euangelion technickým termínem pro poselství o vítězství. Euangelion mohlo být jak soukromého, tak politického rázu. Rovněž se tak označovaly výroky orákula (věštby). Euangelion je také, a zprvu především, odměnou pro nositele dobré zprávy.

Císař byl považován za božstvo v lidské podobě a za spasitele lidí, tudíž jeho výroky a výnosy jsou radostná poselství, která člověku přinášejí štěstí a spásu. Z téhož důvodu jsou i zprávy o něm považovány za radostná poselství - euangelia, především však jeho usednutí na trůn. I když Nový zákon reflektuje toto řecké chápání euangelia - radostné zprávy, a v jistém smyslu slova na něj navazuje, přesto novozákonní výpověď o radostné zprávě vychází především z židovského starozákonního chápání tohoto pojmu, neboť stejně jako výpovědi ve Starém zákoně, tak i Nový zákon chápe radostnou zvěst jako aktivní činitel či počátek samotné ohlašované události, kdežto v řeckém chápání tento aktivní prvek není součástí radostné zvěsti.

 

Nový zákon

 

Jan Křtitel

Jako prvním kazatelem radostné zvěsti v Novém zákoně je uveden Jan Křtitel (Lk 3,18), který kázal o blízkosti Božího království a připravoval Boží lid na příchod Boha, a to  především výzvou k pokání.

 

Ježíš Kristus

V Novém zákoně je za Posla radostné zprávy ohlašovaném v Izajášovi považován Ježíš z Nazareta (např. Mt 11,3-6, Lk 7,20nn) a platí u něho vše, co bylo řečeno výše o starozákonním chápání radostné zvěsti, ba v nezměrně větší míře: Ježíš je Posel, jehož slovem a příchodem se začíná uskutečňovat nová, mesiášská doba. Ježíš nesděluje pouze Hospodinova mocná a účinná slova jako mnozí proroci před ním, nýbrž sám je oním účinným a stvořitelským Slovem (srov. J 1,1-3.14), které proměňuje dějiny a přivádí je k naplnění, k eschatonu [1]. Bůh jako Posla posílá svého Syna, který od věčnosti spočívá "v lůně Otcově" (J 1,18). V něm a skrze něj přichází sám Bůh a naplňuje tak starozákonní slova o příchodu posla (Lk 4,17-19.43) a s ním i o příchodu mesiášské doby osvobození Izraele a vítězství Hospodina, o čemž svědčí i Ježíšovy mocné skutky (uzdravování chromých, hluchých a slepých, kříšení mrtvých, osvobozování od zlých duchů... - viz např. Mt 4,23; 9,35; 11,5), které jsou naplněním Izajášových proroctví o těchto skutečnostech a událostech.

Jádrem Ježíšova poselství (= evangelia) je ohlášení příchodu Božího království v jeho osobě, výzva k pokání (nebo též obrácení, doslova změna smýšlení - řecky metanoia, tj. odvrácení se od svých dosavadních zlých, hříšných skutků  a obrácení se celým srdcem k Hospodinu) a výzva k víře v toto poselství a v jeho Posla - Ježíše Krista: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,15).

Zvěstováním evangelia byl však celý Ježíšův život, tedy nejen jeho verbální kázání, nýbrž i každý jeho skutek, neboť On sám je Slovem Poselství, které lidem pro jejich spásu posílá z „nebe" Bůh Otec (srov. J 14,24). Svému poselství, kterým je Ježíš sám, je natolik věrný, že pro něj umírá na kříži, „neboť nemůže zapřít sám sebe" (2Tm 2,13). Touto jeho obětí na kříži je vyjádřena a dosvědčena pravdivost jeho poselství i pravdivost osoby Posla (což značí totéž) - jeho poselstvím je spása světa, pro niž umírá. On je „svědek věrný a pravý" (Zj 3,14).

Ježíš přinesl svoji radostnou zvěst všem, obzvláště však chudým (Mt 11,5) a chromým, vězněným a nemocným, maličkým, utiskovaným, opovrhovaným: „Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje." (Iz 61,1-3, srov. Lk 3,18-19)

 

Apoštolové, učedníci

Ježíšovým nanebevstoupením však hlásání „evangelia Ježíše Krista, Syna Božího" (Mk 1,1) nekončí. Jako Otec poslal Syna, tak Syn posílá své učedníky („Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás" - J 20,21; srov. i J 17,8.), aby oni coby Kristovo tělo (viz např. 1Kor 12,27) pokračovali v hlásání Kristovy osoby, která je nejvlastnějším obsahem evangelia.

Po Ježíšově nanebevstoupení tedy dále pokračují v šíření radostné zvěsti především jím vyvolení a poslaní apoštolové (např. Mk 16,15, Sk 5,42, 8,25, Řím 1,5) a jejich nástupci, ale i každý, kdo v radostnou zvěst uvěřil a má na ní účast. Zvěstování radostné zvěsti není opět pouhé předávání informace o něčem, nýbrž samotným šířením Božího království, jež se děje mocí Ježíše Krista, jíž činil za svého veřejného působení mocné divy, uzdravoval a osvobozoval. Tak i apoštolové a Ježíšovi učedníci jsou k šíření evangelia zmocněni mocí Ježíšovou - mocí Ducha Svatého (Mk 16,17-20, Řím 15,19, 1Tes 1,5, 1Pt 1,12). Samotné evangelium je „moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří" (Řím 1,16, 1Kor 1,18).

 

Evangelium - radostná zvěst

Jádrem evangelia zvěstovaného Ježíšovými učedníky je, podobně jako u Ježíše samotného, ohlašování příchodu Božího království s osobou a v osobě Ježíše Krista, jeho výkupná smrt za hříchy celého světa na kříži, jeho slavné vzkříšení (1Kor 15,1nn, 2Tm 2,8, Gal 1,1-4), nutnost víry v něj a nutnost pokání (viz výše) a křtu, nebo, stručně řečeno, zvěstování, že „Ježíš je Mesiáš" (Sk 5,42), tzn. onen Bohem Pomazaný (řecky Christos) Vykupitel vyvoleného Božího lidu i pohanů, tj. celého světa, který přináší Boží vládu a vítězství na zem. A v každém, kdo uvěří v evangelium i v jeho Nositele, se tato vláda, spása a vítězství stávají účinnými.

Evangelium je slovem pravdy (Ef 1,13, Kol 1,5), neboť je slovem Pravdy-osoby, jíž je Ježíš Kristus (J 14,6), a jeho spásná moc, jak už jsme řekli výše, je v člověku účinná skrze osobní víru člověka, neboť skrze tuto víru se dochází spásy (Mk 16,15-16, 1Kor 15,2): „'Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci'; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: 'Kdo v něho věří, nebude zahanben'" (Řím 10,8-11).

Uvěřit v radostnou zvěst však s sebou nese i nezbytnost pokání (viz výše), kdy si člověk v konfrontaci s Kristovým slovem je vědom vlastní hříšnosti a lituje jí, včetně svých jednotlivých hříchů, a následně se od svého dosavadního starého, hříšného způsobu života obrací směrem k Bohu, k novému životu ve víře v Ježíše Krista a v moci jeho osoby a Ducha, jehož skrze víru v evangelium Kristus uděluje do srdcí věřících (Ef 1,13, 2 Kor 1,22, Řím 8,9).

Evangelium můžeme také chápat jako osobní pozvání člověku od Boha k věčné blaženosti a radosti (proto je to radostná zpráva), ale i jako výzvu k osobnímu rozhodnutí člověka pro své věčné určení: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen" (Mk 16,16). Ne Bůh je tím, kdo odsuzuje, nýbrž člověk je ten, kdo se rozhoduje: buď přijme pozvání k radostné věčnosti, nebo ho odmítne a zvolí si tak „oddělení" od věčného života s Bohem, od Jeho vítězství, vlády a spásy. „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.  Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé" (J 3,17-19, viz též 12,47). Toto pozvání od Boha je však jedinečné a konkrétní: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Sk 4,12, srov. 1Tm 2,5, 4,10, 1J 4,14).

Ježíšovi učedníci jsou Kristem posláni (J 17,18; 20,21) a pověřeni (např. Řím 10,17) toto evangelium hlásat až na konec světa (Mk 16,15), a až potom nastane konec tohoto světa (Mt 24,14), kdy Bůh učiní všechno nové - novou zemi a nová nebesa (Iz 65,17, Zj 21,1).

 

Evangelium - příběh o Ježíši Kristu

Přeneseně je jako evangelium chápáno vyprávění o Ježíšově životě, včetně jeho výroků. Avšak z výše řečeného je jasné, že Evangeliem je v důsledku Ježíš sám, jeho osoba a bohatství této osoby, která je jednou ze tří osob Boha - Boha, který svojí mocí stvořil viditelný i neviditelný svět. Zde má svůj původ moc evangelia - evangelia, jež Kristus zvěstuje nejen svými skutky a slovy, ale především sdílením své Božské moci a bohatství. Odtud vyvěrá mocné působení evangelia, které je s to proměňovat dějiny a celý svět, neboť je to stvořitelská moc Boha, jež působí na „dotvoření" tohoto viditelného světa, dokud nebude „Bůh všecko ve všem" (1Kor 15,28).

 

Evangelium - literární druh

Výraz evangelium se pro označení specifického literárního druhu začal používat až v polovině 2. století a označuje líčení života a působení Ježíše Krista. Výraz v množném čísle - evangelia, použitý pro vyjádření čtyř sepsání Ježíšova života a jeho působení, která jsou součástí kánonu Nového zákona, se začíná užívat až ve 4. století.

 

Použitá literatura:

• Horák, J., Ježíš v Evangeliu podle Marka, Řím 1986
• Kolektiv (editor X. Léon-Dufour), Slovník biblické teologie, Řím 1991
• Mareček, P., Úvod do Nového zákona (skripta CMTF UP), Olomouc 2003
• Novotný, A., Biblický slovník, Praha 1992
• Pokorný, P., Výklad Evangelia podle Marka, Praha 1982
• Rahner, K., Vorgrimler, H., Teologický slovník, Praha 1996
• Teologický slovník k Novej zmluve, I-II, Liptovský Mikuláš - Bratislava 1986 (slovenský výtah z Kittel, G., Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, 1933)

 

Související články:

Július Pavelčík: Od evangelia k evangeliím  
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Hans Urs von Balthasar: Ježíšova smrt je interpretem jeho života   

 

Poznámky:

[1] Eschaton (εσχατον) - řecky doslova poslední věci. Teologicky se tímto pojmem míní završení celého stvoření (včetně člověka), dosažení jeho posledního cíle, jeho „finality".