Index

Back Top Print

[BE - CS - DE - EN - ES - FR - IT - HU - LA - LV - PT - SW - ZH]

 

Dekret 
o službě a životě kněží

Presbyterorum ordinis   

BISKUP PAVEL, SLUŽEBNÍKŮ BOŽÍCH,
SPOLU S OTCI POSVÁTNÉHO SNĚMU
NA TRVALOU PAMÁTKU

 

PŘEDMLUVA

   

ODŮVODNĚNÍ DEKRETU O KNĚŽÍCH

1 Tento posvátný sněm už několikrát všem připomněl vynikající místo kněžského stavu v církvi. (1)((1/2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium: AAS 56 (1964), 97n; Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium: AAS 57 (1965), 5n; Dekret o pastýřských úkolech biskupů v církvi Christus Dominus; Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius.)) Protože však tento stav má při obnově Kristovy církve velmi významný a stále obtížnější úkol, ukázala se potřeba pojednat o kněžích obšírněji a více do hloubky. To, co se zde říká, vztahuje se na všechny kněze, zvláště na ty, kteří působí v duchovní správě; na kněze řeholní se to vztahuje, pokud se jich to týká. Vysvěcením a posláním přijatým od biskupů jsou kněží určeni ke službě Kristu učiteli, knězi a králi. Mají tak účast na jeho díle, jímž je církev zde na zemi bez přestání budována jako Boží lid. Kristovo tělo a chrám Ducha svatého. Ve snaze o účinnější podporu jejich služby a lepší péči o jejich život v pastoračních i lidských podmínkách, velmi často od základu hluboce změněných, prohlašuje a rozhoduje tento posvátný sněm to, co následuje.

 

KAPITOLA 1

KNĚŽSTVÍ V POSLÁNÍ CÍRKVE

 

PODSTATA KNĚŽSTVÍ

2 Pán Ježíš, „kterého Otec posvětil a poslal na svět“ (Jan 10,36), dává celému svému tajemnému Tělu podíl na pomazání Ducha, jímž byl pomazán. (2)((2/Srov. Mt 3,16; Lk 4,18; Sk 4,27; 10,38.)) V něm se totiž všichni věřící stávají svatým a královským kněžstvem. Skrze Ježíše Krista přinášejí duchovní oběti Bohu a zvěstují mocné skutky toho, který je povolal ze tmy k svému podivuhodnému světlu. (3)((3/Srov. 1 Petr 2,5 a 9.)) Neexistuje tedy žádný úd, který by neměl podíl na poslání celého těla; každý musí mít v srdci posvátnou úctu k Ježíšovi (4)((4/Srov. 1 Petr 3,15.)) a z prorockého ducha o Ježíšovi vydávat svědectví. (5)((5/Srov. Zj 19,10; 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 35: AAS 57 (1965), 40-41.)) 

Aby se věřící stali jedním tělem, ve kterém „nemají všechny údy stejnou činnost“ (Řím 12,4), ustanovil tentýž Pán některé z nich za služebníky. Ti mají mít ve společenství věřících posvátnou moc, přijatou svěcením, přinášet svatou oběť a odpouštět hříchy (6)((6/Srov. Trid. koncil, 23. zas., kap. 1 a kán. 1: Denz. 957 a 961 (1764 a 1771).)) a mají veřejně Kristovým jménem vykonávat pro lid kněžskou funkci. Proto Kristus poslal apoštoly, jako byl sám poslán Otcem, (7)((7/Srov. Jan 20,21; 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 18: AAS 57 (1965), 21-22.)) a prostřednictvím apoštolů dal na svém posvěcení a poslání podíl jejich nástupcům, biskupům. (8)((8/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 28: AAS 57 (1965), 33-36.)) Služba biskupů byla v podřízeném stupni svěřena kněžím, (9)((9/Srov. tamtéž.)) aby byli po zařazení do kněžského stavu spolupracovníky biskupského stavu v zájmu řádného plnění Kristem svěřeného apoštolského poslání. (10)((10/Srov. Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum, Předmluva. Tato slova jsou též v Sacramentarium Veronense (ed. L. C. Möhlberg, Řím 1956, s. 122); a také v Missale Francorum (ed. L. C. Möhlberg, Řím 1957, s. 9); v Liber Sacramentorum Romanae Ecclesiae (ed. L. C. Möhlberg, Řím 1960, s. 25); rovněž v Pontificale Romanum-Germanicum (ed. Vogel-Elze, Cittaaa del Vaticano 1963, sv. 1, s. 34).)) 

Jelikož je funkce kněží spojena s biskupským stavem, podílí se na autoritě, s níž sám Kristus své tělo buduje, posvěcuje a řídí. Proto kněžství kněží sice předpokládá svátosti zakládající život křesťana, avšak uděluje se zvláštní svátostí. Skrze ni jsou kněží pomazáním Ducha svatého označeni zvláštním znamením a tím připodobněni Kristu Knězi tak, že mohou jednat jménem Krista Hlavy. (11)((11/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 10: AAS 57 (1965), 14-15.)) 

Poněvadž kněží mají svým dílem účast na apoštolském úřadě, dal jim Bůh milost být služebníky Ježíše Krista a vykonávat mezi národy posvátný úřad hlásání evangelia, aby se národy staly milou obětí, posvěcenou od Ducha svatého. (12)((12/Srov. Řím 15,16 řec.)) Apoštolské poselství evangelia svolává a shromažďuje Boží lid, takže všichni členové tohoto lidu, posvěcení Duchem svatým, obětují sami sebe jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1). Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé církve podává nekrvavě a svátostně v eucharistii, dokud sám Pán nepřijde. (13)((13/Srov. 1 Kor 11,26.)) K tomu směřuje a v tom vrcholí služba kněží. Jejich služba, začínající hlásáním evangelia, čerpá totiž všechnu svou sílu a moc z Kristovy oběti a je zaměřena k tomu, aby „celá vykoupená obec, to je shromáždění a společenství svatých, byla podávána Bohu jako všeobecná oběť skrze Velekněze, který i sám sebe obětoval za nás v utrpení, abychom byli tělem tak vznešené Hlavy.“ (14)((14/Srov. sv. Augustin, De civitate Dei, 10,6: PL 41, 284.)) 

Cílem služby a života kněží je tedy oslava Boha Otce v Kristu. Tato oslava spočívá v tom, že lidé přijímají vědomě, svobodně a vděčně dílo, které Bůh uskutečnil v Kristu, a projevují je celým životem. A tak kněží, když se modlí nebo adorují, když kážou slovo, když přinášejí eucharistickou oběť a udělují ostatní svátosti nebo když prokazují lidem jiné služby, přispívají k rozmnožení Boží slávy a k rozvoji božského života v lidech. To všechno vyvěrá z Kristovy velikonoční oběti a bude dovršeno, až Pán slavně přijde a odevzdá království Bohu Otci. (15)((15/Srov. 1 Kor 15,24.))

 

POSLÁNÍ KNĚŽÍ VE SVĚTĚ

3 Kněží vybraní z lidí a ustanovení pro lidi v jejich záležitostech u Boha, aby obětovali dary a oběti za hříchy, (16)((16/Srov. Žid 5,1.)) žijí s ostatními lidmi jako s bratry. Tak i Pán Ježíš, Boží Syn, poslaný od Otce jako člověk k lidem, pobýval mezi námi a chtěl se ve všem připodobnit bratřím, s výjimkou hříchu. (17)((17/Srov. Žid 2,17; 4,15.)) Napodobovali ho již svatí apoštolové a učitel národů svatý Pavel, „určený k hlásání Boží radostné zvěsti“ (Řím 1,1), prohlašuje, že se pro všechny stal vším, aby všechny přivedl ke spáse. (18)((18/Srov. 1 Kor 9,19-23 Vulg.)) Kněží Nového zákona jsou sice v důsledku svého povolání a svěcení jistým způsobem odlišeni uvnitř Božího lidu, ne však aby byli odloučeni od něho nebo od kteréhokoli člověka, nýbrž aby byli zcela zasvěceni dílu, pro něž je Pán povolal. (19)((19/Srov. Sk 13,2.)) Nemohli by totiž být Kristovými služebníky, kdyby nebyli svědky a rozdělovateli jiného života než pozemského; nemohli by však ani sloužit lidem, kdyby jim zůstal cizí jejich život a prostředí. (20((20/“Tato snaha o duchovní a mravní zdokonalení se stále více probouzí také vnějšími poměry, v nichž církev žije; nemůže přece zůstat netečná a nezajímat se o změny v okolním světě, které mají mnohonásobný vliv na její jednání, jemuž určují způsob a podmínky. Je zřejmé, že církev nežije odloučeně od lidského společenství, nýbrž v něm. Proto členové církve přijímají vliv tohoto společenství, osvojují si jeho kulturu, podřizují se jeho zákonům a osvojují si jeho zvyky. Ze spolužití církve s lidskou společností vyvstávají stále vážné problémy, které jsou právě dnes velmi těžké (…). Apoštol Pavel poučoval křesťany prvního století takto: „Nespřahejte se už s nevěřícími! Jaká účast spravedlnosti s nepravostí? Jaké společenství světla s tmou? (…) Nebo jaký podíl věřícímu s nevěřícím?“ (2 Kor 6,14n). Proto dnešní vychovatelé a učitelé v církvi musejí stále připomínat katolické mládeži její významné postavení a povinnost, která z toho plyne: žít ve světě, ale ne podle ducha světa, jak to vyjádřil Ježíš v modlitbě za své učedníky: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,15-16). Církev si tuto modlitbu přisvojuje.

Toto odlišení však neznamená odloučení. Není to ani lhostejnost, ani bázeň, ani pohrdání. Když církev vyslovuje rozdílnost, která je mezi ní a lidstvem, nestaví se proti němu, nýbrž spíše se s ním spojuje.“ Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6.8.1964: AAS 56 (1964), 627 a 638.)) Jejich služba vyžaduje ze zvláštního důvodu, aby nenapodobovali příklady tohoto světa; (21)((21/Srov. Řím 12,2.)) zároveň však žádá, aby žili v tomto světě mezi lidmi, aby jako dobří pastýři znali své ovečky a hleděli přivést i ty, které nejsou z tohoto ovčince, aby i ony slyšely Kristův hlas a aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř. (22)((22/Srov. Jan 10,14-16.)) K dosažení tohoto cíle velmi pomáhají ctnosti, které jsou právem oceňovány v lidské společnosti, jako je dobrota srdce, upřímnost, síla ducha a stálost, vytrvalá snaha o spravedlnost, zdvořilost a jiné, které doporučuje apoštol Pavel slovy: „Mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály“ (Flp 4,8). (23)((23/Srov. sv. Polykarp, List Filipanům, VI, 1: „Kněží ať jsou nakloněni ke slitování, milosrdenství vůči všem, ať bloudící přivádějí zpět, ať navštěvují všechny nemocné a nezanedbávají žádnou vdovu, sirotka nebo chudého. Ať se starají o dobro před Bohem i před lidmi, varují se každého hněvu, ohledu na osoby, nespravedlivého posuzování; ať se zdaleka vyhýbají každé lakotě, ať nejsou lehkověrní nebo příliš přísní v úsudku, ať si jsou vědomi, že my všichni snadno podléháme hříchu“ (ed. F. X. Funk, Patres Apostolici, I, s. 273).))

 

KAPITOLA 2

SLUŽBA KNĚŽÍ

I Úkoly kněží

KNĚZ JAKO SLUŽEBNÍK SLOVA

4 Boží lid se shromažďuje nejprve slovem Boha živého, (1)((1/Srov. 1 Petr 1,23; Sk 6,7; 12,24. „(apoštolové) hlásali slovo pravdy a zplodili církve“ (sv. Augustin, Enarr. in Ps., 44,23: PL 36, 508).)) které se plným právem očekává z úst kněží. (2)((2/Srov. Mal 2,7; 1 Tim 4,11-13; 2 Tim 4,5; Tit 1,9.)) Poněvadž nikdo nemůže být spasen, dokud by dříve neuvěřil, (3)((3/Srov. Mk 16,16.)) kněží jakožto spolupracovníci biskupů mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium, (4)((4/Srov. 2 Kor 11,7. O kněžích jakožto spolupracovnících biskupů platí to, co je řečeno o biskupech. Srov. Statuta Ecclesiae Antiqua, c. 3 (ed. Ch. Munier, Paris 1960, 79); Decretum Gratiani, C. 6, D 88 (ed. Friedberg, I, 307); Trid. koncil, 5. zas., dekr. 2, č. 9 (Conc. Oec. Decreta, ed. Herder, Řím 1962, s. 645); 24. zas., dekret De reformatione, c. 4, (tamtéž, s. 739); 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 25: AAS 57 (1965), 29-31.)) aby plněním příkazu Páně „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15) (5)((5/Srov. Constitutiones Apostolorum, II, 26,7: „(Kněží) mají být učiteli božské vědy, protože i sám Pán nás pověřil slovy: Jděte a učte se…“ (ed. F. X. Funk, Didascalia et Constitutiones Apostolorum, I, Paderborn 1905, s. 105). – Sacramentarium Leonianum i ostatní sakramentáře až k Pontificale Romanum, preface při kněžském svěcení: „Ve své prozřetelnosti, Pane, jsi apoštolům svého Syna dal jako spolupracovníky učitele víry, jimiž apoštolové jako druhými hlasateli (nebo: hlásáním) naplnili celý svět.“ – Liber Ordinum Liturgiae Mozarabicae, preface při kněžském svěcení: „Učitel lidu a představený podřízených ať udržuje v pořádku katolickou víru a všem ať hlásá pravou spásu“ (ed. d’Espagne: Monumenta Ecclesiae Liturgica, sv. V, Paříž 1904, sl. 55, ř. 4-6).)) ustavovali a rozmnožovali Boží lid. Neboť slovo spásy víru v srdci nevěřících vzbuzuje a v srdci věřících živí; vírou vzniká a roste shromáždění věřících podle slov apoštola: „Víra je tedy z hlásání, hlásání pak se děje slovem o Kristu“ (Řím 10,17). Kněží jsou tedy povinni všem sdělovat pravdu evangelia, (6)((6/Srov. Gal 2,5.)) ze které se sami těší v Pánu. Ať už tedy vzorným životem mezi pohany je přivádějí k tomu, aby oslavovali Boha, (7)((7/Srov. 1 Petr 2,12.)) nebo veřejným kázáním hlásají nevěřícím Kristovo tajemství, nebo vyučují náboženství a vykládají učení církve, anebo se snaží řešit současné otázky ve světle Kristova učení, jejich snahou musí být: neučit vlastní moudrost, nýbrž Boží slovo, a naléhavě všechny vybízet k obrácení a k svatosti. (8)((8/Srov. obřad svěcení kněze v alexandrijské církvi jakobitů: „(…) Shromáždi svůj lid k poučování slovem jako kojná, která pečuje o své děti“ (H. Denzinger, Ritus Orientalium, sv. 2, Würzburg 1863, s. 14).)) Kněžské kázání je však v dnešních poměrech ve světě často velmi obtížné. Aby tedy účinněji pohnulo myslí posluchačů, musí kněz předkládat Boží slovo ne pouze všeobecně a abstraktně, nýbrž tak, že věčnou pravdu evangelia převede do konkrétních životních poměrů.

Tak se služba slova koná různými způsoby podle různých potřeb posluchačů a podle různých darů kazatelů. V nekřesťanských zemích nebo prostředích poselství evangelia přivádí lidi k víře a ke svátostem spásy. (9)((9/Srov. Mt 28,19; Mk 16,16; Tertulián, De baptismo, 14,2 (Corpus Christianorum, Series latina, I, s. 289, 11-13); sv. Atanáš, Adv. Arianos, 2, 42: PG 26, 237A-B; sv. Jeroným, In Math., 28, 19: PL 26, 223D: „Nejprve učí všechny národy, pak poučené kropí vodou. Není totiž možné, aby tělo přijalo svátost křtu, jestliže duše napřed nepřijala pravdu víry“; sv. Tomáš Akv., Expositio primae Decretalis, § 1: „Když náš Spasitel posílal učedníky kázat, uložil jim trojí: za prvé, aby učili víru, za druhé, aby věřícím udělovali svátosti“ (ed. Marietti, Opuscula Theologica, Turín-Řím 1954, 1138).)) Ve společnosti křesťanů, zvláště těch, kteří patrně málo rozumějí a věří tomu, čeho se opakovaně účastní, se však vyžaduje kázání slova přímo při udělování svátostí; vždyť jde o svátosti víry, která se rodí ze slova a je jím živena. (10)((10/Srov. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, čl. 35, 2: AAS 56 (1964), 109.)) To platí hlavně pro bohoslužbu slova při slavení mše; ve mši je neoddělitelně spojeno hlásání smrti a zmrtvýchvstání Páně, odpověď naslouchajícího lidu a vlastní oběť, jíž Kristus potvrdil Novou úmluvu ve své krvi a které se věřící účastní svými modlitbami a přijímáním svátosti. (11)((11/Srov. tamtéž, čl. 33, 35, 48, 52.)) 

 

KNĚZ JAKO PŘISLUHOVATEL SVÁTOSTÍ, ZVLÁŠTĚ EUCHARISTIE

5 Bůh, který jediný je svatý a posvětitel, si chtěl přibrat lidi jako společníky a pomocníky, kteří by pokorně sloužili dílu posvěcení. Proto jsou kněží prostřednictvím biskupa Bohem posvěceni, aby se stali zvláštním způsobem účastnými kněžství Kristova a aby tak při slavení svatých tajemství jednali jako služebníci toho, který pro nás stále vykonává v liturgii svůj kněžský úřad skrze svého Ducha. (12)((12/Srov. tamtéž, čl. 7, s. 100-101; Pius XII., enc. Mystici Corporis, 29.6.1943: AAS 35 (1943), 230.)) Křtem uvádějí lidi do Božího lidu, svátostí pokání smiřují hříšníky s Bohem a církví, svátostí nemocných ulehčují nemocným a zejména slavením mše přinášejí svátostně oběť Kristovu. Při konání všech svátostí, jak dosvědčil již v dobách prvotní církve svatý mučedník Ignác, (13)((13/Sv. Ignác Antioch., Smyrn., 8, 1-2 (ed. F. X. Funk, s. 240); Constitutiones Apostolorum, VIII, 12, 3 (ed. F. X. Funk, s. 496); VIII, 29, 2, tamtéž, s. 532.)) jsou kněží různými způsoby v hierarchickém svazku s biskupem a tak ho jaksi zpřítomňují v jednotlivých shromážděních věřících. (14)((14/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 28: AAS 57 (1965), 33-36.)) 

Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. (15)((15/„Eucharistie je jakoby dovršení duchovního života a cíl všech svátostí“: sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 73, a. 3; srov. Summa Theol. III, q. 65, a. 3.)) Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, (16)((16/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 65, a. 3, ad 1; q. 79, a. 1 c. et ad 1.)) Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem svatým oživované a oživující, dává lidem život, a tak je zve a přivádí k tomu, aby spolu s ním obětovali sebe samy, své práce a všechny stvořené věci. Proto se nám eucharistie jeví jako zdroj a vrchol veškerého hlásání evangelia; katechumeni jsou ponenáhlu připravováni k účasti na eucharistii a věřící, kteří už byli poznačeni svatým křtem a biřmováním, se přijetím eucharistie plně začleňují do Kristova těla.

Eucharistické shromáždění je tedy středem křesťanského společenství, jemuž předsedá kněz. Proto kněží poučují věřící, jak mají v mešní oběti přinášet Bohu Otci božský obětní dar a zároveň s ním podávat také oběť vlastního života. V duchu Krista-Pastýře je poučují, aby se srdcem zkroušeným předkládali své hříchy církvi ve svátosti pokání, aby se tak stále více obraceli k Pánu a pamatovali na jeho slova: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4,17). Zároveň je také přivádějí k takové účasti na úkonech posvátné liturgie, aby i při nich dospěli k pravé modlitbě. Podle milostí a potřeb každého je vedou k stále dokonalejšímu duchu modlitby, která proniká celý život. Všechny vybízejí k plnění povinností stavu a pokročilejší k zachovávání evangelijních rad způsobem každému přiměřeným. Učí tedy věřící, jak mají ve svých srdcích prozpěvovat Pánu duchovní chvalozpěvy a duchovní písně a tak stále vzdávat Bohu Otci díky za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (17)((17/Srov. Ef 5,19-20.))

Ve chvále a díkůčinění, jež vzdávají při slavení eucharistie, pokračují kněží v různých denních hodinách modlitbou posvátného oficia; v něm prosí Boha jménem církve za veškerý svěřený lid i za celý svět.

Dům modlitby, v němž se slaví a uchovává nejsvětější eucharistie, shromažďují se věřící a je uctíván přítomný Boží Syn, náš Spasitel, na obětním oltáři za nás obětovaný na pomoc i k útěše věřících, má se skvít čistotou a má být upravený pro modlitbu a posvátné obřady. (18)((18/Srov. sv. Jeroným, Epist., 114,2: „(…) posvátné kalichy a svatá roucha i ostatní předměty, které patří ke kultu utrpení Páně (…) je třeba pro jejich vztah k tělu a krvi Páně mít v takové úctě jako jeho tělo a krev“: PL 22, 934. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, čl. 122-127: AAS 56 (1964), 130-132.)) V něm by měli pastýři i věřící vděčně odpovídat na dar toho, který svým lidstvím neustále vlévá božský život do údů svého Těla. (19)((19/„Mimoto ať nepomíjejí během dne navštěvovat Nejsvětější svátost, která se má uchovávat v kostelích podle liturgických předpisů na význačném místě a v největší úctě. Taková návštěva je důkaz vděčnosti, znamení lásky a projev povinné úcty vůči Kristu Pánu, který je v té svátosti přítomen.“ Pavel VI., enc. Mysterium Fidei, 3.9.1965: AAS 57 (1965), 771.)) Ať kněží pěstují správným způsobem liturgickou vědu a liturgické umění, aby působením jejich liturgické služby křesťanské obce, které jsou jim svěřeny, den ode dne dokonaleji chválily Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

 

KNĚZ JAKO VŮDCE BOŽÍHO LIDU

6 Úměrně svému podílu na autoritě vykonávají kněží úřad Krista, Hlavy a Pastýře. Jménem biskupovým shromažďují Boží rodinu, prodchnutou bratrským smýšlením, a vedou ji skrze Krista v Duchu k Bohu Otci. (20)((20/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 28: AAS 57 (1965), 33-36.)) K vykonávání této služby i k ostatním kněžským úkolům se jim uděluje duchovní pravomoc, a to k budování. (21)((21/Srov. 2 Kor 10,8; 13,10.)) Při budování církve se mají kněží ke všem chovat s velkou laskavostí podle Pánova příkladu. Mají s lidmi jednat ne podle jejich zálib, (22)((22/Srov. Gal 1,10.)) nýbrž podle požadavků křesťanského učení a života, mají je poučovat a také napomínat jako nejdražší syny (23)((23/Srov. 1 Kor 4,14.)) podle slov apoštola: „Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky“ (2 Tim 4,2). (24)((24/Srov. Didascalia, II, 34, 3: II, 46, 6; II, 47, 1; Constitutiones Apostolorum, II, 47, 12 (ed. F. X. Funk, Didascalia et Constitutiones, I, s. 116, 142 a 143).)) 

Proto přísluší kněžím jako vychovatelům ve víře starat se buď přímo nebo prostřednictvím jiných o vedení jednotlivých věřících v Duchu svatém k rozvíjení vlastního povolání podle evangelia, k upřímné a činorodé lásce a k svobodě, k níž nás osvobodil Kristus. (25)((25/Srov. Gal 4,3; 5,1.13.)) Málo pomohou sebekrásnější obřady nebo vzkvétající spolky, není-li to všechno zaměřeno na výchovu lidí ke křesťanské zralosti. (26)((26/Srov. sv. Jeroným, Epist., 58, 7: „K čemu to je, září-li stěny drahokamy, ale Kristus v chudých trpí hladem?“: PL 22, 584.)) K tomuto cíli jim budou kněží pomáhat tím, že je budou učit poznávat ve velkých i malých událostech, co vyžaduje situace a jaká je Boží vůle. Křesťané mají být též poučeni, aby nežili jenom pro sebe, nýbrž podle požadavků nového zákona lásky; jak kteří dostali Boží dary, mají si jimi navzájem sloužit, (27)((27/Srov. 1 Petr 4,10n.)) aby tak všichni křesťanským způsobem plnili své povinnosti v lidské společnosti.

Ačkoli kněží mají závazky vůči všem, přece jen se mají zvláště věnovat chudým a slabým. S nimi projevoval solidaritu sám Pán; (28)((28/Srov. Mt 25,34-45.)) hlásání evangelia takovým lidem je znamení mesiášského díla. (29)((29/Srov. Lk 4,18.)) Zvláštní zájem mají kněží věnovat mládeži, manželům a rodičům. Je žádoucí, aby se tyto skupiny scházely v přátelských kroužcích, aby si vzájemně pomáhaly křesťansky prožívat v přátelských kroužcích, aby si vzájemně pomáhaly křesťansky prožívat život, často těžký, snadněji a plněji. Kněží ať mají na paměti, že všichni řeholníci a řeholnice, kteří tvoří význačnou skupinu v Pánově domě, zasluhují zvláštní pozornost, aby prospívali duchovně pro dobro celé církve. Nejvíce však nechť se starají o nemocné a umírající, navštěvují je a posilují v Pánu. (30)((30/Mohou být uvedeny ještě jiné skupiny, např. vystěhovalci, kočovníci atd. O nich pojednává 2. vat. koncil Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus.)) 

Úřad pastýře však není omezen na péči o věřící jako jednotlivce, nýbrž je mu vlastní také vytváření pravého křesťanského společenství. Duch společenství, má-li se pěstovat náležitě, musí zahrnovat nejen místní církev, nýbrž i církev všeobecnou. Místní obec nemá věnovat péči pouze věřícím, nýbrž proniknutá misionářskou horlivostí musí připravovat cestu ke Kristu všem lidem. Zejména jí náleží péče o katechumeny a novokřtěnce, kteří mají být postupně vychováváni k poznání a prožívání křesťanského života. Nelze budovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější eucharistie. Odtud tedy musí začínat veškerá výchova v duchu společenství. (31)((31/Srov. Didascalia, II, 59, 1-3: „Když učíš, přikazuj lidu a povzbuzuj jej, aby se plně účastnil shromáždění a vůbec nikdy nechyběl, nýbrž aby se vždycky scházel a nezmenšoval církev neúčastí některých, aby se Kristovu tělu neodnímal některý úd (…) Neodlučujte se sami od křesťanského společenství tím, že se straníte jiných, vždyť jste Kristovy údy. Krista máte přece jako hlavu, přítomného u vás a ve spojení s vámi, jak slíbil. Nebuďte tedy sami k sobě neteční, neodcizujte Spasitele jeho údům a netrhejte, nerozsekávejte jeho tělo“ (ed. F. X. Funk, I, s. 170); Pavel VI., projev k účastníkům 13. studijního týdne italského duchovenstva o zmodernizování pastorace v Orvietu 6.9.1963: AAS 55 (1963), 750nn.)) Má-li být toto slavení upřímné a úplné, musí vést jak k různým skutkům lásky a k vzájemné pomoci, tak k misionářskému působení a k vydávání křesťanského svědectví v různých podobách.

Mimoto církevní společenství přistupuje k duším, které má přivést ke Kristu, opravdu mateřsky s láskou, modlitbou, příkladem i skutky kajícnosti. Ono je totiž účinný nástroj k vyznačení a upravení cesty ke Kristu a jeho církvi pro ty, kdo dosud nevěří, a k povzbuzování, živení a posilování věřících pro duchovní zápas.

Při budování křesťanského společenství nepřisluhují kněží nikdy nějaké ideologii nebo lidské straně, ale jakožto hlasatelé evangelia a pastýři církve zaměřují svou práci na duchovní růst Kristova těla.

 

II Vztah kněží k jiným

VZTAH KNĚŽÍ K BISKUPŮM

7 Všichni kněží spolu s biskupy mají podíl na témže jediném Kristově kněžství a službě, takže už jednota svěcení a poslání vyžaduje jejich hierarchické společenství se stavem biskupů; (32)((32/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 28: AAS 57 (1965), 35.)) nejlépe toto společenství projeví občasnou liturgickou koncelebrací a tak vyjádří, že slaví eucharistickou hostinu ve spojení s biskupy. (33)((33/Srov. tzv. Constitutio Ecclesiastica Apostolorum, XVII: „Kněží jsou symmystai (spoluliturgové) a synepimachoi (spolubojovníci) biskupů“ (ed. Th. Schermann, Die allgemeine Kirchenordnung, I, Paderborn 1914, s. 26); A. Harnack, Die Quellen der sog. apostolischen Kirchenordnung, T. u. U., II, 5, s. 13, č. 18 a 19); Pseudo-Hieronymus, De septem ordinibus Ecclesiae: „…v požehnání jsou spolu s biskupy účastníky tajemství“ (ed. A. W. Kalff, Würzburg 1937, s. 45); sv. Izidor Sevillský, De Ecclesiasticis Officiis, II, c. 7: „Jsou představení Kristovy církve a spolu s biskupy mají účast na proměnění těla a krve a podobně na poučování lidu a na kazatelském úřadě“: PL 83, 787.)) Pro dar Ducha svatého, který byl kněžím dán při svěcení, považují je biskupové za nezbytné pomocníky a rádce ve službě a úřadu učení, posvěcování a vedení Božího lidu. (34)((34/Srov. Didascalia, II, 28,4 (ed. F. X. Funk, s. 108); Constitutiones Apostolorum, II, 28, 4; II, 34, 3 (tamtéž, s. 109 a 117).)) To výrazně prohlašují liturgické texty už od nejstarších dob církve, když slavnostně prosí Boha, aby na svěcence vylil „ducha milosti a rady, aby pomáhal lidu a vedl jej s čistým srdcem“. (35)((35/Constitutiones Apostolorum, VIII, 16,4 (ed. F. X. Funk, I, 523); srov. Epitome Const. Apost. VI (tamtéž, II, s. 80, 3-4); Testamentum Domini: „… dej mu ducha moudrosti, rady a velkodušnosti, ducha kněžství … aby pomáhal tvému lidu a vedl ho v jednání, bázni a čistém srdci“: přel. I. E. Rahmani, Mohuč 1899, s. 69. Rovněž Trad. Apost. (ed. B. Botte, La Tradition Apostolique de S. Hippolyte, Münster i. W. 1963, s. 20).)) Tak kdysi na poušti přešel Mojžíšův duch do mysli sedmdesáti moudrých mužů, (36)((36/Srov. Nm 11,16-25.)) „s jejichž pomocí snadno ovládal nesmírné množství lidu“. (37)((37/Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum, Preface; stejná slova obsahují už Sacramentarium Leonianum, Gelasianum a Gregorianum. Podobně i ve východních liturgiích: srov. Trad. Apost.: „… shlédni na tohoto svého služebníka a uděl mu ducha milosti a rady, aby pomáhal kněžím a vedl lid s čistým srdcem, jako jsi shlédl na svůj vyvolený lid a přikázal jsi Mojžíšovi, aby vybral kněze, které jsi naplnil ze svého ducha, kterého jsi daroval svému služebníku“: ze starého veronského překladu do latiny (ed. B. Botte, La Tradition Apostolique de S. Hippolyte, Essai de reconstrucion, Münster i. W. 1963, s. 20); Const. Apost., VIII, 16, 4 (ed. F. X. Funk, I, 522, 16-17); Epitome Const. Apost. VI (ed. F. X. Funk, II, s. 80, 5-7); Testamentum Domini: přel. I. E. Rahmani, Mohuč 1899, s. 69; Euchologium Serapionis, XXVII (ed. F. X: Funk, Didascalia et Constitutiones, II, s. 190, ř. 1-7); Ritus Ordinationis in ritu Maronitarum: přel. H. Denzinger, Ritus Orientalium, II, Würzburg 1863, s. 161. Z Otců mohou být uvedeni: Theodor z Mopsuestie, In 1 Tim 3,8 (ed. Sweete, II, s. 119-121); Theodoret, Quaestiones in Numeros, XVIII: PG 80, 369C-372B.)) Pro toto společenství ve stejném kněžství a ve stejné službě mají tedy biskupové považovat kněze za své bratry a přátele; (38)((38/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 28: AAS 57 (1965), 35.)) jejich hmotné a zvláště duchovní dobro ať jim leží jak jen možno na srdci. Právě na nich spočívá vážná odpovědnost za svatost jejich kněží; (39)((39/Srov. Jan XXIII., enc. Sacerdotii nostri primordia, 1.8.1959: AAS 57 (1965), 576; sv. Pius X., Exhortatio ad clerum Haerent animo, 4.8.1908: S. Pii X. Acta, sv. IV (1908), s. 237nn.)) nechť tedy věnují co největší péči pokračující výchově svého kněžstva. (40)((40/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, čl. 15 a 16.)) Mají jim rádi naslouchat, ba i radit se s nimi a hovořit potřebách pastorace a o prospěchu diecéze. Aby se to uvedlo v život, ať se vytvoří v souladu s dnešními podmínkami a potřebami (41)((41/Podle platného práva existuje už katedrální kapitula jako biskupův „senát a rada“ (CIC, kán. 391), nebo když někde není sbor diecézních poradců (CIC, kán. 423-428). Je však žádoucí tyto instituce přezkoumat tak, aby lépe vyhovovaly dnešním poměrům a požadavkům. Je jasné, že takováto rada kněží se liší od pastorační rady, o níž se mluví v Dekretu o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus z 28.10.1965, čl. 27; k ní patří i laici a jejím úkolem je pouze zabývat se věcmi vztahujícími se na pastorační činnost. O kněžích jako o poradcích biskupů pojednávají už Didascalia, II, 28, 4 (ed. F. X. Funk, I, s. 108); rovněž Const. Apost., II, 28, 4 (ed. F. X. Funk, I, s. 109); sv. Ignác Antioch., Magn. 6,1 (ed. F. X. Funk, s. 194); Trall., 3, 1 (ed. F. X. Funk, s. 204); Origenes, Contra Celsum, III, 30: „Kněží jsou poradci čili Buleutai“: PG 11, 957D-960A.)) kněžská rada neboli senát, (42)((42/Sv. Ignác Antioch., Magn. 6,1: „Vybízím vás, abyste se snažili konat všechno ve svornosti Boží za předsednictví biskupa na místě Božím a s kněžími jakožto apoštolským senátem a s jáhny mně velmi milými, kteří jsou spolu pověřeni službou Ježíše Krista, který byl před věky u Otce a na konci se zjevil“ (ed. F. X. Funk, s. 195); sv. Ignác Antioch., Trall., 3, 1: „Podobně všichni nechť mají v úctě jáhny jako Ježíše Krista, i biskupa jako obraz Otce, kněze pak jako Boží senát a sbor apoštolů. Bez nich nelze mluvit o církvi“ (tamtéž, s. 204); sv. Jeroným, In Isaiam, II, 3: PL 24, 61D: „I my máme v církvi svůj senát, totiž společenství kněží.“)) reprezentující kněžstvo, jejíž forma a pravidla budou právně stanoveny. Jde o to, aby kněžská rada mohla svými návrhy biskupovi účinně pomáhat v řízení diecéze.

Se zřetelem na plnost svátosti kněžství, kterou mají biskupové, ať v nich kněží ctí autoritu Krista, nejvyššího Pastýře. Nechť se drží svého biskupa s upřímnou láskou a poslušností. (43)((43/Srov. Pavel VI., projev k římským farářům a postním kazatelům, 1.3.1965: AAS 57 (1965), 326.)) Tato kněžská poslušnost, proniknutá duchem spolupráce, má základ v účasti na biskupské službě; tato účast se kněžím uděluje svátostí svěcení a kanonickým posláním. (44)((44/Srov. Const. Apost., VIII, 47, 39: „Kněží … nemají nic podnikat bez rozhodnutí biskupa; jemu je svěřen Pánův lid a od něho bude požadován počet za jejich duše“ (ed. F. X. Funk, s. 577).)) 

Jednota kněží s biskupy je požadavek dnešní doby, poněvadž z různých důvodů musí dnes apoštolské působení nejen se projevovat mnoha různými formami, nýbrž také překračovat hranice jedné farnosti nebo diecéze. Proto žádný kněz není s to dobře plnit své poslání odděleně a jako jedinec, nýbrž jen spojenými silami s jinými kněžími pod vedením těch, kdo jsou představenými v církvi.

 

BRATRSKÝ VZTAH A SPOLUPRÁCE MEZI KNĚŽÍMI

8 Všichni kněží, kteří byli svěcením včleněni do kněžského stavu, jsou mezi sebou spojeni hlubokým svátostným bratrstvím. Zvláště však v diecézi, jejíž službě jsou přiděleni, vytvářejí jeden kněžský sbor. Neboť i když se věnují různým povinnostem, přece vykonávají pro lidi jednu kněžskou službu. Všichni kněží jsou totiž posláni spolupracovat na témže díle, ať vykonávají službu farní nebo nadfarní, ať se věnují vědecké práci nebo vyučování, ať pracují manuálně a sdílejí s dělníky jejich životní podmínky – kde je to vhodné a příslušnou autoritou schváleno – nebo ať konají jiné apoštolské nebo s apoštolátem souvisící práce. Všichni mají přece jeden cíl, totiž budování Kristova těla. To si vyžaduje zvláště za našich časů rozrůzněné služby a nové způsoby přizpůsobení. Proto je velmi důležité, aby si všichni kněží, diecézní i řeholní, navzájem pomáhali, aby byli vždy spolupracovníky pravdy. (45)((45/Srov. 3 Jan 8.)) Každý z nich je s ostatními členy tohoto kněžského sboru spojen zvláštními svazky apoštolské lásky, služby a bratrství. To je už od dávných dob naznačeno v liturgii, když kněží přítomní při svěcení jsou vybídnuti, aby s biskupem vložili ruce na nového vyvoleného, nebo když jednomyslně koncelebrují posvátnou eucharistii. Jednotliví kněží jsou tedy spojeni se svými spolubratry poutem lásky, modlitby a všestranné spolupráce. Tak se projevuje jednota, kterou Kristus chtěl mít dokonale uskutečněnou u svých, aby svět poznal, že Syn byl poslán od Otce. (46)((46/Srov. Jan 17,23.)) 

Proto starší mají přijímat mladší opravdu jako bratry a pomáhat jim v prvních pracích a obtížích jejich služby. Rovněž se mají snažit chápat jejich způsob myšlení, i když je odlišný od jejich vlastního, a vlídně sledovat jejich podnikání. Podobně mladí mají mít v úctě věk a zkušenosti starších, radit se s nimi o věcech duchovní správy a ochotně spolupracovat.

V duchu bratrství ať kněží nezapomínají na pohostinnost, (47)((47/Srov. Žid 13,1-2.)) ať pěstují dobročinnost a společenství majetku; (48)((48/Srov. Žid 13,16.)) zvláště ať se starají o nemocné, stísněné, přetížené prací, osamělé, vyhoštěné z vlasti a o pronásledované. (49)((49/Srov. Mt 5,10.)) Ať se také ochotně a s radostí scházejí, aby si oddechli, pamětlivi slov, jimiž Pán vybízel unavené apoštoly: „Pojďte někam stranou na opuštěné místo a trochu si odpočiňte“ (Mk 6,31). Ať si také kněží poskytují vzájemnou oporu při pěstování duchovního a intelektuálního života, aby dovedli lépe spolupracovat ve své službě a byli uchráněni od nebezpečí, která mohou povstat z osamocení, je třeba mezi nimi podporovat nějaký společný život nebo sdružování. Formy to může mít různé s ohledem na různé osobní nebo pastorační potřeby, např. společné bydlení, kde je to možné, nebo společné stolování nebo aspoň časté a pravidelné schůzky. Je třeba vysoce hodnotit a velmi podporovat sdružení se stanovami schválenými příslušnou církevní autoritou, která vhodným a osvědčeným uspořádáním života a bratrskou svépomocí přispívají k posvěcení kněží při výkonu jejich služby, a tak hledí prospívat celému kněžskému stavu.

Konečně, opět pro své společenství v kněžství, ať si jsou kněží vědomi zvláštní odpovědnosti vůči těm, kteří se octli v nějakých těžkostech. Těm ať poskytnou včas pomoc, je-li třeba i taktním napomenutím. A ty, kteří v něčem selhali, ať stále provázejí bratrskou láskou a velkodušně ať se za ně neustále modlí k Bohu a chovají se k nim stále jako praví bratři a přátelé.

 

VZTAH KNĚŽÍ K LAIKŮM

9 I když kněží Nového zákona na základě svátosti svěcení vykonávají vznešenou a nutnou službu otce a učitele Božího lidu a pro Boží lid, přece jsou zároveň se všemi věřícími křesťany Pánovými učedníky, kteří se stali účastníky jeho království dík povolání od Boha. (50)((50/Srov. 1 Sol 2,12; Kol 1,13.)) Se všemi znovuzrozenými v křestním prameni jsou kněží bratři mezi bratry, (51)((51/Srov. Mt 23,8. „Chceme-li být pastýři, otci a učiteli lidí, musíme jednat jako jejich bratři.“ Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6.8.1964: AAS 56 (1964), 647.)) neboť jsou údy jednoho a téhož Kristova těla, jehož budování je svěřeno všem. (52)((52/Srov. Ef 4,7 a 16; Const. Apost., VIII, 1, 20: „Ať se nevyvyšuje biskup nad jáhny nebo kněze, ani kněží nad lid; pospolitost se totiž skládá z obojích“ (ed. F. X. Funk, I, s. 467).)) 

Kněží tedy mají být v čele takovým způsobem, aby nemysleli na svoje zájmy, nýbrž na zájmy Ježíše Krista, (53)((53/Srov. Flp 2,21.)) aby spolupracovali s věřícími laiky a mezi nimi se chovali podle příkladu Mistra, který mezi lidi „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Kněží mají upřímně uznávat a podporovat důstojnost laiků a jejich vlastní úkol, který mají v poslání církve. Mají též mít v opravdové úctě spravedlivou svobodu, která v občanském společenství přísluší všem. Ať ochotně naslouchají laikům, bratrsky zvažují jejich přání a uznávají jejich zkušenosti i odbornou příslušnost v různých oblastech lidské činnosti, aby společně s nimi dovedli rozpoznávat znamení doby. Při zkoumání duchů, zdali jsou z Boha, (54)((54/Srov. 1 Jan 4,1.)) ať citem víry odkrývají rozličné dary laiků, jak malé, tak i významnější, a s radostí ať je uznávají i pečlivě podporují. Mezi Božími dary, jež se četně u věřících vyskytují, si zaslouží zvláštní péče ty, které přitahují mnohé k vyššímu duchovnímu životu. Rovněž mají s důvěrou svěřovat laikům úkoly ve službě církve a ponechat jim svobodu a prostor k jednání, mají je i rozvážně povzbuzovat, aby se dávali do díla též z vlastního popudu. (55)((55/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 37: AAS 57 (1965), 42-43.)) 

Konečně kněží žijí mezi laiky proto, aby všechny vedli k jednotě lásky, „aby se v bratrské lásce navzájem srdečně měli rádi a v uctivosti předcházeli jeden druhého“ (Řím 12,10). Je tedy na nich, aby rozdílné názory uváděli v soulad tak, aby se ve společenství věřících nikdo necítil cizincem. Jsou obhájci společného dobra, o něž pečují jménem biskupovým, a zároveň jsou neohrožení ochránci pravdy, aby věřící nebyli zmítáni větrem kdejakého učení. (56)((56/Srov. Ef 4,14.)) Zvláštní jejich péči jsou svěřeni ti, kteří už nepřijímají svátosti, ba dokonce snad odpadli od víry; jako dobří pastýři nemají váhat jít za nimi.

S ohledem na předpisy o ekumenismu (57)((57/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio: AAS 57 (1965), 90nn.)) nezapomenou na bratry, kteří s námi nejsou v plném církevním společenství.

Budou pokládat za sobě svěřené i všechny ty, kteří neuznávají Krista za svého Spasitele.

Věřící ať si jsou vědomi povinnosti vůči svým kněžím, ať proto svým pastýřům a otcům prokazují synovskou lásku. Mají také mít účast na jejich starostech a pomáhat jim modlitbou a podle možnosti i skutkem, aby kněží snáze dovedli překonávat obtíže a s větším užitkem plnit své úkoly. (58)((58/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 37: AAS 57 (1965), 42-43.))

 

III Rozmístění kněží a kněžská povolání

  

ROZMÍSTĚNÍ KNĚŽÍ

10 Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je nepřipravuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy „až na konec země“ (Sk 1,8), neboť každá kněžská služba je účastí na světovém poslání, které Kristus svěřil apoštolům. Vždyť Kristovo kněžství, na němž kněží opravdu dostali podíl, je nutně určeno všem národům a všem časům; není omezeno nějakými hranicemi krve, národnosti nebo času, jak je to tajemným způsobem předobrazeno už v osobě Melchizedechově. (59)((59/Srov. Žid 7,3.)) Ať tedy kněží mají na paměti, že jim musí ležet na srdci starost o všechny církve. Proto kněží těch diecézí, které mají větší počet povolání, s radostí projeví ochotu jít pracovat do krajů, misií nebo akcí, které trpí nedostatkem duchovenstva, když jim to vlastní ordinář dovolí nebo je k tomu vybídne.

Kromě toho ať se upraví směrnice o inkardinaci a exkardinaci tak, aby toto starodávné ustanovení, ač zůstává nadále v platnosti, lépe odpovídalo dnešním pastoračním potřebám. Kde by to však vyžadoval apoštolát, ať se usnadní nejen vhodné rozmístění kněží, nýbrž také vytvoření speciálních pastoračních děl ve prospěch různých společenských vrstev na územní, národní nebo i světové úrovni. Za tím účelem je možné s užitkem zřídit jakési mezinárodní semináře, zvláštní diecéze nebo osobní prelatury a jiná užitečná zařízení tohoto druhu. Těm je možné přidělit nebo do nich inkardinovat kněze pro společný prospěch celé církve. Je třeba stanovit způsob, jak v tom kterém případě postupovat a vždy zachovat práva místních ordinářů.

Pokud je to možné, nemají být kněží do cizího území posílání jednotlivě, zejména když ještě dobře neznají tamější jazyk a zvyklosti, nýbrž podle vzoru Kristových učedníků (60)((60/Srov. Lk 10,1.)) aspoň po dvou nebo po třech, aby si navzájem pomáhali. Rovněž je důležité věnovat důkladnou péči jejich duchovnímu životu i jejich duševnímu a tělesnému zdraví. Pokud možno ať se každému vybere místo a pracovní podmínky podle osobních předpokladů. Pro ty, kteří jdou do jiné země, je velmi důležité, aby se snažili dobře poznat nejen jazyk onoho místa, nýbrž také psychologický a společenský svéráz národa, jemuž chtějí v pokoře sloužit, a proto se s ním co nejdokonaleji sžít. Tak budou následovat příklad apoštola Pavla, který o sobě mohl říci: „Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. K židům jsem se choval jako žid, abych získal židy (…)“ (1 Kor 9,19-20).

 

PÉČE O KNĚŽSKÁ POVOLÁNÍ

11 Pastýř a strážce našich duší (61)((61/Srov. 1 Petr 2,25.)) dal své církvi takové zřízení, že lid, který si vyvolil a vykoupil svou krví, (62)((62/Srov. Sk 20,28.)) musí mít stále až do konce světa kněze, aby křesťané nikdy nebyli jako ovce bez pastýřů. (63)((63/Srov. Mt 9,36.)) Apoštolové znali tuto Kristovu vůli a pod vlivem Ducha svatého považovali za svou povinnost vyvolit služebníky, „kteří budou schopni, aby tomu učili i druhé“ (2 Tim 2,2). Tato povinnost jistě patří přímo ke kněžskému povolání, jímž se kněz stává účastnými péče celé církve, aby Božímu lidu zde na zemi nikdy nechyběli dělníci. Poněvadž však „kapitán lodi a všichni cestující (…) mají společný zájem“, (64)((64/Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum.)) má být i všechen křesťanský lid poučen o povinnosti spolupůsobit různým způsobem, neustálou modlitbou i jinými prostředky, které má k dispozici, (65)((65/2. vat. koncil, Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, čl. 2.)) aby církev měla stále kněze potřebné pro splnění jejího božského poslání. Na prvním místě tedy ať si kněží vezmou k srdci, že mají službou slova a příkladem vlastního života, z něhož vyzařuje duch služby a pravá velikonoční radost, stavět věřícím na oči vznešenost a potřebnost kněžství. Ať jde o mladé nebo o starší, které důvodně pokládají za schopné pro takovou službu, nemají se vyhýbat žádné námaze ani nesnázi a mají jim pomáhat v řádné přípravě, aby pak později mohli být povoláni biskupem; při tom ovšem musí být zachována jejich naprostá svoboda, vnější i vnitřní. Tomuto cíli je velmi na prospěch pečlivé a rozumné duchovní vedení. Rodiče, učitelé a všichni, kdo se jakýmkoli způsobem zabývají výchovou hochů a mladíků, ať je tak vzdělávají, aby poznali starost Pána o jeho stádce, mysleli na potřeby církve a byli připraveni, jestliže je Pán zavolá, velkodušně odpovědět s prorokem: „Zde jsem, mne pošli“ (Iz 6,8). Nesmí se však očekávat, že toto Boží volání dojde k sluchu budoucího kněze nějakým mimořádným způsobem. Spíše má být zachyceno a rozpoznáno ze znamení, jimiž se v každodenním životě projevuje Boží vůle rozumným křesťanům; tato znamení mají kněží pozorně sledovat. (66)((66/„Hlas volajícího Boha se projevuje dvěma různými způsoby, které jsou podivuhodné a navzájem se doplňují. Jeden je vnitřní, je to hlas milosti, hlas Ducha svatého, nevýslovný způsob vnitřního okouzlení, které působí „mlčící“, a přece silný hlas Pánův v neproniknutelných hlubinách lidské duše; druhý přichází zvnějšku, je lidský, smysly vnímatelný, sociální a právní povahy, konkrétní; je to hlas pověřeného služebníka Božího Slova, hlas apoštola, hlas hierarchie jako nepostradatelného nástroje, který chtěl a ustanovil Kristus jako prostředek, který by překládal poselství Slova a Božího přikázání do srozumitelné řeči. Tak učí se svatým Pavlem katolická nauka: „Jak uslyší bez kazatele? (…) Víra je ze slyšení (Řím 10,14.17)“. Pavel VI., projev z 5.5.1965: L’Osservatore Romano, 6.5.1965, s. 1.)) 

Proto se jim velmi doporučují diecézní i národní Díla pro kněžská povolání. (67)((67/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, čl. 2.)) V kázání, při katechezi i v časopisech je třeba zřetelně hovořit o potřebách místní i obecné církve a stavět do jasného světla smysl a vznešenost kněžské služby. Vždyť v ní jsou s velkými břemeny spojeny také velké duchovní radosti a především v ní, jak učí Otcové, je možné vydávat Kristu vynikající svědectví lásky. (68)((68/Tak učí Otcové, když vysvětlují slova Kristova k Petrovi: „Miluješ mě? (…) Pas moje ovce“ (Jan 21,17), např. sv. Jan Zlatoústý, De sacerdotio, II, 2: PG 48, 633; sv. Řehoř Vel., Reg. Past. Liber, P. I., c. ř: PL 77, 19A.)) 

 

KAPITOLA 3

ŽIVOT KNĚŽÍ

I Povolání kněží k dokonalosti

  

POVOLÁNÍ K SVATOSTI

12 Svátostí svěcení jsou kněží připodobněni Kristu-Knězi jako služebníci Hlavy pro budování a vytváření jeho celého těla, jímž je církev, ve spolupráci s biskupským stavem. Již při křestním zasvěcení dostali, stejně jako všichni křesťané, znamení a dar tak velikého povolání a milosti, že při veškeré lidské slabosti (1)((1/Srov. 2 Kor 12,9.)) mohou a mají usilovat o dokonalost podle slov Pána: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Kněží však jsou povinni snažit se o tuto dokonalost ze zvláštního důvodu, neboť přijetím svěcení byli zasvěceni Bohu novým způsobem a stali se živými nástroji Krista, věčného Kněze, aby byli s to během věků pokračovat v jeho podivuhodném díle, které silou shůry obnovilo celé lidské pokolení. (2)((2/Srov. Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 10.)) Poněvadž tedy každý kněz svým způsobem zastupuje osobu samého Krista, je také obdařen zvláštní milostí, aby při službě svěřené obci i všemu Božímu lidu dovedl lépe následovat dokonalost toho, kterého zastupuje, a aby lékem na slabosti lidského těla byla svatost toho, který se pro nás stal veleknězem „svatým, nevinným, neposkvrněným, odděleným od hříšníků“ (Žid 7,26).

Kristus, kterého Otec posvětil, to je zasvětil, a poslal na svět, (3)((3/Srov. Jan 10,36.)) „vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků“ (Tit 2,14), a tak skrze utrpení vstoupil do své slávy. (4)((4/Srov. Lk 24,26.)) Podobným způsobem kněží, posvěcení pomazáním Ducha svatého a poslaní Kristem, umrtvují v sobě skutky těla a dávají se cele do služby lidem. Tak jsou schopni silou svatosti, kterou byli v Kristu obohaceni, vyrůst v dokonalé muže. (5)((5/Srov. Ef 4,13.)) 

Upevňují se v duchovním životě – pokud jsou učenliví vůči Kristovu Duchu, který je oživuje a vede – když vykonávají službu Ducha a spravedlnosti. (6)((6/Srov. 2 Kor 3,8-9.)) Vždyť denními posvátnými úkony a vůbec celou svou službou, kterou vykonávají ve společenství s biskupem a kněžskými spolubratry, směřují k dokonalému životu. Svatost kněží však sama velmi přispívá k plodnosti jejich služby. Ačkoli sice Boží milost může uskutečnit dílo spásy i prostřednictvím nehodných služebníků, přece Bůh obvykle projevuje své divy raději skrze ty, kteří se více otevřeli podnětům a vedení Ducha svatého a pro své vnitřní spojení s Kristem a pro svatost života mohou říci s apoštolem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

Proto tento posvátný sněm, v zájmu dosazení svých pastýřských záměrů, totiž vnitřní obnovy církve, rozšíření evangelia po celém světě a navázání rozhovoru s dnešním světem, naléhavě vybízí všechny kněze, aby užívali vhodné prostředky doporučené církví (7)((7/Srov. mj.: sv. Pius X., Exhortatio ad slerum Haerent animo, 4.8.1908: S. Pii X Acta, sv. IV (1908), 237nn; Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 5nn; Pius XII., Adhort. Ap. Menti Nostrae, 23.9.1950: AAS 42 (1959), 545nn.)) a tak usilovali o stále větší svatost, která by z nich vytvářela den ze dne způsobilejší nástroje ve službě všemu Božímu lidu.

 

SVATOST A PASTORAČNÍ ČINNOST

13 Svatosti dosáhnou kněží cestou sobě vlastní, a to tím, že budou upřímně, neúnavně a v Kristově Duchu zastávat své úřady.

Jako služebníci Božího slova denně čtou a slyší Boží slovo, jemuž mají učit druhé; jestliže se přitom snaží přijímat to slovo do svého nitra, budou se den ode dne stávat dokonalejšími učedníky Pánovými, jak píše apoštol Pavel Timotejovi: „Vezmi si to k srdci a v tom žij, aby tvé pokroky byly všem zřejmé. Dávej si pozor sám na sebe i na to, čemu učíš. Buď v tom vytrvalý. Když si tak budeš počínat, povede to ke spáse jak tebe, tak tvé posluchače“ (1 Tim 4,15-16). Když budou hledat způsob, jak nejlépe sdělovat druhým, co sami promeditovali, (8)((8/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol., II-II, q. 188, a. 7.)) dojdou k hlubšímu pochopení „nevystižitelného Kristova bohatství“ (Ef 3,8) a mnohotvaré Boží moudrosti. (9)((9/Srov. Ef 3,9-10.)) Budou-li mít na zřeteli, že je to Pán, kdo otvírá srdce, (10)((10/Srov. Sk 16,14.)) a že vznešenost a účinnost nevyvěrá z nich samých, nýbrž z moci Boží, (11)((11/Srov. 2 Kor 4,7.)) pak budou při předávání Božího slova důvěrněji spojeni s Kristem Učitelem a vedeni jeho Duchem. Tímto společenstvím s Kristem mají účast na Boží lásce, jejíž tajemství skryté od věků (12)((12/Srov. Ef 3,9.)) bylo zjeveno v Kristu.

Jako služebníci posvátného dění, zvláště při obětování mše svaté, zastupují kněží zvláštním způsobem osobu Krista, který se sám obětoval, aby lidi posvětil. Proto se vybízejí, aby napodobovali to, co konají; když totiž slaví tajemství Pánovy smrti, ať hledí také umrtvovat své tělo od neřestí a žádostivosti. (13)((13/Srov. Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum.)) V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy. (14)((14/Srov. Missale Romanum, modlitba nad dary z 9. neděle po sv. Duchu.)) Proto se vřele doporučuje každodenní sloužení mše svaté, protože je to úkon Krista a církve i tenkrát, když nemohou být přítomni věřící. (15)((15/“Neboť žádná mše, i když ji kněz slouží soukromě, není přece soukromá, nýbrž je úkonem Krista a církve; církev totiž učí, že v oběti, kterou přináší, obětuje sama sebe jako všeobecnou oběť a jedinou a nekonečnou výkupnou sílu oběti kříže přivlastňuje celému světu k spasení. Vždyť každá mše, která se slouží, je přinášena nejen za naši spásu, ale také za spásu celého světa (…) Proto otcovsky a důrazně doporučujeme kněžím, kteří jsou naší radostí a korunou v Pánu, aby (…) každodenně důstojně a zbožně sloužili mši svatou.“ Pavel VI., enc. Mysterium Fidei, 3.9.1965: AAS 57 (1965), 761-762; srov. 2. vat. koncil, Konst. o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, 4.12.1963, čl. 26 a 27: AAS 56 (1964), 107.)) A tak, když se kněží spojují s úkonem Krista Kněze, denně se cele obětují Bohu, a poněvadž se živí Kristovým tělem, podílejí se celým srdcem na lásce toho, který se dává věřícím za pokrm. Podobně při udělování svátostí se spojují s Kristovým úmyslem a s jeho láskou. To uskutečňují zejména tehdy, když jsou vždycky zcela ochotní přisluhovat svátostí pokání, kdykoli o to věřící rozumně požádají. Při modlitbě posvátného oficia propůjčují svůj hlas církvi, která se modlí jménem celého lidstva zároveň s Kristem, který je „stále živ, aby se za nás přimlouval“ (Žid 7,25).

Láska dobrého Pastýře je povzbuzuje, aby jako vůdci a pastýři Božího lidu dali život za své ovce (16)((16/Srov. Jan 10,11.)) a byli připraveni i k největší oběti po příkladu kněží, kteří ani v dnešní době neváhali položit svůj život. Poněvadž jsou vychovateli ve víře a mají „důvěru, že mohou vejít do svatyně Ježíšovou krví“ (Žid 10,19), přistupují k Bohu „s upřímným srdcem a s plnou vírou“ (Žid 10,22). Vzbuzují pevnou naději u svých věřících, (17)((17/Srov. 2 Kor 1,7.)) aby mohli těšit ty, kteří jsou v nějakém soužení, jak i je potěšuje Bůh. (18)((18/Srov. 2 Kor 1,4.)) Jako představení obcí pěstují askezi, jaká přísluší pastýřům duší: zříkají se vlastního pohodlí a nehledají to, co je prospěšné jim samým, nýbrž to, co prospívá mnoha lidem, aby tak mohli dojít spásy. (19)((19/Srov. 1 Kor 10,33.)) Stále postupují k dokonalejšímu plnění pastoračního díla; kde je toho zapotřebí, jsou připraveni nastoupit nové pastorační cesty pod vedením Ducha svatého, který vane, kam chce. (20)((20/Srov. Jan 3,8.))

 

JEDNOTA A SOULAD ŽIVOTA KNĚŽÍ

14 V dnešním světě je tolik úkolů, které lidé musí plnit, tolik problémů, kterými se trápí a které musí často rychle řešit, že se nezřídka ocitají v nesnázích ti, kteří se rozptylují na různé strany. Rovněž kněží, vázaní a rozptylovaní četnými povinnostmi svého úřadu, si mohou s obavou klást otázku, jakým způsobem mají sladit v jednotu vnější činnost a vnitřní život. Tuto životní jednotu nemůže vytvořit ani čistě vnější uspořádání úkolů jejich služby, ani pouhé vykonávání úkonů zbožnosti, i když tomu velmi napomáhá. Tuto jednotu mohou kněží vytvořit tehdy, když budou při konání své služby následovat příklad Krista Pána, jehož pokrmem bylo konat vůli toho, který ho poslal, aby dokonal jeho dílo. (21)((21/Srov. Jan 4,34.))

Kristus chce neustále konat Otcovu vůli ve světě prostřednictvím církve, proto jedná skrze své služebníky, a tak zůstává vždycky původcem a pramenem jednoty jejich života. Kněží tedy dosáhnou jednoty svého života, když se spojí s Kristem tím, že budou uznávat Otcovu vůli a obětovat se pro stádce sobě svěřené. (22)((22/Srov. 1 Jan 3,16.)) Budou-li žít jako on, dobrý Pastýř, najdou přímo v uskutečňování pastýřské lásky pouto kněžské dokonalosti, které stmelí v jednotu jejich život i činnost. Tato pastýřská láska (23)((23/“Pást stádce Pánovo budiž povinností lásky“: sv. Augustin, Tract. in Io., 123, 5: PL 35, 1967.)) vyvěrá nejsilněji z eucharistické oběti, která je tedy středem a kořenem celého kněžského života, takže to, co se koná na obětním oltáři, snaží se kněžský duch uvést do vztahu se sebou samým. Toto však lze dosáhnout jen tím, že kněží budou vždy hlouběji pronikat modlitbou do Kristova tajemství.

Aby dovedli osvědčovat jednotu svého života také konkrétně, mají při všem svém počínání zkoumat, jaká je Boží vůle, (24)((24/Srov. Řím 12,2.)) jak se totiž shoduje to počínání se směrnicemi evanglijního poslání církve. Neboť věrnost Kristu nelze oddělovat od věrnosti jeho církvi. Pastýřská láska tedy vyžaduje, aby kněží, nemají-li běžet nadarmo, (25)((25/Srov. Gal 2,2.)) pracovali vždycky ve společenství s biskupy a jinými bratry v kněžství. Když budou jednat podle této zásady, najdou jednotu svého života v jednotě církve a budou tak spojeni se svým Pánem a skrze něho s Otcem v Duchu svatém, aby mohli být plni útěchy a překypovat radostí. (26)((26/Srov. 2 Kor 7,4.))

 

II Zvláštní duchovní požadavky v životě kněze

  

POKORA A POSLUŠNOST

15 Mezi ctnostmi, které se nejvíce vyžadují pro službu kněží, je třeba uvést pohotovost ducha, která je činí vždy ochotnými hledat ne svou vlastní vůli, nýbrž vůli toho, který je poslal. (27)((27/Srov. Jan 4,34; 5,30; 6,38.)) Božské dílo, k jehož uskutečnění byli vybráni Duchem svatým, (28)((28/Srov. Sk 13,2.)) přesahuje totiž všechny lidské síly i každou lidskou moudrost; neboť „ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné“ (1 Kor 1,27). Proto pravý Kristův služebník si je vědom své slabosti, pracuje pokorně a zkoumá, co se líbí Pánu. (29)((29/Srov. Ef 5,10.)) A jakoby spoután Duchem (30)((30/Srov. Sk 20,22.)) dává se ve všem vést vůlí toho, jenž chce všechny lidi spasit. Tuto vůli může objevovat a uskutečňovat v konkrétních okolnostech denního života tím, že pokorně slouží všem, které mu Bůh posílá prostřednictvím svěřeného úřadu i rozmanitých životních příhod.

Poněvadž však kněžská služba je služba samotné církve, může se vykonávat jen v hierarchickém společenství celého těla. Proto pastýřská láska vede kněze, aby při práci v tomto společenství zasvětili vlastní vůli poslušností službě Bohu a bratřím a aby v duchu víry přijímali a vykonávali, co jim přikazuje nebo doporučuje papež, vlastní biskup nebo jiní představení. Rádi vynakládají všechno a sami se vyčerpávají (31)((31/Srov. 2 Kor 12,15.)) v jakémkoli úřadě, i skromném a chudém, když je jim svěřen. Tak totiž uchovají a posílí nezbytnou jednotu s bratřími ve službě, hlavně však s těmi, které Pán ustanovil jako viditelné správce své církve, a tak pracují na budování Kristova těla, které roste „každým svazkem vzájemné služby“. (32)((32/Srov. Ef 4,11-16.)) Tato poslušnost, která vede k zralejší svobodě Božích dětí, vyžaduje svou povahou, aby kněží s důvěrou předkládali své záměry, když při vykonávání svého úřadu vedeni láskou rozumně hledají nové cesty k většímu užitku církve, a poukazovali neúnavně na potřeby svěřeného stádce a vždy byli ochotni podřídit se rozhodnutí těch, kteří zastávají čelný úřad ve správě Boží církve.

Touto pokorou i odpovědnou a dobrovolnou poslušností se kněží připodobňují Kristu. Mají v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus, který „se sám sebe zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (…) a byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,7-8) a touto poslušností překonal a vykoupil neposlušnost Adamovu, jak svědčí apoštol: „Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými“ (Řím 5,19).

 

PŘIJETÍ CELIBÁTU

16 Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdrženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval (33)((33/Srov. Mt 19,12.)) a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají. Zvlášť velikou cenu jí přikládala ve spojitosti s kněžským životem. Taková zdrženlivost je znamení a současně pobídka pastýřské lásky a zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. (34)((34/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 42: AAS: 57 (1965), 47-49.)) Podstata kněžství ji sice nevyžaduje, jak je zjevné z praxe prvotní církve (35)((35/Srov. 1 Tim 3,2-5; Tit 1,6.)) a z tradice východních církví, kde vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zasloužilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svatém povolání a plně a velkoryse věnovali dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno. (36)((36/Srov. Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 28.)) 

Celibát je však v mnohém směru pro kněžství vhodný. Vždyť svým posláním se kněz cele věnuje službě novému lidstvu, které Kristus, vítěz nad smrtí, skrze svého Ducha volá ve světě k životu a které se rodí „ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Stavem panictví neboli celibátu zachovávaným pro nebeské království (37)((37/Srov. Mt 19,12.)) se kněží zasvěcují Kristu novým a vynikajícím způsobem; snáze jdou za ním s nerozděleným srdcem, (38)((38/Srov. 1 Kor 7,32-34.)) Svobodněji se v něm a s ním oddávají službě Bohu i lidem, s větší volností slouží jeho království a dílu nadpřirozeného obrození, a tak se stávají schopnějšími ve větší šíři přijmout otcovství v Kristu. Tímto způsobem tedy osvědčují před lidmi, že se chtějí nerozděleně věnovat sobě svěřenému úřadu a úkolu zasnoubit věřící jednomu muži a přivést je Kristu jako čistou pannu. (39)((39/Srov. 2 Kor 11,2.)) Tak připomínají ono tajuplné manželství ustanovené Bohem, které se má plně projevit v budoucím životě, v němž má církev jediného snoubence, Krista. (40)((40/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 42 a 44: AAS 57 (1965), 47-49 a 50-51; Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis, čl. 12.)) Navíc se stávají živým znamením onoho budoucího světa, který už je přítomen vírou a láskou a v němž se vzkříšení nebudou ani ženit ani vdávat. (41)((41/Srov. Lk 20,35-36; Pius XI., enc. Ad catholici sacerdotii, 20.12.1935: AAS 28 (1936), 24-28; Pius Xii., enc. Sacra Virginatis, 25.3.1954: AAS 46 (1954), 169-172.)) 

Z těchto důvodů, které mají svůj základ v tajemství Kristově a v jeho poslání, celibát nejprve kněžím jen doporučovaný byl později v latinské církvi zákonem uložen všem, kdo měli přijmout kněžské svěcení. Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství. Přitom mu Duch dává důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, tak přiměřený novozákonnímu kněžství, budou-li o něj pokorně a vroucně prosit ti, kteří kněžským svěcením mají účast na kněžství Kristově, i celá církev. Tento posvátný sněm též vybízí všechny kněze, kteří přijali závazek posvátného celibátu ze svobodného rozhodnutí v důvěře v Boží milost podle Kristova příkladu, aby k němu velkomyslně a celým srdcem přilnuli a v tomto stavu věrně vytrvali, aby uznávali tento velký dar milosti, který jim Otec udělil a který Pán tak zřejmě vyzvedal, (42)((42/Srov. Mt 19,11.)) a aby měli na mysli veliká tajemství, která se celibátem naznačují a naplňují. Čím více mnozí lidé považují dokonalou zdrženlivost v dnešním světě za nemožnou, tím pokorněji a vytrvaleji si budou kněží vyprošovat spolu s církví milost věrnosti, která nikdy nebývá odepřena prosícím, a budou používat všech posil nadpřirozených i přirozených, které jsou všem k dispozici. Zvláště ať neopomíjejí řídit se asketickými směrnicemi, které jsou osvědčené ze zkušenosti církve a které jsou v dnešním světě neméně potřebné. Tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své církvi stále štědře uděloval.

 

VZTAH KE SVĚTU A K POZEMSKÝM STATKŮM 
DOBOROVOLNÁ CHUDOBA

17 Přátelský a bratrský styk navzájem a s ostatními lidmi dává kněžím možnost učit se úctě k lidským hodnotám a vážit si stvořených věcí jako Božích darů. Vždycky však mají mít vědomí, že i když žijí ve světě, nejsou podle slov našeho Pána a Mistra ze světa. (43)((43/Srov. Jan 17,14-16.)) Když mají co dělat s tímto světem, ať v něm neutkví, (44)((44/Srov. 1 Kor 7,31.)) a tak dojdou k oné svobodě, která je osvobodí od veškeré nezřízené starosti a učiní je vnímavými k naslouchání Božího hlasu v denním životě. Z této svobody a vnímavosti vyrůstá duchovní schopnost rozeznávání; její pomocí se najde správný postoj ke světu a k pozemským statkům. Tento postoj je pro kněze velmi důležitý, poněvadž poslání církve se vykonává uprostřed světa a poněvadž stvořené statky jsou naprosto nutné k osobnímu růstu člověka. Ať jsou vděční za všechno, co jim nebeský Otec uštědřuje, aby mohli být řádně živi. Je však třeba zkoumat ve světle víry všechno, s čím se setkají, aby se tak naučili užívat věcí správně podle Boží vůle a aby odmítali, co škodí jejich poslání.

Vždyť kněží, jejichž „údělem a dědictvím“ je Pán (Nm 18,20), mají užívat časných statků jenom k těm účelům, ke kterým je to dovoleno podle nauky Krista Pána a podle nařízení církve.

Církevní majetek ve vlastním smyslu ať kněží spravují, jak to vyplývá z věci samé, podle církevních zákonů a pokud možno s pomocí zkušených laiků; ať pro něj určí vždy jen takové použití, pro které je církvi dovoleno vlastnit hmotný majetek, totiž pro řádné konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovenstva a umožnění apoštolského a charitativního podnikání, zvláště ve prospěch chudých. (45)((45/Antioch. koncil, kán. 25: Mansi 2, 1327-1328; Decretum Gratiani, c. 23, C. 12, q. 1 (ed. Friedberg I, s. 684-685).)) Co kněží nabudou při výkonu nějaké církevní funkce právě tak jako biskupové – při zachování místního práva (46)((46/To se vztahuje především na práva a zvyky v církvích východních.)) – mají použít především ke svému přiměřenému zaopatření a k plnění povinností svého stavu; co však přebývá, ať rádi věnují ve prospěch církve nebo na charitativní účely. Nemají považovat církevní úřad za pramen zisku a jeho výnosem rozmnožovat jmění vlastní rodiny. (47)((47/Pařížský koncil r. 829, kán. 15: MGH, Legum sect. III, Concilia, sv. 2, s. 622; Trid. koncil, 25. zas., Decr. de reform., cap. 1: onc. Oec. Decreta (ed. Herder, Řím 1962, s. 760-761).)) Kněžím proto nikdy nemá bohatství přirůst k srdci, mají se varovat jakékoli hrabivosti a důsledně se zdržet obchodování všeho druhu. (48)((48/Srov. Ž 62,11, Vulg. 61.)) 

Spíše se vybízejí k dobrovolné chudobě, kterou se zjevněji připodobní Kristu a stanou se pohotovějšími k posvátné službě. Kristus se přece pro nás stal chudým, ačkoliv byl bohatý, abychom zbohatli z jeho chudoby. (49)((49/Srov. 2 Kor 8,9.)) A apoštolové svým příkladem dosvědčovali, že Boží dar daný zdarma se musí dávat zdarma, (50)((50/Srov. Sk 8,18-25.)) a dovedli žít v hojnosti i snášet nedostatek. (51)((51/Srov. Flp 4,12.)) Ale i nějaké společné užívání věcí na způsob společenství statků, chváleného v dějinách prvotní církve, (52)((52/Srov. Sk 2,42-47.)) výborně upravuje cestu pastýřské lásce. Takovou formou života mohou kněží chvályhodně uskutečňovat ducha chudoby, jak ho doporučuje Kristus.

Vedeni tedy Pánovým Duchem, která pomazal Spasitele a poslal ho kázat evangelium chudým, (53)((53/Srov. Lk 4,18.)) ať se kněží stejně jako biskupové vyhýbají všemu, co by mohlo nějak chudé odpuzovat. Více než ostatní Kristovi učedníci ať ve svých věcech vyloučí každé zdání přepychu. Byt ať si zařídí tak, aby se pro nikoho nezdál být uzavřen a aby se nikdo, byť sebechudší, neostýchal do něho vstupovat.

 

III Prostředky podporující život kněží

  

ROZVOJ DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

18 Aby kněží mohli upevnit své spojení s Kristem za všech okolností, k tomu jim slouží – kromě uvědomělého výkonu jejich služby – prostředky všeobecné i zvláštní, nové i staré, které z podnětu Ducha svatého nikdy neustaly v Božím lidu vznikat a které církev doporučuje, ba někdy i přikazuje (54)((54/Srov. CIC, kán. 125nn.)) k posvěcování svých údů. Nade všechny duchovní prostředky vynikají ty úkony, které živí věřící křesťany Božím slovem z dvojího stolu: ze stolu Písma svatého a ze stolu eucharistie. (55)((55/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis, čl. 6; Věrouč. konst. o Božím zjevení Dei verbum, čl. 21.)) Každému je zřejmé, jak velký význam mají pro posvěcení kněží.

Přisluhovatelé svátostné milosti se důvěrně sjednocují s Kristem Spasitelem a Pastýřem plodným přijímáním svátostí, zvláště častým svátostným pokáním, které, když je připravené každodenním zpytováním svědomí, velice podporuje nezbytné obrácení srdce k lásce Otce milosrdenství. Ve světle víry živené četbou Písma mohou pečlivě zkoumat znamení Boží vůle a podněty jeho milosti v různých životních událostech, a tak se den ze dne stávat učenlivějšími pro své poslání, přijaté v Duchu svatém. Podivuhodný příklad takovéto učenlivosti mají stále před sebou v blahoslavené Panně Marii, která se pod vedením Ducha svatého zcela zasvětila tajemství lidského vykoupení. (56)((56/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 65: AAS 57 (1965), 64-65.)) Tuto Matku nejvyššího a věčného Velekněze, Královnu apoštolů a záštitu své služby, ať kněží uctívají a milují se synovskou oddaností.

Aby věrně vykonávali svou službu, ať si oblíbí každodenní rozmluvu s Kristem Pánem návštěvou a osobním uctíváním nejsvětější eucharistie. Ať rádi konají duchovní obnovu a velmi si váží duchovního vedení. Mnoha způsoby, zvláště osvědčenou vnitřní modlitbou a různými druhy modliteb, které si mohou svobodně zvolit, kněží hledají a vyprošují od Boha ducha pravé zbožnosti, jím se spolu se svěřeným lidem důvěrně spojují s Kristem, prostředníkem Nového zákona, a tak mohou jako děti přijaté za vlastní volat: „Abba, Otče!“ (Řím 8,15)

 

POKRAČOVÁNÍ VE STUDIU

19 Při posvátném obřadu svěcení napomíná biskup kněze, aby byli „zralí ve vědění“ a jejich učení aby bylo „duchovním lékem Božího lidu“. (57)((57/Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum.)) Vědění služebníka svatyně však musí být svaté, poněvadž pochází z posvátného zdroje a je zaměřeno k posvátnému cíli. Na prvém místě se tedy čerpá z četby a rozjímání Písma svatého, (58)((58/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o Božím zjevení Dei verbum, čl. 25.)) ale je užitečné doplňovat je studiem církevních otců, církevních učitelů a jiných literárních památek tradice. Kromě toho mají kněží dobře znát dokumenty církevního učitelského úřadu, zvláště koncilů a římských papežů, a hledat radu u nejlepších a uznaných teologických spisovatelů, aby dovedli správně odpovídat na otázky, které kladou dnešní lidé.

Poněvadž však za našich dob lidská kultura i posvátné vědy dělají stále nové pokroky, vybízejí se kněží, aby své vědění v oboru náboženství i všeobecného vzdělání přiměřeně a nepřetržitě zdokonalovali a tak se lépe připravili na rozhovor se současníky.

Všemožně je třeba kněžím usnadnit studium a osvojení evangelizačních a apoštolských metod vhodnými způsoby – s ohledem na podmínky toho kterého území – jako je pořádání kursů nebo kongresů, zřizování středisek pro pastorační studia, zakládání knihoven a schopnými osobami dobře vedená studijní činnost. Biskupové ať dále uváží jednotlivě nebo společně, jak nejlépe zařídit, aby se všichni kněží mohli v určených časových termínech, zejména několik let po vysvěcení, (59)((59/Tento kurs není totožný s pastoračním kursem, který se má konat hned po svěcení a o němž jedná Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, čl. 22.)) účastnit kursu, který by jim poskytl příležitost jednak doplnit si znalosti pastoračních metod a teologické vědy, jednak posílit svůj duchovní život a vyměnit si se spolubratry pastorační zkušenosti. (60)((60/Srov. 2. vat. koncil, Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, čl. 16.)) Také novým farářům a těm, kterým byla přidělena nová pastorační práce nebo kteří jsou posílání do jiné diecéze nebo země, je třeba pečlivě pomáhat uvedenými nebo jinými vhodnými prostředky.

Konečně se ještě budou biskupové starat, aby se někteří věnovali hlubšímu studiu posvátných věd, aby tak nebyl nikdy nedostatek schopných učitelů pro výuku kleriků, dále aby ostatním kněžím i věřícím někdo pomáhal získat potřebné vědění a také aby byl podpořen zdravý pokrok v teologických oborech, který je pro církev naprosto nutný.

 

PŘIMĚŘENÉ HMOTNÉ ZAJIŠTĚNÍ

20 Kněží, kteří se věnují Boží službě, si zaslouží, aby za vykonávání svěřené funkce dostávali spravedlivou odměnu, neboť „dělník má právo na svou mzdu“ (Lk 10,7), (61)((61/Srov. Mt 10,10; 1 Kor 9,7; 1 Tim 5,18.)) a „Pán nařídil, aby ti, kdo hlásají evangelium, z evangelia měli svou obživu“ (1 Kor 9,14). Není-li tedy jinak postaráno o spravedlivou odměnu kněží, mají sami věřící, pro jejichž dobro kněží pracují, skutečnou povinnost postarat se jim o prostředky k důstojnému a slušnému životu. Biskupové jsou povinni upozorňovat věřící na tuto jejich povinnost a dát vypracovat směrnice – každý pro svou diecézi, nebo lépe společně pro celé území –, které by zajistily slušné zaopatření těch, kteří pracují nebo pracovali ve službě Božího lidu. Odměna jednotlivců ať je zásadně stejná pro všechny, kteří žijí ve stejných poměrech, ovšem s přihlédnutím k povaze jejich úřadu i k místním a dobovým podmínkám. Ať je přiměřená jejich postavení a kromě toho ať jim dává možnost nejen zajistit náležitou odměnu těm, kteří poskytují kněžím služby, nýbrž i možnost v nějaké míře osobně pomáhat chudým; služba chudým se těšila v církvi od samých počátků veliké úctě. Dále má odměna umožnit kněžím každoročně nezbytnou, dostatečně dlouhou dovolenou; biskupové se mají postarat, aby si ji kněží mohli vybrat.

Hlavní důraz je třeba klást na funkci, kterou posvěcení služebníci zastávají. Proto se má upustit od takzvané beneficiální soustavy, nebo aspoň se má tak upravit, aby složka beneficiální, neboli právo na příjmy z dotace připojené k funkci, byla něčím podružným a hlavní místo aby právně připadlo samé církevní funkci, jíž se napříště má rozumět jakýkoli úřad trvale udělený k plnění duchovního cíle.

 

SPOLEČNÉ POKLADNY A SOCIÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ PRO KNĚZE

21 Je třeba mít stále před očima příklad věřících v prvotní jeruzalémské církvi, kde měli „všechno společné“ (Sk 4,32) a „rozdělovalo se každému, jak kdo potřeboval“ (Sk 4,35). Je proto velmi vhodné, aby v zemích, kde vydržování duchovenstva zcela nebo zčásti závisí na darech věřících, příspěvky věnované na tento účel sbírala nějaká diecézní instituce, řízená biskupem za pomoci delegovaných kněží, a kde je to účelné i za pomoci laiků, odborníků v hospodářských záležitostech. Mimoto je si třeba přát, aby se v jednotlivých diecézích nebo územích podle možnosti zřídil společný fond, z něhož by mohli biskupové dostát i jiným závazkům vůči osobám, které jsou ve službě církve, a zajišťovat různé potřeby diecéze; z něho by také zámožnější diecéze mohly podporovat chudší, aby přebytek jedněch vyrovnával nedostatek druhých. (62)((62/Srov. 2 Kor 8,14.)) Tento společný fond se má na prvém místě zřídit z příspěvků věřících, ale také z jiných zdrojů, které bude třeba právně vymezit.

Kromě toho v zemích, kde dosud není uspokojivě organizováno sociální zabezpečení duchovenstva, ať se biskupské konference postarají, aby v souladu s církevními i občanskými zákony byly zřízeny buď diecézní instituce, též mezi sebou sdružené, anebo mezidiecézní nebo celostátní, jimiž by bylo pod dohledem hierarchie dostatečně postaráno jak o náležitou zdravotní a léčebnou péči, tak i o náležité vydržování kněží nemocných, invalidních nebo starých. Kněží ať podporují takto zřízenou instituci v duchu solidarity vůči svým bratřím; tak jim vypomohou v jejich tíživém postavení (63)((63/Srov. Flp 4,14.)) a zároveň budou vědět, že mohou bez obav o budoucnost a s radostnou myslí v duchu evangelia žít v chudobě a věnovat se plně spáse duší. Ti, jichž se to týká, ať se postarají, aby instituce různých území měly mezi sebou spojení, aby se tak upevnily a dále rozšířily.

 

ZÁVĚR A POVZBUZENÍ

DNEŠNÍ OBTÍŽE A SÍLA Z BOHA

22 Když má tento posvátný sněm na mysli radosti kněžského života, nemůže přejít ani nesnáze, kterými trpí kněží v dnešních poměrech. Ví též o tom, jakými změnami procházejí hospodářské i sociální struktury, ba i mravy lidí, a jak se v nazírání lidí mění řád hodnot. Proto se služebníci církve a někdy i věřící křesťané cítí v tomto světě jako cizinci a úzkostlivě pátrají po prostředcích a slovech, které by jim umožnily styk se světem. Nové překážky, jež se stavějí víře do cesty, zdánlivá neplodnost vykonané práce a trpká osamělost, kterou zakoušejí, je mohou uvést do nebezpečí zmalomyslnění.

Bůh však tak miloval svět, který je dnes svěřen lásce a službě pastýřů církve, že za něj dal svého jednorozeného Syna. (64)((64/Srov. Jan 3,16.)) Je skutečností, že tento svět, zamořený mnoha hříchy, ale též vybavený nemalými schopnostmi, poskytuje církvi i živé kameny, (65)((65/Srov. 1 Petr 2,5.)) které jsou zabudovány do Božího příbytku v Duchu. (66)((66/Srov. Ef 2,22.)) Týž Duch svatý, který pobízí církev, aby razila nové cesty k setkání s dnešním světem, vnuká a podporuje vhodné přizpůsobování kněžské služby.

Ať mají kněží na paměti, že nikdy nejsou při své práci sami, ale že se opírají o sílu všemohoucího Boha. Ve víře v Krista, který je povolal k účasti na svém kněžství, ať se ve své službě věnují s veškerou důvěrou a s vědomím, že Bůh má moc rozmnožit v nich lásku. (67)((67/Srov. Pontificale Romanum, De Ordinatione Presbyterorum.)) Ať myslí na to, že také jejich bratři v kněžství, ano i věřící celého světa s nimi tvoří společenství. Všichni kněží přece spolupracují na uskutečňování Božího plánu spásy, totiž tajemství Kristova, tajemného rozhodnutí od věků skrytého v Bohu, (68)((68/Srov. Ef 3,9.)) které se jen pozvolna uskutečňuje součinností různých služeb při budování Kristova těla, dokud se nenaplní míra jeho věku. Poněvadž to vše je s Kristem ukryto v Bohu, (69)((69/Srov. Kol 3,3.)) můžeme to chápat především vírou. Proto musí vůdci Božího lidu kráčet ve víře a tak následovat příklad věrného Abraháma, který s vírou „uposlechl (…), aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde“ (Žid 11,8). Opravdu, rozdělovatel Božích tajemství se podobá rozsévači, o němž řekl Pán: „Ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak“ (Mk 4,27). Ostatně, Pán Ježíš slovy „Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33) neslíbil své církvi dokonalé vítězství na tomto světě. Posvátný sněm se však raduje, že země osetá semeny evangelia teď na mnoha místech přináší plody pod vedením Pánova Ducha, který naplňuje okruh země a který probudil v srdci mnoha kněží a věřících ducha opravdu misionářského. Za to vše posvátný sněm kněžím celého světa vřele děkuje: „Tomu pak, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme, tomu buď sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem“ (Ef 3,20-21).

 

S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v tomto dekretu, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto koncil ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit.

 

V Římě u svatého Petra dne 7. prosince 1965.

 

Já PAVEL, biskup katolické církve

Následují podpisy otců.

 


OBSAH

Předmluva
1 Odůvodnění dekretu o kněžích ...

Kapitola 1
KNĚŽSTVÍ V POSLÁNÍ CÍRKVE
2 Podstata kněžství ...
3 Poslání kněží ve světě ...

Kapitola 2
SLUŽBA KNĚŽÍ
I. Úkoly kněží
4 Kněz jako služebník slova ....
5 Kněz jako přisluhovatel svátostí, zvláště eucharistie ....
6 Kněz jako vůdce Božího lidu ...

II. Vztah kněží k jiným
7 Vztah kněží k biskupům ...
8 Bratrský vztah a spolupráce mezi kněžími ...
9 Vztah kněží k laikům ...

III. Rozmístění kněží a kněžská povolání
10 Rozmístění kněží ...
11 Péče o kněžská povolání ...

Kapitola 3
ŽIVOT KNĚŽÍ
I. Povolání kněží k dokonalosti
12 Povolání k svatosti ...
13 Svatost a pastorační činnost ...
14 Jednota a soulad života kněží ...

II. Zvláštní duchovní požadavky v životě kněze
15 Pokora a poslušnost ...
16 Přijetí celibátu ...
17 Vztah ke světu a k pozemským statkům. Dobrovolná chudoba ...

III. Prostředky podporující život kněží
18 Rozvoj duchovního života ...
19 Pokračování ve studiu ...
20 Přiměřené hmotné zajištění ...
21 Společné poklady a sociální zajištění pro kněze ...

Závěr a povzbuzení
22 Dnešní obtíže a síla z Boha ...