Příjímání na ruku – historická studie

Předmluva

V současné době dominující liturgie latinské církve trpí mimo jiné jakousi momentální „anomálií“, která ji od ostatních katolických a ortodoxních ritů odlišuje, ano, dokonce i od anglikánů a protestantů: pro svaté přijímání neexistuje žádná společně závazná forma. Právě v okamžiku „communio“ (sjednocení) se společenství rozpadá na dvě skupiny individuí, na ty, kteří Tělo Páně přijímají do otevřených úst, a na ty, kteří si jej nechávají podávat do levé ruky, aby si jej prsty pravé ruky dali do úst. Právě když jdeme ke společnému „stolu Páně“, musíme jako laici způsobem našeho přijímání odhalit naši příslušnost k jednomu „myšlenkovému proudu“. Podle země, místa či orientace společenství převažují buď jedni nebo druzí. Přičemž na obou stranách jsou katolíci, kteří, než aby přijímali jiným způsebem než tím, kterého si považují, raději vůbec ke sv. přijímání nejdou. Jsou také jiní, kteří sice jednu z forem upřednostňují, ale z důvodů připodobnění se společenství jsou ochotni případně praktikovat i formu jinou. Tato situace však nemůže být trvalá. Protiřečí zákonu uspořádání každého ritu, který si jméno ritus zasluhuje. Ve mších starého římského ritu zůstalo svaté přijímání vkleče do úst závazné, a tak je této anomálii zabráněno. Ve mších nového ritu je svaté přijímání do úst i nadále dovoleno, ovšem v praxi bez předchozícho vzdání úcty a ne vkleče. Při tom trvá u některých pochopitelně naděje na znovunastolení jednoty v tom, že svaté přijímání do úst pozvolna vymizí.

Přijímání na ruku v dnešní formě – proti rozšířenému pohledu – v žádné liturgii Východu či Západu nebylo a ani v římském ritu nikdy neexistovalo. Je naprostou novotou.

Tato „naděje“ je neopodstatněná. Je mnoho mladých lidí, kteří zachovávají svaté přijímání do úst nebo s k němu uvědoměle vrací. Dále se ukazuje, že ač na ruku přijímá mnoho věřících katolíků, přijímají tak nadále i ti, kteří víru ve skutečnou přítomnost Pána pod způsobami chleba a vína ztratili. Tito takřka bez vyjímky svaté přijímání do úst odmítají. Svaté přijímání do úst se tak stalo viditelným znamením pravověrnosti. Přijímání na ruku naopak sjednocuje věřící a nevěřící. Také katolíci, kteří stav smrtelného hříchu nepovažují za překážku k přijímání, se nacházejí téměř výlučně v řadách těch, co přijímají na ruku. Přijímající do úst však podle katolické nauky v těchto případech považují za povinnost svatého přijímání se zříci a nepřistoupit vůbec, aniž by se předtím vyzpovídali.

Již z těchto pastorálních důvodů musí Církev usilovat o přijímání do úst jako jednotnou formu svatého přijímání, zejména když přijímání na ruku se prosadilo aktem neposlušnosti proti výslovné vůli papeže a jasné většiny katolických biskupů.

Nebylo by však možné ve mších v novém ritu tuto jednotu ve formě přijímání znovu nastolit zákazem přijímání do úst? Že to možné není, je výsledkem předkládané studie od P. Lugmayra. I odstranění společné orientace kněze a lidu při otočení oltáře se ospravedlňuje odkazem na starokřesťanskou praxi. Jak však víme, nikdy takováto praxe nebyla. Nyní P. Lugmayr ukazuje, že totéž platí pro přijímání na ruku. Dokládá, že přijímání na ruku v dnešní formě – proti rozšířenému pohledu – v žádné liturgii Východu či Západu nebylo a že ani v římském ritu nikdy neexistovalo. Je naprostou novotou. Nepřekročila by tedy církevní autorita své pravomoce, jak ukázal kardinál Ratzinger, kdyby učinila přijímání na ruku povinným prostřednictvím zákazu přijímání do úst? Protiřečilo by to o to ostřeji požadavku druhého vatikánského koncilu, v jehož době se již o připuštění přijímání na ruku uvažovalo. Koncil však praví, že nemá být dovolena žádná novost, od které by se neočekával „opravdový a jistý užitek“. Přináší přijímání na ruku tento zmíněný užitek? Přijímání na ruku není svatokrádežné. Ale kdo by chtěl doufat, že jeho zavedení mělo víru ve skutečnou přítomnost Kristovu pod způsobami chleba a vína, úctu k této Svátosti a svědomitý život z ní u většiny věřících posílit, musel by buď žít na jiné planetě nebo pevně zavřít obě oči před realitou.

Diskurs o způsobu, jak překonat rozpolcený ritus svatého přijímání, je možné v budoucnu smysluplně vést pouze na základě těch dějinných skutečností, které P. Lugmayr v této nepatrné studii shrnul.

Stuttgart 19. 1. 2001

Robert Spaemann