ľubica
1190
Dvanáct trnů v koruně Matky Boží. Putujme na horu Kalvárskou, majíce za společnicí mučednickou Matku Boží. Pozorujme tento keř z kořene Jesse, jak jest žárem nevýslovné bolesti všechen vyprahlý. …Více
Dvanáct trnů v koruně Matky Boží.

Putujme na horu Kalvárskou, majíce za společnicí mučednickou Matku Boží. Pozorujme tento keř z kořene Jesse, jak jest žárem nevýslovné bolesti všechen vyprahlý. Naslouchejte, kterak puklé toto srdce vzdychá: „Vyprahla jako střepina síla má“ [Ž 21, 16].
Vyprahla síla má, stěžuje si Boží Rodička. Síla má vyprahla, tj. síla těla Ježíše mého, tělo Jeho vyprahlo, plné sladkostí, ze všech stran zbodané. Což jest vytrpěla Panna nejsvětější při tomto pohledu, kdož by byl s to vypraviti? Srdce její pronikl meč.
Meč pronikl srdce její, a to z příčin přemnohých; ale netoliko, že vnikl meč v srdce její, ale prohnal je ze všech stran, neboť nikdy nebylo lásky podobné té lásce, jakou milovala Matka Boží jednorozeného Syna svého. A jak byla milovala Pána Ježíše? Vždyť byl jejím Synem pravdivěji a skutečněji, nežli jsou synové a dcery matek pozemských syny jejich a dcerami. On byl jejím výlučně, neboť neměl Kristus Pán otce pozemského, nýbrž jedině matku. Ona byla Jeho matkou a On všechen jejím Synem. S touto láskou k Jedináčku jejímu pojila se v jednu horoucí a nevýslovnou lásku její převeliká láska k Bohu, neboť Syn její byl Bůh-člověk v jedné božské osobě. Žár lásky Marie Panny byl tedy bezměrný, neboť není dáno nižádnému, aby jí vypravil, jedině Synu Božímu samému. Čím větší však byla její láska, tím větší byla bolest její nad utrpením Syna jejího. Ano, ona trpěla s outrpností svou více, nežli kdyby byla trpěla mučenictví za Syna svého. Umříti za Krista Pana bylo by jí bylo velikou radostí, viděti ale mučenictví Jeho bylo jí hořkostí a trpkostí větší nežli smrt. Hořela Matička světější, jako keř na hoře Horeb, horkostí bolestí své, hořela, ale neshořela. Byloť to znamení veliké a zázračné, že jsouc oblečena sluncem utrpení Syna svého, hořela, ale neshořela, tj. že neskonale víc trpěla nežli mučenictví nad mučenictví, a přece na živu zachována byla. Pohlédněme nyní na korunu bolestné Matičky své! Není to koruna dvanácti hvězd, ale dvanácti trnů.
Prvý trn, jenž ji v srdce bodal, byla její nevýslovná láska k jejímu Synáčku, neboť podle velikosti lásky její byla i bolest její veliká nad útrapami jejího hynoucího miláčka.
Druhý trn, bodající v srdce Panny Marie, byly hrůzy umučení, jež uchystali katané na Syna jejího. „Ó Panovnice má nejmilosrdnější,“ dí zde sv. Anselm, „co mám říci, jaké prameny slz tekly z tvých očí nejstydlivějších, když jsi na své oči viděla, kterak jediný, nevinný Syn tvůj jest bičován, ubíjen, a kterak se tělo z těla tvého od bezbožných ukrutně odsekává.“
Třetí trn bodající srdce Panny Marie byla nesnesitelná a nevypravitelná bolest, kterou trpěl její Syn. Tato bolest Synova se valila k srdci nejlaskavější Matičky Boží, a jako nebylo bolesti podobné, jako kterouž trpěl její Syn, tak také nebylo bolu většího nad ten, kterýž trpěla spolu s Ním soutrpitelka panenská Matka Maria.
Čtvrtý trn bodající v srdce Panny Marie byla nevinnost Synáčka jejího. Nikdo zajisté nad ní nepoznal více Syna Božího jak ona. Třiatřicet let nad ním bděla, třiatřicet let na Něho hleděla. Nic jí nebylo tajně co podnikat, jako ten nejčistší křišťál, a nad ten čistější byla duše jeho, všechna nevinná, všechna svatá, a všechna dokonalá, a hle, teď visí na kříži její nevinný, neskonale svatý, neskonale čistý Syn. Čím déle obcování měla s Panem Ježíšem naše bolestná Hrdlička, Panenská Matička Maria, tím více se rozvinovala před zrakem jejím svatost Synáčka jejího, a ona dobře věděla, že nikdy toho nebude, aby vystihla nevinnost a svatost Synáčka svého, a naproti tomu patřila na bezednou zlobu, závist a nenávist židů! Zajisté že jest útrpnost naše s tím, kdož nespravedlivě trpí, tím větší, čím okázalejší jest jeho nevinnost, a čím větší jest jeho trpělivost. A tím větší jest bol náš, když vidíme, že tentýž nevinný člověk jest pronásledován a trápen zlobou a ukrutností zvířeckou. Nevinný Synáček nevinné Matičky Boží byl však trápen zlobou a ukrutností více nežli zvířeckou.
Pátý trn bodající v srdce Panenky nejsvětější byla ta spousta pohan a výsměchu, jimiž zasypávali krutí židé ubohého, mroucího Synáčka jejího. Předobrá Matička Boží slyšela všecky tyto příhany, výsměchy a posměchy necitelných a ukrutných nepřátel Syna svého, a všecka hanlivá, výsměšná a posměšná slova bodala mateřské srdce její.
Šestý trn bodající srdce Panenky nejsvětější byl žalostivý hlas Synáčka jejího: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Panna nejsvětější věděla předobře, že umírající Synáček její není skutečně a v pravdě od Boha opuštěn. Věděla předobře, že její Syn jest Bůh-člověk v jedné, a to božské osobě; věděla, že jest božství Syna jejího s tělem i s duší Jeho nerozvížitelně spojeno; ona věděla, že osoby božské se liší od sebe, ale že nejsou od sebe odděleny; ona věděla, že není Otec tentýž jako Syn a Duch Svatý, ale že jsou totéž; ona věděla, co jest řekl její Syn: „Já a Otec jedno jsme.“ I bylo jí zajisté předobře známo učení přijatého Syna jejího Jana Miláčka:„Tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi, Otec, Slovo a Duch Svatý, a ti tři jedno jsou.“ Ale Matička přesvatá také věděla, že Syn její, ač nemohl býti opuštěn od Boha, o své vůli tuto opuštěnost trpí, a hrůzy její cítí, a proto želí s Ním a úpí Matka Panenská.
Sedmý trn bodající srdce Matky Boží bylo slovo Pána Ježíše samého, když jí s kříže dával Jana Miláčka za sebe, jednorozeného Syna jejího. Sv. Bernard dí: „Zda nebylo více nežli meč slovo: Ženo, hle syn tvůj? Jan se ti dává za Ježíše, učedník za mistra, sluha za Pána, pouhý člověk za pravého Boha, syn Zebedeův za Syna Božího. Ovšemže Matička nejsvětější věděla o velikém významu slov poslední vůli vyslovujícího Syna svého. Ona věděla, že míní Synáček její onu ženu, o níž On sám v ráji mluvil, řka: Nepřátelství položím mezi tebou a ženou, mezi semenem tvým a semenem jejím, ona potře hlavu tvou, a ty budeš činiti úklady patě její [Gn 3, 15].“ Řekl jí tedy její dokonávající Syn: Hle, Matko má, teď se naplnilo, co jsem o tobě v ráji vypověděl. Tys potřela hlavu hadu pekelnému. Avšak budeš ji potírati i v synech svých, a ty tobě v Janovi odporoučím. Ohlásil tedy Syn Boží v bolestném okamžení tomto převelikou moc a slávu Panenské Matky své. Obdržela vykoupená syny z rukou umírajícího Jednorozeného Synáčka svého. Avšak obdržuje syny, a ztrácí neskonalého Syna svého!
Osmý trn bodající srdce Panenské Matky byl nesnesitelný, veliký hlas: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého“ [Lk 23, 46]. Hlas, jímžto se země otřásla, skály pukaly; hlas, jenž hroby otevřel, do pekel vnikl, mrtvé z hrobů vyvolal, slunce tmou zahalil. Což pak divu, že hlasem tímto velikým opona chrámová se roztrhla, tj. srdce Panny Marie že se roztrhlo od svrchu až dolů, kterýmžto srdcem byl zakryt a v němž byl ovinut chrám těla Kristova.
Devátý trn pronikající srdce Matky Boží byla přetrpká smrt, kterážto oddělila Matku od Syna, a tím se meč zdvojnásobnil, ano, ztrojnásobnil. Byla totiž zde trojí smrt. Jedna oddělila Matku od Syna, jejichžto bylo srdce jedno a duše jedna; druhá oddělila duši Synovu od těla jeho; třetí v Matce Boží byla, dělíc duši od ducha. Bylať totiž Matka Boží všechna s Bohem spojena, jsouc tak s ním jako jeden duch. Když tedy její Syn vypustil ducha, i ona ztratila svého, zůstala však v ní duše, aby oživovala její tělo.
Desátý trn pronikající srdce Matky Boží bylo ono kopí, jež nešetřilo ani mrtvého Syna jejího. Sv. Bernard takto dí: „Jest střelou bázeň Boží, kteráž překonává, láme a ubíjí žádosti těla, aby duch spasen byl. Jest střelou živá řeč Boží a mocná, a dosahuje až do rozdělení duše a ducha, kloubů také i morku v kostech.“ Jest také střelou vyvolenou láska ku Kristu Pánu, kterážto duši Panny Marie netoliko proklála, ale skrze ni prošla, neboť ji prohnala tak, že nebylo částky v panenském srdci jejím, kteráž by byla smrti prosta. Prohnala střela tato srdce její a přibyla k nám, abychom z plnosti její přijali všichni.
Jedenáctý trn pronikající srdce Matky Boží byl, že všechna dobrodiní, jež byl Syn její prokázal lidu, jakoby na zmar byla přivedena. Božský Syn její, že byl zapomenut, zhrzen, a ze společnosti lidské jako zločinec vyvržen, jakož sám dí: „Jako voda vylit jsem“ [ Ž 21, 15].
Dvanáctý trn pronikající srdce Matky Boží byla opuštěnost Syna jejího, neboť nikdo z milých Jeho nebyl při něm. Odtud žaluje Pán Ježíš: „Pres tlačil jsem sám, a z národů nebylo muže se mnou“ [Iz 63, 3]. Žaluješ, Pane Ježíši, v pravdě: Nikdo není s tebou z milých tvých, všichni Tě opustili, když jsi byl jat v zahradě Olivetské. Utekli milí tvoji všichni. I ti, jimž jsi na hoře Tábor ukázal proměněnou svoji tvář. Viděli roucho Tvé, bílé jako sníh, a jako slunce skvoucí se Tvoji tvář. Viděli proměnu Tvou, ale nesetrvali. Jenom zdaleka následují Tě Petr a Jan, a na té cestě Tě ještě Petr zapírá! Pravdu máš, Pane náš, není muže, jenž by byl s Tebou; ale jest s tebou jedna žena. Vždyť přede vším na ni myslíš, jest to bolestná Matka Tvá. Jest oděna sluncem palčivým nevýslovné útrpnosti své s Tebou, umírající Pane náš! Urvaný, ubitý ode všech opuštěný byl Jedináček Marie Panny. Ona sama měla na přesvaté hlavě své korunu z dvanácti trnů spletenou; jako i Syn její trnovou korunu na hlavě měl. Visel na kříži. Přátel neměl, všichni ho opustili, a k této opuštěnosti přidává sám ještě opuštěnost od Otce nebeského, aby nám zasloužil, bychom v hodině smrti nebyli opuštěni od Boha. Nic nezbylo Jemu na světě. Byl chud, nevýslovně chud. I roucho vzali Jemu. Jediná mu zbyla nejsvětější Matička, a tu odevzdává Janu Miláčkovi. Toto všecko na mysli majíce porozumíme slovům, jež klademe v ústa bolestné Matce Boží: Ó vy všichni, kteříž jdete cestou, pozorujte a vizte, zda-li jest bolest jako bolest má?
Br. Servasanto da Faenza OFM

Převzato z Mariologie Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa pražského. Praha 1887.
Mírně jazykově upraveno.

Poznámka:
Dříve někteří autoři připisovali Psalterium de Laudibus Beatissimae Virginis neboli Mariale Arnesti Arnoštovi z Pardubic, tento názor je však neudržitelný. Je nicméně pravda, že dotyčný spis pocházející z doby, v níž pražský arcibiskup žil, a Arnošt s ním zřejmě byl obeznámen.
ľubica