Clicks583
Victory

Slovo otce patriarchy Eliáše na svátek Krista Krále

„Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: ‚Ty jsi král židovský?‘ Ježíš odpověděl: ‚Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?‘ Pilát odpověděl: ‚Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?‘ Ježíš řekl: ‚Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.‘ Pilát mu řekl: ‚Jsi tedy přece král?‘ Ježíš odpověděl: ‚Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.‘“ (J 18,33-37)

Je pozemské království a je nebeské království. Pozemští králové přicházejí a odcházejí. Například posledním ruským carem byl Mikuláš II. Bolševici zastřelili jeho i celou jeho rodinu. Po něm už žádný car nebyl. Přišli však jiní vůdcové a vládcové, jako byl Lenin či Stalin, jejichž vláda však jednou také padla. Pak zde v Evropě byla ještě Rakousko-Uherská monarchie. K ní patřila i Halič, Česko a Slovensko a také ještě země bývalé Jugoslávie – Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko atd. Toto císařství však také padlo. Padla také Německá říše i s jejím vůdcem Hitlerem. Teď tu máme demokracii, ale v podstatě jsou to stále jen lidské vlády.V Asii také přicházely a odcházely různé dynastie, například dynastie čínských císařů… Po nich tam přišel komunizmus se svými vůdci. Jedním z nich byl Mao Ce-tung. Po jeho smrti přicházeli jiní, ale ani ti už nejsou. Všichni vládcové a vlády pomíjí.

Je však jedno království, které je věčné. Tam je jenom jeden Král, a ten je na věky věků. Je to Ježíš Kristus. Jemu slouží duchovní svět, všichni andělé, archandělé, serafové… a také duchové spravedlivých – to jsou ti, kteří zde na zemi prošli zkouškou a obstáli. I andělé, kteří přebývají v tomto království, byli vystaveni zkoušce a obstáli, proto jsou v Boží slávě. Jiní andělé, kteří neobstáli, skončili ve věčném zavržení, v pekle, a jsou z nich démoni. Jejich zkouška proběhla v jednom okamžiku. Buď se rozhodli pro Boha, nebo proti Němu. Tyto bytosti jsou úžasně inteligentní a nemají fyzické tělo. Nejsou jako my trápeni nemocemi, bolestmi, smutky… My musíme nést své tělo, z kterého nakonec zbude jen trochu prachu. Bůh ho však jednou vzkřísí. V tomto těle působí otrava dědičného hříchu, která nás vede k smrti. Boží slovo k tomu říká: „Mzdou hříchu je smrt.“ (Ř 6,23) Toto všichni dědíme. Náš život je také zkouška. Jsme jí podrobeni tak, jako andělé.

Bůh nás stvořil a dal nám větší důstojnost, než mají andělé, archandělé či serafové. Proč? Protože ten Král slávy, který je nad anděly a nad serafy, se nestal andělem, aby vykoupil anděly, ale stal se člověkem. Vzal na sebe lidské tělo, aby zaplatil za naše hříchy a vykonal spravedlnost.

Každý z nás tedy stojí před rozhodnutím: buď přijme Ježíše a v Něm spasení, anebo Ho odmítne a bude navěky zavržen. Totiž do nebe bez Ježíše nikdo nepřijde. Padlí andělé neměli těla a rozhodli se v jediném okamžiku, a v tu chvíli se z andělů stali démoni. Každá duše, ať dítěte, či duše buddhisty se musí rozhodnout jako kající či nekající lotr. V nikom jiném není spásy, jen v Ježíši Kristu!

Zlo, které konáme, vychází z nás z otráveného kořene, který jsme zdědili po Adamovi a Evě. Pán Ježíš řekl: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7,21-23)

Na jedné straně je to tedy tělesnost, požitkářství, a na druhé straně pýcha – to je to démonské v nás. Proto na nás Bůh dopouští všelijaké zkoušky, rány, nemoci… abychom se probrali a začali bojovat o svou spásu. Proč nás Bůh někdy vede právě tak, je tajemství. Za všechno máme děkovat, nejen za to dobré, ale i za všechny problémy. Když to budeme dělat, Bůh nám ukáže, k čemu je to dobré. Jednou uvidíme, že to posloužilo k naší očistě. Nemáme zůstávat ve smutku a hořkostech. Jakmile se pokorně postavíme před Boha a začneme Mu děkovat, On naše problémy vyřeší, anebo nám dá světlo a ukáže, k čemu je to dobré. Na vše se máme dívat z perspektivy věčnosti. Nejsme tu proto, abychom se měli dobře a pak šli do pekla. Naším cílem je milovat Boha a spasit svou duši. Láska k Bohu se projevuje sebezapřením, nejenom v tělesné oblasti, kde působí nezřízené vášně, které člověka táhnou do závislosti, ale také zříkáním se své vlastní vůle.

Boží vedení a smysl utrpení je pro nás často tajemstvím, ale je jasné, že Bůh chce, abychom byli spaseni. My to chceme, ale zároveň i nechceme. Pro svou spásu neděláme takřka nic. Spíš většinou děláme pravý opak. Proč? Protože to dělá hřích, který je v nás, ta otrava, která nás pořád tahá za nos, vede nás na falešné cesty, které však nevedou k věčnému cíli. A naším cílem je Boží království.

Máme svátek Krista Krále. Je Ježíš opravdu můj Pán a můj Bůh? Můj Král? Je třeba, abychom hledali Jeho království, hledali každý den vůli našeho Krále a plnili ji.

Sv. Terezie z Avily měla zásadu, že když se rozhodovala, vybírala si to, co bylo těžší, protože věděla, že starý člověk (naše hříchem porušená přirozenost) vždycky hledá své výhody. Je to pěkná zásada, ale i to dovede starý člověk zneužít. On totiž dovede pěstovat i jakési trpitelství, ale mnohdy pak skončí v pasti a dopadne to špatně. To mohu říci ze zkušenosti. Jsou totiž situace, kdy je člověk bezmocný a neví, co má dělat. V dané situaci se musí postavit před Boha jako žebrák a upřímně hledat vůli Boží. Jednou si má zvolit snadnější cestu, a tím se uchrání např. před ztrátou zdraví. Jindy je ale zase potřebné se zapřít a tu snadnější možnost opomenout. Program svatosti nemáme ve svých rukách. Kdybychom ho měli, starý člověk by se i v tom realizoval. Je to jako chození po vodě. Ale má to význam, protože Bůh chce, abychom opravdu byli vedeni Duchem svatým. Abychom však byli vedeni Duchem svatým, musíme se nejprve naučit určitému sebezáporu, sebekázni z lásky k Ježíšovi. Když je totiž člověk rozmazlený a není schopen přinést sebemenší oběť, bude si stále volit jenom to, co se mu líbí. Proto zdravá výchova, snad i trochu spartánská, je pro člověka velkým přínosem. A když má k tomu i zdravé zásady, je to víc, než kdyby získal hmotné poklady. Životem se mu jde potom snadněji. Musí však jít za Ježíšem.

Ještě těžší než zevnější sebezápor, je zříkat se vlastního „já“ každý den v drobných situacích, a to až do smrti. Je to očistec tu na zemi. Potom se ale v hodině smrti nemusíme obávat. Ježíši řekneme: „Pane, šli jsme věrně za Tebou, neutráceli jsme dny našeho života. Ty jsi nás postavil do situací, v nichž jsme se snažili hledat a plnit Tvou vůli.“ Boží vůli je potřebné hledat. Pro jednoho je totiž vůlí Boží jedno, pro druhého zase něco jiného.

Položme si nyní otázku: Kdo je mým králem? Hřích, který je ve mně, anebo Ježíš? A pak ještě jedna otázka: Komu sloužím? Ježíši Kristu, který je Králem nad anděly a svatými, anebo sloužím ďáblu, který mě klame a táhne do věčné záhuby? To je základní otázka, kterou si musíme každý dávat znovu a znovu. Tak komu vlastně sloužím? Pokud sloužím svému egu, znamená to, že sloužím otravě, která je ve mně a táhne mě pomalu dolů. Ona zatemňuje rozum, dává falešné světlo, takže člověk je přesvědčený, že koná dobro, ale v podstatě klame sám sebe a koná zlo. Potom už nerozlišuje pravdu a lež a jde širokou cestou do záhuby.

Proto je potřebné, abychom se opravdu zastavili a zeptali se: „Kam vlastně jdu? Jdu správnou cestou? Jsem na úzké cestě, kterou je Ježíš Kristus, anebo je to už široká cesta světa? Koho následuji? Za kým jdu? Kdo je mým králem? Ježíš anebo hřích? Duch pravdy, anebo duch lži?

Máme sloužit věčnému Králi, tomu, který nám dá odměnu, Ježíši Kristu – Králi, který kvůli nám zemřel, prolil svou krev a vysvobodil nás z duchovní otravy, z otroctví hříchu, který nás drží ve svém područí. On nás miluje víc než my sami sebe. Boží láska se vtělila v Ježíši Kristu. V Něm je plnost Božství, poznání i moudrosti. Všechno závisí na jediném: Zda máme či nemáme Ježíše. Pokud nemáme, pak i kdybychom měli celý svět, jsme největší ubožáci, protože jednou beztak všechno ztratíme. Pokud však máme Ježíše, je-li naším Králem, máme v Něm všechno a budeme mít účast v Jeho věčném království.


Byzantský katolický patriarchát (BKP) je společenství mnichů, kněží a biskupů, žijících v klášterech. V čele BKP stojí patriarcha Eliáš s dvěma biskupy-sekretáři +Timotejem a +Metodějem. BKP povstal z potřeby hájit základní křesťanské pravdy proti herezím a apostazi. Pseudopapeže Bergoglia neuznává a nepodřizuje se mu.

Odebírat aktuální informace od BKP

vkpatriarhat.us4.list-manage.com/…4da3e3582e1ecefc&id=c8496b93c3