Gloria.tv And Coronavirus: Huge Amount Of Traffic, Standstill in Donations
Clicks82
ľubica

Pavel VI. nerespektoval rozhodnutí II. vatikánského koncilu. Liturgická reforma je pohoršlivá

Autor: Vlastimil Protivínský | Publikováno: 13.2.2011 | Rubrika: Názor

Byla koncilní reforma legitimní? Ano! Byla nutná? Ano!“Sacrosanctum Concilium, neboli Posvátný sněm, si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie.”
Tímto úvodním prohlášením prvního odstavce stejnojmenné konstituce (SC) ze dne 4. 12. 1963 se II. vatikánský koncil rozhodl pro reformu liturgie a vnitřního uspořádání církve a hned odhaluje i své motivy: pokus o sjednocení rozdělených křesťanů a získání nových – těch, kdo zatím evangelium nepřijali i těch, kdo se s církví rozešli.
Většina koncilních otců byla bez pochyb přesvědčena o tom, že by bylo možné dosáhnout v blízké době sjednocení (všech, nebo alespoň valné většiny) křesťanů a do církve získat podstatný počet nekatolíků z celého světa.
Téměř půlstoletí po koncilu je možné říci, že tato snaha vyšla téměř naprázdno. Katolická církev sice učinila mílové vstřícné kroky vůči světu protestantů, vstřícných kroků z opačné strany však bylo jen nepatrně a bez většího významu. Pohané a lidé jiných vyznání se do církve také nezačali masově hrnout.
Cena, jakou církev zaplatila, byla nesmírná. Prohloubilo se odcizení vůči pravoslavným, na konci osmdesátých let se uvnitř církve objevil nový rozkol. Mnohé z pokladu víry začalo být zpochybňováno, odešly tisíce kněží, řeholníků a řeholnic. Zbožnost obyčejných lidí ochabla, začalo ubývat nových povolání.
Je otázkou, co z toho mohli účastníci koncilu tušit. Společnost, zejména v Evropě a Americe se na přelomu 19. a 20. století velmi rychle, až bouřlivě měnila. Biskupové a kněží znejistili. Byli si vědomi toho, že na tyto změny musí církev nějak reagovat.
Možná měli pocit, že lidé přestávají církvi rozumět a proto ji opustí. Protestanté se rádi strefovali do některých starobylých forem slavení liturgie a církev neuměla vždy tyto útoky správně odrážet a svůj poklad hájit.
Jan XXIII. tedy svolal koncil a ten se rozhodl pro reformu a načrtnul její hlavní rysy. Toto by nikdo neměl zpochybňovat. Koncil má tyto pravomoci a reformu odstartoval zcela legitimně. Také nemá smysl bavit se o tom, zda reformy byly nutné. Jistě byly a neobstojí argument, že od Tridentského koncilu vše téměř čtyři století fungovalo. Společnost se totiž za celá čtyři století příliš nezměnila. Jak již bylo řečeno, změny na přelomu 19. a 20. století byly natolik velké a zásadní, že církev na ně musela reagovat.
Byla liturgická reforma správná? Ne!
Hlavní výhrady proti reformě liturgie, konkrétně reformě mše svaté, jsou shrnuty v tzv. Ottavianiho intervenci z 25. 9. 1969 předané papeži Pavlu VI. Uveďme jen některé:
mše svatá není jen hostina, ale na prvním místě zpřítomněním Kristovy oběti na kříži;
zastírání reálné Kristovy přítomnosti v Eucharistii;
vymýcení latiny a gregoriánského chorálu (i když to možná Pavel VI. v tak brutální podobě nezamýšlel, došlo k tomu velmi rychle);
oddělení oltáře a svatostánku, eucharistická úcta se odsouvá do roviny soukromé zbožnosti;
potláčí se spojení současné církve s tou prvotní, zejména s apoštoly.
Pavel VI. rovněž nerespektoval vůli koncilu a to hned v několika směrech:
reformě mělo předcházet “důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního” – nestalo se;

nové formy měly být “zaváděny jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve” – výsledkem si nebyl a nemohl být jistý vůbec nikdo;
přitom se mělo dbát, aby “nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují (SC 23) – např. Misál Pavla VI. není reformou toho předchozího, ale jedná se o zcela nový výtvor.

Je současná podoba reformy legitimní? NE!
Shora uvedené výhrady zpochybňují samu legitimitu reformy misálu z roku 1969. Je totiž zcela jisté, že Pavel VI. nerespektoval vůli koncilu ani v jednom z těchto bodů:
Zavedení jeho nového misálu nepředcházelo téměř žádné zkoumání. Nebyla možnost vyzkoušet jej v menším společenství. Naprostá většina biskupů vůbec nedostala možnost se vyjádřit. Z těch, kteří tak učinit mohli, byla jen třetina pro a to ještě s vážnými výhradami.
Už vůbec se nedá mluvit o tom, že by si nový misál vyžádala jistota opravdového užitku církve (zejména s odstupem 40ti let je zřejmé, že nový misál vnesl do liturgického slavení chaos a úpadek její vznešenosti, vážnosti a krásy; mnozí lidé také mši svatou přestali chápat jako zpřítomnění Kristovy oběti, chápou ji spíše jako společenskou událost; upadla úcta k Eucharistii).

O novém misálu se také rozhodně nedá říci, že by “organicky vyrůstal z forem, které již existovaly”. Pavel VI. vlastně vytvořil zcela nový misál, zcela novou mši svatou.

Nejvážnější důsledky
Dle mého názoru tím nejhorším je to, že tato svévolná liturgická reforma nerespektující vůli koncilu dala mnoha laikům, kněžím i biskupům pohoršení v tom smyslu, že liturgii je možno svévolně měnit a doplňovat. Když před tím část církve Pavla VI. v září 1969 varovala, odbyl je s tím, že jejich obavy a námitky jsou přehnané. Dnes by se tento papež jistě nestačil divit, co vše se v mnoha chrámech děje a že ani jeho vlastní pokyny k misálu dnes nebere téměř nikdo vážně.

Za všechny uvedu dva příklady. Ten první z Rakouska, kde jsem strávil necelé dva roky jako farář v děkanství Geras: O nedělích a slavnostech se už dávno nečtou 3, ale jen 2 čtení (zásadně se vynechává to starozákonní), nerecituje se ani nezpívá Gloria, Credo, nikdy se nezpívá žalm, předseda farní rady (laik) doplní hostie do svatostánku (!) když se mu zdá, že konsekrovaných partikulí je tam málo (protože se jako šéf farní rady cítí být zodpovědný za to, aby se při svatém přijímání na každého dostalo).

V Holandském městě Zwolle jsem zažil nedělní dopolední bohoslužbu, při níž byl v presbytáři chrámový sbor a další laici. Ti četli několik úryvků z Bible a z další literatury. Sbor to prokládal zpěvem. V lodi kostela v první řadě sedělo pět kněží, kteří vše pozorně sledovali. Na konec se zvedli, poděkovali přítomným za účast, popřáli hezkou neděli a dali jim společně požehnání. Když jsem se jednoho z nich zeptal, co to bylo, řekl že bohoslužba slova jako projev solidarity s těmi farnostmi, kteří v neděli nemohou mít mši. Když jsem se zeptal, v kolik hodin bude mše svatá v tomto kostele, řekl mi, že přece právě byla ta solidární bohoslužba slova a proto už dnes nic nebude.
Myslím, že sám Pavel VI. by se divil, jakého “jistého a opravdového užitku (SC 23)” jsme se dočkali.

Nejhorší komplikace
Málokdo si uvědomuje, že tím, co nám nyní situaci nejvíce komplikuje, je jistá dezinformační kampaň, která reformu provázela a která v myslích mnoha (možná většiny) věřících vytvořila dojem, že současná podoba liturgie je dílem II. vatikánského koncilu.
To poněkud komplikuje možnosti nápravy, neboť jakékoli pokusy o to vytvářejí dojem, že se to protiví koncilu, když koncil to tak přece rozhodl.
Dalším velkým problémem je to, že mnozí biskupové tolerovali různé svévolné zásahy do liturgie ze strany kněží i laiků a nepřipomínali dostatečně důrazně, jaké má kdo v této věci práva a povinnosti.

Možná řešení
Je naprosto nezbytné a nevyhnutelné pustit se do nového kola liturgického vzdělávání. Všichni, komu na liturgii církve alespoň trochu záleží, musí pravdivě informovat věřící o tom, jaká byla skutečná vůle koncilu. Konstituce Sacrosanctum Concilium má jen 40 stran. Článek III. první kapitoly má pouze 5 stran (!). Každý kněz by je měl znát téměř nazpaměť. Pokud lidé tento dokument blíže poznají, bude jim ihned zřejmé, že reforma Pavla VI. šla mnohem dále, než koncil chtěl. Nesmíme se bát lidem nahlas říkat, že jeho reforma neměla oporu ani biskupské synody konané v roce 1967 (ze 187 biskupů bylo pro jen 62 a to ještě s výhradami), ani biskupských konferencí.
Koncil se zcela legitimně rozhodl liturgii reformovat. Měl k tomu bez nejmenších pochyb důvody i pravomoc. Nechť je nahlas řečeno, že reforma Pavla VI. se nepovedla, že do značné míry byla nelegitimní a pohoršlivá, že přinesla církvi víc problémů a starostí, než užitku a že ji musí nahradit reforma nová, která nezničí nic z posvátného a velkého pokladu (SP), který nám předchozí generace zanechaly. Současný papež / vtedy Benedikt XVI./ již několikrát sám prokázal, že je možné vhodně skloubit krásu tradice s požadavky doby. Jeho pohled na život církve je mnohem blíže tradičnímu pojetí, než u předchozích papežů, přesto jedná zcela v intencích II. vatikánského koncilu a vyzývá k tomu i všechny členy církve. Je tedy důvod věřit, že jeho pokusy o nápravu věci by mohly být přesně tou reformou, která respektuje tradici, koncil i požadavky doby.

Co může dělat a nedělat každý kněz
Situaci by do značné míry uklidnilo, kdyby byly zmírněny tlaky na nekompromisní zrušení reformy Pavla VI. na straně jedné, a její další rozvíjení na straně druhé.
Ta první podmínka je, zdá se, splněna. Za téměř 12 let svého kněžského působení jsem se nesetkal ani s jedním knězem, který by trval na bezpodmínečném návratu před rok 1970.
Jde-li o splnění druhé podmínky, tam je situace mnohem složitější. Je příliš mnoho kněží, kteří dnes liturgii chápou jako předmět vlastní tvořivosti, pokyny k misálu a další normy chápou spíše jako nezávazná doporučení. Mám za to, že respektováním dokumentů církve a vůle biskupa by se vyřešila většina problémů. Tím by také přestali být zbytečně provokováni a drážděni ti věřící, kteří mají ve velké úctě tradiční bohoslužbu.
V tomto smyslu hovoří také papež Benedikt XVI. ve svém listě biskupům ze 7. 7. 2007: “Ve slavení Mše podle Misálu Pavla VI. se bude moci projevit silněji než tomu bylo doposud, ona posvátnost, která mnohé přitahuje ke starému způsobu. Nejbezpečnější zárukou toho, že Misál Pavla VI. bude moci sjednocovat farní společenství a bude jím oblíben, spočívá v tom, že se bude celebrovat s velkou vážností podle jeho pokynů; tím bude zviditelněno duchovní bohatství a teologická hloubka tohoto Misálu.”

Současný mešní řád dává každému knězi možnost nezabíhat zbytečně do krajností a podržet některé formy, které nejen že nikomu nemusí vadit, ale naopak pomáhají lidem správně chápat podstatu mše svaté a prohlubovat svoji úctu k Božímu slovu a k Nejsvětější svátosti. Pokusím se vyjmenovat alespoň některé možnosti:
Liturgický jazyk
Mše svatá nemusí být vždy a za všech okolností celá v národním jazyce – vždyť ani koncil si to nepřál. Kněz může pravidelně, alespoň několik dní v týdnu recitovat část mše svaté v latině, např. eucharistickou modlitbu. Sám jsem si v letech 2000 – 2009, během své služby na břeclavsku, v Rakousku a v Třebíči vyzkoušel, že to většině lidem vůbec nevadí a ti ostatní jsou ochotni se s tím smířit jako s něčím, co ke mši svaté nějakým způsobem patří.
Nevhodné eucharistické modlitby
Kněz může omezit používání nových eucharistických modliteb, kterým kritici oprávněně vyčítají, že ve větší či menší míře zakrývají obětní charakter mše svaté. Nic nám nebrání používat především římský kánon.

Obětní stůl – oltář
Ve většině našich kostelů ještě není nový kamenný obětní stůl pevně spojený s podlahou. Tam nemusí být nový stavěn (sám Pavel VI. v IGMR ke svému misálu žádá, aby oltářů bylo v kostele raději méně, než více) a kněz může mši svatou sloužit opět na hlavním oltáři, obrácen stejným směrem jako všichni ostatní.
Není třeba se bát námitek, že je k lidem obrácen zády. Většina lidí v kostele je k někomu obrácena zády, dívají-li se stejným směrem. Tak je tomu logicky i s knězem, který musí být oltáři nejblíže (jen on je biskupem pověřen, aby ve farnosti sloužil mši svatou). Mikrofon na oltáři spolehlivě zajistí, tak jako dosud, aby všichni v kostele věděli, co se právě na oltáři děje.
Tam, kde je již vybudován pevný obětní stůl, měl by uprostřed něj být kříž, jak si to přeje papež Benedikt. Liturgie tím dostává správnou orientaci – připomíná se tak, že kněží a věřící nejsou zaměřeni na sebe navzájem, nýbrž na Krista. Kříž uprostřed oltáře lépe ukazuje, že eucharistie je oběť.

Pomoc při podávání svatého přijímání
Podle platného mešního řádu mohou při rozdávání svatého přijímání knězi pomáhat mimořádní přisluhovatelé, tj. řádně ustanovení akolyté nebo též jiní věřící, pověření pro případ, že nejsou přítomni jiní kněží a počet přijímajících je příliš velký.
Tito přisluhující však v některých farnostech přistupují k oltáři dříve, než kněz přijal Tělo Kristovo, a nádobu obsahující Eucharistii určenou pro podávání věřícím sami přinesou ze svatostánku. To je další zbytečná provokace a protiprávní jednání, neboť tito mimořádní podávající mají nádoby s Eucharistií vždy přijmout z rukou celebrujícího kněze (IGMR 162).

Svobodné rozhodnutí při přijímání
Věřící mají právo přijímat vkleče nebo vstoje (IGMR 160). Praxe je však taková, že většinou je mřížka, u níž bylo možno klečet, již odstraněna, nebo se u ni nepodává. Tím jsou všichni vlastně nuceni, aby přijímali vstoje.
Mladší věřící sice mají možnost pokleknout i na podlaze a bez obtíží vstát, pro starší je to téměř nemožné.
Je to jeden z důkazů, že se nám reforma vymkla z rukou, protože něco takového nezamýšlel nejen koncil, ale ani Pavel VI., který šel daleko za intence koncilu. Pokud nám tolik záleží na pluralitě v církvi, neměli bychom nikomu brát to, co je dovoleno a v mešním řádu výslovně zmíněno.
Je-li v kostele mřížka, lze podávat u ní – takto lze přijímat vkleče i vstoje, na ruku i do úst, každý si může svobodně vybrat. Je-li mřížka odstraněna, lze podávat tak, že se na kraj presbytáře umístí klekátko a věřící se postaví po celé šíři okraje presbytáře a kněz před nimi přechází a tak jim podává.
Kdo chce přijímat vstoje, postaví se vedle klekátka. Kdo chce přijímat vkleče, zaujme místo na klekátku. O tomto způsobu svatého přijímání papež Benedikt XVI. říká, že je mu bližší. Ukazuje totiž lépe pravdu o reálné přítomnosti Krista v eucharistii, oživuje zbožnost věřících a jejich vnímavost pro tajemství.
Když si uvědomím, že například ve zmíněném Rakousku většina dětí a mladých lidí dnes přijímá tak, jako by si šli pro sušenku nebo bramborové chipsy, je toto papežovo rozhodnutí více než pochopitelné.

6.Sedadlo pro celebrujícího kněze
To má naznačovat, že jeho úkolem je předsedat shromáždění a řídit modlitbu. Místo pro ně nejlépe vyhovující je proto tváří k lidu v čele presbytáře, nebrání-li tomu stavba kostela anebo jiné okolnosti (IGMR 310). A právě tyto “jiné okolnosti” se během čtyřiceti let reformy zřetelně objevily v nesprávném chápání role kněze při mši svaté: Mnozí se domnívají, že on je ústřední postavou liturgického slavení, k němu se upíná veškerá pozornost.
V knize Duch liturgie to kardinál Ratzinger popisuje těmito slovy: O změně v postavení kněze čelem k lidu se vyjadřuje takto: “Ve skutečnosti tím nastoupila klerikalizace, a to způsobem, který neexistoval nikdy předtím. Nyní se kněz – předsedající, jak bývá nazýván – stává vlastním vztažným bodem celku. Všechno záleží na něm. Je to on, koho musíme vidět, účastnit se jeho liturgických úkonů, jemu je třeba odpovídat… Stále méně je v zorném poli Bůh… Obrácení kněze k lidu formuje nyní obec v jeden do sebe uzavřený kruh. Svou podobou už není otevřena dopředu a vzhůru, ale uzavírá se sama v sobě.”
Autoři reformy počítali kromě architektury kostela ještě s nějakými dalšími okolnostmi, pro které by sedadlo obrácené k lidu nemuselo být zrovna vhodné. Myslím, že okolnosti, o nichž papež hovoří, jsou natolik závažné, že zcela nabourávají charakter nejen tradiční, ale i té nové liturgie – Pavel VI. a jeho tým teologů jistě chtěli, aby se středem pozornosti stal Kristus přítomný uprostřed shromážděné církve, nikoli kněz.

Byl to experiment, který nevyšel, středem pozornosti je člověk a to je mnohem závažnější, než důvody architektonické. Právě proto, ve smyslu článku 310 IGMR, by mělo být sedadlo odsunuto na jiné místo.
Jedno staletími prověřené řešení nacházíme v chórových lavicích klášterních kostelů. Opat, či převor tam mají také čestné sedadlo, oddělené od ostatních mnichů a liturgické asistence, přesto nejsou obráceni k lidem a nebrání volnému pohledu z chrámové lodi do presbytáře a k oltáři.
Závěr
Nikdo se nemůže tvářit, že je vše v pořádku a v církvi žádný problém není. Až do ledna 2009 jsme kvůli reformě trpěli novým rozdělením. Cíle, kterých chtěl koncil reformou dosáhnout, se nenaplnily. Namísto toho jsme svědky úpadku víry a zbožnosti. To, oč by nyní mělo jít především, shrnul Benedikt XVI. ve svém dopise biskupům bezprostředně po vydání dokumentu Summorum pontificum. Hlavní důvod svého činu shrnul slovy:

“Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo Tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt.
Přichází mi na mysl věta z druhého listu Korinťanům, kde Pavel píše: “Korinťané, mluvil jsem k vám docela otevřeně, srdce se mi otevřelo dokořán. Máte široké místo v mém srdci, ale ve vašem je místa málo. … otevřete dokořán srdce i vy!” (2 Kor 6,11-13). Pavel to říká zajisté v jiném kontextu, ale jeho výzva se může a má dotknout také nás právě v této věci. Otevřeme velkodušně naše srdce a nechejme vstoupit všechno to, čemu sama víra dává prostor (List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962).”
Převzato z:www.knezi.estranky.cz/…/muj-pohled-na-l…