Václav Klaus o verejnej debate ohľadne konfliktu na Ukrajine: „Dnes existující jednosměrná propaganda a podlehnutí takové propagandě jsou cestou do nového poddanství a nesvobody“

Dnešní stav mi připomíná dobu před zhruba patnácti lety, kdy jsem byl aktivní součástí tehdejšího vyostřeného souboje rozumu s doktrínou lidmi údajně způsobeného globálního oteplování, píše bývalý prezident Českej republiky vo svojom článku pre denník Mladá fronta Dnes.

Před několika dny se mne ptal jeden dobrý přítel, univerzitní profesor, jestli jsem si také všimnul, že Ukrajina zmizela z médií. Napsal mi to s nevysloveným podtextem, že už toto téma nikoho nezajímá a že proto šílený mediální (a politický) tlak na nás, kteří si v tomto tématu dovolujeme klást nějaké otázky, pomine a že se veřejná diskuse opět stane svobodnou, předem nenadiktovanou, výměnou názorů.

Právě o tento diktát mi jde. Není možné se s ním smiřovat. I když to není diktát Gulagu, je to neméně nebezpečný diktát politické korektnosti, jinak řečeno, diktát jediného, za správný postulovaného názoru. Tento diktát cítíme. Že se ani se zdánlivě nevinnou nadsázkou nahlas nemá mluvit, to si nedávno na karlovarském festivalu vyzkoušel i Marek Eben.

Se svým přítelem jsem nesouhlasil, a to nejen proto, že Ukrajina z médií nezmizela. Dnešní stav mi připomíná dobu před zhruba patnácti lety, kdy jsem byl aktivní součástí tehdejšího vyostřeného souboje rozumu s doktrínou lidmi údajně způsobeného globálního oteplování. Kritikové této doktríny (s nimiž jsem jinak vždy souhlasil) tehdy jásali, že diskuse opadla a interpretovali to tak, že stoupencům této bizarní doktríny došly argumenty.

Zásadně jsem proti tomu na mnoha konferencích, zejména v Americe, protestoval se zcela opačným argumentem – byl jsem přesvědčen, že diskutovat přestali, protože byli přesvědčeni, že už je hotovo. Že vyhráli.

S dnešní debatou o Ukrajině je to velmi podobné. Majitelé správného, politicky korektního názoru jsou pevně přesvědčeni, že zastánci od nich se lišících názorů jsou buď placení agenti Putina, nebo naprostí hlupáci. Řekněme jasně, že dnes existující jednosměrná propaganda a podlehnutí takové propagandě jsou cestou do nového poddanství a nesvobody. Je to ona hayekovská „Road to Serfdom“.

O tom, že válku na Ukrajině rozpoutalo Rusko a Putin (v jakémkoli pořadí těchto slov), nikdo racionálně uvažující nepochybuje. Aspoň já nikoho takového neznám. Obviňovat některé z nás, že tento fakt zpochybňujeme, je dětinská hloupost. O tom, že ruská armáda bojuje na Ukrajině, a nikoli ukrajinská v Rusku, nemůže být sporu.

Touto větou však debata ve veřejnoprávních médiích, která představují zcela dominantní mainstream, obvykle končí. Kdo se odvažoval říci, že by končit neměla, byl označován za putinovskou loutku, za někoho, komu nejde o tisíce lidských obětí, ani o hrozné materiální a finanční škody.

Nebylo proto možné spekulovat, odhadovat, hledat vysvětlení, proč to Putin udělal, proč toto obrovské riziko podstoupil, jaké důvody – i kdyby ne obhajitelné, aspoň srozumitelně formulované – ho k tomu mohly vést. Dnes už nikdo nenaznačuje, že si Putin chce hrát se zeměkoulí jako Chaplinův Hitler ve více než osmdesát let starém filmu Diktátor. Už také polevila argumentace, že je nemocný nebo že se zbláznil. Nebyla však nahrazena žádnou další.

Se vší vážností nejsou diskutovány argumenty o obavě Ruska z obkličování svého teritoria členskými státy NATO, které používají tak rozdílní lidé jako papež František, Henry Kissinger a německý prezident Steinmeier, ani o narůstajícím nepřátelství Ukrajiny vůči Rusku a vůči ruské menšině na Ukrajině, což probíhalo po celou dobu od Oranžové revoluce a Majdanu až do letošního února, ale nejsou diskutovány ani argumenty o snaze USA získat po neúspěších v Iráku, Afganistánu a Sýrii nějaký geostrategický úspěch a zasloužit si pověst a postavení demiurga současného světa.

To jsou otázky, které by ve svobodné společnosti neměly být zamlčovány. A jejich tazatelé umlčováni. V prvních okamžicích po 24. únoru bylo jejich odsouvání stranou pochopitelné. Nyní, po pěti měsících války, to už tak jednoduché není.

Stejně tak už dávno nastal čas diskutovat dosud podceňované náklady na vedení a pokračování války a začít se zabývat tím, jak se tyto náklady dělí mezi jednotlivé – přímé i nepřímé – účastníky tohoto tragického konfliktu. Naše překotnost v posílání zbraní a v přijímání uprchlíků je toho součástí.

O tom všem jsem v podobném duchu mluvil a psal opakovaně.

Poslední velký rozhovor na toto téma otiskl slovenský Denník Štandard (19. 7. 2022) a obsahoval tyto hlavní teze:

˗ Rusku se tato válka nemůže vyplatit, nejvíce na ni doplatí obyčejný Rus;

˗ velké náklady nesou a ponesou všechny další země, které se do toho tak či onak „zaplétají“;

˗ válka začala v těžké chvíli. Svět byl následkem vývoje posledních desetiletí méně svobodný, méně demokratický a ekonomicky v nedobré kondici i bez rusko-ukrajinské války;

˗ nemáme vlastní zahraniční politiku, stačí nám „odezírat“ z úst paní Leyenové. To nám zabraňuje formulovat vlastní pozice a o nich svobodně diskutovat;

˗ po upadnutí do energetické pasti způsobené bojem s klimatem se dostáváme do další pasti kvůli svému angažmá v konfliktu;

˗ Ukrajina nebyla za třicet let schopna vytvořit reprezentativní vládu zastupující její vysoce heterogenní obyvatelstvo a i proto nemohla provést elementární politickou a ekonomickou transformaci, kterou po komunismu neprovést bylo osudovou chybou;

˗ rozšiřování NATO až k hranicím Ruska vedlo k neklidu a zvyšování nervozity v této části světa;

˗ válka na Ukrajině není ve své podstatě rusko-ukrajinskou válkou (i když tam bojují ruští a ukrajinští vojáci), ale válkou Ruska a Západu. Je to pokus o rekonstrukci mocenského uspořádání současného světa.


Rozvinout každou z těchto vět by vyžadovalo knihu, ne článek.

Je evidentní, že mimo jakoukoli vážnou diskusi zůstávají i zdánlivě vedlejší (módně se říká kolaterální) náklady této války, které nejsou přímo měřitelné (a už vůbec ne vyjádřitelné penězi). Mám na mysli to, že nastalo vážné narušení světového řádu (či pořádku) vzniklého po II. světové válce v dimenzi politicko-ekonomické (OSN, MMF, GATT, atd.), stejně tak narušení nikoli světového, ale západního „řádu“ politické svobody a demokracie (se všemi jeho nedokonalostmi a nikoli jen výjimečně se vyskytujícím porušováním).

Tento řád my, kteří jsme prožili komunismus, považujeme za absolutní hodnotu a nejsme ochotni se ho zříci. Přesto jsme svědky toho, jak se postupně vytrácí. Putinova válka akceleruje to, co probíhalo – pro mnohé bohužel stále málo viditelně – už delší dobu. Světový řád (záměrně s malým ř, nejde o vykonstruovaný a kodifikovaný systém s velkým Ř) je už dlouho narušován zevnitř. Z mnoha úhlů a směrů.

Je narušován zelenou ideologií (velmi útočně minimálně od vzniku Římského klubu a jeho „Limits to Growth“), je narušován feminismem, který se v posledních dekádách převtělil v agresivní genderismus, je – jen zdánlivě paradoxně – popírán kosmopolitismem (v němž nic o „řádu“ není), multikulturalismem a s ním spojeným hrubým útokem na národní stát, je strašlivě oslabován odporem rebelů všeho druhu a všech ideologií k většinové demokracii (místo majorit začaly být adorovány minority všeho druhu), je decimován líbivým humanrightismem (který s obhajobou skutečných práv člověka neměl a nemá nic společného), je podrýván americkým unilateralismem (a odvěkým přesvědčením Američanů o nároku USA na vytváření světa k obrazu svému).

O tom všem jsme psali už dlouho. Tomu byl věnován náš sborník „Sebedestrukce Západu“ (IVK, č. 52/2020) a v něm můj text „Americká kulturní revoluce nás může zničit neméně než před 100 lety revoluce ruská“ (str. 19 - 47). Putinova válka – jestli to, co se děje na Ukrajině, můžeme takto zkratkovitě nazvat – v tom všem způsobila obrovský posun, samozřejmě v negativním směru. Dlouho probíhající trendy a tendence byly posíleny tím, že byla nesmírně oslabena pozice všech, kteří si tyto tendence dovolili kritizovat.

Jakákoli kritika Západu je dnes prezentována jako nekritika (nebo antikritika, ne-li dokonce podpora) Putina. To je sice absurdní, ale v dnešním povrchním headlinovém a internetovém světě těžko vyvratitelné. Pokusil jsem se to naznačit už koncem března článkem v Mladé frontě Dnes (31. 3. 2022) s nadpisem „Putin zařídil, že jsme prohráli s progresivismem, multikulturalismem a globalismem“. Diskuse o těchto věcech u nás prakticky od 24. února vymizela. Zůstaly monology, zůstaly prefabrikované názory. A stále zesilují apriorní odsudky do patřičných „šuplíků“ předzařazených autorů.

Negativně jsou hodnoceny jakékoli výzvy k jednání. Je to interpretováno jako přijetí statu quo na bojišti, jako záměrné znevýhodnění Ukrajiny a jako forma skryté podpory Ruska. Opravdu si někdo myslí, že je možné docílit ukončení války bez jednání? Lze vyjednávat a nebrat v úvahu to, jak vojenská situace na Ukrajině vypadá? Myslí si někdo, že je možné dnes začít jednat tak, jako kdyby byla středa 23. února, čili den před zahájením války? Vždy mně byl ideově naprosto cizí německý politik Oskar Lafontaine, ale mluví-li i on v nedávném článku ve švýcarském Weltwoche (14. 7. 2022) o „Mitschuld der Ukraine“ (o spoluvině Ukrajiny) a o tom, že Ukrajina nebrala vážně Minské dohody, je třeba začít mluvit rozhodněji.

Nejednání, pokračování dodávek stále kvalitnějších zbraní a zesilování sankcí (které působí v nemalé míře jako bumerang), není cestou k řešení. Žádoucím výsledkem není ani maximální oslabení nejen Ruska, ale i Ukrajiny a zemí v její blízkosti. Tedy hlavně nás. Domýšlí všichni zprávu ČT24, že Česká republika – měřeno počtem obyvatel – přijala z celého světa nejvíce ukrajinských uprchlíků? Proč se nikdo neptá, jakou roli v tom všem hraje úsilí o návrat k americké dominanci v Evropě a severozápadní a střední Asii, tedy v území, které se v téměř 100 let staré teorii Halforda Mackindera nazývá „Heartland“? Kdy začne být možné něco říci o Americe a o záměrech i výsledcích (a zejména důsledcích) různých barevných revolucí?

Považuji proto za správné a v dnešní době i nezbytné vyslovovat tezi, že střední Evropa (a vlastně Evropa vůbec) potřebuje nikoli jednostranný tlak, ale vyvažování sil (podobu jakýchsi galbraithovských countervailing powers), že potřebuje vyvažování vojenské, ekonomické, civilizační i kulturní. Nejsem frankofil, nevyhlašuji – jak to udělal v roce 1967 Jean Jacques Servan-Schreiber (a de Gaulle daleko dříve) – žádnou „le defi americain“, ale jisté vyvažování a péči o elementární rovnováhu sil určitě potřebujeme. Bohužel i to nám Putin strašlivě zkomplikoval.

Václav Klaus, MF Dnes, 6. srpna 2022

Zdroj: klaus.cz
Glockner ...
Putin nám to nezkomplikoval, ale zkomplikovali to naši vůdcové Havlem počínaje a Fialou konče. Dnešní vláda nemá zájem bojovat s inflací způsobem, jaký navrhuje Klaus, protože by to k ničemu nevedlo. Klaus je ekonom starého západního liberálního světa, který už mele z posledního. Nová řešení jsou, ale ne klausovská.
Marieta Ria
tiež s každým slovom nesúhlasím... ale má aspoň ako tak triezvy pohľad, čo sa deje a nie je pod vplyvom tej "jedine správnej" propagandy
Marieta Ria
... len s tým najväčším počtom utečencov sa pomýlil - najviac ich nie je v Česku, ale v Rusku
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uveřejnil šokující statistiku, že největší počet uprchlíků…