Z dopisů duchovním dětem Igumen Nikon (Vorobjov), r. 1950

Ten, kdo jde správnou duchovní cestou, začíná v sobě spatřovat víc a víc hříchů, až nakonec uvidí duchovním zrakem sebe sama celého v hříchu, v duchovním malomocenství, pocítí celým svým srdcem, že je špinavý a nečistý, že je nedůstojný vzývat jméno Boží. A poté už jen jako celník, aniž by se odvážil pozdvihnout své oči k nebi, s bolestí v srdci vzývá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ (Lk 18, 13)
Když se člověk v daném okamžiku nachází delší čas v takovémto duševním rozpoložení, vychází z něho ospravedlněný, tak jako z něj vyšel ospravedlněný celník.
Jestliže se ale někdo považuje za dobrého, a dokonce i těžké hříchy považuje za výjimečné, náhodné, ve kterých není vinen on, ale spíše různé vnější okolnosti nebo lidé nebo běsi, a jeho vina je podle něj jen velmi malá, toto rozpoložení je lživé, tento stav je zjevným nebo skrytým sebeklamem, sebeobelstěním (прелесть), od něhož ať nás ochrání Hospodin.
Abychom šli po správné cestě, je třeba dávat …More