Victory
750

Rozjímání nad Mt 5,44

Já vám však říkám: Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují.

Ježíš nám určuje, jaký má být náš vztah k nepřátelům:

1) máme je milovat;

2) žehnat těm, kteří nás proklínají;

3) konat dobro těm, kteří nás nenávidí;

4) modlit se za ty, kdo nás pomlouvají a pronásledují.

Každý z těchto čtyř požadavků se na první pohled může zdát absurdním a navozovat dojem, že jejich plněním otevíráme dveře zlu, aby se mohlo skrze zlé lidi šířit. Svět má jiné normy, jsou v protikladu Kristovým požadavkům:

1) Místo lásky k nepřátelům automaticky nastoluje nenávist či nevraživost.

2) Místo žehnání těm, kteří proklínají, si přinejlepším přeje, aby prokletí, kterým proklínají, padlo na jejich hlavy.

3) Místo konání dobra těm, kteří nenávidí, oplácí zlo zlem a má škodolibou radost, když utrpí škodu.

4) Místo modlitby za ty, kdo pomlouvají a pronásledují, snad jen modlitba vyvěrající ze sebelítosti, aby si uvědomili, jakou křivdu páchají a vynahradili ji.

Takový postoj má většina lidí a takový postoj mají i průměrní křesťané, kteří bláznovství evangelia berou s velkou rezervou a ve svém životě s ním vůbec nepočítají. Přirozeně uvažující člověk, když slyší Kristova slova, která jsou v protikladu jeho zkušenostem i rozumu, chce slyšet adekvátní odůvodnění, proč má mít právě takový vztah k nepřátelům. Bez náležitého pochopení nebudou mít tato slova v jeho křesťanském životě žádný dopad.

Úvodem je třeba si uvědomit několik základních realit. V nás je dědičný hřích, podobně jako i v našich nepřátelích a v každém člověku. Ten zatemňuje náš rozum a centrem všeho činí naše nedotknutelné ego. To je také důvod, proč člověk nechce slyšet objektivní pravdu o sobě samém, a když mu ji druhý poví, nenávidí ho za to. Toto otrávené ložisko zla, dědičný hřích, je v nás, všech lidech, a v kořeni je napojen na ducha lži a smrti, kterým je starý had, ďábel. Je to duch pýchy, který svádí člověka, aby v pýše zbožšťoval sám sebe, vzpíral se Bohu, ignoroval Boží lásku a stal se tak podobným ďáblu. Bůh nám prokazuje dobro, ale ďábel, lhář a zloděj, si ho přivlastňuje a navozuje dojem, že to on nám pomáhá. Proto se také v dnešní době masově šíří globální ideologie skrytého satanismu. Jeho ovocem je masové zabíjení nenarozených dětí a připravovaná tzv. redukce lidstva na „zlatou“ miliardu. Slouží jí rovněž idiotství spojené s homosexualismem a transsexualismem a likvidování přirozených zákonů, které zabezpečovaly aspoň minimální spravedlnost ve vztazích mezi lidmi a národy. To vše se děje pod vlivem ducha lži a lidí, kteří se jeho systematickému lhaní otvírají a lži vytvářejí image pravdy. Dělají to tak, že podstatu pravdy zamlčí, nafouknou nějakou nepodstatnou věc a vyvolají emoce. Lidé pak jeden druhého nenávidí, protože se každý koncentruje na svou částečku pravdy, a výsledkem je napětí v rodinách, rozvody, sváry, nenávisti, a ve velkém masová sebevražda lidstva. Toto je ovoce ducha lži a ložiska zla, kterým je dědičný hřích v nás. My lidé máme hmotné tělo, ale nehmotnou duši, která se projevuje rozumem a svobodnou vůlí. V duši člověka je však hluboké zranění hříchem. Na lidském těle se projevuje nemocemi, až nakonec smrtí. Abychom skutečně poznávali podstatu pravdy, potřebujeme Boží světlo. Bez něj ji nebudeme vnímat a zůstaneme jen u částečné pravdy – u svojí pravdy, která není objektivní a nezachrání nás. Ježíš je Pravda. Kdo má důvěrné spojení s Ním, poznává hlubokou podstatu pravdy, která vnáší harmonii mezi lidmi už zde na zemi, umožňuje správné rozlišování dobra od zla a zabezpečuje věčný život.

Krátce řečeno, pravdu v její podstatě poznávají svatí lidé. Vlažní křesťané poznávají jen část pravdy. Abychom dorůstali ke svatosti, musíme konat kroky víry, ke kterým nás Ježíš vede. Pokud je začneme dělat, zákonitě dostaneme hlubší poznání Boha. Toto poznání je spojeno s překonáváním naší lidské pýchy poslušností Božímu slovu. Jedním z nich je i toto přikázání, které vyžaduje čtyři postoje víry. Vyjádřili jsme i postoje přirozené, lidské logiky, které náš vztah k nepříteli podávají jen z pohledu časnosti a ve kterých není místo pro pohled z perspektivy věčnosti.

Proč mám milovat nepřátele? Protože jsou také Božím stvořením. Mají v sobě tak jako já kořen zla a jsou klamáni týmž starým člověkem – egem v nás – jako jsem jím klamán i já. Dále je mám milovat proto, že i za ně Ježíš prolil na kříži svou krev. Mají nesmrtelnou duši a po smrti budou buď věčně zavrženi, anebo věčně spaseni. Oni si to neuvědomují, nemají světlo pravdy, a kdybych jim i dělal evangelizaci, budou mě pokládat za fanatika a vetřelce, který zasahuje do jejich soukromého života. Mou spasitelnou víru pokládají za hloupost, nebo dokonce za něco nebezpečného. Jsem bezmocný povědět jim pravdu k jejich záchraně. Proč? Protože starý člověk, tedy lidské ego, má obranný systém proti pravdě, což jsem poznal a poznávám i sám na sobě. Projeví se to až v konkrétních krizových situacích. Jinak si myslím, že je vše v pořádku, ale není. Já mám bližního milovat jako sebe. Tedy já chci, aby můj bližní neskončil ve věčném utrpení v pekle. A totéž platí i o mém nepříteli. Dokonce tím nepřítelem může být i můj nejbližší spolubratr, tedy křesťan. Postoj lásky je v tom, že mu odpouštím, že mi ubližuje. On ale svým zlem ubližuje i Pánu Ježíši. Já ale Pánu Ježíši také ubližuji svou lhostejností, svým vlažným křesťanským životem. Kolik z nás s Ježíšem nepočítá ve svém všedním životě, nenachází si patřičný čas na modlitbu, je otrokem smartphonu, internetu, veřejného mínění. Jsme často klamáni stejně jako lidé ve světě, ale nepřipouštíme si to. Právě tím ale, že zaujmu postoj lásky k svému nepříteli, to znamená, že mu odpouštím, že mi ublížil, a navíc děkuji Bohu, že dopustil, aby mi ublížil, protože mě ta rána vede k Bohu, dostanu hlubší poznání Boží lásky a i sám pak budu mít správnou lásku k sobě, ale i k svému nepříteli.

Dále Ježíš žádá: Žehnejte těm, kteří vás proklínají. Písmo svaté říká, že sedmkrát za den máme chválit Boha za Jeho spravedlivé soudy, i když z mého pohledu vidím, že nepřítel, který mě proklíná, je v temnotě. Vadí mu například, že plním vůli Boží, anebo nemůže snést, že svým životem protiřečím jeho pohledu na život a na mezilidské vztahy. U někoho může být proklínání plodem hněvu, když se dozví, že se nad ním druhý povýšil, před někým ho odsoudil, a dotyčný mu to donese ještě i s komentářem. Důvod proklínání mnohdy ani není znám, ale napětí a zloba ze strany mého nepřítele mě mají v životě vést k určitému zastavení. Mám jít na kolena a upřímně prosit Boha o světlo do dané situace. Je třeba vědět, že Bůh na mě dopustil toto utrpení k mému dobru. Chce po mně, abych jednal ve víře, to znamená, abych nepříteli žehnal, aby mu Bůh dal zdraví a chránil ho před zlem. To, co mu přeji, Bůh pak každopádně dá mně. Mnohdy pro mé požehnání nepřítel dostane světlo a uvědomí si klam, kterému podlehl. Je pak schopen odmaskovat ducha, který ho tahal za nos a držel v temnotě či ve falešném světle, které bylo impulsem k jeho proklínání. Jestli ale chceme situaci řešit jen logicky, tedy jít za nepřítelem a začít se mu omlouvat, může to špatně skončit. Může to obrátit proti nám a tvrdit, že omluva je důkaz naší viny, a obvinit nás, že s ním chceme manipulovat. Na druhé straně jsou případy, kdy můžeme jít za nepřítelem a pokořit se, a bude to další krok vítězství nad duchem lži a pýchy i nad egem starého člověka. Musíme za ním ale jít z Božího poslání a až sami nejprve splníme tyto čtyři Ježíšovy požadavky. Jeden z nich je, že mám nepříteli žehnat a Bohu za toto utrpení děkovat, protože i to je projev Boží lásky, abych si mohl zde na zemi vytrpět očistec a byl uchráněn muk na věčnosti. V očistci jsou to sice muka dočasná, ale velmi bolestná.

Dobře čiňte nenávidícím vás. Ve víře se máme skrytě snažit činit jim dobře. Můžeme před jinými lidmi pochválit dobrou stránku toho, kdo vůči nám projevil nenávist. Většinou velmi rychle lidé předají mému nepříteli, co jsem o něm řekl, a to rovněž na něj působí, protože je to projev poslušnosti víry Božímu přikázání, konkrétně tomuto Ježíšovu přikázání.

Buďme vděčni, že nepřátelé nás tlačí k tomu, abychom se vůbec modlili. Jinak si myslíme, že na modlitbu nemáme čas, anebo jsme roztržití a odříkáváme jenom nějaká slova, která se vůbec nedotýkají našeho srdce. Zde se to ale našeho srdce dotýká. Příkladem modlitby za nepřítele je nám sám Ježíš. On, když Mu vráželi hřeby do rukou, řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Jeho modlitba je nám příkladem.