Clicks1.1K
Libor Halik

Mrtví svatí bez porušení těla rozkladem

MRTVÍ BEZ PORUŠENÍ ROZKLADEM

Kapucínští bratři z kláštera v San Giovanni Rotondo nedávno otevřeli hrobku - v Itálii jednoho z nejpopulárnějších svatých - Padre Pia z Pietrelciny a zjistili, že jeho tělo je 34 let po smrti zcela neporušené.

Řádoví bratři se chtěli ujistit o stavu jeho těla před plánovanou výstavou, která by se měla uskutečnit příští rok, kdy by se navíc ostatky nedávno svatořečeného kapucína měly "přestěhovat" do nového poutního kostela v San Giovanni Rotondo. [1]

Mimořádnou a nepopiratelnou stopou Boha je výsada, daná Bohem některým lidem jako svědectví pro naši malou víru, že jejich mrtvé tělo nepodléhá rozkladu. Nejsou nijak balzamovaní, nijak chráněni před vlivy prostředí - a přesto odolávají rozkladu. Je to nepopiratelná, objektivně reálná a snadno ověřitelná skutečnost, která se zcela vymyká biologické zkušenosti.

sv. Padre Pio di Pietrelcina
narozen 25.05.1887, zemřel 23.09.1968, svatořečen 26.06.2002
Poutníci u kláštera
26.06.2002

klášter

San Giovanni Rotondo
rozloučení před pohřbem

detail budovy

PADRE PIO SVATOŘEČEN

V neděli 26. června 2002 dopoledne slavil Jan Pavel II. Eucharistii na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Při obřadu, jehož se zúčastnilo přes 300.000 lidí, svatořečil papež blahoslaveného Pia z Pietrelciny, kněze Řádu bratří menších kapucínů. Protože se lidé nevešli na náměstí sv. Petra, zaplnili všechny přilehlé ulice. Obřadu se zúčastnili i dva lidé, kteří byli zázračně vyléčeni na přímluvu nového světce: Consilia de Martino a Matteo Colella. Consilia de Martino byla zázračně vyléčena v roce 1992, kdy utrpěla prasklinu lymfatické cévy. Toto prasknutí je obvykle nevyléčitelné a končívá smrtí. Desetiletý Matteo Colella přede dvěma roky upadl do nevratného komatu, způsobeného náhlým záchvatem meningitidy. - Účastníci museli snášet teplotu 35°C a trpěli nedostatkem vody. Aby se předešlo úžehům a dehydraci, byli účastníci chvílemi kropeni vodou.
Ve své promluvě papež připomněl Ježíšova slova k učedníkům: "mé jho netlačí a břemeno netíží" jsou vynikající charakteristikou života Pia z Pietrelciny, který je dnes prohlášen svatým. Evangelijní obraz ‚jha' připomíná mnohá utrpení, kterým musel pokorný kapucín ze St. Giovanni Rotondo čelit. Život a poslání Padre Pia podává svědectví, že obtíže a bolesti se stávají výsadní cestou ke svatosti, jsou-li přijímány s láskou."
"Pater Pio velkoryse rozdával Boží milosrdenství, které činil dostupným pro všechny otevřeností, duchovním vedením a zejména udělováním svátosti smíření. Služba zpovědníka, jeden z charakteristických rysů jeho apoštolátu, přitahovala do St. Giovanni Rotondo velké zástupy věřících," řekl papež ve své homilii a připomněl, že i on sám byl u zpovědi u Padre Pia. Ve své promluvě pak pokračoval slovy: "Dokonce i tehdy, když tento nejzvláštnější zpovědník jednal s lidmi s tvrdou povahou, kteří si byli vědomi závažnosti svých hříchů a kteří toho upřímně litovali, téměř vždy se obrátili a odevzdali se do objetí svátostného odpuštění. Kéž příklad Padre Pia povzbuzuje kněze, aby svou službu vykonávali šťastně a horlivě."
Svatý Otec zdůraznil, že "hluboké kořeny této duchovní plodnosti spočívají v důvěrné a trvalé jednotě s Bohem; je to výmluvné svědectví dlouhých hodin, které strávil v modlitbě. Tato základní charakteristika jeho spirituality pokračuje v "modlitebních skupinách", které založil a které církvi i společnosti nabízejí ohromný příspěvek neustálého a věrného vzývání. Padre Pio sjednotil modlitbu s intenzivní charitativní aktivitou, jejímž velmi výmluvným vyjádřením je "Dům pro úlevu v utrpení". Modlitba a milosrdenství jsou konkrétním souhrnem učení Padre Pia, které dnes znovu nabízí každému."
Po následující mši, před modlitbou Anděl Páně, papež pozdravil všechny, kteří se podíleli na slavnosti: kardinály, arcibiskupy, biskupy, generálního ministra i všechny členy kapucínského řádu, a italské občanské i vojenské představitele.
Papež pak dodal: "Moje myšlenky jsou zvláště s poutníky, kteří se shromáždili na tomto náměstí a v přilehlých ulicích, zvláště ty, kteří zde museli zůstat po tak dlouhou dobu. Zdravím i věřící, kteří jsou shromážděni v St. Giovanni Rotondo a ty, kteří sledují tento obřad v televizi. Vyzývám všechny, abyste šli ve stopách sv. Pia z Pietrelciny a rád oznamuji, že jeho liturgické výročí bude uvedeno v římském kalendáři jako závazná památka dne 23. září, v den kdy zemřel, aby se narodil pro nebe."
Oslava svatořečení Patera Pia pokračovala ve Vatikánu v pondělí 17. července, kdy papež přijal tisíce poutníků na audienci v aule Pavla VI. Papež při tomto setkání označil nového světce za "spolehlivého svědka Krista a jeho evangelia. Jeho příklad a přímluva povzbuzuje každého z nás ke stále větší lásce k Bohu a k opravdové solidaritě s bližními, zejména s těmi, kteří to potřebuji nejvíce."
Papež řekl, že sv. Pio byl "bratr lidí" a "zázraky konající světec, jak svědčí mimořádné události, které charakterizují jeho život. Padre Pio byl především řeholník, který upřímně miloval ukřižovaného Krista. Měl účast na tajemství Kříže a to dokonce i fyzicky, během celého svého života."
"Jeho asketická a duchovní cesta ho dovedla k hlubokému spojení s Církví. Přechodná nedorozumění s církevními představiteli nepotlačila jeho postoj synovské poslušnosti. Padre Pio byl současně věřícím a statečným synem Církve, který se řídil zářivým příkladem sv. Františka z Assisi."
Jan Pavel II. zdůraznil, že četným věřícím, kteří za ním chodívali, Padre Pio "tím, že se neúnavně věnoval službě zpovědi a častým slavením eucharistie přenášel utěšující a osvětlující Boží slovo, které každému dovoluje pít z pramenů milosti."
"Mše svatá," zakončil svou promluvu papež, "byla středem a zdrojem jeho celé spirituality. Věřící, kteří se shromažďovali kolem jeho oltáře, zůstávali naplněni hlubokým dojmem ze síly jeho ‚ponoření se' do tajemství a chápali, že ‚Otec' se přímo podílel na Spasitelově utrpení."

Pokud nemáte dost informací o životě Padre Pia, zde je uvedeno alespoň několik faktů:

P. Pio, vlastním jménem Francesco Forgione, byl prvním stigmatizovaným knězem. Narodil se 25. května 1887 v jižní Itálii blízko Neapole ve vesničce Pietrelcině v chudé rodině. Protože malé políčko a vinice nestačily uživit rodinu se čtyřmi dětmi, odejel otec dvakrát za prací do USA.
Francesco vstoupil v šestnácti letech do noviciátu kapucínského řádu, ale na studiích filosofie a teologie měl velké zdravotní problémy. Žaludek mu často vypovídal službu a měl tuberkulózu v pokročilém stadiu, takže v neapolské nemocnici mu předpovídali nejdéle měsíc života. Ale on nezemřel. Chtěl být knězem, aby mohl odsloužit alespoň jednu mši.
V roce 1910 přijal kněžské svěcení, ale po primici musel zůstat několik let doma, protože v klášteře neměli zájem o kandidáta smrti. 20. září 1915 dostal neviditelná stigmata, když se modlil v boudě ze slámy ve vinohradě. Nebylo nic vidět, pouze cítil prudké bolesti na rukou, nohou a v boku.
Protože se o něm začalo mluvit, představení se rozhodli poslat jej do San Giovanni Rotonda, do zapadlého kláštera v Garganských horách. Usoudili, že když to, co se s ním děje je dílo lidské, tak je to nejlepší místo, aby se na to zapomnělo, a když je to dílo Boží, tak se musí prosadit i v tomto zapadákově. Tam žil Pater Pio až do své smrti.
20. září 1918, když se modlil v chóru před křížem, obdržel stigmata viditelná. Klášter začal být poutním místem, což vyvolalo odpor okolních kněží, protože jejich kostely se vyprazdňovaly, a tak ho začali pomlouvat. Říkalo se o něm, že si rány dělá sám kyselinou solnou nebo autosugescí, že používá voňavky (z jeho ran totiž vycházela příjemná vůně). Římská kurie tam tedy poslala svého lékaře, ale podle jeho zjištění se nejednalo o nic nadpřirozeného. P. Pio pak nesměl po tři roky zpovídat, sloužit mši pro lidi ani se stýkat s lidmi písemně. Tento zákaz byl odvolán až po třech letech.
Když se směl vrátit k oltáři a do zpovědnice, začaly pouti znovu. Mši sloužil v pět hodin ráno. Lidé čekali před kostelem už od dvou hodin v noci. Klášterní kostelíček byl vždy přímo nabitý. Ale především zpovídal, a to až osmnáct hodin denně. Přesto to nestačilo, takže představení rozhodli, aby kajícníci dostávali pořadová čísla. Ženy čekaly někdy osm dní, muži čtyři dny. Viděl lidem přímo do duše. Často upozorňoval na hříchy, na které už lidé dávno zapomněli.
P. Pio nebyl žádná továrna na zázraky, ale lidé cítili, že na jeho přímluvu Bůh může zázraky udělat. Dostával mnoho dopisů z celého světa, které pak nechali představení spálit. Na prosbu P. Pia však dva dopisy nechali. V jednom prosil krakovský kardinál Karel Wojtyla za uzdravení z rakoviny spisovatelky Wandy Poltavské a v druhém děkoval za uzdravení bez chirurgického zákroku. P. Pio předpověděl, že autor těchto dopisů bude jednou papežem. Když k němu v době čtvrtého zasedání II. Vatikánského koncilu přišel také kardinál Tomášek, tak mu P. Pio předpověděl, že se dožije náboženské svobody u nás.
20. září 1968 přišlo do San Giovanni Rotonda několik tisíc lidí, aby s ním oslavili 50. výročí jeho stigmatizace. Ale sv. Pio cítil, že se blíží smrt. 22. září sloužil poslední mši, vyzpovídal ještě několik mužů, večer přijal svátost nemocných, obnovil své řeholní sliby a začala agónie. Stále opakoval Ježíši, Maria! Ježíši, Maria! Zemřel o půl třetí v noci 23. září 1968.
Pohřeb se konal 26. září. Zúčastnilo se ho na 120.000 lidí. Mládež nesla transparenty: "P. Pio - vykřičník atomového věku." Nebo: "Století ateismu dokázal, že Bůh existuje!". Pochovali ho v kryptě nového kostela, který byl před jeho smrtí vysvěcen. I po své smrti P. Pio určitým způsobem žije. Řekl, že po smrti z nebe bude víc pomáhat svým duchovním dětem a jiným lidem než za živa a že po jeho smrti bude v San Giovanni Rotondo větší ruch, než když žil. V současné době se tam staví již třetí kostel, pro 30.000 lidí, který má být zasvěcený P. Piovi. Na pouť k jeho hrobu přichází ročně 7,5 milionů poutníků, tedy víc než do Lurd.

NĚKOLIK BODŮ ZE ŽIVOTOPISU PÁTERA PIA [2]

Otec Pio se narodil v jižní Itálii 25. května 1887. O sobě řekl, že když mu bylo 13 roků, ukázal mu Bůh všechny duše, které jednou k němu přijdou. Když mu bylo patnáct roků, vstoupil do kapucínského kláštera.
Jednou zaslechl ze svatostánku hlas:
"Budeš bičovaný, trním korunovaný a ukřižovaný."
Po čase ho zachvátila horečka. Bylo třeba zavolat lékaře. Tomu však při měření teploty prasknul teploměr. Použil jiný, ale ten prasknul také. Rozrušený tedy vzal teploměr na měření teploty ve vodní koupeli a zjistil, že pacient má teplotu 48,5 °C. Tento úkaz se u Otce Pia vyskytoval potom stále, ale vědci pro něj nemají vysvětlení (v lékařských kruzích se teploty nad 42 °C označují jako teploty agónie a jsou znakem smrtelného zhroucení). - Už tehdy Otec Pio tajemně prožil muky Ježíšova ukřižování.
Jednoho dne přestal jíst. Jeho představení každý den očekávali smrt. Konečně po 36 dnech vyrozuměli rodiče. Otec vzal syna domů. V Bonavenetě čekali na vlakové spojení. Pojednou syn poprosil otca:
"Tati, kup mi limonádu, mám žízeň."
Když se napil, zvolal:
"Už mám zase silu a jsem zdravý. Prosím tě, kup mi ještě pohlednici, musím napsat otci provinciálovi, že jsem se uzdravil!"
Otec Pio jídal tak málo, že by to k životu nestačilo ani ročnímu dítěti. Na jídlo často zapomínal po celé dny. Páterův osobní lékař, doktor Sale, řekl, že denní kalorický příjem Pátera Pia je 500-600 kalorií (odborníci na výživu pokládají 1300 kalorií denně za hranici, při které člověk ještě nezemře hlady).
Roku 1910 byl vysvěcen na kněze. Dne 20. září 1918 dostal Kristovy rány viditelným způsobem. Když se tehdy modlil s rozpjatýma rukama na chóru před křížem, svatostánek zahořel zvláštním světlem. Kristus - v podobě nevyslovitelně krásného mladého muže - se snášel k Otci Piovi. Když procitl z této vize, měl viditelně vtlačené Kristovy rány. Jeho spolubratři ho našli ležet na dlažbě chóru. Odnesli ho do cely a zpozorovali, že na rukou, nohách a v levém boku má rány. Zpráva o tom se rozletěla po kraji. Ze všech stran se začali hrnout věřící, aby viděli Otce Pia a mohli s ním promluvit. Od té doby rány nepřestaly krvácet a nezměnily se. Na nohách i na rukou mají průměr víc než 2 cm a procházejí z obou stran, takže je možné v nich spojit ukazovák s palcem. Rána v boku je 7 cm dlouhá a 5 cm široká, tkáň je rozrušena až k srdci.
Známý římský chirurg Dr. Festa, pověřený zkoumáním ran Pátera Pia (předtím volnomyšlenkář), vydal po důkladném přezkoumání posudek:
"Rány tohoto omilostněného kněze, připomínající strašná zranění našeho Spasitele, není možné vysvětlit přirozeným způsobem, neboť odporují všem přirozeným zákonům. Každá normální rána se buď zahojí anebo zapálí. U Otce Pia nedochází ani k tomu, ani k onomu. Ze stanoviska vědy je tedy nemožné vysvětlit, že otevřená rána se ani nezmenšuje, ani nezvětšuje."
I když se zraněná místa na rukách pravidelně umývají dost nekvalitním mýdlem a obyčejnou vodou, k infekci nedochází.

Stigmatizovaný Páter Pio

Dr. Festa operoval Pátera Pia v klášteře bez uspání: jednou na kýlu v oblasti slabin a jednou na cystu na krku velikosti holubího vejce. Rána způsobená operací se bez komplikací zahojila, ale stigmata krvácejí dále. Rána v boku zrovna tak jistě silně krvácí. Ztráta krve za den odpovídá obsahu čajového šálku.
Osobní lékař Pátera Pia a starosta města San Giovanni Rotondo, doktor Giuseppe Sala: "Přestože ztratil krev, neobjevila se u něho anémie."

Otec Pio jídával málo. Dlouhou dobu byl jeho denní kalorický příjem 100 kalorií.
Jistá paní se ho jednou zeptala, jestli ho rány bolí. "Myslíš si, že mi je dal Pán Bůh na okrasu?" - zněla odpověď. "Otče Pie, a jak vás bolí?" "Jako když vezmeš hřebík, prorazíš si ním ruku a točíš ním!"
Otec Pio ví, že svým utrpením zachraňuje mnoho duší. Má nesmírnou úctu k Matce Boží a denně od Ní získává mnoho milostí. Starostmi a nemocemi obtížení lidé se k němu hrnou ze všech stran. Ve své dobrotě jim od svého Mistra vyprošuje pomoc. Pošta mu denně přináší 800 až 1000 dopisů a poutnici mu jich přinášejí ještě víc.
Otec Pio vstává brzy. Tři hodiny se připravuje na ranní sv. mši, kterou sloužil každodenně - až do své smrti - v 5 hodin ráno. Při mši sv. Kristovo umučení nejen vidí, ale ho i na vlastním těle prožívá. Z ran na rukou mu teče čerstvá krev. Už od 4 hodin ráno přicházejí přítomní na jeho mši sv. Ze zástupů poutníků se často ozve zvolání: "Věřím!"
Při velkých návalech poutníků proseděl ve zpovědnici až 18 hodin denně. Za den vyzpovídal několik set lidí. Čekací doba na zpověď byla 5 až 35 dní. Když se stane, že hříšník chce zamlčet nějaký hřích, Otec Pio ho varuje. Jednou z jeho charismat byla schopnost vidět do duše člověka. Otec Pio má v úctě anděly, zvlášť Michaela. On anděly vidí. Mnohým lidem písemně vzkázal, aby k němu poslali své anděle strážné.
Manželé - učitelé našli po návratu ze školy svoje dítě doma v horečce. Bez úspěchu použili všecky obvyklé léčebné prostředky. Bez výsledku. Po půlnoci navrhl muž manželce, aby šla spát, že ráno budou vstávat do školy. Pani zůstala spát u dítěte a muž se uložil v pokoji. Vzpomenul si, že nedávno četl, že je za Otcem Piem možné vyslat anděla strážného. Teď to udělal. Bylo 5 minut před jednou hodinou. Ve tři se šel podívat na dítě a zjistil, že je úplně zdravé. Manželka mu řekla: "Nediv se, než jsem usnula, prosila jsem svého anděla strážného, aby zašel k Otci Piovi." - Oba tedy udělali to samé. Muž šel za několik týdnů poděkovat Otci Piovi. Otec Pio byl právě obklopený hloučkem mužů. Když si všimnul přicházejícího učitele, přivítal ho slovy: "Od vás člověk nemá pokoj ani v noci. Poděkovat jdi k svatostánku anebo k Panně Marii." Učitel se ještě osmělil zeptat: "Otče, mohl byste ještě říci, který anděl byl u vás dříve - můj anebo manželčin?" Otec Pio mu řekl se smíchem: "Tvůj byl u mě 5 minut před jednou a ten druhý o něco později."
Papež Jan Pavel II. byl teprve knězem Karlem Wojtylou, když se dozvěděl o Páteru Piovi, který žil v San Giovanni Rotondo. K. Wojtyla napsal Páteru Piovi dopis, ve kterém ho prosil o pomoc při léčbě příbuzné. Pomohl jí. Téměř nevyléčitelně nemocná žena se uzdravila a K. Wojtyla mu přišel za to osobně poděkovat.
Páter Pio měl dar jazyků. Nikdy nestudoval řečtinu ani francouzštinu, ale občas napsal svému duchovnímu vůdci v těchto jazycích.
Přestože Páter Pio od 13. května 1918 nikdy neopustil městečko San Giovani Rotondo, existují důkazy, že ho viděli na mnoha místech na celém světě (bilokace). Páter Alesio se ho žertovně zeptal, kdy pojede do Lurd. Páter Pio mu odpověděl: "Nemusím jezdit do Lurd. Jsem tam každý večer. Pannu Marii Lurdskou vidím každý večer."
Jinou zvláštností byla vůně, která provázela Pátera Pia a vycházela z jeho krvavých ran. Tato vůně byla v protikladu s tím, že krev se rozkládá nejdříve, přičemž páchne. Kapucín John A. Schug: "Mnoho lidí (věřím, že jich jsou tisíce) říkalo, že ucítili vůni, která byla nějakým způsobem spjata s Páterem Piem."Mezi těmi, kteří tuto vůni ucítili, byli kněží, laici, ateisté i lidé ze zámoří. Když ucítili vůni, ne vždy si vzpomněli na Pátera Pia. Mnozí z nich ani nikdy neslyšeli, že takovýto úkaz se s ním spojuje. Byly to např. vůně růží, kadidla, levandule, lilií, fialek, borovice a síry. Nejméně čtyři lékaři nám potvrdili tento jev.
Dr. Romanelli: "Krev kapající ze stigmat Pátera Pia má charakteristickou vůni, kterou ucítí i lidé bez čichu. I když je krev sražená anebo zaschlá na nějakém oděvu, který měl na sobě, zůstává na něm jeho vůně."
Dr. Festa: "Při své první návštěvě jsem mu vzal z boku kousek plátna nasáklého krví. Lidé, kteří jeli se mnou v autě, ucítili neobyčejnou vůni. Přitom nevěděli, že jsem vzal s sebou zvláštní kousek plátna. Ucítili to, přestože auto bylo v pohybu a uvnitř cirkuloval vzduch. Tento jev je v protikladu ke všem přírodním a vědeckým zákonům. Zachází až za hranice možností logické diskuse."
Dr. Amanzio Duodo: "Dne 15. února 1950 jsem byl v rodině Battisty Bertola. Jistý přítel nám vyprávěl o velké pokoře Pátera Pia, když nás náhle a nečekaně obklopila silná vůně fialek. Trvalo to asi půl hodiny, i když dveře a okna byly otevřeny dokořán. Později nás ovanula silná a ostrá vůně parfému."
Paní Mc Avoyová z Bronxu se nikdy s Páterem Piem nesetkala. Těžce nemocnému bratrovi přikládala na žaludek kříž, který požehnal Páter Pio. Sedla si a ucítila krásnou, sladkou vůni (zimostráz). Po zápalu plic už 23 roků neměla čich. Tato vůně byla však pronikavá a zdroj vůně nikde v okolí nenašla.
Mezi charismata Pátera Pia patřilo i vidění do budoucnosti. Je například známo, že papeži Pavlu VI. předpověděl dva roky před zvolením, že bude papežem. Podobně předpověděl zvolení za papeže i nynějšímu Svatému Otci Janu Pavlu II.
Roku 1959 při svěcení nového kostela v San Giovanni Rotondo k Páteru Piovi přistoupila jistá velmi sklíčená paní z Neapole. Byla přesvědčená, že vysvěcení nového kostela je předzvěstí Páterovy smrti.
"Ne," ubezpečoval ji, "umřu, až se bude světit krypta."
V neděli 22. září 1968 vysvětili kryptu. V pondělí o půl třetí ráno Páter Pio zemřel. Všichni přítomní včetně doktora Saly viděli, že Páterova stigmata úplně zmizela. Nezůstala po nich ani jizva. Po smrti ho doktor Sale převlékl, přičemž cítil vůni pomerančových květů. V průběhu jedné hodiny po smrti vyfotografoval Páter Giacome jeho ruce, nohy a bok. Ostré záběry potvrdily, že se mu po smrti rány vytratily z těla. Pokožku měl hladkou jako dítě.
Zemřel v 81. roku svého života. Jeho pohřbu se zúčastnilo 160.000 lidí. Pro své duchovní děti zanechal závěť několik dní před svou smrtí ve slovech: "Milujte Pannu Marii a vzbuzujte u druhých lásku k Ní!"
Po jeho smrti, v roce 1970, do San Giovanni Rotondo zavítaly tři milióny návštěvníků. Ve Vatikánu zkoumají dokumentaci o jeho životě, která má 30 000 stran. (Páter Pio byl blahořečen v 2. května 1999, svatořečen v 26. června 2002.)
Mnoho poutníků se na vlastní oči přesvědčilo o existenci jeho stigmat. Mnohokrát je fotografovali. Mnohokrát se o nich psalo v různých časopisech. Bylo o nich vydáno mnoho knih v různých jazycích. Stav a charakter stigmat Pátera Pia zkoumali různí znalci a odborníci, mezi nimi Dr. Romanelli, šéflékař z nemocnice v Barlettě. Případ je spolehlivě dokázaný, ověřený a faktograficky důkladně zpracovaný.
V roce 1967 Pátera Pia navštívilo asi půl druhého miliónu lidí. Od rána do večera chtěli s ním mluvit laici, kněží, biskupové, kardinálové, lékaři, politici... Za 50 roků neměl dovolenou ani jeden jediný den. Obracel na víru nejskeptičtější a nejateističtější kritiky. Nikdo by neuměl spočítat všechny lidi, které tento moudrý muž přivedl k víře.
Často se tvrdí, že lidé dychtí po zázracích. Opak je pravdou. Popírají je, protože nejsou ochotní změnit svůj život. Kdyby je uznali, museli by uznat jejich Původce - Boha a jeho zákon.
Mezi námi žije i mnoho zatvrzelých Tomášů, kteří by neuvěřili ani tehdy, kdyby sestoupil z nebe sám Ježíš Kristus a mohli by vložit prsty do jeho ran. Je však mezi námi i mnoho skutečných křesťanů, kteří ke své víře nepotřebují žádná stigmata ani jiné zázraky, neboť celý tento svět a život v něm jsou tím největším zázrakem, který je utvrzuje ve víře.
Páter Pio před svou smrtí viděl garabandalský zázrak.

Jednou z duchovních dcer otce Pia je Gemma di Giorgiová. Narodila se r. 1939 bez zorniček v očích - slepá. Když jí bylo 6 roků, Páter Pio ji požehnal a od té doby začala vidět. Ani dnes nemá zorničky. Duhovky v obou očích má celistvé (plné), bez otvoru, což jí znemožňuje vidět. Přesto nemůže však být žádná pochybnost o tom, že vidí. Dovede na dálku popsat předměty, zjistit přesný čas z hodinek, které mají sklíčko, může spolehlivě sama chodit po ulici, dělat domácí práce atd. Většina lékařů ji nazývá zázrakem přírody.

KATEŘINA LABOURÉ A ZÁZRAČNÁ
MEDAILKA PANNY MARIE
Z RUE DU BAC
[3]

Letos (2002) uplynulo 55 let od svatořečení Kateřiny Labouré, poselkyně významného zjevení Panny Marie v Paříži v Rue du Bac. Toto mariánské zjevení bylo mimořádné tím, že Nebeská Matka při něm předala světu zázračnou medailku, obdařenou nesčetnými milostmi. Kanonizace francouzské řeholnice v r. 1947 byla nevšední slavností. Zúčastnily se jí dvě desítky kardinálů, přítomni byli arcibiskupové, biskupové a velmi mnoho sester z duchovní rodiny sv.Vincenta z Pauly, z jejichž řad byla i světice Kateřina Labouré.
Při příležitosti 150. výročí zjevení v roce 1980 navštívil kapličku v Rue du Bac Svatý otec Jan Pavel II. Svou osobní modlitbou k Matce Boží se připojil k zástupům věřících: "…i já ¨chci dnes na tomto milostivém místě obnovit svou důvěru k Tobě, Matko, a hlubokou oddanost, kterou jsi mi vždy laskavě udělovala. Totus tuus - celý tvůj… já pokorný Petrův nástupce přicházím, abych ti svěřil duchovní obnovu církve, tuto velkou záležitost, jak

Socha blahoslavené Matky Boží v kostele na Rue du Bac
v Paříži, uctívané jako Královna Světa. Přímo pod sochou
je uloženo neporušené tělo sv. Kateřiny z Labouré,
jejímž úkolem bylo rozšíření tzv. Zázračné medailky

jsem to již učinil na Jasné Hoře i v chrámě Naší panny Guadalupské, v Knochu i v Pompejích a jak to učiním i Lurdech…"
Životní příběh světice Kateřiny Labouré je prostý. Vynikala křesťanskou láskou, pokorou a nejvíce právě prostotou. Narodila se 2. května 1806 ve Fainles-Moutiers ve Francii jako devátá z jedenácti dětí. Při křtu dostala jméno Zoe. V devíti letech jí zemřela matka a brzy se musela starat o domácnost a své sourozence. Všechno vykonávala příkladným způsobem.Od doby prvního svatého přijímání se chtěla stát řeholnicí. Nevěděla však, do které řeholní společnosti vstoupit. Pomohl jí sen. Viděla v něm ctihodného kněze a ten jí řekl: "Jednoho dne budeš šťastná, že jsi mojí duchovní dcerou, Bůh má s tebou zvláštní úmysly." Po nějaké době přišla k "Dcerám křesťanské lásky" v Chatillonsur-Seine a při vstupu do hovorny uviděla na stěně obraz kněze, kterého spatřila ve snu - sv. Vincenta. Potom už neváhala. V dubnu 1830 byl přijata do noviciátu vincentek v Rue du Bac v Paříži a dostala řádové jméno Kateřina. Brzy po svém nástupu měla to štěstí, že se mohla zúčastnit slavnostního přenesení ostatků sv. Vincence z Notre Dame do kapličky lazaristů v Rue de Sévres. Již během noviciátu obdržela mimořádné milosti.
V noci z 18. na 19. července 1830 měla Kateřina první zjevení Panny Marie v kapli sester. O půlnoci ji vzbudil malý čtyř až pětiletý chlapeček a řekl: "Pojď do kapličky. Panna Maria tě tam čeká." A skutečně se tak stalo. Svatá Panna se projevila jako starostlivá matka plná lásky a sdělila mladé řeholnici, že ji Bůh chce pověřit důležitým úkolem. Také jí řekla, že bude mnoho trpět, ale aby se ničeho neobávala, neboť to všechno bude k větší slávě Boží. Panna Maria ukázala na oltář a doporučila Kateřině, aby tam hledala útěchu. Předpověděla také, že přijdou zlé doby a v zemi bude mnoho krvavých obětí i mezi kněžími. Za týden po zjevení vypukla ve Francii "červencová" revoluce, která odstranila Karla X. (Později následovala válka v roce 1870 a pronásledování duchovenstva za Komuny v roce 1871.)
Druhé zjevení se konalo 27.listopadu téhož roku v předvečer Adventu. Panna Maria držela v rukou symbol zeměkoule. Na rukou zářily prsteny vykládané drahokamy, které vyzařovaly paprsky. Panna Maria řekla: "Krása a jas paprsků je symbolem milostí, které rozdávám všem, kteří o ně prosí." Dala najevo, že je jí milé, když ji lidé o milosti prosí. Ve chvíli se utvořil kolem Panny Marie oválný obraz a v půlkruhu se objevil zářící nápis: "Ó, Maria, bez poskvrny hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme." Pak uslyšela Kateřina vnitřní hlas: "Nech zhotovit takovou medailku. Ti, kdo ji budou s důvěrou nosit, dostanou mnoho milostí." Najednou se zdálo, jakoby se obraz otočil. Na druhé straně uviděla Kateřina písmeno M a nad ním kříž. Pod písmenem M byla přesvatá srdce Pána Ježíše a Panny Marie. Jedno bylo ovinuté trnovou korunou a druhé bylo probodnuté mečem.
Otec Aladel, zpovědník sestry Kateřiny, byl s přáním Panny Marie nechat razit tyto medailky obeznámen. Konečně po dvou letech, po opakovaném zjevení a naléhavé výzvě dal pařížský arcibiskup de Quélen souhlas s ražbou. První medailky vyrazili na jaře roku 1832 a za deset let jich bylo rozdáno už 80 miliónů po celém světě. Velmi rychle se začaly objevovat zprávy o jejich podivuhodném působení. Bylo nahlášeno a ověřeno množství případů, nejen zázračných uzdravení a záchrany, ale i duchovních konverzí a obrácení. Proto lid začal brzy medailku Neposkvrněného početí nazývat Zázračnou medailkou Panny Marie.
Kateřina Labouré byla po skončení noviciátu poslána do chudobince na předměstí sv. Antonína ve 12. okrese Paříže. Tam strávila celý svůj život. Vykonávala ty nejnižší práce u starců, v kuchyni, krejčovně a i ve vrátnici. Zjevení Panny Marie, kterými byla omilostněna, zachovala v úplné tajnosti - důvěrníkem byl jen její duchovní rádce otec Aladel. Zemřela 31. prosince 1876. V roce 1933 před jejím blahořečením, se její tělo našlo neporušené. Je pochována v kapli zjevení pod oltářem, u kterého se jí Panna Maria zjevila.
Panna Maria působí skrze tuto medailku i v dnešní době. Jejím horlivým nositelem byl například Maxmilián Kolbe. A právě dnes, kdy se zdá, že zlo triumfuje, máme mocnou ochranu v jakékoli nesnázi a těžkosti u té, která řekla: "Nakonec mé Neposkrvněné srdce zvítězí."

POSELKYNĚ, SVATÁ KATEŘINA LABOURÉ [4]

Narodila se 2. května 1806 v malé vesničce Fainles-Moutiers, v kraji Côte-d´Or. Byla devátou z jedenácti dětí. Její rodiče, Pierre Labouré a Luise Magdalena Gontard, byli samostatní rolníci a hluboce věřící křesťané. Svoji početnou rodinu vychovávali v Boží bázni a v lásce k Pánu Bohu. Kvetla tam i úcta k Panně Marii. Bohužel paní Labouré zemřela už v roce 1815, kdy bylo Kateřině devět let. Dítě, sirotek bez pozemské matky, si hledalo matku v Panně Marii. Pár dní po matčině smrti překvapila pomocnici v domácnosti, když se vyšplhala na stůl, vzala z krbu sošku Panny Marie a pevně ji svírala v drobném náručí. Když jí bylo 12 let, její starší sestra odešla k Dcerám křesťanské lásky. Vedení domu svěřil otec Kateřině. Pomáhala jí jejich stará pomocnice a mladší sestra Antonie, které říkali Tonka. Svědkové při procesu blahořečení svědčili, že svoje povinnosti plnila vždy vzorně. Tonka na ni prozradila, že už jako čtrnáctiletá se začala i při vyčerpávajících pracech pravidelně každý pátek a sobotu postit a chodila i v týdnu na mši svatou do chudobince v Moutiers Saint-Jean, který byl vzdálen tři kilometry. Do školy nechodila. Číst a psát se naučila později. A to dost nedokonale. Při prvním svatém přijímání slyšela Boží volání. Chtěla se stát řeholnicí. Několikrát odmítla nabídku sňatku. Nevěděla však, do které řeholní společnosti má vstoupit. Pomohl jí sen, ve kterém viděla ctihodného kněze, který ji řekl: "Jednou budeš šťastná, že jsi mou duchovní dcerou. Pán Bůh má s tebou zvláštní úmysly."
21. dubna 1830 byla přijata do noviciátu v Rue du Bac. A její duše, hluboce proniknutá úctou a láskou k Panně Marii, si vysoce vážila mimořádné úcty dcer svatého Vincenta k Neposkvrněné. Nikdo to však neviděl. Při odchodu z noviciátu jí dali představení bezvýznamný posudek: "Kateřina Labouré, silné střední postavy, umí slabě číst a psát. Má dobrou povahu, úsudek průměrný. Je zbožná. Usiluje o ctnost."
Zjevení Panny Marie, kterými byla omilostněna, zachovala v úplné tajnosti. Důvěrníkem byl jen otec Aladel, její zpovědník. Tak si to přála Panna Maria. Když její zpovědník zemřel o několik měsíců dříve než ona, uznala za potřebné říci o nich své sestře představené, jelikož socha, kterou žádala Panna Marie, nebyla ještě hotová. - Kateřina Labouré zemřela 31. prosince 1876. V roce 1933, před blahořečením, našli její tělo při exhumaci neporušené. Otec Gasnier, O.P. v knize "Zázračná medaile a královská hodnost Panny Marie" na straně 7 píše:
"Taková byla ta, kterou si zvolila Panna Maria za poselkyni, když chtěla dát světu "Zázračnou medaili". Bezmála by se nás zmocnilo pokušení divit se její volbě. Náš povrchní duch, tak neschopný správně hodnotit nadpřirozené věci, by rád našel u poselkyně vynikající vlastnosti, mimořádné události, časté extáze, nápadnější svatost. U ní není nic takového. Máme před sebou přímou, jednoduchou duši, bez nervozity, bez přepjatosti, která se umí ovládat a umí si zachovat dokonalou duševní rovnováhu."

TĚLO NETKNUTÉ ROZKLADEM SMRTI [5]

Bernadetta Soubirous, která dostala privilegium zjevení Matky Boží, vstoupila do noviciátu sester v Nevers roku 1866. Zůstala v tom domě až do své smrti 16.4.1879. Málo známý je neobvyklý fakt, že tělo Bernadetty od smrti až do dneška si zachovalo podivuhodnou svěžest a krásu. Proti přirozenému řádu nepodlehla procesu rozkladu jak zvnějšku tak vnitřně. Poutníci, přicházející do kaple konventu Saint-Gildard, vidí neporušené tělo svaté Bernadetty Soubirous uložené v řádovém oblečení. Vidí, že smrt ji změnila, obličej je lehce nachýlený k levé straně, sepjaté ruce jí ovíjí růženec.

Pohled na Bernadettu ležící ve skleněném sarkofágu vždy vyvolává u poutníků ohromné zaražení a pozdvižení. Hned potom se začínají ptát: "Je to skutečně ona? Jak to, že nepodlehla rozkladu?Je balzamovaná? Je to její skutečná tvář nebo jenom sádrová maska?" Jsou to důležité otázky, na které se pokusí pravdivě odpovědět podle vědeckého poznání P. André Ravier, který prakticky celý svůj život zasvětil bádání a zpracování celého života sv. Bernadetty, se zvláštním zřetelem na její zakotvení v řádu. Napsal rovněž vědeckou práci na téma fenoménu nerozkládajícího se těla sv. Bernadetty.
Zpráva o smrti sv. Bernadetty se roznesla letem blesku. V těch místech se začaly tlačit zástupy obyvatel Nevers, aby spatřily a vzdaly čest tělu sv. Bernadetty, které zůstalo vystavené v klášterní kapli. Během několika málo hodin začali přijíždět lidé povozy i z jiných částí Francie. Aby byly zástupy poutníků disciplinované, byla ustavena pořádková služba. Čtyři sestry stály po celou dobu po boku otevřené truhly, aby se devocionáliemi, které lidé přinášeli, dotkli těla mrtvé. Vzhledem na ohromné zástupy se musela expozice mrtvé prodloužit až do soboty 19. dubna. Ten den bylo tělo Bernadetty uzavřeno do dubové rakve vložené do cínové rakve. Celek byl opatřen pečetěmi. Všechny ty konané činnosti se prováděly veřejně za dohledu dvou policistů a kněží a řeholních sester. Svědkové museli podepsat pohřební protokol. Tělo Bernadetty zůstalo pochováno - za zvláštní shody okolností - v klášterním okrsku. Hrob byl cílem tisíců věřících po více než 30 let. Potom se na podzim r. 1909 ukončil proces beatifikace sestry Bernadetty na diecézní úrovni. Kromě předepsaných církevních předpisů bylo třeba provést i tzv. kanonické "posouzení těla mrtvé". Vlastně tehdy - 22.9.1909 - byla provedena první exhumace jejího těla. Oficiální, úřední hlášení z té exhumace se najde v konventním archívu v Saint-Gildard. Čteme tam, že v 8.30 hodin ráno biskup Gauthey z Nevers současně s členkami diecézního tribunálu vstoupil do klášterní kaple. U vchodu byl postaven stůl s otevřeným evangeliem.
Tři svědkové, dva lékaři, dva zedníci, dva truhláři - popořadě skládají přísahu na bibli, že budou mluvit pravdu. Následně všichni shromáždění, mezi nimiž byl také místní hrobník, jdou do Bernadettina hrobu. Po jeho otevření vyjímají rakev a odnášejí ji na veřejné prostranství. Je tam připraveno bílé plátno na posmrtné pozůstatky zemřelé. V emocionálním napětí shromáždění sledují, jak dva truhláři otvírají rakev. Po snětí víka se všem ukazuje neuvěřitelný a šokující pohled na ideálně zachovalé Bernadettino tělo, i když její hábit je zvetšelý a vlhký. Z jejího obličeje vyzařuje dívčí krása, oči má zavřené, jako by byla pohroužena do klidného spánku, ústa maličko pootevřená. Hlava je lehce nachýlená doleva. Kůže je v ideálním stavu a přiléhá ke tkáni. Ruce jsou složené na prsou a ovinuté růžencem, který již silně prorezavěl. Pod kůží je možné spatřit siluetu žil. Nehty u ruk i nohou jsou rovněž v dokonalém stavu.

Následná zkoumání prováděli dva lékaři. Podle jejich písemné zprávy se ukázalo, že po svlečení hábitu a pokrývky hlavy se představilo celé tělo v dokonalém stavu, bylo elastické a integrální v každé své části. Text lékařské zprávy končí takto: "Sepsali jsme toto svědectví v souladu s pravdou. Podepsali: doktor Ch. David, lékař-chirurg, doktor A. Jordan, lékař." Po provedeném přezkoumání sestry umyly Bernadettino tělo a uložily ho do nové, dvojité truhly, která zůstala uzavřená a zapečetěná sedmi pečetěmi. Nakonec ji dělníci uložili znovu do toho samého hrobu.
Jako komentář k udivujícímu faktu dokonalého uchování těla po 30 letech v hrobu P. André Ravier podtrhl, že této skutečnosti není možné porozumět a pochopit ji. Tím spíš, že Bernadetta trpěla mnoha nemocemi a tělo se nacházelo v místě nasyceném vlhkostí (hábit ztrouchnivěl a byl promočený, růženec i řeholní kříž byly silně prorezavělé). Všechny tyto okolnosti nahrávaly velmi brzkému rozkladu těla, a mimo to, tělo bylo zachované v ideálním stavu.
Druhé přezkoumání těla bylo v době trvání beatifikačního procesu 3.4.1919 za přítomnosti biskupa Nevers, policejního komisaře, reprezentantů městské rady a členů diecézního tribunálu. Přezkoumání proběhlo podobně jako o 10 let dříve s tím rozdílem, že dva lékaři - Talon a Comte - sepsali svou zprávu odděleně, bez vzájemné konzultace. Jak vyplývá z originálních dokumentů, obojí dokumenty se dokonale shodují, a také jsou v souladu se zprávami lékařů Davida a Jordana, zkoumajícími v roce 1909. Projevila se pouze jedna malá změna, a to jmenovitě na některých částech těla byla zřetelná plíseň a sůl. Lékaři to připisují omývání těla po exhumaci v roce 1909. Roku 1923 papež ohlašuje heroickou ctnost Bernadetty Soubirous, a tím způsobem se začíná cesta k její beatifikaci.
V této situaci dochází ke třetímu a poslednímu přezkoumání těla. Dokončuje se 18.4.1925 čili 46 let a dva dni po Bernadettině smrti. Koná se veřejně za přítomnosti mimo jiných biskupa z Nevers, policejního komisaře a místního hrobníka. Po složení předepsané přísahy byla rakev přenesena a otevřena v kapli sv. Heleny. Bernadettino tělo bylo i v tomto případě zachované v ideálním stavu. Dr. Comte na psal: "Tělo Ctihodné bylo nedotčené (neporušené), nijak nepodlehlo procesům hnití a rozkladu, které by byly něčím obvyklým pro tak dlouhý pobyt v hrobě vykopaném v zemi." O něco později publikoval Dr. Comte ve vědeckém časopise článek, určený pro své kolegy. Psal tam: "To, co mne tak skutečně zarazilo během zkoumání, zcela dokonale zachovaná kostra, všechna vaziva, kůže a také elasticita a hybnost svalů. To, co mě především udivilo, byl stav jater po 46 letech od smrti. Ten orgán, přece tak jemný a choulostivý, měl velmi brzy podlehnout rozkladu nebo zvápenatění a ztvrdnout. Tehdy při jeho přetnutí (aby mohly být vzaty relikvie) jsem zjistil, že stav konzistence je elastický, normální. Ta místa jsem ukázal asistentům a řekl jsem jim, že tento fakt není v souladu s přirozeným řádem."
Na relikvie byly vzaty části jater, svalů a dvě žebra. Jinak zůstalo tělo nedotknuté. Zůstalo v kapli sv. Heleny, kterou zapečetili do doby beatifikace, ukončené papežem Piem XI. 14.6.1925. Dne 18.7.1925 bylo tělo Blahoslavené umístěno do průzračného sarkofágu v té samé noviciátní síni, kde Bernadetta po příchodu z domu poprvé a naposledy vyprávěla na příkaz představené 300 sestrám o zjeveních Matky Boží. Sarkofág byl dne 3.8.1925 přenesen do kaple po pravé straně hlavního oltáře a je tam dodnes.

Kdykoli pojedeš na pouť do Lurd a Nevers, nezapomeň pohlédnout na skleněný sarkofág, že je tam podivuhodně zachované, netknuté tělo sv. Bernadetty Soubirous. Je to ta samá tvář a oči, které 18krát viděly zjevení Matky Boží v Lurdech; ty samé ruce a prsty, které posouvaly zrnka růžence vpřed i během zjevení a odhrabaly zázračný pramen vody; ty samé uši, které slyšely Mariinu řeč a ty samé rty, které přednesly před nedůvěřivých proboštem Mariino jméno - Neposkvrněná; to samé srdce, které bylo zamilované do Lásky.

Bernadettino tělo nás oslovuje vnitřním hlasem. Zde, svým znakem neporušenosti těla, jehož duchovní význam řeči je zřetelně všeobecný, je modlitbou a podává svědectví. Bude tu do času všeobecného zmrtvýchvstání v den Posledního soudu. Je a bude znakem vyzývajícím k návratu, k přejití do radostné pravdy, že Bůh je Láska, že pouze Jeho láska nás může provést ze strašlivé hrůzy hříchu do radosti a svobody dítěte Božího.
Bernadetta Soubirous byla 8.12.1933 svatořečena.


[1]
Katolický týdeník 45/2002; krátké zprávy
[2]
Anton Selecký: "Budeš ukrižovaný"; M-Rosa 3-4-1998
mrosa.szm.com/341998/index.htm
[3]
Ludmila Kotrmanová: "Zázračná medaile Neposkvrněného Početí"
www.rodinaonline.cz/archiv/2002/48/vira.htm

[4]
vasekmacek.sweb.cz/medailka/medail2.htm

[5]
Stefan Piotrowski: "Ciało nie tknięte rozkładem śmierci"; Miłujcie się nr 1-2/1997
adonai.pl/niezwykle/n2.htm

ZDROJ: web.katolik.cz
Ke stažení: Padre Pio (sepsal P John A Schug 1971)
web.katolik.cz/feeling/library/padrepio.pdf
web.katolik.cz/feeling/library/padrepio.zip