„Bol som tam“. Svedectvo pátra Murra o slobodomurárskej infiltrácii a otrávení pp JP I. + prorocká kritika Rímskej kúrie od Jana Husa , nad ktorou sa hlbšie zamyslieť "nie je 600 r. ani čas ani chuť"
V roku 1978, keď Rím zažíval Rok troch pápežov, bol mladý americký kat. kňaz priamym svedkom tajného vyšetrovania korupcie, moci a slobodomurárskej infiltrácie v Rímskej kúrii. O desaťročia neskôr otec Charles Theodore Murr prelomí ticho a rozpráva, čo videl, s kým sa stretol a prečo sa tieto dokumenty nikdy nedostali na svetlo sveta. Vražda v 33. stupni je dokumentárny seriál založený na jeho svedectve a jeho knihe s rovnakým názvom. Luis Roman, pridružený producent, robí rozhovor s otcom Murrom a režisérom dokumentu Luisom Piccinalim.video rozhovor
02:20 – Kto je otec Charles Murr?
06:10 – Prípad údajnej vraždy v 33. stupni
10:30 – Historický kontext udalostí
15:00 – Svedectvo: „Bol som tam“
20:10 – Aký vzťah sa navrhuje medzi slobodomurár. a Vatikánom?
25:40 – Historické pozadie infiltrácie a kontroverzií
31:15 – Kľúčové postavy a udalosti v dokumente
37:20 – Prezentované dôkazy, svedectvá a dokumenty
43:00 - otrávili ho, atentát na Jána Pavla I.
43:05 – nikto z Rimanov neveril, že umrel prirodzenou smrťou
49:15 – Rozlišovanie medzi faktami, svedectvami a hypotézami
53:05 - plán slobodošov z P2 na zvrhnutie Vatikánskych financií
55:30 – Kríza v Cirkvi a jej historický kontext
01:01:10 – Ponaučenia pre dnešných katolíkov
01:07:00 – Otázky a komentáre z publika
01:13:15 – Záverečné zamyslenie nad vierou,
rozvážnosťou a rozlišovaním
„Roky som mlčal. Nikdy by som si nebol pomyslel, že by som tento príbeh vyrozprával, aspoň nie takto. Bol som tam, v Ríme, na chodbách Vatikánu. Videl som veci, počul som veci, veci, ktorým by sa väčšina ľudí ani neodvážila uveriť. Ale stali sa a všetko zmenili. V roku 1978 bol za pápeža zvolený muž. Rímskokatolícka cirkev má nového pápeža: kardinála Albina Lucianiho, nečakanú voľbu. Prijal meno Ján Pavol I. Dobrý človek, čestný človek. O tridsaťtri dní neskôr zomrel. Povedali, že to bolo jeho srdce. Tí z nás, ktorí ho dobre poznali, tomu nikdy skutočne neverili. To, čo pápeža zabilo, nebolo jeho srdce. Bolo to niečo oveľa temnejšie. Keď pápež zomrie, celý svet sa obráti na Rím. Ale Rím zriedka odhalí všetko. Najhlbšie rany Cirkvi nie vždy pochádzajú zvonku. Mnohé z nich sú vnútorné. Ak je pre vás Vatikán obzvlášť posvätným miestom, kde by ste očakávali, že nájdete diabla? Ďaleko? Tam, kde vládne najväčšie dobro, buďte si istí, že diabol si postavil svoj stan priamo oproti nemu. Nebezpečenstvo je...“ „Pre mňa to len začína. Odvaha. Ak mi Pán dá bremeno, dá mi aj pomoc, aby som ho niesol.“ V roku 1978, keď Rím prežíval rok troch pápežov, bol mladý americký kňaz priamym svedkom tajného vyšetrovania korupcie, moci a slobodomurárskej infiltrácie v Rímskej kúrii. O desaťročia neskôr otec Charles Theodore Murr prelomil ticho a rozprával, čo videl, s kým sa stretol a prečo tieto dokumenty neboli nikdy zverejnené.„Kdo si za peníze kupuje duchovní úřady, ten jest kacíř; anebo kdokoli se neustupné slovem nebo skutkem Písmu svatému příčí, ten jest kacíř,“ majster JH
Jan Hus Reč o míru
U nás v SR je tento traktát úplne čímsi neznámym, a mnohým nedostupným
Prorocká kritika skorumpovaných vrajotcov v Rímskej kúrii
kde povyšovanie sa a lakomosť sú hlavnými športovými disciplínami,
diagnostikoval presne ako prapríčinu hlavnej krízy viery v matke cirkvi
chcel ju predniesť najprv Kostnickému koncilu a potom dejinám,
ale vraj "nebol, na to už čas" a asi ani chuť pozrieť sa do neskriveného zrkadla
a tomuto utekaniu pred samým sebou sú a budú mnohí verní do konca starých čias
polokatolíkom je doslova nad ich intelektuálne sily si niečo od JH prečítať, napr. túto ukážku,
ale odsudzovať + tárať krčmové vražedné klebety o ňom na to majú po stáročia "jadrovej energie" až až
záver traktátu
Ale abych už přestal probírat jednotlivé církevní hodnosti, poslyšte nyní, co píše Alanus ve spise Pláč přírody: „Teď už nikoli císař, nýbrž peníze vládnou světem. Peníze zprostředkují ve všem všudy kdejaká důstojenství. Peníze se staly naším patriarchou. Peníze si nastolují některé lidi do čela arcibiskupství a jiným propůjčují důstojnost biskupskou. Jedněm svěřují úřady arcijáhenské a druhým dopomáhají k jiným méně významným místům." A níže: ,,Co bych dál povídal? Peníze vítězí, peníze kralují, peníze vládnou všem." Tak Alanus. A přesto, běda, není lidem hanba, ba ani se nestrachují tak nestydatě drát k důstojnostem, ačkoli znají výrok biskupa duší, že ten, ,,kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž přelézá jinudy, je zloděj a lupič" — Jan 10 (v. 1). Proto ke každému takovému člověku volá svatý Bernard ve výkladu Písně: ,,Nadutý, ctižádostivý člověče, jen si jdi za svým vůdcem ďáblem! Žádostivě hltej svýma očima všechno vznešené, chvatně rozmnožuj své příjmy, vyšvihni se tím k arcijáhenství, sáhni potom po arcibiskupství; nenajdeš-li ani tam klid, dokud nedosáhneš ke hvězdám, kam chceš ještě dospět, ubožáku? Nevíš, že se Bůh nad pyšným andělem neslitoval? Tím spíše se neslituje ani nad tebou, jenž jsi červ a hnis. Zdali nevíš, že čím vyšší vzestup, tím hlubší pád? Maličko vystoupíš, avšak budeš náhle svržen jako druhý satan." Tak Bernard. Z toho, co jsme řekli, je zřejmé, v jak veliké nenávisti je dobrovolná chudoba u synů církve, kteří přece mají co nejvěrněji následovat chudého Ježíše Krista.
Pokud jde o čtvrtý znak spravedlnosti, totiž o čistotu, kterou mají co nejpečlivěji více než obecný lid zachovávat duchovní předně kvůli Božímu příkazu, za druhé kvůli slibu, který učinili, za třetí kvůli tak významnému úřadu, za čtvrté kvůli prospěšnému příkladu, je jasné, že oni nad jiné propadli zhýralosti, neboť „jejich nepravost se nadula jako vypasený břich" (Žalm 72,7). Proto praví Hospodin u Jeremiáše v 5. kapitole (v.7—8):
„Nasytil jsem je, ale oni cizoložili a v domě nevěstky hýřili." K ženám „se měli jako rujní koňové a hřebci. Každý z nich ržál chtíčem po ženě svého bližního." A jací to jsou lidé, ukazuje prorok v téže kapitole o něco dříve (v. 4—5), když říká: „Snad jsou to chudí a blázni, kteří neznají cestu Hospodinovu, ani soud svého Boha. Půjdu tedy k předákům a promluvím s nimi. Ti přece znají cestu Hospodinovu a soud svého Boha. Avšak hle, ti také a více než jiní polámali jho a roztrhli pouta!" Svatý prorok tedy přímo říká, že předáci, kteří mají znát cestu Hospodinovu a soud svého Boha, jako jsou papežové, kardinálové, patriarchové, arcibiskupové, biskupové, králové a světská knížata, ti také a více než jiní polámali příjemné jho Krista Pána a pouta jeho příkazů, které znějí: Nezcizoložíš, nepožádáš manželku bližního svého!
A pokud jde o pátý znak, to jest trpělivost, o níž říká v 21. kapitole Lukášově (v.19) svrchovaně trpělivý Pán: „Svou trpělivostí získáte své duše", na vlastní oči vidíme, že duchovní jsou pohříchu krajně netrpěliví. Vyznačuje-li se trpělivost třemi známkami, za prvé tím, že pokorně snáší slovní urážky, za druhé tím, že se radostně vyrovnává se ztrátami majetku, a za třetí tím, že vesele podstupuje tělesné útrapy, tu my duchovní odvoláváme nepatrnou slovní urážku teprve za cenu mnoha zlatých, pro sebemenší ztráty na majetku se buď pouštíme do těžkých soudních sporů nebo se proto trápíme. Tělesným útrapám se vůbec hledíme vyhnout a i za lehké ublížení se těžce mstíme všemi dostupnými prostředky. Tak si nepočínal náš nejvzácnější vzor Pán Ježíš Kristus, o němž jeho přímý náměstek říká v 1. epištole Petrově 2 (v.21—23): „Kristus trpěl za nás, pozůstaviv nám příklad, abychom následovali jeho šlépěje. On se hříchu nedopustil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu zlořečili, nezlořečil, když trpěl, nehrozil, ale vydal se do rukou toho, jenž ho soudil nespravedlivě."
Pokud jde o šestý skutek spravedlnosti, o němž jsem se zmínil, totiž o účinné kázání evangelia, uložené Ježíšovým učedníkům a jejich náměstkům v 10. a v poslední kapitole Matoušově a v poslední kapitole Markově, jak to dosvědčuje i Petr, přímý Kristův náměstek, v 10. kapitole Skutků (v. 42): ,,Nám přikázal Bůh kázat lidu a svědčit" — běda, jak velice tu zůstává kněžský stav dlužen! Proto výborný učitel církve, blažený papež Řehoř, uvažuje v 17. homilii nad známým slovem Ježíše Krista z 9. kapitoly Matoušovy (v. 37—38): „Žeň je zajisté mnohá, ale dělníků málo; proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň", s žalem v srdci si stýská: „To nemůžeme říci bez těžkého zármutku, neboť i když je dosti těch, kdo chtějí slyšet dobrou zvěst, přece se nedostává těch, kdo by ji zvěstovali. Hle, svět je plný kněží, ale přece se na Boží žni velmi zřídka najde dělník, neboť jsme sice přijali kněžský úřad, ale úkol úřadu neplníme."
A o něco dále ještě píše: „Zabředli jsme do vnějškových záležitostí a svou skutečnou činností prokazujeme něco jiného než to, co jsme přijali svou hodností. Upouštíme od kazatelské služby a, jak vidím, trestuhodně se dáváme nazývat biskupy, majíce z hodnosti jen jméno, nikoli její náplň." A dále: „Jsouce totiž zaujati světskými starostmi, stáváme se vnitřně tím necitelnějšími, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech." A dále: „Mám za to, bratři nejmilejší, že od nikoho Bůh nesnáší větší újmu než od kněží, když vidí, že ti, jež ustanovil k napravování jiných, jsou sami příkladem nepravosti, když my, kteří jsme byli povinni hříchy potírat, jsme sami zhřešili. Kněží přečasto, což je daleko horší, ačkoli měli dávat ze svého, uchvacují i cizí majetek.
Přečasto se ještě posmívají, vidí-li někoho žít pokorně nebo zdrželivě. Uvažte tedy, co se děje se stády, když vlci jsou pastýři. Neboť stráž nad stády přijímají lidé, kteří se nebojí klást nástrahy stádu Páně, lidé, před nimiž měla být Boží stáda střežena. Docela zanedbáváme péči o duše, denně si však hledíme svých příjmů, bažíme po pozemských statcích a usilovně se pachtíme po lidské slávě. A poněvadž už tím, že jsme ustanoveni nad jinými, máme větší volnost v jakémkoli konání, zneužíváme služby přijatého požehnání k podpoře ctižádosti, opouštíme Boží při, ženeme se za pozemskými záležitostmi, přijímáme posvátné postavení a zaplétáme se přitom do pozemských živností. Splnilo se zajisté na nás, co je psáno: A jako lid bude i kněz." A dále praví: „Jste svědky toho, jak hrozně je svět pustošen mečem. Pozorujete, jakými ranami lid denně hyne. Pro čí hřích se to děje, ne-li především pro náš? Hle, města jsou vylidněna, hrady pobořeny, kostely a kláštery v rozvalinách, pole obrácena v pustinu. Avšak my to jsme, kdo uprostřed hynoucího lidu způsobili smrt tomu, komu jsme měli být vůdci k životu. Pro náš zajisté hřích byly zahubeny zástupy lidu, protože vinou naší nedbalosti nebyly vedeny k životu." Tím vším svatý papež Řehoř ukazuje, že příčinou zkázy lidu jsou zlí kněží, protože nekáží účinně Boží slovo, zaplétají se do světských živností a dávají lidu špatný příklad. Proto je Kristova rytěřující církev tísněna a oklesťována a splnění Božího království se oddaluje.
Proto veliký učitel Robert, biskup církve v Lincolnu, říká k této otázce v kázání, jež přednesl před papežem, asi toto: „A je zcela jasné, proč je církev tak zoufale žalostně tísněna a oklešťována a proč je oddalováno splnění nebeského království. Příčinou je nedostatek dobrých pastýřů a narůstající počet zlých pastýřů. Jedna zajisté příčina má jeden důsledek a protikladné příčiny vyvolávají důsledky protikladné. Jestliže tedy byli příčinami rozmachu víry a křesťanského náboženství dobří pastýři a jejich narůstající počet a svoboda pastýřské moci, musí být naopak příčinou stísnění a okleštění této víry a náboženství zlí pastýři a jejich narůstající počet a potlačování pastýřské moci. A poněvadž zvrácenost dobra znamená vznik protikladného zla a zlí pastýři jsou příčinou zvrácenosti víry a křesťanského náboženství, musí být právě oni po celém světě příčinou nevěry, rozkolu, kacířské nepravosti a neřestného života.
Oni jsou totiž podle prorokových slov (Jeremiáš 12, 10—11) ti, kdo proměňují přežádoucí díl Hospodinův ve zpustlou poušť, hubí všecku zemi, rozptylují, rozsápávají a rozchvacují stádo Hospodinovo, vyžírají a boří vinici Hospodinovu a na celou zemi vylévají proudy nečistot. A není divu, vždyť nezvěstují Kristovo evangelium slovem úst, vycházejícím ze srdce, to jest z horlivosti pro spásu duší, slovem, které by bylo umocněno, potvrzeno a dovršeno slovem činů, odpovídajících co nejvíce skutkům Ježíše Krista. A proto jsou podle svědectví zákonodárce i proroka sami v sobě mrtví a vraždí a hubí duše, svěřené jejich péči. Je-li tedy hlavním dílem Kristovým, pro které přišel na svět, dát duším život, a je-li vlastním a zcela záměrným dílem satana, jenž byl vrah od počátku, vraždit a hubit duše, vyplývá odtud, že pastýři, kteří na sebe vzali tvářnost Ježíše Krista, ale nezvěstují Boží slovo, i kdyby se nedopustili dalších zlovolností, jsou antikristy a satanem, který se proměnil v anděla světla, zloději a lupiči, vybíječi ovcí a zrádci, kteří činí z domu modlitby doupě lupičů.
Nadto se dopouštějí ještě kdejaké zpronevěry, takže už není zločinu, pro nějž by je mohl Bůh ještě více trestat. Vždyť jejich pýcha, nemluvě o chtivosti a lakotě, zcela nepokrytě narůstá den ze dne, takže již došlo na prorokova slova, podle nichž „jeden každý od nejvyššího až k nejposlednějšímu", v honbě za lakotným ziskem a nemoha se ho nasytit, „propadl lakotě" (Izaiáš 56,11). Proto se stali vykořisťovateli vdov, olupovateli sirotků, řezníky zvláště tučných kusů ze stáda; násilím zdírají kůži z ovcí a maso z jejich kostí, lámou jejich kosti a rozsekávají jako do kotle a prolévají jejich krev. Nadto jsou zhýralejší než všichni smilníci, cizoložníci a krvesmilníci a bez míry se oddávají kdejakému obžerství. A abych to stručně shrnul, jsou, jak říkají proroci, poskvrnění vší myslitelnou mrzkostí, neřestí a hanebností, v nichž projevují trestuhodnou vynalézavost, Bohu a soudné stolici v nebi svrchovaně ohavní a nenávidění, protože uvádějí v porouhání jméno Boží u všech národů.
Poněvadž pak život pastýřů je pro stádo knihou, naukou i poučením, jsou nepochybně právě oni učiteli všech nepravostí. Jak je potom možné, aby nebyli kacíři, zvláště když slovo skutku přesvědčuje účinněji než slovo úst? Mají-li poslání rodit druhé k věčnému životu, jak by nebyli pro zneužití této rodivé schopnosti podle slov prorockých horší a ohavnější než oni tělesní Sodomští, zejména když zneužití je o to horší a ohavnější, oč čistší ctnost zneužívá. Svým posláním jsou pastýři světlem a sluncem, které dává světu světlo a život. Počínají-li si však naopak, vyzařují-li místo světla nejčernější tmu a místo životodárného tepla ničivý a smrtící mráz, je nabíledni, žejsou zhoubci celého světa. Co však je základní prapříčinou, zdrojem i původem tohoto tak velikého zla, velice se bojím a děsím vyslovit. Přece se však neodvažuji to smlčet, abych nebyl postižen oním prorokovým Běda: Běda mně, že jsem zmlkl, protože jsem muž poskvrněných rtů.
Příčinou, zdrojem a původem všeho zla je tato kurie, a to nejenom proto, že zlu nebrání a že tyto ohavnosti neodstraňuje, ačkoli ona sama na to nejspíš stačí a má to mít za svou přední povinnost, nýbrž mnohem více proto, že právě ona před očima veřejnosti svými provisemi, dispensacemi a udílením obročí pastýřské péče ustanovuje takové pastýře, o jakých jsme shora mluvili, to jest rovnou zhoubce světa." To je v celé šíři vyňato z kázání biskupa Lincolnského, které přednesl před panem papežem Inocencem IV. v přítomnosti pánů kardinálů.
Poněvadž tedy podle prorockých předpovědí a podle svědectví jiných svatých vzniká z hříchu pastýřů a ostatních kněží stísnění a okleštění církve, zvyšuje se zmatek, mír je psancem a výsledkem je zatracení duší, my, kdo zastáváme úřad kněžský, pokořme před nejlaskavějším Pánem své duše, a v sevřenosti ducha se vší oddaností volejme: Nade vše laskavý a mocný Pane, buď mír v tvé síle.
Buď mír tomuto domu a zahlazen hřích, buď mír tomuto domu a oddálen pronásledující nepřítel, buď mír tomuto domu a odstraněn bezbožný rozkol a buď mír tomuto domu v slávě s Bohem Otcem i Synem i Duchem svatým, požehnaným na věky věků.
AMEN.
