Clicks968
Victory
1

BKP: Transsubstantiace ve východní a západní liturgii (jak prožít tajemství víry)


(Pozn.: Epikléze = vzývání Ducha svatého; Anamnéze = připomínka smrti, vzkříšení...; Antifona = zpěv; Slova ustanovení: „Toto je moje Tělo... má Krev...“; Konsekrace = proměnění darů; Adorace = hluboké uctění a sjednocení se s Ježíšem ukřižovaným)

Epikléze ve východní a západní liturgii

Ve východní liturgii
Kristova slova ustanovení a epikléze, ač časově rozděleny, tvoří jeden duchovní celek. Jejich dovršením je konsekrace (transsubstantiace).

V západní liturgii epikléze – vzývání Ducha svatého – ať implicitně či slovně vyjádřená, je před Kristovými ustanovujícími slovy. Když kněz pronáší Kristova slova, Duch svatý zpřítomňuje tajemným způsobem Kristovu kalvárskou oběť na oltáři. Pro konsekraci i zde platí dvě podmínky: slova ustanovení a epikléze – působení Ducha svatého, bez něhož by svátost byla neplatná.

A) Východní liturgie: Slova ustanovení kněz pronáší nebo zpívá. Po slovech ustanovení následuje anamnéze, kterou kněz pronáší buď potichu, nebo hlasitě; připomíná: „Kříž, smrt, hrob, vzkříšení...“

Po anamnézi sbor začíná zpívat antifonu „Tebe pojem“ (Tebe opěvujeme) a zpívá po celou dobu, až do dovršení konsekrace v epiklézi. V některých klášterech při anamnézi či po ní si za zpěvu antifony kněz klekne před oltářem a krátce prosí o Ducha svatého pro sebe i pro lid: „Sešli Ducha svatého na nás.“ Pak si stoupne, jde k oltáři a potichu pronáší epiklézi nad dary: A učiň (Bože, Tvým Duchem) tento chléb drahocenným tělem Krista Tvého!“ a dále potichu pronáší: A co v tomto kalichu (učiň Tvým Duchem) drahocennou krví Krista Tvého! Epikléze je završena slovy: „(Bože, Tys) Proměnil (dary) Duchem Tvým Svatým. Amen. Amen. Amen.

Během toho se zpívá antifona. V některých klášterech si kněz pak klekne a udělá hlubokou poklonu čelem až k zemi, poté ještě chvíli klečí a adoruje. Tím dává i lidu možnost uvědomit si Kristovu smrt zpřítomněnou zde na oltáři.

B) Západní liturgie: Po zpěvu „Svatý...“ kněz recituje kánon (anaforu). V prvním kánonu se epikléze explicitně předpokládá: „Ať se nám (dary) tato oběť [mocí Ducha svatého] stane Tělem a Krví Tvého Syna našeho Pána Ježíše Krista (nPJK)“.

V druhém, třetím i čtvrtém kánonu je epikléze obsažena i slovy.

Druhý kánon: „Proto Tě prosíme, sešli rosu svého Ducha na tyto dary a posvěť je, ať se nám stanou Tělem a Krví našeho Pána Ježíše Krista.“

Třetí kánon: „Proto Tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, ať se stanou Tělem a Krví Tvého Syna nPJK.“

Čtvrtý kánon: „Proto Tě, Otče, prosíme, ať Duch svatý posvětí také tyto dary, aby se staly Tělem a Krví nPJK.“

„Ne člověk je to, kdo působí, aby se obětní dary staly Tělem a Krví Kristovou, ale je to Duch svatý“ (sv. Jan Zlatoústý).

Po epiklézi před Kristovými slovy následuje chvíle ticha. Pokud je sbor, zpívá antifonu k Duchu svatému. Kněz i věřící si v duchu uvědomí ustanovení Kristem svaté liturgie ve Večeřadle. Zároveň si uvědomí, že v témž Večeřadle po Kristově smrti, vzkříšení a nanebevstoupení apoštolové přijali Ducha svatého. Brzy nato tam poprvé sloužili svatou liturgii. Nyní bude Kristova výkupná smrt zpřítomněna zde, na tomto oltáři.

Po chvíli ticha, provázeného zpěvem antifony, následuje podstatná část liturgie – konsekrace (transsubstantiace).

Slova ustanovení

„Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje Tělo...“

„Vezměte a pijte z toho všichni, toto je kalich mé krve...“


Konsekraci podmiňují Kristova slova ustanovení a působení Ducha svatého (epikléze). Kněz pronáší slova ustanovení a v tu chvíli je Duch svatý činí slovy konsekračními. V konsekraci moc Ducha svatého sjednocuje Kristova slova ve Večeřadle s Kristovou smrtí na Golgotském kříži a realizuje tajemství proměnění darů v Tělo a Krev Kristovu. Zároveň Kristovu oběť kříže zpřítomňuje na oltáři. Podmínkou konsekrace je spoluúčast kněze, který svým kněžským svěcením přijal pomazání Ducha svatého k této liturgické službě.

K duchovnímu prožití eucharistického tajemství pro kněze i Boží lid je nutné dát prostor. K hlubšímu soustředění a osobnímu prožití jsou proto potřebná dvě zastavení.

První zastavení – první chvíle ticha je před konsekrací: byla zmíněna už výše, je přípravou k prožití eucharistického tajemství. Kněz i věřící při tomto prvním zastavení znovu prosí a přijímají s vírou téhož Ducha jako apoštolové v den Letnic. K prožití tajemství konsekrace se disponují prosbou: „Duchu svatý, zpřítomni skrze kněze Kristovu oběť kříže.“

Druhé zastavení – druhá chvíle ticha (adorace) následuje po konsekraci:

Sbor zpívá antifonu, v níž se opakuje jméno Ježíš. V tomto Božím jménu je naše spása. (Ř 10,13) Během adorace si kněz i lid, každý osobně uvědomuje, že nezávisle na čase, teď stojím pod Kristovým křížem ve chvíli Kristova umírání a smrti. Dívám se Ježíši do tváře, uvědomuji si, že Ježíš mě vidí, nyní ke mně hovoří a dává mi svůj testament ve slovech: „Hle, tvá matka. Konám totéž, co apoštol Jan: duchovně přijímám Ježíšovu matku za svou jako Jan do svého nitra – „eis ta idia“ („in sua“; J 19,27). Při přijetí Ježíšova testamentu pomalu aramejsky pronáším jméno Boží Ježíš – Jehošua. Říkám ho v duchu po slabikách, a zvláště poslední samohlásku „a“ dlouze dechem opakuji 3× po sobě z důvodu soustředění a vědomého přijetí skrze víru Ježíšovy Matky.

Dále v tomto zastavení pod křížem prožiji to, co budu sám nejvíce potřebovat v hodině smrti, a sice dokonalou lítost, prosbou: „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným“. To opakuji pětkrát, s duchovním pohledem upřeným do pěti ran Kristových.

Nakonec si uvědomím souvislost mého křtu s Kristovou smrtí, vyjádřenou v Písmu: „Křtem jste byli ponořeni do Kristovy smrti“ (Ř 6). Do tohoto tajemství se snažím vírou ponořit opět vzýváním Kristova jména „Jehošua“.

V západní liturgii po ztišení – adoraci – kněz vstane a následuje anamnéze. Ta začíná zvoláním: „Tajemství víry!“ Lid odpovídá: „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme...“ Kněz v anamnézi pokračuje slovy: „Proto na památku požehnané smrti, slavného vzkříšení...“

Co se týče Kristova vzkříšení, je v liturgii zpřítomněno ve chvíli, kdy se část hostie v kalichu spojí s Krví Kristovou. Tak je tomu ve východní i v západní liturgii. V některých klášterech místo: „Pozdravte se pozdravením pokoje!“ kněz hlasitě pronese: Kristus vstal z mrtvých! věřící odpoví: „Vpravdě vstal!“ a sbor chvíli zpívá krátkou antifonu vyjadřující realitu Kristova vzkříšení. Tímto je zdůrazněna a vyjádřena pravda anamnéze „Tvé vzkříšení (v liturgii) vyznáváme“.

V tomto listu je uvedeno schéma vyjadřující porovnání stavebních prvků nejpodstatnější části svaté liturgie na Východě a na Západě. Tyto prvky jsou podstatné v obou duchovních tradicích.

Je nutno si přiznat hlavní negativum liturgické reformy, a to, že byla zneužita k diametrální záměně hierarchie vztahů. Prioritní vztah k Bohu byl zaměněn vztahem k člověku. Vertikála byla vyřazena horizontálou! Po biblickém rozdělení oltáře a svatostánku byl ale kněz záměrně postaven zády k svatostánku! Je proto třeba se v této záležitosti vrátit zpět – udělat gesto pokání. Obrátit nyní nejenom oltář, ale také srdce kněze a lidu k Bohu! „Pokání je spasení, odmítat pokání je smrt!“ (sv. Basil)

Také při obětování je třeba vyřadit dvakrát zdůrazňované slovo „práce“, a nahradit slovy: „...chléb (víno), který Ti přinášíme. Ty ho svým Duchem učiníš Tělem Kristovým... (Krví Kristovou).“

Jsou námitky, že Kristova ustanovující slova jsou nepřesně přeložena. Řešením je, ať jsou tedy pronášena v originále (v hebrejštině – aramejštině).

Dodatek: Krátké shrnutí, co má kněz i lid během dvou zastavení prožívat

1. chvíle ticha (3-5 minut): Sbor zpívá antifonu.
(Myslí jsem v Jeruzalémě ve Večeřadle, kde Pán Ježíš ustanovil nekrvavou oběť a kde i Duch svatý sestoupil na apoštoly.)
Veni Sancte Spiritus... Přijímám znovu téhož Ducha jako apoštolové (Je-ho-šu-á-á-á...).
Duchu svatý, zpřítomni skrze kněze* Kristovu oběť kříže. (Je-ho-šu-á-á-á...**)

Pozn.
* Kněz v duchu pronáší: „skrze mě“.
** Jehošua = jméno Ježíš v aramejštině

2. chvíle ticha (adorace) (3-5 minut): Sbor zpívá antifonu.
(Testament z kříže: V duchu jsem na Golgotě.)
Ježíši, Ty mě vidíš a nyní mi říkáš: „Hle, tvá matka.“ „Přijímám.“
(Je-ho-šu-á-á-á)
(Dokonalá lítost: Hledím do Tvých ran a opakuji:)
„Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným.“ (5×)
(Smrt: „Křtem jsme byli ponořeni do Kristovy smrti“.)
Nyní jsem sjednocen s Tvou smrtí. (Je-ho-šu-á-á-á...)

Dvě chvíle ticha mají nesmírný význam k uvědomění si eucharistického tajemství. Jak knězi, tak lidu pomáhají k jeho hlubokému a osobnímu prožívání.

Ještě otázka: „Co je potřebného těm, kdo požívají chléb a pijí z kalichu Páně? Ať neustále pamatují na Toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých. A co je ještě společného těm, kteří na Něj neustále pamatují? Nežijí už pro sebe, ale pro Něho!“ (sv. Basil)

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

13. 10. 2021

Odebírat aktuální informace od BKP
mailerlite.com/webforms/landing/b9p8t8