Clicks491
pimienka
2
Má papež autoritu změnit ritus? Má papež autoritu změnit ritus? Pavel VI. (1963-1978) - první papež v dějinách, který si osoboval právo změnit ritus. Mons. Klaus Gamber Na základě toho, co bylo …More
Má papež autoritu změnit ritus?

Má papež autoritu změnit ritus?

Pavel VI. (1963-1978) - první papež v dějinách, který si osoboval právo změnit ritus.
Mons. Klaus Gamber

Na základě toho, co bylo dosud řečeno [v předchozí části knihy, pozn. překl.], je nyní nutné poskytnout odpověď na tuto otázku. Aby to bylo možné, musíme nejdříve podat jasnou definici termínu ritus. Ritus může být definován jako soubor závazných forem liturgického kultu, jejichž vznik je vposledku spojen s Kristem, poté se na základě sdílených tradic nezávisle vyvíjely a nakonec byly schváleny církevní heirarchií. Na základě této definice se můžeme zabývat následujícími premisami:

1. Pokud předpokládáme, že liturgický ritus se vyvinul na základě sdílených tradic (a nikdo, kdo alespoň trochu zná hitorii liturgie, to nebude popírat), pak nemůže být vytvořen najednou jako celek.

Dokonce i v raných etapách vývoje nebyly formy křesťanské bohoslužby úplně nové. S tím, jak prvotní Církev postupně vyšla ze synagogy, zrovna tak liturgické formy užívané mladými komunitami křesťanů vycházely z liturgických obřadů židů. Toto pozorování se týká i slavení eucharistie s jejím přímým vztahem k rituálním pokrmům židů, t. j. sabatu a pokrmů paschy. Stejně tak starší části posvátného oficia jsou založeny na modlitebních službách v synagogách.

Byla to křesťanská víra ve vzkříšeného Krista, která zapříčinila skutečné odloučení od synagogy. V liturgických záležitostech však mezi křesťany a židy byly stěží nějaké rozdíly. Proto po Letnicích chodili nově pokřtění křesťané ze židů na bohoslužbu do Chrámu (viz Sk 2, 46), stejně tak jako se Pavel připojil ke čtyřem mužům, aby složil nazorejský slib a nechal obětovat předepsanou oběť v jerusalemském Chrámu.

Dokonce i prvek křesťanské víry, který representoval něco unikátního a nového, totiž vzpomínka na Pána v opětovném přestavení toho, co se událo při Poslední večeři, byl (alespoň ve své rané formě) organicky vztažen k židovskému obřadu lámání chleba. A to proto, že při Poslední večeři v noci před svým umučením se sám Ježíš držel židovského obřadu.

Co bylo právě řečeno o prvotní Církvi se týká i Církve rané. Zatímco během prvních tří až čtyř staletí nebyly liturgické texty na různých místech vždy identické, křesťanský liturgický kult se vyvíjel všude celkem jednotně. Skutečné rozdíly se objevily ve 2. století, když na mnoha místech včetně Západu (Říma) byly Velikonoce přesunuty v liturgickém kalendáři tak, že již nebyly více slaveny ve stejný den jako židovská pascha. Tato změna vyústila téměř ve schisma s církví v Malé Asii. Nakonec papež Anicetus a biskup Polykarp ze Smyrny dosáhli dohody. Jelikož mohly obě církve poukázat na existující tradice, bylo každé z nich dovoleno následovat svou vlastní, lokální.

2. Jelikož se liturgické obřady časem vyvíjely, je i další vývoj možný. Takový vývoj však musí respektovat nadčasový charakter všech ritů. Jejich vývoj musí být ve své podstatě organický.

Například když se křesťanství za císaře Konstantina stalo oficiálním státním náboženstvím, v liturgii se vyvinuly mnohem rozsáhlejší a bohatší formy. Liturgické služby nebyly nadále omezeny na malé domovní kaple, ale byly nyní slaveny v ohromných basilikách. Vzkvétal liturgický zpěv. Všude byla liturgie slavena s velkou ceremonií.

Tyto bohaté formy liturgické služby vedly k rozvinutí různých ritů na Východě a Západě. Směr liturgického vývoje je obvykle spojen s vírou a duchem jistých významných individualit, zejména proslulých biskupů s velkým vlivem. Bylo to jejich postavení, které nakonec vedlo k zavádění nových liturgických forem. Ale podle toho co víme, byl tento vývoj vždy ve své podstatě organický, nikdy se neodděloval od tradice a byl bez direktiv, které by přicházely od církevní hierarchie. Všeobecné a lokální církevní koncily se zabývaly pouze odstraňováním zlořádů v aktuálním vykonávání liturgických obřadů.

3. Existují různé, nezávislé liturgické rity v universální Církvi. Na západě existuje navíc kromě římského ritu ritus galikánský (nyní zaniklý), ambrosiánský a mozarabský. Na Východě mezi dalšími ritus byzantský, arménský, syrský a koptský.

Každý z těchto ritů prošel procesem nezávislého růstu a rozvinul své zcela vlastní charakteristiky. Proto není přiměřené jednoduše měnit nebo nahrazovat jednotlivé liturgické prvky mezi různými rity navzájem. Například nemůžeme vzít anaforu užívanou ve východní Církvi a včlenit ji do římského ritu, jak to bylo uděláno v Novus ordo Missae. Stejně tak by nešlo vykonat opak, t. j. udělat římský kánon částí východních liturgií.

Papežové vždy respektovali odlišné liturgické rity Východu a Západu a jen ve výjimečných případech povolovali změny zavedené z východních ritů do západních a obráceně. Dle kanonického práva to byl ritus křtu, který rozhodoval o tom, jaký ritus má být aplikován v jednotlivých případech (viz CIC kánon 98, 1).

Příslušná otázka zní: Je ritus modernus [t. j. Novus ordo, pozn. překl.] nový ritus, nebo representuje organický vývoj tradičního ritu římského? Odpověď na …
Peter(skala)
Samozrejme, že môže, ved je zástupca Ježiša na zemi 😇
pimienka