Mariino tělo je svaté a má účast na veliké slávě
(Const. apostolica Munificentissimus Deus: AAS 42 [1950], 760-762.767-769)
Mariino tělo je svaté a má účast na veliké slávě
V homiliích a kázáních, konaných pro lid ve svátek Nanebevzetí Bohorodičky, pojednávali svatí Otcové a velicí učitelé o tomto tajemství jako o něčem, co bylo mezi křesťany už známé a uznávané. Obšírněji to vysvětlovali, hlouběji zdůvodňovali smysl a obsah toho tajemství a zejména stavěli do jasnějšího světla, co se o tomto svátku připomíná: nejen že mrtvé tělo blahoslavené Panny Marie nepodlehlo žádnému porušení, ale také že dosáhla vítězství nad smrtí a oslavení v nebi, tak jako Ježíš Kristus, její jediný Syn.
Svatý Jan Damašský, nad všechny vynikající hlasatel této v tradici obsažené pravdy, srovnává tělesné nanebevzetí vznešené Matky Boží s ostatními jejími dary a výsadami a říká velmi výmluvně: „Slušelo se, aby tělo té, která při porodu zůstala neporušenou pannou, zůstalo také po smrti beze všeho porušení. Slušelo se, aby ta, která nosila Stvořitele jako své dítě ve svém lůně, prodlévala v Božím stánku v nebi. Slušelo se, aby ta, s níž se Otec zasnoubil, bydlela v nebeských komnatách. Slušelo se, aby ta, která hleděla na svého Syna visícího na kříži a zakusila v svém srdci meč bolesti, jehož byla ušetřena při porodu, mohla hledět na svého Syna, jak sedí ve slávě po pravici Otce. Slušelo se, aby Matka Boží měla to, co má Syn, a aby byla od všech tvorů uctívána jako Boží Matka a služebnice.“1
Podle mínění svatého Germana Konstantinopolského bylo to, že tělo panenské Bohorodičky Marie zůstalo neporušené a že bylo vyzdviženo do nebe, nejen v souladu s jejím božským mateřstvím, ale také odpovídalo zvláštní svatosti jejího panenského těla: „Objevuješ se ve své kráse, jak je to psáno, a tvé panenské tělo je celé svaté a čisté, je celé Božím příbytkem. Proto se už nikdy nemůže rozpadnout v prach. Protože je to tělo lidské, je proměněné, aby mohlo žít nebeským neporušitelným životem. Ale je to totéž tělo, živé a oslavené, neporušené, má účast na dokonalém životě.“2
A jiný prastarý autor zdůrazňuje: „Protože je to slavná Matka Krista, našeho božského Spasitele, dárce života a nesmrtelnosti, dostává život od toho, který ji vzkřísil z hrobu a vzal k sobě – způsobem, který zná jenom on sám – a navěky má s ním stejnou tělesnou neporušitelnost.“3
Všechny tyto výroky a úvahy svatých Otců se opírají jako o poslední základ o Písmo svaté. To nám staví před oči vznešenou Matku Boží v nejužším spojení s jejím božským Synem, na jehož údělu má stále účast.
Nejvíce však zasluhuje pozornost, že od druhého století svatí Otcové představují Pannu Marii jako novou Evu, podřízenou novému Adamovi a nejtěsněji spojenou s ním v zápase proti pekelnému nepříteli. Tento zápas, jak je naznačeno v protoevangeliu,4 skončil nejúplnějším vítězstvím nad hříchem i nad smrtí, jak to vždycky spolu souvisí v listech Apoštola národů.5 Proto jako bylo slavné Kristovo zmrtvýchvstání podstatnou součástí a poslední trofejí tohoto vítězství, tak měl být zakončen společný zápas blahoslavené Panny a jejího Syna oslavením jejího panenského těla, jak říká apoštol: Až toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu: Vítězně je smrt navždy zničena.6
A proto vznešená Matka Boží, tajemně už od věčnosti spojená s Ježíšem Kristem jediným a týmž úradkem předurčení, neposkvrněná při svém početí, zcela neporušená panna při svém božském mateřství, velkodušná spolupracovnice božského Vykupitele, vítěze, který úplně přemohl hřích a jeho následky, dosáhla nakonec jako vrcholné koruny svých výsad toho, že byla uchráněna od porušení v hrobě a že byla jako její Syn po vítězství nad smrtí vyzdvižena s tělem i s duší do svrchované nebeské slávy. Tam se skvěje jako Královna po pravici svého Syna, nesmrtelného Krále všech věků.
1 Srov. Encomium in Dormitionem, Hom. 2,14. 2 Srov. In s. Dei genitricis Dormitionem, Serm. 1. 3 Srov. Pseudo-Modestus Jeruzalémský, Encomium in Dormitionem, n. 14. 4 Srov. Gn 3,15. 5 Např. Řím 5. a 6. kap.; 1 Kor 15,21-26.54-57. 6 1 Kor 15,54.
Když papež Pius XII. (1. XI. 1950) prohlásil za článek víry, že po skončení života „byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do slávy nebeské“, potvrdil tím to, co křesťané už odedávna věřili a společně oslavovali dnešního dne při bohoslužbách. V Jeruzalémě se slavil dnešní den už v 5. století, od 6. století ho slaví celý křesťanský Východ a od 7. století se začíná slavit v Římě. V pozdějších staletích se stává nejčastějším titulem mariánských kostelů.
Liturgie hodin | Dnes – modlitba se čtením