Victory
319

Slovo otce patriarchy Eliáše: Náš starý člověk byl a je spolu s Kristem ukřižován (Ř 6,6) III. část

Ježíš nám dává zaslíbení s podmínkou: „Zůstanete-li ve mně a má slova ve vás, proste, oč chcete a dostanete.“ Máme ale prosit ne o nějaké marnosti, hlouposti, zbytečné hmotné věci, za nic takového Boží člověk prosit nebude. Prosíme za spásu duší, za realizování poznané pravdy, za přemožení síly zla, za záchranu třeba i celých národů. Ano, máme prosit za duše, a na prvním místě za tu svou. Tato misie dnes čeká každého upřímného křesťana, především řeholníka a řeholnici. Lidé, kteří se zasvětili Pánu Ježíši Kristu, musí mít zkušenost s bojem proti zlu v sobě, proti sebeklamu v nás. Proto je třeba, aby především osoby zasvěcené Bohu věděly, ale samozřejmě i všichni křesťané mají vědět, jak dosáhnou spásy své duše i duší bližních. Tato cesta poznání a zkušenost s Boží mocí, s Boží všemohoucností, je spojena s Kristovým křížem, který je centrem celého křesťanství. „My hlásáme Krista ukřižovaného,“ volá apoštol Pavel. To je Boží moc a Boží moudrost, ne lidská moc a lidská moudrost. Jak máme hlásat Krista ukřižovaného? Musíme Mu dát prostor, aby On v nás mohl ukřižovat naše ego, starého člověka. Boží moc, Boží milost i Boží moudrost, která vede k záchraně časné i věčné, působí skrze duše vpravdě misionářské, skrze duše, které konají pravdivou evangelizaci, duše, které samy jsou s Kristem na kříži. Mnozí vše teoreticky vědí, ale nerealizují, je to pro ně jen mrtvá teorie. Jejich křesťanský život je jen cestou akademickou, cestou teorií a náboženských frází. Avšak náboženské fráze a různé teologické poučky nikoho nespasí. Proto církev dnes nemá duchovní moc, protože odstranila Kristův kříž ze svého centra a přizpůsobila se duchu světa, čímž vyhnala Ducha svatého a přijala ducha světa. Nyní tvoří aggiornamento se světem a s jeho zločiny, včetně LGBT, včetně nebezpečných a nesmyslných vakcinací, včetně modlářství s Pačamamou a ještě i jiných zločinů.

Každá misie, každá evangelizace musí mít duchovní náboj, musí začít modlitbou, bez toho to nejde. Musí zde být armáda lidí, kteří volají k Bohu o světlo a sílu, o Boží moc, která se projevuje v Kristově kříži, v němž je vítězství nad hříchem i ďáblem. Bez modlitby to není možné. Jsou potřebné modlitební stráže, nepřetržitá modlitba, osobní modlitba. Je třeba, aby horlivé duše dávaly Bohu desátek času v modlitbě. Je třeba, aby aspoň hodinu denně byly před Boží tváří. Konkrétně pod Kristovým křížem a dívaly se Kristu do tváře, do Jeho očí a tvořily s Ním jednotu. Nemusí se ani dívat na žádný namalovaný obraz. Je dobré mít zbožné obrazy, kříže, avšak jak těžko se najdou takové kříže, které by inspirovaly k modlitbě. Ale i kdybyste našli ten nejlepší obraz, po určité době zevšední. Nejlepší je mít kříž, Krista ukřižovaného, zvýrazněného ve své duši, ne namalovaného, ale přímo přijatého, a s Ním hovořit. Ani není třeba vnímat přesné rysy Jeho tváře, ale být si vědom, že On mě vidí, že je přítomen.

Ježíš říká, že kdo zůstává v Něm a v Jeho slově, dostane, o co bude prosit. A my toužíme po záchraně nesmrtelných duší. Co máme dělat? Zůstávat v Kristu. Ne jenom vejít a pak zase vyjít, ale máme zůstávat. A pokud vyjdeme ze spojení s Ním, musíme se znovu vracet. Prostě máme zůstávat na té Cestě, kterou je samotný Ježíš, a i když padáme, tak jako Ježíš na křížově cestě, máme vstát a znovu na ní pokračovat. Kříž je znakem spásy. V Ježíšově kříži je naše spása, vítězství nad ložiskem zla v nás, nad starým člověkem i nad satanem. Pokud nepřijmeme do svého života Kristův kříž, nezvítězíme ani nad světem ani nad ďáblem ani nad hříchem v nás. Kříž je vysoká škola lásky. Pod křížem se naučíme chápat hlubokou podstatu Kristova evangelia. Tam nás Duch svatý bude postupně uvádět do Božích tajemství. Mnohá z nich budeme schopni lidem předat, avšak některá budeme jen vnímat, ale slova nám nebudou stačit k jejich vyjádření, protože jsou tak složitá, že jakmile je člověk začne vyjadřovat slovy, zamotá se a jen bezmocně řekne: „To není to, co mi Bůh ve vnitřním vidění dal a co jsem vnímal jako zcela čistou křišťálovou vodu. To, co teď říkám, už není ono.“

A tak je to i s touto pravdou: „Víme, že náš starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován.“ Vy řeknete: „A jak máme prožívat toto klíčové slovo z Písma svatého?“ Roky se můžete modlit nad tímto slovem, a nejen modlit, ale můžete do něj vcházet, sjednocovat se s ním, prožívat ho, a potom se vám otevřou oči rozumu, otevře se vám postupně celá tato pravda, ale i mnohá tajemství, která jsou s ní spojena. Jak tedy vyjádřit to, co při této pravdě člověk denně prožívá v modlitbě?

Jak konkrétně prožít pravdu spoluukřižování s Kristem

Když se snažím být v tomto slově, že můj starý člověk – a nejenom můj, ale náš – byl ukřižován na Golgotě, pomáhá mi takový obraz: Mrak zla, temnoty, otrava dědičného hříchu, která byla vpuštěna do naší přirozenosti, jako by byla křížem vysátá a jako černá koule obkličuje Kristův kříž. Ježíš jakoby se do ní ponořil a vzal na sebe tento kořen hříchu, který se nazývá starý člověk. Písmo říká: „Víme, že náš starý člověk BYL ukřižován“ – to se stalo v minulosti – BYL. Ale on také JE, když já se skrze biblickou víru, spojím s tímto tajemstvím. V duchovní rovině beru v prostotě Boží slovo, které ukazuje na danou realitu a uvědomím si to, co v duchu pomalu opakuji: „starý člověk BYL ukřižován a teď, tuto sekundu, JE ukřižován ve mně. Ježíš je ve mně ukřižován spolu se starým člověkem. Teď platí to slovo SPOLU – tedy Ježíš a starý člověk – spolu ukřižovaný, spolu bezmocný, tuto sekundu. BYL A JE: BYL na Golgotě a nyní po dvou tisících letech JE ukřižován, paralyzován, protože stojím vírou v této pravdě a Kristus je stejný včera, dnes i na věky. On je Božím Synem a vše, co On učinil, má věčnou platnost. Ježíš se kvůli mně, kvůli nám, nechal dobrovolně přibít na kříž. On nemusí podruhé umírat. „Byl“, ale zároveň „je“ spolu se starým člověkem ukřižován. Skrze víru si přivlastňuji tuto realitu. Tak jako Ježíš prolil svou krev na Golgotě – a tato krev jednou prolitá mě teď duchovně očišťuje od mých hříchů – stejně to platí i pro pravdu spoluukřižování. Jedna věc je, že když s vírou přijmu Kristovu krev, jsou mi odpuštěny hříchy, a druhá věc je, že mám v sobě ještě i ložisko zla, a aby bylo paralyzováno, k tomu je tady druhé tajemství – Kristův kříž, bezmocnost kříže, spoluukřižování s Kristem, které je spojená s úplnou oddaností a podřízeností vůli Boží.

Uvědomím si tedy nejprve: Starý člověk, ložisko zla v nás, BYL a JE ukřižován. Nejprve prožiji, že je ve mně ukřižován, ne sám, ale s Kristem. Opakuji: Ty, Ježíši, a já. Ty a já, ukřižovaní. Náš starý člověk je ukřižován, čili můj, ale i nás všech – ten starý člověk je jeden. To je jeden dědičný hřích, jedno ložisko zla, které je v každém člověku, ve všech lidech, kteří dnes žijí na této planetě, ve všech 8 miliardách lidí. Jsme jako spojené nádoby. Jaká je to moc, když vejdu do této pravdy a sjednotím se s Ježíšem ukřižovaným. On to chce! Jaká je to moc, že se mohu spojit s Ježíšem a být s Ním tuto sekundu ve víře, bez pochybností, úplně cele Mu oddán, úplně cele spojen s Božím slovem, s tou realitou spoluukřižování. Teď to platí. Starý člověk byl spoluukřižován na kříži, ale i teď je. Teď je nečinné tělo hříchu. (Ř 6,6) Tuto sekundu, jako by se čas zastavil. A vrchol toho je misie, modlitební misie: (Spoluukřižován) VE MNĚ A VE VÁS. Ve vás! To je ta duchovní moc, kdy proudí neviditelná milost Kristova kříže skrze tebe do duší, v nichž vládl starý člověk, který je držel. V tuto chvíli najednou jakoby nastal výbuch, a starý člověk je paralyzován. V tento moment mnohé duše dostanou světlo, milost k obrácení – pro tvoji víru, která tě sjednocuje s Kristem. Tuto sekundu se umírajícím dostane milosti a možná v poslední chvíli – v té poslední sekundě jejich duše bude spasena, protože v tu chvíli to otroctví temnoty a zla ztratilo sílu. Pro tvoji víru! To je opravdu misie modlitby, kdy přijímáme základ spásy, realizujeme ten poklad, který nám byl dán na kříži. BYL (spoluukřižován) A JE, VE MNĚ A VE VÁS. V tom ve víře stojím a nehnu se. Teď je starý člověk ukřižovaný – ve mně i ve vás. To je modlitba víry. To je zůstávání v Kristu, v Jeho slově, a to je také splnění podmínky „zůstanete-li ve mně“, pak můžeme prosit. Za co? Za spásu nesmrtelných duší, za svou rodinu, za svůj národ, za světovou misii, třeba i za celý svět. „Proste a dostanete“, říká Ježíš. Zkuste alespoň 5 minut stát v této víře. Vyžaduje to koncentraci, nemůžeme být roztržití. Když to člověk vyzkouší, vnímá, jaký je to boj prožít přítomný okamžik ve víře, v Božím slově, ve spojení s Bohem. Taková modlitba, kdy se člověk snaží naplnit Ježíšovo slovo: „Nemohli jste se mnou jednu hodinu bdít?“ je duchovním bojem s roztržitostí, s marnými myšlenkami, všelijakými plány, inspiracemi, sněním. To všechno musí pryč! Ježíš řekl podmínku vyslyšení našich proseb: „Zůstanete-li ve mně a má slova ve vás…“ Teď, tuto sekundu, v tuto chvíli zůstávám v tomto slově: „Starý člověk byl a je spolu s Kristem ukřižován.“ A znovu se do něj vracím, protože člověk nevydrží být na něj cele koncentrován, utečou mu myšlenky jinam. Musí znovu v určitém rytmu vcházet do této pravdy. V tomto duchovním boji velmi pomáhá právě modlitba v jazycích. Ale těžko to nazvat modlitba v jazycích. Tam pomáhá Duch svatý, jak je řečeno v Řím 8, 26: „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale Duch svatý se za nás přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými.“ Tedy Duch svatý se za nás přimlouvá vzdechy. Člověk může opakovat třeba první slovo z Písma: „bara“, což znamená „stvořil“, nebo slovo „mana“ – to je „nebeský chléb“, jak sám Ježíš říká: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ A tato slova můžeme opakovat v určitém rytmu, který pomáhá znovu vcházet do tohoto tajemství. Jinak samo to slovo není nějaká mantra. To je čistě Boží slovo, které mě, jako jakási nosná vlna, vede do Boží přítomnosti a pomáhá k zůstávání v Božím slově, a skrze které tímto vzdechem volá Duch svatý. Člověk se přitom cele uvolňuje, ale to není nějaké jogínské uvolnění či zenové meditace, které lidi spojují úplně s jiným světem, se světem lži a temnoty. Naopak, toto je Kristocentrická modlitba v Duchu svatém, úpění a volání k Bohu za spásu duší, zůstávání v pravdě, v pravdivé sebekritice, v důvěře Bohu, odevzdanosti, ve víře v Jeho všemohoucnost a lásku. To je modlitba spojná, modlitba jednoty, která samozřejmě předpokládá cestu očistnou, tedy předpokládá pokání, pravdivost. Je s tím spojena i cesta osvětná: Boží osvícení přichází už zpočátku či samostatně, anebo třeba i v rámci sjednocení. Jde tu tedy o cestu očistnou, osvětnou a spojnou, jak říkají muži víry, řeholníci, svatí, mnozí poustevníci, mnozí mučedníci, kteří žili z víry a znali duchovní boj. A mezi ně na prvním místě patří apoštol národů, svatý Pavel.

Lidé touží po moci, po kariéře, chtějí být důležití. Plýtvají energii a starý člověk je tahá za nos. Chceš být důležitý? Chceš být slavný, a to věčně? Pracuj pro Ježíše. Přijmi Ho do svého života. Bojuj za spásu svou a své duše. To je ta největší prestiž. Nic víc člověk v životě nemůže vykonat. To je třeba vědět. Každý upřímný a vytrvalý následovatel Ježíše Krista, který jde upřímně touto cestou, bude mít zkušenost s Boží mocí, která je spojená s Kristovým křížem. Mnohdy ji Bůh ukáže v malých, ale i ve velkých věcech. Svědectvím jsou mučedníci, zvláště prvních staletí. Jejich svědectví víry jsou tak krásně zachycena v životopisech svatých. Avšak svatost, dokonalost, může získat každý člověk, tam kde je, ať je to muž nebo žena, kněz nebo řeholnice, biskup anebo prostý člověk. Každý je povolán ke svatosti. Každý je povolán k věčné slávě. Ale podmínkou je pokání, přijetí Krista, následování Ho, tedy chtít přijmout i Kristův kříž, v němž je program spásy, nechtít jenom povrchní úspěch. Také k tomu, aby nastalo duchovní vzkříšení církve, je podmínkou, abychom přijali Kristův kříž, abychom skutečně volali k Bohu, zapojovali lidi do modlitebních stráží, abychom svědčili o modlitbě, povzbuzovali se. A Bůh nás spasí, dá nám potřebné milosti i ochranu pro časný život, ale dá nám především život věčný.